Rex Stout

Rex Stout

Pohřbený César

[1]

Slunečný zářijový den byl plný překvapení.

První přišlo po tom, kdy jsem si bleskově uvědomil, že je limuzína dosud správně střechou nahoru a že sklo před řidičem i okna zůstala neporušena, když jsem vypjal zapalování a ohlédl jsem se na zadní sedadlo. Nepředpokládal jsem ovšem, že by ho otřes nárazu srazil na podlážku, dávno dobře věda, že dokud je vůz v pohybu, sedí pevně vzepřen nohama a vší silou se drží záchytného držadla; očekával jsem jen zlý osud, že budu postaven tváří v tvář výbuchu zuřivosti, který zlomí všechny rekordy; uviděl jsem však, že si hačá na sedadle docela klidně a v mohutném kulatém obličeji má jen výraz úlevy — jestliže se v jeho výrazech vyznám, a to tedy já zas určitě obličej Nero Wolfa znám. Udiveně jsem na něj zíral.

Šeptal si: „Díky Bohu,“ jako by mu to šlo skutečně od srdce.

Naléhavě jsem se zeptal: „Cože?“

„Pravil jsem díky Bohu.“ Pustil se držadla a kývl na mne prstem. „Tak se to stalo a tady teda jsme. Předpokládám, že víš, protože jsem ti to pověděl, že má nedůvěra a nechuť k vozidlům v pohybu se zakládá na mém hlubokém přesvědčení, že jejich viditelná podřízenost řidiči je iluzorní a že mohou podle libosti — a také to dříve nebo později učiní — jednat podle svého vrtochu. Dobře tedy, toto vozidlo tak jednalo, a zůstali jsme celí. Díky Bohu, že to nebyl vrtoch smrtelnější.“

„Vrtoch? Čerta starýho. Víš, co se stalo?“

„Zajisté. Pravil jsem: vrtoch. Tak jen dál.“

„Jak to myslíš, co dál?“

„Míním jeď dál. Nastartuj ten zpropadený krám, ať to zas jede.“

Otevřel jsem dvířka, vystoupil jsem a obešel okolo předku, abych se podíval. Bylo to nadranc. Po bedlivém vyšetření jsem se vrátil podle opačné strany vozu, otevřel jsem zadní dvířka a hledě mu do očí, podával jsem hlášení.

„Byl to vrtoch slušných rozměrů. Rád bych, aby to, co se stalo, bylo zaznamenáno, protože řídím tvé vozy už devět let a toto je poprvé, kdy jsem zastavil dřív, než jsem chtěl. Byla to pneumatika dobrá, takže s ní museli přejet po skleněných střepech tam v garáži, kde jsem vůz zanechal včera večer, anebo jsem po nich přejel sám, ačkoli to sotva. Buď jak buď, jel jsem skoro devadesátkou, když pneumatika vybouchla. Vůz sjel ze silnice, já však jsem vládu nad volantem neztratil, brzdil jsem a obracel jsem to zas na vozovku, a byl bych to dokázal, kdyby nebylo toho zatraceného stromu. Teď je blatník zamuchlaný do gumy a kloub přední osy přeražený a chladič načisto rozpáraný.“

„Jak dlouho ti bude správka trvat?“

„To nedokážu spravit. Kdybych měl k obědu cvočky, ani bych se nepokoušel je rozkousat. Spolykal bych je celý.“

„Kdo to dokáže opravit?“

„Lidi s nástroji někde v garáži.“

„Vůz není v garáži.“

„Správně.“

Zavřel oči a seděl. Brzy je zas otevřel a vzdychl. „Kde jsme?“

„Tři sta a sedmdesát devět kilometrů severovýchodně od newyorského náměstí Times Square. Dvacet devět kilometrů jihozápadně od Crowfieldu, kde se každoročně koná Severoatlantická výstava, která začíná o druhém pondělku v září a trvá do —“

„Arku.“ Zamířil na mne přivřenýma očima. „Vtipkování si laskavě ušetři. Co budeme dělat?“

Přiznám, že mě to dojalo. Nero Wolfe se mě ptá, co dělat! „Nevím, jak ty,“ odpověděl jsem, „ale já se zabiju. Onehdy jsem četl v novinách, že Japonec vždycky spáchá sebevraždu, když zklame svého císaře a já se nenechám od žádnýho Japonce zahanbit. Říkají tomu seppuku. Možná si myslíš, že tomu říkají harakiri, ale tak to nenazývají, nebo aspoň jen zřídkakdy. Nazývají to seppuku.“

Pouze opakoval: „Co budeme dělat?“

„Máváním si zastavíme vůz a vyžebráme si svezení. Pokud možná do Crowfieldu, protože tam máme rezervované pokoje v hotelu.“

„Budeš ho řídit?“

„Řídit co?“

„Ten vůz, co zastavíme.“

„Nedovedu si představit, že by mě někdo nechal řídit svůj vůz, až uvidí, co jsem udělal tady s tím.“

Wolfe stiskl rty. „Nejezdím s neznámým řidičem.“

„Pojedu do Crowfieldu sám, najmu tam vůz a vrátím se pro tebe.“

„To by trvalo dvě hodiny. Ne.“

Pokrčil jsem rameny. „Asi půldruhého kilometru zpátky jsme míjeli dům. Zajedu tam stopem nebo to dojdu pěšky a zatelefonuju do Crowfieldu o vůz.“

„Zatímco já zde budu sedět a bezmocně čekat v tomto znehybnělém ďáblu.“

„Správně.“

Zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Ani to nechceš udělat?“

„Ne.“

Poodešel jsem okolo zadku vozu, abych prozkoumal nejbližší i vzdálenější okolí. Byl hezký zářijový den a kopce i údolí horního konce státu New York se tvářily v slunci přiospale a spokojeně. Silnice, na níž jsme uvízli, byla vedlejší, nebyl to hlavní proud, a od chvíle, kdy jsem narazil na strom, nic kolem nás neprojelo. Asi sto metrů před námi se zatáčela silnice vpravo, a klesajíc po svahu, ztrácela se za skupinou stromů. Vzadu jsem nedokázal zahlédnout dům, který jsme míjeli asi půldruhého kilometru odtud, protože tam také byla zatáčka. Naproti za silnicí se táhl mírný svah louky, opodál však byl příkřejší a ztrácel se v lese. Obrátil jsem se. V tom směru byl za silnicí bíle natřený prkenný plot, plochá zelená pastvina a hodně stromů; a za těmi stromky stály stromy vyšší a prokukovala střecha domu. Nevedla tudy žádná sjízdná cesta, takže jsem si vypočítal, že příjezdovka bude někde dál u siln ice, patrně za tou zatáčkou.

Wolfe křičel, co tam u všech čertů dělám, tak jsem se vrátil k dvířkům vozu.

„Teda,“ začal jsem, „žádnou garáž nikde okolo nevidím. Tamhle mezi těmi velkými stromy je dům. Obejdeme-li to po silnici, bude to pravděpodobně asi půldruhého kilometru nebo ještě dál, ale nadcházkou tady přes tu pastvinu by to možná nebylo ani čtyři sta metrů. Nechceš-li tady bezmocně sedět, zůstanu zde já, jsem ozbrojen, a ty musíš sehnat telefon. Tamten dům je nejbližší.“

Někde opodál zaštěkal pes. Wolfe na mne pohlédl. „To byl štěkot psa.“

„Prosím ano.“

„Pravděpodobně patří k tomu domu. Nemám náladu utkávat se s volně pobíhajícími psy. Půjdeme spolu. Já ale ten plot nepřelezu.“

„Nebude třeba. Kousek zpátky je branka.“

Vzdychl, sehnul se a zblízka se zahleděl na laťkové bedničky, na tu jednu na podlaze i na tu položenou na sedadle vedle něho, v nichž byly orchideje v kořenáčích. Vzhledem k vrtochu, který nás postihl, bylo velice dobře, že byly bedničky tak zajištěny, aby se nemohly smeknout. Potom se začal dobývat z vozu ven a já jsem ustoupil, abych mu poskytl volný prostor přede dveřmi, neboť prostoru vyžadoval vždy více než mu příslušelo. Důkladně se protáhl a při tom protahování mu vycházková hůl z jabloňového dřeva trčela k obloze jako meč, obrátil se kolem dokola a mračil se na ty vršky a na údolíčka, zatímco já jsem zamkl dveře vozu, načež mě následoval podle příkopu k místu, kde budeme moci přejít k brance.

Stalo se to, když jsme prošli, právě když jsem zavřel za námi branku, uslyšel jsem toho chlapa hulákat Pohlédl jsem přes pastvinu směrem k domu a objevil jsem ho, seděl nahoře na plotě tam u protější strany. Musel na něj zrovna vylézt. Řval na nás, abychom táhli, odkud jsme přišli. Na tu vzdálenost jsem nemohl s jistotou rozeznat, zda to držel v rukou kulovnici nebo brokovnici, již opíral patou pažby o rameno. Nemířil s ní zrovna na nás, ale vypadalo to, že nějaké takové úmysly má. Zatímco jsem zavíral branku, šel Wolfe dál napřed a nyní jsem za ním přiběhl a popadl jsem ho za loket.

„Počkej chviličku. Jestli tohleto je cvokárna a támhleto jeden z pacientů, tak si nás může mejlit se slukama nebo s divokýma krocanama —“

Wolfe odfrkl. „Ten člověk je pitomec. Vždyť je to jen pastviště hovězího dobytka.“ Protože je dobrý detektiv, doložil hned tvrzení důkazem, ukazuje mi na hnědou okrouhlou placku nedaleko našich nohou. Potom se zlostně podíval na tu hrozbu na plotě, zavolal: „Buďte zticha!“ a šel dál. Kráčel jsem za ním. Ten chlap dál hulákal a mával tou střelnou zbraní a my jsme se drželi svého směru, připustím však, že se mi to nelíbilo, protože teď až jsem viděl, že je to brokovnice a ten člověk mohl být docela snadno takový cvok, že by nás těmi broky posolil.

Trčel tam ze země obrovitý balvan, který se šikmou stěnou zdvíhal až skoro celý metr nad zem tak skoro přesně vprostřed pastviny. Octli jsme se kousek vpravo od něho, když se přihnalo druhé překvapení ze série, o níž jsem již mluvil. Svou pozornost jsem dosti zúplna soustřeďoval na toho cvoka s brokovnicí, stále ještě usazeného na plotě a ještě hlasitěji hulákajícího, když jsem ucítil, že Wolfovy prsty se chápou mého lokte, a slyšel jsem jeho úsečný povel:

„Stůj! Nehýbej se!“

Zarazil jsem se na místě, Wolfe vedle mne. Pomyslel jsem si, že snad na tom vrtákovi na plotě udělal nějaký psychologicky zajímavý objev, ale on jen řekl, aniž se na mne díval: „Zůstaň stát naprosto nehybně. Jen otáčej hlavu pomalu, velice pomaloučku vpravo.“

Na okamžik mě napadlo, že ten cvok má nějakou nakažlivou duševní chorobu a že to Wolfe od něho drapl, ale udělal jsem, co mi bylo přikázáno, a objevilo se to druhé překvapení. Stranou, asi tak sedmdesát metrů vpravo od nás, kráčel zvolna směrem k nám se zdviženou hlavou býk určitě větší, než jak jsem si kdy představoval, že vůbec býk může dorůst. Byl temně červený s bílými skvrnami, vpředu, abych tak řekl na obličeji, měl velký bílý trojúhelník a nakračoval zlehka a zvolna, vrtě maličko hlavou, jako by ho cosi znervózňovalo nebo jako by se pokoušel setřást s rohů mouchu. Náhle se zastavil a jen tam stál a zíral na nás, vypínaje šíji do oblouku.

Vzadu za temenem hlavy jsem uslyšel Wolfův ztlumený hlas: „Všechno by bylo lepší, kdyby ten hlupák přestal hulákat. Vyznáš se v býčích reakcích? Díval ses někdy na býčí zápasy?“

Pohnul jsem rty jen natolik, abych ze sebe vypravil: „Ne, prosím.“

Wolfe zachrochtl: „Stůj klidně! Prve jsi pohnul prstem, a hned se mu napjaly svaly na šíji. Jak rychle dokážeš utíkat?“

„Stačím tomu býku utéct zpátky k plotu. Já ano, ale ty to nedokážeš.“

„To vím docela dobře, že to nedokážu. Před dvaceti lety jsem dělal lehkou atletiku. Což mě téměř přesvědčuje… ale to počká. Ach, hrabe nohou. Sklonil hlavu. Jestli se rozběhne… to je tím zpropadeným hulákáním. Tak teď… ustupuj pomalu zpátky ode mne. Zůstávej čelem k němu. Až budeš aspoň tři metry ode mne, zahni k plotu. Býk se dá do pohybu, jakmile ty se hneš. Dokud za tebou půjde pomalu, jen couvej a zůstávej čelem k němu. Jakmile vyrazí k útoku, obrať se a utíkej —“

Nebylo mi dopřáno jednat podle těchto instrukcí. Nepohnul jsem se a jsem si jist, že ani Wolfe se nepohnul, takže to musil způsobit náš přítelíček na plotě — možná že skočil do louky. Buď jak buď, býk ještě víc vypjal oblouk šíje a vyrazil skokem: a jestli to byl ten vrták z plotu, za kým mířil, nebylo nám to nic platné, protože jsme s ním byli ve stejné linii od býka a byli jsme první na ráně. Býk začal tak, jak lavina končívá. Dost možná že kdybychom zůstali nehnutě stát, že by nás byl minul tak asi metr napravo ode mne, ale buď to bylo přespříliš, aby se to dalo od lidské nátury čekat, nebo nejsem dost lidský. Prohlašoval jsem potom, že mi blesklo hlavou, že dám-li se do pohybu, přivábím ho na sebe a odlákám ho tím od Nero Wolfa, ale nemá smyslu setrvávat na takovém tvrzení i tady. Není pochyby o tom, že jsem se dal na úprk bez předchozího manévrování. A stejně je mimo pochybnost, že ať už bý
k původně vyrazil za kýmkoli, byl přiváben mým útěkem. Slyšel jsem ho za sebou. Měl jsem zatraceně blízko k pocitu, že ho mohu nahmatat. Také jsem si matně uvědomoval výkřiky a plošku čehosi červeného na plotě poblíž místa, kam jsem mířil. A konečně už tu byl — plot. Vůbec jsem před ním nezmírnil běh a bral jsem ho v plném letu: pokusil jsem se o jakousi odbočku, sahaje rukama po horní hraně, jedna ruka mi uklouzla, ale přeletěl jsem přes plot na druhou stranu tak, že jsem se nejdřív koulel a pak rozpláclý zůstal ležet. Sedl jsem si, popadal dech a nad hlavou jsem slyšel hlas:

„To byla krása! Za nic na světě bych si tohle nenechala ujít.“

Vzhlédnu a vidím dvě dívky. Jedna měla bílé šaty a červenou pletenou jupku, druhá žlutou blůzku a široké dlouhé kalhoty. Zavrčel jsem na ně: „Mám to opakovat?“ Ten cvok s brokovnicí se přihnal poklusem a vykřikoval naléhavé otázky. Řekl jsem mu, aby držel hubu, a vyhrabal jsem se na nohy. Plot zůstal deset metrů za mnou. Dokulhal jsem k němu a podíval jsem se. Býk se pomalu procházel asi třicet metrů opodál a pohazoval hlavou. Vprostřed pastviny stála okrasná socha. Byl to Nero Wolfe; stál tam na oblém vrchu toho balvanu s rukama založenýma a s holí zavěšenou na zápěstí, a ani se nepohnul. Poprvé jsem ho viděl v takové pozici a zůstal jsem stát a vyvaloval jsem oči, poněvadž jsem si do té chvíle nikdy zplna neuvědomil, jaký je ve skutečnosti pozoruhodný objekt. Ne že by vypadal nedůstojně, ale bylo něco dojemného v tom, že stál tak tiše, naprosto bez hnutí.

Zavolal jsem na něj: „V pořádku, šéfe?“

Volal v odpověď: „Řekni tomu člověku s puškou, že si s ním promluvím, až se odtud dostanu! Řekni mu, ať sežene někoho, kdo by toho býka zavřel do stáje!“

Obrátil jsem se. Ten chlap na to nevypadal, že by mohl zavírat býky do stáje. Vypadal spíš vystrašeně než dopáleně a byl dočista malý a hubený v těch pracovních katích a v hrubé bavlněné košili. Obličej měl ošlehaný špatným počasím a nos nakřivo. Přistoupil za mnou k plotu a teď teprve naléhal:

„Co jste zač, vy chlapi? Proč jste se nevrátili, když jsem na vás volal? Kde si sakra myslíte —“

„Tak dost, pane. Vzájemné představování může počkat. Dokážete toho býka někam zavřít?“

„Ne, to nejde. A chtěl bych vám říct —“

„Je tu někdo, kdo by to dokázal?“

„Ne, nikdo tu není. Všichni odešli na výstavu. Vrátěj se možná tak za hodinu. A to vám teda povídám —“

„Povíte mi potom. To chcete, aby tam tak stál se založenýma rukama hodinu?“

„Nic takovýho nechci. Může si sednout ne? Ale ať je to jak chce, chci, aby hnedka tamodtud vypad. Já toho býka hlídám.“

„Koukněme se. A před čím ho hlídáte? Přede mnou?“

„Před každým. Helejte se, jestli si myslíte, že můžete jako dělat vtipy…“

Zanechal jsem všech nadějí s tím člověkem, obrátil jsem se zas na pastvinu a volal jsem. „On toho býka hlídá! Chce, abys tamodtud ihned odešel! Toho býka nemůže zavřít ani on, ani nikdo jiný! Všichni jsou na výstavě a vrátí se tak asi za hodinu!“

„Arku!“ Wolfe zařval jak hromobití. „Jen co se odtud dostanu —“

„Nejde to, namouduši, říkám ti, jak to je! Mně se ten býk nelíbí o nic líp než tobě!“

Ticho. Za chvilku: „Bude to trvat hodinu, než se někdo vrátí?“

„Tak to tady ten říká.“

„Pak to musíš udělat sám. Slyšíš mě dobře?“

„Ano.“

„Dobrá. Vlez zpátky do ohrady a přilákej na sebe býkovu pozornost. Jak vykročí, jdi tamhle k opačné straně, ale zůstaň stále blízko plotu. Byla to ženská osoba, co měla na sobě to červené?“

„Ano. Žena nebo děvče.“ Rozhlédl jsem se. „Zdá se, že odešla.“

„Najdi ji, tu červenou věc si vypůjč a vezmi ji s sebou. Jakmile se býk vrhne za tebou, přelez znovu přes plot. Jdi po druhé straně plotu, a až se od něho vzdálíš, přelez znovu dovnitř a znova to opakuj. Odlákej ho na druhý konec louky a zdržuj ho tam, dokud se nedostanu ven. Na takovou vzdálenost tě kvůli mně neopustí, zejména když ho dokážeš zabavit červeným hadrem. Snaž se, aby měl dojem, že má naději tě dostat.“

„To se ví.“

„Co?“

„Pravil jsem: To se ví!“

„Dobrá, dej se do toho. A buď opatrný, abys neuklouzl na trávě!“

Když jsem se té dívky ptal, jestli jí to mám zopakovat, domníval jsem se, že je to čirý sarkasmus, ale teď… otáčel jsem se a hledal jsem ji. Ta v té žluté blůze a širokých dlouhých kalhotách tam byla, seděla ještě na plotě, ale ta druhá nikde. Již jsem otvíral ústa, abych se informoval, ale odpověď přišla, ještě než jsem otázku vyslovil. A z jiné strany. Uslyšel jsem zvuk motoru bzučícího na druhou rychlost a již jsem také viděl vůz. Nadskakoval po travnaté pěšině za skupinou stromů a mířil k plotu kousek níž. Zastavil se, že se nosem takřka dotýkal plotu, a ta dívka v červené jupce se vyklonila a křičela na mne:

„Pojďte otevřít branku!“

Přiklusal jsem k ní maličko kulhaje, protože jsem si při skoku přes plot narazil pravé koleno. Ten druhý chlap mě jakýmsi trojskokem předstihl. Když jsem tam doklusal, stál u vozu, mával brokovnicí a odříkával jakási pravidla a nařízení ve věci branek a býků.

Dívka mu netrpělivě odpovídala: „Nebuďte hlupák, Davide! Nemá smyslu nechávat ho tam trčet na tom balvanu.“ Čile se obrátila na mne. „Otevřte branku, a chcete-li se svézt se mnou, vlezte si sem. David za námi zavře.“

Pohnul jsem se. David se hnul také a ječel: „Nešahejte mi na tu branku! Krucinál, to budu střílet! Mám rozkaz od pana Pratta, jakmile někdo otevře branku nebo přeleze do ohrady, tak střílet!“

„Starou bačkoru,“ řekla ta dívka. „Stejně už jste rozkazu neuposlechl. Proč jste nestřílel, když si otevřeli tu druhou branku? Přijdete před válečný soud. Proč nestřílíte teď? Dejte se do toho a sestřelte ho s toho balvanu. Ať něco vidíme.“ Opět ztrácela trpělivost, a to se mnou, a řekla mi pohrdavě: „Chcete svého přítele vysvobodit nebo ne?“

Uvolnil jsem závoru a otevřel branku dokořán. Býk, v té chvíli dosti daleko od nás, obrátil se k nám a stočil hlavu k jedné straně. David prskal a mával puškou, bylo však zřejmé, že není třeba si ho všímat. Jak vůz projížděl do ohrady — byl to veliký, lesklý a žlutý Wethersill, kombinačka, nyní se střechou staženou — naskočil jsem si a dívka volala na Davida, aby za námi rychle zavřel. Býk, stále ještě dost daleko, pohodil hlavou, načež ji sklonil a začal hrabat nohou. Pod břichem mu lítaly hroudy hlíny.

Řekl jsem: „Zastavte na chvilku,“ a zatáhl jsem ruční brzdu. „Co vás vede k domněnce, že to takhle půjde?“

„Nevím. Můžeme to zkusit, ne? Bojíte se?“

„Ano. Sundejte si ten červený hadřík.“

„Ó! To jsou jen pověry.“

„Já jsem pověrčivý. Sundejte to.“ Uchopil jsem to za límec, a když se z toho vykroutila, zasunul jsem to někam za nás. Potom jsem sáhl do podpaží pod sako a vytáhl jsem z pouzdra pistoli.

Pohlédla na ni. „Copak jste zač, špión nebo tak něco? Nebuďte naivní. Což myslíte, že můžete s tou věcičkou zarazit takového býka?“

„Můžu to zkusit.“

„Radši ne, leda byste byl ochoten vypláznout 45 000 dolarů.“

„Vypláznout kolik?“

„45 000 dolarů. To není jenom býk, to je Hickory César Grindon. Schovejte tu věcičku a pusťte brzdu.“

Vteřinku jsem na ni zíral a pravil jsem: „Otočte to a vypadněme odtud. Uposlechnu instrukce a vylákám ho na protější stranu podle plotu.“

„Ne.“ Zasunula jedničku a šlápla na plyn. „Proč byste si měl užívat všechno jen vy sám?“ Vůz se hnul a zasunula dvojku. Nadskakovali jsme a kymáceli jsme se. „Ráda bych věděla, jak rychle mám jet? Ještě jsem jakživa nikomu život nezachraňovala. Odtud to vypadá, že jsem si naponejprv vybrala legračního chlapíka. Neměla bych zahoukat? Podívejte se na něj!“

Býk si hrál na houpacího koně. Zadním koncem klesal dolů a hned zas vyskočil do vzduchu a skláněl přední konec, oháňka mu trčela k obloze a pohazoval hlavou. Obrátil se čelem k nám. Když jsme ho míjeli asi třicet metrů stranou vlevo, pravila dívka: „Podívejte se na něj! Počíná si jako školák na hřišti!“ Vůz vyskočil z prohlubně v trávníku, div jsem nevyletěl přes dvířka. Zavrčel jsem: „Radši koukejte, kam jedete,“ a vytrvale jsem se obracel za býkem. Vypadal, že by mohl náš vůz zdvihnout a odnést jej napíchnutý na rozích, asi jako nosí Indiánky na hlavě džbány. Blížili jsme se k balvanu. Zajela k němu hezky těsně, tak na půl palce, zastavila a zpěvavě zvolala: „Taxi, prosím?“

Když Wolfe sestupoval opatrně po šikmé straně balvanu, vystoupil jsem a přidržel jsem mu otevřená dvířka. Nenabízel jsem se, že ho přidržím za loket, abych mu pomohl, protože jsem podle jeho výrazu poznal, že by to pouze znamenalo zapalovat rozbušku. Sestoupil až k okraji balvanu a stál teď nohama v rovině se stupačkou.

Dívka se zeptala: „Pan doktor Livingstone, předpokládám?“

Wolfovi se maličko zaškubl ret. „Slečna Stanleyová? Dobrý den. Jmenuji se Nero Wolf.“

Rozšířené oči jí povylezly. „Dobrý Bože! Snad ne ten Nero Wolf?“

„Tedy… ten jistý, co je v telefonním seznamu Manhattanu.“

„Tak jsem si teda doopravdy vybrala legračního pasažéra! Nastupte.“

Jak se prochrochtával námahou dostat se do té kombinačky, upozorňoval: „Ukrutně to s vámi nadskakovalo. Nemám to rád.“

Zasmála se. „Pojedu hezky zvolna. Ale stejně je to pořád lepší, než se nechat nadhazovat od býka, nemyslíte?“ Vylezl jsem si nahoru za sedadlo, protože Wolfova přítomnost neponechávala dole kouska volného místa, a dívka vyjela, zabočujíc vlevo. Všiml jsem si, že má pěkně silné prsty a zápěstí, a nyní s jupkou svlečenou měla obnažené paže, takže jsem viděl i čipernou hru svalstva předloktí, jak obratně zápolila s volantem, vyhýbajíc se kopečkům a jamkám. Ohlédl jsem se na býka a objevil jsem, že už ho hra na houpacího koně omrzela a že teď stojí s hlavou vzhůru a s oháňkou k zemi, vyjadřuje přezíravé pohrdání. Zdál se ještě větší než prve. Dívka říkala Wolfovi: „Stanleyová by bylo hezké jméno, jenže já se jmenuji jen Karolina Prattová. Odpusťte, tu díru jsem neviděla. Nejsem zdaleka tak slavná jako vy, ale již dva roky jsem metropolitní šampiónkou v golfu. Tady to vypadá jako shromáždění
šampiónů. Vy jste šampión mezi detektivy, Hickory César Grindon je celostátní šampión býků a já zas golfová šampiónka…“

Pomyslil jsem si, tak tohle by vysvětlovalo ta zápěstí a ty paže, tak takovéhle je to děvče. Když jsme dojeli k brance, David ji otevřel, a jak jsme projeli, zavíral za námi, div nás neuskřípl. Zvolna a lehce se zatočila a projela pod těmi stromy, jichž převislé větve se snažily smést mě s vozu, až konečně vyjela na široké štěrkované prostranství před průčelím veliké a nové betonové budovy se čtyřmi vraty do garáží na jednom konci. Před nimi zastavila. David přiběhl poskokem za námi, stále ještě vláčeje svou pušku, a také ta dívka v žluté blůze a kalhotách přicházela zvolna k nám. Vyskočil jsem přes bok vozu na štěrk. Golfová šampiónka se Wolfa vyptávala, zda by ho nemohla někam dovézt, ten však měl již dvířka na své straně otevřená a vyzdvihoval svůj objem, aby vystoupil, tak vystoupila také. David se hrnul k Wolfovi a začal hlasitě vykřikovat svá naléhání, jenže Wolfe ho zdrtil hrozným poh
ledem a řekl mu: „Vážený pane, na vás lze podat žalobu pro pokus vraždy! Čímž nemíním tu pušku, ale to vaše seskočení s plotu!“ Potom Wolfe obešel zadem vůz a tváří v tvář své zachránkyni se jí poklonil:

„Děkuji vám, slečno Prattová, za to, že máte inteligenci a že jí umíte používat.“

„Nestojí to za řeč. Byla to legrace.“

Wolfe se ušklíbl. „Ten býk je vaše vlastnictví?“

„Ne, patří mému strýci. Tomáši Prattovi.“ Mávla zeširoka rukou: „Toto je jeho sídlo. Za chvilku zde bude. Mezitím… mohu-li pro vás něco udělat… nechtěl byste trochu piva?“

„Ne, děkuji. Pivo bych chtěl, ale jen sám Bůh milý ví, kdy budu opět pít pivo. Měli jsme nehodu. Pan Goodwin nedokázal zabránit našemu vozu — promiňte, prosím. Slečno Prattová, pan Goodwin.“

Způsobně mi přistrčila ruku a já ji za ni vzal. Wolfe opakoval: „Pan Goodwin nedokázal zabránit našemu vozu, aby nevrazil do stromu. Po prohlídce způsobených poškození prohlašoval, že musil přejet po střepinách skla. Potom mě přemluvil, abychom bez dovolení vstoupili do ohrazené pastviny. A byl jsem to já, nikoli on, kdo první spatřil býka, když vyšel ze zákrytu za těmi křovisky. Pochlubil se naprostou neznalostí způsobů, jimiž se vyznačuje chování býků —“

Věděl jsem už dřív, hned jak jsem spatřil jeho obličej, když jsme dojeli k tomu balvanu, že bude jednat dětinsky, ale mohl si to aspoň schovat na soukromé zasedání. Hrubě jsem ho přerušil:

„Mohu si odtud zatelefonovat?“

„Přerušil jste pana Wolfa,“ kárala mě. „Přeje-li si vysvětlit —“

„Dovedu vás k telefonu.“ Tak zazněl hlas za mnou, takže jsem se obrátil. Ta dívka ve žluté blůze a kalhotách stála těsně za mnou. S překvapením jsem si uvědomil, že dosahuje hlavou až k mé bradě a možná kousíček výš, že je to blondýnka ještě ani dost málo zvadlá, že temně modré oči nemá zcela otevřené a jeden koutek úst se jí zdvíhá v úsměvu.

„Pojďte, Eskamilo,“ pravila, „ukážu vám, kudy k telefonu.“

Řekl jsem jí: „Převelice zavázán,“ a vykročil jsem s ní.

Zlehka se o mne v chůzi otřela a pravila: „Já jsem Lily Rowanová.“

„Hezké jméno.“ Zazubil jsem se na ni ze své výše. „Jsem Eskamilo Goodwin.“

[2]

Otevřenými dveřmi ke mně dolehl Wolfův hlas. „Kolik je hodin?“ Když jsem mrkl na své náramkové hodinky, položené na skleněné poličce, vyšel jsem z koupelny, přidržuje si předloktí v klidu a v rovině, aby jódová tinktura mohla zaschnout tam, kam jsem ji nanesl. Zastavuje se před velikou čalouněnou lenoškou, v níž se rozcabil, pověděl jsem mu:

„3.26. Předpokládal jsem, že tě to pivo postaví na nohy. Tohle je asi tak tvá nejmizernější nálada, když nemáš ani tolik radosti ze života, abys vytáhl hodinky z kapsy.“

„Radost ze života?“ Zasténal. „Náš vůz je rozbitý a ty rostlinky se v něm dusí…“

„Ty se nikterak nedusí. Nechal jsem okna na obou stranách maličko pootevřená.“ Nahnul jsem předloktí šikmo, pozoruje jódovou tinkturu, a spustil paži dolů. „To se rozumí, že radost ze života! Utrpěli jsme zranění, když nám vybouchla pneumatika na předním kole? Nikoli. Dostal nás ten býk na rohy? Nikoli. Narazili jsme na hodné lidi, kteří nám dali nóbl pokoj s koupelnou, abychom se mohli umýt a posloužili tobě studeným pivem a mně jódovou tinkturou. A znovu opakuji, jestliže si stále ještě myslíš, že jsem měl umluvit někoho z některých crowfieldských garáží, že by sem měli přijet pro náš vůz, tak jdi dolů a zkus to sám. Vždyť si o mně mysleli, že jsem se zbláznil, když ve dnech výstavy od nich něco takového očekávám. Ten pan Pratt zde bude za pár minut s velikým sedanem a ta jeho neteř praví, že nás vezme i se zavazadly a s rostlinkami do Crowfieldu. Volal jsem do hotelu a slíbili mi, že nám objednaný
pokoj rezervují až do deseti večer. Docela přirozené, když jsou tam davy lidí řvoucích o lůžka.“

Rukávy košile jsem již srovnal dolů a zapjal, sahal jsem po kabátě. „Jaké je pivo?“

„Pivo je dobré.“ Wolfe se zachvěl a mumlal: „Davy lidí řvou o lůžka.“ Rozhlédl se. „Toto zde je pozoruhodně příjemný pokoj… velký a vzdušný, krásná okna… myslím, že bych si měl dát zřídit taková křídlová okna doma ve svém pokoji. Jsou zde dvě výtečné postele — zkusils jednu z těch postelí?“

Podezíravě jsem na něj pohlédl. „Ne.“

„Jsou prvotřídní. Kdy jsi říkal, že pošlou z garáží pro náš vůz?“

Netrpělivě jsem odpověděl: „Zítra v poledne.“

„Dobře.“ Vzdychl si. „Domníval jsem se, že se mi nové domy nelíbí, ale tady ten je velice příjemný. Ovšemže to záleží na architektovi. Víš, odkud pocházejí peníze, za něž byl postaven? Slečna Prattová mi to prozradila. Její strýc je majitelem celé soustavy populárních restaurací v New Yorku — má jich na sta v provozu. Nazývá je pratterie. Viděls už někdy některou z nich?“

„No to se ví.“ To už jsem měl kalhoty dole a prohlížel jsem si koleno. „Často v nich jídám polední oběd.“

„Hleďme. Jak se tam vaří?“

„Ujde to. Záleží na tom, jak je člověk náročný.“ Vzhlédl jsem. „Jestli ti jde o to, že by ses nechal pozvat na večeři, aby ses vyhnul jídlu v neznámé restauraci, pak s tím krmivo v pratteriích nemá co dělat. Kuchař tady dole je ipso facto. A jen tak mimochodem jsem docela rád, že se těm restauracím říká pratterie pouze proto, že jejich vlastníkem je Pratt. Vždycky jsem se domníval, že se jim tak říká proto, že tam člověk může sedět na zadku a jíst.“

Wolfe zachrochtl: „Předpokládám, že jedna nevědomost ruší druhou. Jakživ jsem ještě neslyšel slovo »prat« a ty nevíš, co je to ipso facto. Jestliže ovšem není »prat« tvůj výmysl —“

„Nikoli. Už Shakespeare toho slova užil. Vyhledal jsem si to. Nikdy si nevymýšlím, ledaže —“

Někdo zaklepal na dveře. Řekl jsem račte dál. Vešlo stvoření navlečené do špinavých flanelových kalhot a do leskle naškrobeného bílého kabátku a na jedné tváři mělo mastnou šmouhu. Ten člověk se zastavil ve dveřích a mumlal cosi o tom, že se pan Pratt vrátil a že můžeme přijít dolů, jakmile se nám bude chtít. Wolfe mu odpověděl, že půjdeme dolů hned, a ten člověk odešel.

Podotkl jsem: „Ten pan Pratt je nejspíš vdovec.“

„Ne,“ odpověděl Wolfe, chystaje se povstat. „Vůbec se neoženil. Slečna Prattová mi to pověděla. Neučešeš se?“

~

Musili jsme je shánět. Dole v hale nám žena v zástěře na náš dotaz odpověděla jen zavrtěním hlavou. Šli jsme do jídelny a z té zas kus dál, prošli velkým obývacím pokojem a ještě zas dalším, v němž stál klavír, než jsme je konečně našli na terase s podlahou z hlazených plochých kamenů, v níž byl udržován chládek spuštěnými roletami. Ty dvě dívky se držely s jedním mladým mužem jaksi stranou a popíjely z vysokých sklenic whisku se sodou a s ledem. Blíž v našem směru seděli u stolu dva chlapíci, důležitě na sebe vystrkovali brady a podstrkovali si navzájem listiny, jež vytahovali z aktovek. Ten mladý a elegantní vypadal mazaně jak agent s akciemi; druhý, tak středního věku nebo maličko starší, měl hnědé vlasy začínající šedivět, hlavu úzkou ve spáncích a širokou v čelistech. Wolfe se zastavil, potom za chviličku přistoupil blíž a opět se zastavil. Vzhlédli na něj a ten starší se zamračil a pravil:

„A — tak to jste vy dva.“

„Pan Pratt?“ Wolfe zlehka naznačil úklonu. „Jmenuji se Wolfe.“

Mladší muž povstal. Druhý se jen dál mračil. „Neteř mi říkala. Ovšemže jsem o vás slyšel, ale bylo by mi docela jedno, kdybyste byl třebas president Roosevelt, stejně jste neměl co hledat v té ohrazené pastvině, když vás můj člověk tamodtud vykázal. Co jste tam chtěl?“

„Nic.“

„Proč jste tam vnikl?“

Wolfe sevřel rty a opět je povolil a zeptal se: „Pověděla vám vaše neteř, co jsem jí říkal?“

„Ano.“

„Myslíte si, že lhala?“

„Vždyť ale — to ne.“

„Domníváte se, že jsem já lhal?“

„Ehe… ne.“

Wolfe pokrčil rameny. „Potom již zbývá jen poděkovat za vaši pohostinnost — za poskytnutí telefonu, za ubytování, za občerstvení. Zejména oceňuji vaše pivo. Vaše neteř se laskavě nabídla, že nás doveze vaším vozem do Crowfieldu… jestliže k tomu přivolíte?“

„No prosím.“ Ten neomalenec se pořád ještě mračil. Opřel se v křesle zády, zastrčiv palce za průramky vesty. „To ne, pane Wolfe, nemyslím si, že byste byl lhal, ale stále ještě bych vám rád položil několik otázek. Víte, jste detektiv a mohl jste být najat… Bůhví, co všechno nepodniknou. Obtěžují, jsem uštván málem k smrti. Šel jsem se dnes se svým synovcem podívat do Crowfieldu na výstavu a úplně mě odtamtud vyštípali. Abych se jich zbavil, musil jsem se vrátit domů. Dám vám přímou otázku: vstoupil jste do té pastviny proto, že jste věděl, že je tam ten býk?“

Wolfe vyvaloval oči. „Ne, pane.“

„Přijel jste tady do této končiny s úmyslem podniknout něco ve věci toho býka?“

„Ne, pane. Přijel jsem vystavovat na Severoatlantické výstavě orchideje.“

„Vybrali jste si tu pastvinu k procházce čirou náhodou?“

„Nic jsme si nevybírali. Byla to otázka geometrická. Byla to nejkratší cesta tady do toho domu.“ Po odmlce Wolfe trpce dodal: „Aspoň jsme se domnívali.“

Pratt přikývl. Potom mrkl na hodinky, prudce se na sedadle vzpřímil a obrátil se na toho člověka s aktovkou, který zatím již sbíral a ukládal listiny. „Tak dobře, Pavey, to už teda můžete stihnout ten šestihodinový z Albany. Řekněte Jamesonovi, že není jediný důvod na tom božím světě, proč by měla jednotka klesnout pod dvacet osm a čtyři desetiny. Proč by neměli být lidé letos v září stejně hladoví jako kteréhokoli jiného září? Nezapomeňte, co jsem říkal, přestat s tím závinem Fairbanks…“ Chvilku ještě rozkládal o procentu rozbitého nádobí, o nových nájmech provozoven v Brooklynu a tak dále, hulákal ještě něco o stavu nabídky hlávkového salátu, když se už Pavey ztrácel za nárožím domu. Potom se ten náš hostitel nečekaně zeptal Wolfa, nepřeje-li si sklenici whisky, a Wolfe mu řekl, že děkuje, že má raději pivo, ale tady pan Goodwin by jistě s potěšením sklenici uvítal. Pratt zaječel: „B
erte!“ jak nejhlasitěji uměl a ten umaštěnec se objevil, vyběhnuv odkudsi z domu, a přijal příkazy. Když jsme se usadili, ta trojice z druhé strany přicházela k nám. Sklenice si nesli v ruce.

„Dovolíš?“ tázala se slečna Prattová strýce. „Jimmy se chce s hosty seznámit. Pane Wolfe, pane Goodwine, zde je můj bratr.“

Povstal jsem, abych přijal podávanou ruku, přičemž jsem si uvědomoval, jak hlubokého a zoufalého zápasu se podjal Wolfe, když jsem viděl, že místo aby se omluvil, že nezdvíhá všechny své kilogramy ze židle, jak činil obvykle, povstal také. Potom jsme se opět usadili, plavovlasá Lily ze sebe udělala živou dekoraci v plachtové houpačce, přičemž jí ze žlutého domáckého oblečení vyklouzlo překrásné lýtko.

Mluvil Pratt. „Ovšemže jsem o vás slyšel,“ říkal Wolfovi. „I soukromě, asi jednou, dvakrát. Kamarád Pete Hutchinson mi vyprávěl, že jste asi před dvěma lety odmítl vykonat maličké pátrání, jehož se podjal proti své manželce.“

Wolfe přikývl. „Zasahování do záležitostí lidské přirozenosti se jak jen mohu vyhýbám.“

„To jak račte.“ Pratt si lokl ze sklenice whisky. „To je má zásada. Je to váš obchod, tak si ho řiďte po svém. Tak například jsem slyšel, jak si vzpomínám, že si potrpíte na dobré jídlo. No a já zase jsem podnikatel v distribuci jídel a jsem přesvědčen o důležitosti masového stravování. Za minulý týden jsme ve Velkém New Yorku servírovali den co den průměrně 42 392 poledních svačin, jež v průměru stály jednoho zákazníka dvacet tři centy a sedmnáct setin. Jsem toho názoru — kolikrát jste již jedl v některé pratterií?“

„Já…“ Wolfe pozdržel svou odpověď, než si nalil do sklenice pivo. „Dosud ani jednou.“

„Ani jednou?“

„Vždycky jím doma.“

„Ach ták,“ Pratt na něj kulil oči. „Ovšemže se někde i doma vaří slušně. Ale většina složitějších a jemnějších jídel… to nejlepší, co se mi kdy v reklamě povedlo, bylo tenkrát, jak jsem si pozval skupinu padesáti společenských prominentů do pratterie a dal jsem jim servírovat podle jídelního lístku. Zhltali to a řvali nadšením. Svých úspěchů jsem se domohl dvojím: předně jakost, za druhé reklama.“ Vztyčil dva prsty.

„Nepřekonatelná kombinace.“ zabručel Wolfe. Byl bych ho nakopl. Úplně tomu člověku lízal podpatky. Mluvil dál: „Vaše neteř už mi o vašem fenomenálním životním úspěchu něco pověděla.“

„Pověděla?“ Pohlédl na ni. „Máš vypito, Karolíno?“ Otočil hlavu a zařval: „Berte!“ A opět k Wolfovi: „Tedy, ví o tom víc, než kdo jiný. Tři roky pracovala v mé kanceláři. Nějak si začala se závodním hraním golfu, vypracovala se v tom a tu jsem si vypočítal, že mít neteř šampiónku by mohla být dobrá reklama, a ona to dokázala. Je to lepší než všechno možné, co by mohla dokázat v mé kanceláři. A lepší, než cokoli, co dokáže její bratr. Můj jediný synovec a není vůbec k ničemu. Že nejsi, Jimmy?“

Mladík se na něj zazubil: „Nestojím ani za čerta.“

„Pravda, jenže ty to nemyslíš vážně, kdežto já ano. Jen proto, že ti otec i matka zemřeli, když jsi byl malý… sám nechápu, proč na tebe pořád vyhazuju peníze. Je to tak asi má jediná slabost. A když si pomyslím, že po mé smrti zůstane všechno tobě a tvé sestře jen proto, že nikdo jiný není v dohledu… pak doufám, že nezemřu nikdy. Jakpak se tomu říká? Nesmrtelnost? Když si pomyslím, co uděláš s miliónem dolarů… dovolte mi otázku, pane Wolfe, jaký máte názor na architekturu?“

„Nu… například líbí se mi tento dům.“

Jimmy zakokrhal: „Aha! Hurá!“

Strýc si ho nevšímal a vrhl zkoumavé oko na Wolfa. „Opravdu se vám líbí? Navrhoval ho tady můj synovec. Dostavěli jsme ho teprve loni. Já tady z té končiny pocházím… narodil jsem se zrovna tady na tom místě ve staré chalupě. Z architektury se nedají nadělat naprosto žádné peníze a lepší to nikdy nebude… Prozkoumal jsem si to. Jak mohl můj vlastní synovec jakživ dostat ten nápad…“

Takhle mlel dál a dál a Wolfe si zatím poklidně otevřel další láhev piva. Sám jsem se také činil, neboť v té směsi v mé vysoké sklence určitě nebyla skotská z pratterie, takže jsem už skoro dorazil druhou a usadil se tak, aby mi neušel ani kousek z té blondýnky na houpačce, ani jediný detail z jejích pohupů a obratů a toho všeho. Docela jsem přestal poslouchat Prattovo žvanění a začal jsem lenošivě luštit otázku, která že dívčí vlastnost je žádoucnější, zda schopnost vypadat tak půvabně jako ta plavovláska tady na houpačce, nebo schopnost zachránit člověka před býkem, od toho jsem se v duchu zatoulal zas k něčemu jinému, na čem vůbec nezáleží, když bylo naše příjemné společenské posezení znenadání hrubě přerušeno. Okolo nároží domu k nám zabočili čtyři muži a již dupali po terase. S matnou vzpomínkou na poznámku našeho hostitele o tom, jak byl na výstavišti štván a vyštván, a s neurčitý
m pocitem, že výraz na tvářích těch čtyř slibuje nepříjemné střetnutí, zajel jsem rukou pod sako do podpaží, a již jsem se dotýkal pouzdra pistole, když jsem se vzpamatoval a předstíral jsem, že jsem se musel podrbat na rameni.

Pratt vyskočil ze židle a využil veškeré rozlohy svého úzkého čela k zuřivému zamračení na uvítanou vetřelcům. Ten, co šel vpředu, pružný a šlachovitý mrňous s tenkým nosem a ostrýma tmavýma očima, stanul před Prattem a řekl mu: „Nuže, pane Pratte, myslím, že jsem vypracoval řešení, jež vás plně uspokojí.“

„Já jsem spokojen. Už jsem vám to řekl.“

„Ale my s tím nejsme spokojeni.“ Bystrá černá očka poskakovala po přítomných. „Kdybyste mi dovolil vysvětlit řešení, jež se mi podařilo —“

„Je to jen mrhání časem, pane Bennete. Říkal jsem vám —“

„Dovolte!“ Tím příkrým a drsným tónem promluvil úctyhodně vyhlížející člověk v dokonalém šedém sportovním obleku, s vhodnými doplňky, včetně skvělých letních řidičských rukavic. „Vy jste Pratt? Tadyhle Lew Bennett mě k tomu přemluvil a já se potřebuji dostat zpátky do Crowfieldu a tamodtud zas ještě do New Yorku. Jsem Cullen.“

Bennett dodával znervózněle: „Daniel Cullen.“

„Á!“ Prattova tvář okamžitě vyjadřovala zájem a také trochu zbožné úcty. „Jaká čest, pane Cullene. Mé malé sídlo je vám k službám. Posaďte se, pánové. Vezmete si whisky? Jimmy, přistrč sem ještě nějaké židle. Ne, vy lidičky, jen prosím zůstaňte. Prosím, pane Cullene, má neteř…“

Představoval všechny kolem dokola včetně titulů a povolání. Ukázalo se, že Lew Bennet je tajemníkem Celostátní ligy chovatelů guernseyského dobytka. Ten veliký kostnatý chlapík s opelichanými vlasy a velkým unaveným obličejem byl Monte McMillan. Daniel Cullen byl ovšem jen Daniel Cullen, zrovna jako tam u nás J. P. Morgan je prostě J. P. Morgan. A čtvrtý, který vypadal dokonce ještě unaveněji než Monte McMillan, byl Sidney Darth, předseda správního sboru Severoatlantické výstavy. Pratt zavolal Berta a poslal ho pro nápoje. Lily Rowanová si způsobně sedla a uvolnila vedle sebe na houpačce místo. Všiml jsem si, jak se Jimmy Pratt toho místa po jejím boku zmocnil. Lily se rozhlížela po nově příchozích, jako by ji to všechno nudilo.

Lew Bennett vyjednával: „Pan Cullen spěchá nazpátek a já tedy očekávám, pane Pratte, že náležitě oceníte jeho dobrou vůli a laskavou ochotu, jako ji oceňujeme my všichni. Nepřijdete přitom ani o cent. Bude to šťastné východisko…“

„Chci jen říci, že je to secsakramentské zneuctění!“ To se pan Cullen rozkatil na Pratta. „Mělo by to být žalovatelné! Co si u všech čertů —“

„Dovolte, prosím,“ vložil se do toho spěšně Bennett. „Prostudoval jsem tuto stránku věci zevrubně, pane Cullene, a jestliže pan Pratt nesdílí naše stanovisko… tak ho prostě nesdílí. Je to docela marné… chci říci, děkujme pánubohu, že jste nám laskavě přikročil na pomoc.“ Obrátil se na Pratta. „Řešení spočívá prostě v tom, že pan Cullen velkomyslně souhlasil, že Hickoryho Césara Grindona koupí.“

Pratt jen odfrkl a pak mlčel. Teprve za chvilku se mrzutě zeptal: „Nač ho potřebuje?“

Bennett se tvářil ohromeně: „Vždyť má jedno z nejkrásnějších čistokrevných stád guernseyského chovu ve Spojených státech.“

Cullen vrčel: „Rozumějte, Pratte, já ho nepotřebuji. Můj nejzralejší plemenný býk ve stádě je Mahwah Gallant Masterson, který má třiačtyřicet AR dcer. Mám tři mladé plemeníky již zaznamenané. Tady to dělám jen jako laskavost ve prospěch chovu a Celostátní ligy.“

Znovu promluvil Bennett: „Teda k našemu řešení. Pan Cullen říká čistou pravdu, když praví, že Césara vlastně nepotřebuje. Jedná velice šlechetně, ale ani tak není ochoten zaplatit vám částku, již jste vyplatil McMillanovi. Já vím, už jste mi říkal, že jste ty peníze nabídl sám a že jste spokojen, přesto však zůstává skutečností, že 45 000 dolarů je fantastická cena za jakéhokoli býka. Vždyť sám Coldwater Grandee byl v roce 1932 prodán za 33 000, a i když César je skvělý, pořád ještě není Grandee. V roce 1932 měl Grandee sto sedmadvacet AR dcer a patnáct AR synů. Takže jsme přišli na takovéto řešení: Pan Cullen vám zaplatí 33 000 dolarů a Monte — teda pan McMillan vám vrátí 12 000 dolarů z ceny, již jste mu vyplatil. Vy tak dostanete zpátky všechny své peníze. Částku můžeme vyplatit na místě páně Cullenovým šekem, o němž zajisté nepochybujete, že je dobrý, a ještě před setměním přij
ede pro Césara nákladní auto. Pan Cullen by ho rád předvedl v úterý v Crowfieldu, podaří-li se mu dostat ho do kondice. Doufáme, že není předrážděn. Vyrozuměl jsem, že ho máte na pastvině.“

Pratt se obrátil na McMillana. „Říkal jste mi ještě dnes v poledne, že ten obchod pokládáte za definitivně uzavřený a že se nezúčastníte žádných pokusů ho zrušit.“

„Ano, vím, že jsem to tak řekl.“ McMillan nebyl s to udržet svou ruku, aby se mu nechvěla, když stavěl sklenku na stůl. „Ale honili mě jako čerti… oni mi… a koneckonců jsem starý guernseyista, pane Pratte.“

„Měl byste se stydět něco takového vyslovit!“ vybuchl Cullen. „Měli by vás z Ligy vyloučit a bojkotovat vás! Tady Pratt, ten tomu nerozumí, aspoň tolik na jeho omluvu. Ale vás nic neomlouvá! Vy jste věděl, co se má s tím býkem stát, ještě než jste ho prodal!“

„Jistě, věděl jsem.“ McMillan unaveně přikyvoval. „Vám se to snadno povídá, pane Cullene. Kolik vy máte? Pár miliard? Co mně zbylo, po tom, co se mnou provedla ta krize — právě jen mé stádo a už dočista nic. Pouhopouhé stádo. Potom přišla slezinná sněť, je to teprve měsíc, a co mi za jediný týden zbylo? Co mi zůstalo z celého stáda Hickory? Čtyři telata, šest krav, jeden mladý plemeník a César. Co jsem mohl za takových okolností s Césarem dělat? Žít z poplatků za jeho připouštění? Kam bych se s tím dostal? Nemohl jsem nakoupit k němu do chovu ani polokrevné krávy, o čistokrevných nemluvě. Věděl jsem, že žádný dobytkář mi za něj nemůže pořádně zaplatit, a tak jsem rozesílal telegramy a nabízel jsem ho některým z vás lepších pánů, co se bavíte chovem amatérsky, a jaké nabídky jsem dostal? Všichni jste věděli, že trčím na podřezané větvi, a přesto nejvyšší nabídka zněla na 9000 dolar
ů! Za Hickoryho Césara Grindona! Potom se objevil pan Pratt a řekl mi přímo, co chce s Césarem udělat, a to se rozumí, že jsem si uvědomil, jak je něco takového nemožné — i v té mé hrozné situaci. Ale bylo to velké pokušení, a abych se ho zbavil, stanovil jsem směšně vysokou cenu. 45 000!“ McMillan zvedl skleničku, podíval se do ní a znovu ji postavil. Tichým hlasem dodal: „Pan Pratt vytáhl šekovou knížku, vyplnil šek a já — přijal. A ani jste to nebyl vy, pane Cullene, kdo nabídl těch 9000. Pokud se pamatuju, vaše nabídka zněla na 7500 dolarů.“

Cullen pokrčil rameny. „Nepotřeboval jsem ho. Buď jak buď, tak jak se situace vytvořila, dostanete 33 000 dolarů, nebo spíše podržíte je z toho, co vám vyplatil Pratt. Za daných okolností se můžete, McMillane, pokládat za šťastlivce. Co já v tom dělám, je vlastně pouhopouhá filantropie. Zavolal jsem si telefonicky svého správce a nemohu ani s jistotou říci, že bych vůbec mohl ve svém stádě Césarovu linii potřebovat. Lepší býci než César byli už dřív a opět budou.“

„Ale žádný z vašich býků, hrom do vás!“ McMillanovi se hlas třásl vztekem. „Vy jeden všivý amatérku!“ Náhle se zarazil, rozhlédl se po tvářích okolo a pomalu si přejel hřbetem ruky po ústech. Potom se naklonil ke Cullenovi a říkal již klidněji, ale výrazně. „Jakpak se vám líbilo tohleto? Jakým právem si dovolujete posměšné poznámky o býcích? Ani o krávách si je nesmíte dovolit! A Hickoryho Césara Grindona laskavě vynechte. César byl ten nejkrásnější a bez výjimky vůbec nejlepší býk, jaký se kdy octl v chovatelských záznamech.“

Znovu si přejel hřbetem ruky po ústech. „Ano, řekl jsem »byl«, protože už mi nepatří… ale vám taky ještě nepatří, pane Cullene. Byl dvojnásobným vnukem Burleigho Audaciouse. Měl 51 AR dcer a 9 AR synů. Když se rodil, probděl jsem celou noc. Cucal tyhlety moje prsty, když mu bylo šest hodin.“ Prsty se mu třásly, když je ukazoval. „Dostal devět prvních cen, poslední loni v Indianopolisu, celostátní. Předtím už na pěti výstavách uznán nejplodnějším z plemeníků. Dvanáct jeho dcer dosahovalo přes předepsaných 13 000 liber mléka a 700 liber máslového tuku. A vy si řeknete, že si ani nejste jist, jestli ho můžete ve svém stádě potřebovat. Dobrá, čert vás vem! Doufám, že ho nedostanete! Aspoň já vám ho nebudu pomáhat zaplatit!“

Obrátil se na tajemníka Ligy guernseyského skotu Bennetta a pravil s vystrčenou bradou: „Podržím svých 12 000 dolarů, Lewe. Nepočítej se mnou při svém řešení.“

Jeho slova vyvolala pravé pozdvižení, výbuch. Bennett, Darth a Cullen se na něj všichni vrhli. Bylo těžko postihnout v tom zmatku podrobnosti, ale zdálo se, že smysl toho všeho je v tom, že jim McMillan odmítá dostát v daném slovu, a to že udělat nesmí, že dobré jméno Ligy guernseyského skotu mezi americkými chovateli dobytka je v sázce, že by taková událost vrhla škaredý stín na Severoatlantickou výstavu, protože se to děje zrovna vedle a právě za trvání výstavy, že si McMillan stejně ponechá 33 000 dolarů, což je beztoho až přespříliš, a tak dále a tak dále donekonečna. McMillan seděl, tvářil se smutně, uraženě a umíněně, ani se jim nepokoušel odpovědět.

Byli otřeseni a umlčeni neočekávanou pumou, kterou do zmatku hodil Pratt.

„Dejte mu pokoj!“ křičel Pratt. „O něj při tom beztoho nejde. Nechci své peníze zpátky od něho, ani od Cullena, od nikoho na světě. Chci jedině toho býka a toho mám i s řádnou kupní smlouvou. A tím to končí!“

Vyjeveně na něj zírali. Bennett prskal: „Tohle nemyslíte vážně. Není možná! Pohleďte, říkal jsem vám přece —“

„Myslím to vážně,“ Pratt měl široké čelisti pevně zaťaté. „Zaplatil jsem dobrou cenu a jsem spokojen. Vykonal jsem přípravy a nic nebudu rušit. Pozval jsem už sto lidí —“

„Ale, dobrý Bože, i po tom, co jsem všecko…“ Bennett vyskočil, mával pažemi a začínal vypadat tak, že bych snad přece jen byl měl sáhnout do pouzdra pro pistoli. Zuřil. „Říkám vám, že tohle nemůžete udělat! Pro Krista, vy to neuděláte! Jste blázen, jestli si myslíte, že nám tohleto můžete vyvádět beztrestně. Postarám se, abyste to neprovedl! V Crowfieldu je nejméně tucet členů Ligy a ti dychtivě čekají na můj návrat; až uslyší, co jim povím, určitě podnikneme nějaké kroky, nemyslete si, že ne!“

Ostatní byli rovněž na nohou. Daniel Cullen hučel: „To jste tedy zatracený maniak, Pratte!“

„Jsou tady dámy, pane Cullene.“

Cullen zavrčel a obrátil se na podpatcích. „Pojďte, Bennette. Pojďte, Darthe. Musím stihnout vlak.“ Odcházel dlouhými kroky. Druzí dva mu šli v patách. Zmizeli za rohem domu.

Po chvíli mlčení se Prattovy čelisti maličko uvolnily. Pohlédl na toho, který zde z čtveřice zbyl.

„Víte, McMillane,“ řekl, „ten pohled toho chlapíka Bennetta se mi nelíbil. Ani to, co říkal. Ten se mi může vplížit do pastviny třeba hned teď a obávám se, že človíček, co mi to tam hlídá, za mnoho nestojí. Vím, že jsem si za svých 45 000 koupil jen býka, ale rád bych věděl, zda byste neměl nic proti tomu…“

„To se ví,“ a McMillan se vztyčil vysoký, kostnatý a svalnatý. „Půjdu se podívat. Chtěl jsem… beztoho bych se na něj rád podíval.“

„Mohl byste tady u nás nějakou chvíli zůstat?“

„Zajisté.“

Chovatel dobytka hřmotně odešel.

Zůstali jsme sedět, synovec a neteř se tvářili ustaraně, Lily Rowanová zívala, Pratt se mračil. Wolfe si vzdychl a jedním douškem vyprázdnil sklenku piva.

Pratt zamumlal: „Toho zbytečného zmatku!“

Wolfe přikývl. „Údivné. Pro býka. Člověk by si až pomyslil, že ho chcete upéct a sníst.“

Pratt mu na to přikývl. „Ano. To právě chci. Proto je z toho tolika svízelů.“

[3]

Podívejme se, jak by řekl indický císař, tím se to protrhlo. Mládež nejevila pražádné překvapení, ale já jsem na našeho hostitele vykulil oči. A podle náhlého úklonu hlavy jsem viděl, že Nero Wolfe si právě prožívá jedno ze svých skutečných a velmi vzácných překvapení. Prozradil to také tím, že se znovu tázal na to, co mu již bylo pověděno, což bylo u něho právě tak vzácné.

„Sníst toho býka, pane Pratte?“ tázal se naléhavě.

Pratt opět přikývl. „Ano. Sníme ho. Snad jste si povšiml jámy, kterou jsme už začali kopat dole u pěšiny. To je na pečení býka po starodávnu, na hovězí hody, které se budou konat ve čtvrtek odpoledne. Ode dneška za tři dny. Pozval jsem sto hostů, většinou z New Yorku. Má neteř a synovec a slečna Rowanová přijeli už na hody. Býk bude poražen zítra. Žádný zdejší řezník by se toho úkolu nepodjal. Musím si přivézt řezníka až z Albany.“

„Pozoruhodné.“ Wolfe měl hlavu stále ještě skloněnu ke straně. „Předpokládám, že dobytče takové velikosti může poskytnout asi 350 až 400 kilogramů jedlých hmot. Při 45 000 dolarů za živou váhu — to máme asi 120 dolarů za kilogram jedlého masa. Vy ovšem použijete jen nejlepší části a většina obsahu bude vyplýtvána. Jinak počítáno: jestliže obsloužíte sto hostů, bude vás stát jedna porce 450 dolarů.“

„Takhle počítáno to zní strašlivě.“ Pratt sáhl po své sklence a vida, že je prázdná, hulákal na Berta. „Uvažte však, jak málo dostanete za 45 000 dolarů v inzertní ploše novin a časopisů, nebo vůbec v kterémkoli druhu reklamy. Rozhlas by pohltil 45 000 dolarů jako malinu a nikdo o tom dohromady neví. Co z toho máte? Vím však velmi dobře, co dostanu za těchto 45 000. Zabýváte se psychologií?“

„Já…“ Wolfe svá slova raději spolkl a dořekl rozhodně: „Nikoli.“

„To byste měl. Podívejte se. Dovedete si představit, jaký rozruch vyvolá skutečnost, že nejskvělejší guernseyský býk, cenami poctěný nejlepší býk Spojených států bude po starodávnu upečen na rožni v jámě a podáván stovce sezvaných labužníků? A kdo vystrojí hostinu? Tomáš Pratt, vlastník proslulých pratterií! I když ponecháme stranou úžasnou reklamu, víte, jaký bude další výsledek? Po týdny a měsíce každý zákazník, který si koupí v pratterii jen kousek hovězího mezi dvěma chleby, bude mít vtíravý podvědomý pocit, že se zakusuje do ždibce z Hickoryho Césara Grindona! Tohle mám na mysli, když mluvím o psychologii!“

„Mluvil jste o labužnících.“

„Budou tu někteří. Ale většina hostů na hodech budou přátelé a známí a rozumí se význační představitelé tisku, ale zahrnu do toho několik proslulých labužníků epikurejců.“ Pratt sebou trhl a povyskočil. „Vzpomínám si! Vždyť slýchám, že vy jste také jedním z nich. Budete ve čtvrtek ještě v Crowfieldu? Možná že byste měl chuť odběhnout z výstavy a připojit se k hostině. Ve čtvrtek v jednu po poledni.“

„Děkuji vám srdečně, pane Pratte. Neočekávám, že by Césarovy mistrovské ctnosti zahrnovaly také šťavnatost, ale mohla by to být zajímavá zkušenost.“

„To tedy určitě. Budu dnes večer telefonovat své propagační kanceláři v New Yorku. Smím jim říci, že zde budete? Jde o propagaci hostiny v tisku.“

„Ovšem že jim to můžete říci. Posouzení orchidejí se odbude již ve středu odpoledne, takže bych pravděpodobně už ve čtvrtek odjel domů. Ale můžete jim říci, že na hostině budu. A ještě co se týče toho býka. Jsem jen zvědav: Netíží vás žádné výčitky, že porazíte v nejlepších letech a v plném zdraví býka, o jehož skutečné ušlechtilosti je tolik dokladů?“

„Proč bych měl mít výčitky?“ Pratt mávl rukou. „Říkají, že tenhle César má tolik AR dcer, s tím se právě ustavičně ohánějí. Víte, co znamená to AR? Jakási vrcholná matrika v registraci vynikajícího chovného dobytka. Aby se kráva dostala do této matriky, musí dávat stanovené průměrné denní množství mléka a máslového tuku po celý rok. Nu a ve Spojených státech máme přes padesát tisíc krav AR z rodu guernsey, a z nich pouze jednapadesát jsou Césarovy dcery. Vypadá to tedy tak, jako bych se chystal upéct a sníst celý ten rod a vykořenit ho z našeho hovězího chovu? Ale když člověk poslouchá ty lidi v Crowfieldu, tak by měl dojem, že se ničeho menšího nedopouštím. Jen za dnešek jsem dostal přes čtyřicet telegramů. Všechny doslova řvou vyhrůžkami a čpí z toho vražda. To dělá ten chlap Bennett. Poštval na mne všechno své členstvo.“

„Pro ně ovšem platí jejich hledisko.“

„Zajisté, ale pro mne platí mé. — Hola, vy tam nemáte co pít, pane Goodwine. A co vy, slečno Rowanová? Ach Berte, Berte!“

Když se umaštěnec objevil, dovolil jsem mu splnit jeho úlohu a musím poctivě doznat, že ji vykonal rychle a obratně. Tři velké sklenky míchané ostré byly už o celý bod nad mou navyklou hranici, ale po tom nenadálém prasknutí pneumatiky a po srážce, po tom komediantském tělocviku v ohrazené pastvině a po všech dalších překvapeních — zkrátka jsem měl dojem, že maličká mimořádnost nemůže škodit. Poněkud znuděn býčím šampiónem, vydal jsem se do větší blízkosti k šampiónce v golfu. Začal jsem jí šeptat. Přijala to docela s půvabem a za chvíli jsem si všiml, že mi krásná plavovláska hází jaksi koutkem oka kukuč. Hodil jsem jí tedy mezi tím šepotem také takové šikmé zazubení. Mohl jsem se tady pustit do náramného dobyvatelství, jenže ve skutečnosti nebyly mé vyhlídky nikterak růžové. Měl jsem ještě před soumrakem dopravit Wolfa i se zavazadly a s rostlinami do Crowfieldu, rychle ho dovézt do hotelu a
tam ho dostat do pokojů, vybalit zavazadla, vyhledat jídla, která by zhltl bez reptání, vytrpět si rozpravu o své neschopnosti zabránit vozu, aby se nevřítil do stromu, a konečně jednou provždy tu věc vyřídit. A potom pravděpodobně ještě několik hodin dřepět a poslouchat jeho vzdychání. Zrovna jsem se chystal golfovou šampiónku upozornit, že už je po páté hodině, a jestliže nás opravdu hodlá zavézt do Crowfieldu, měli bychom co nevidět vyrazit. Ale právě v té chvíli jsem zaslechl, jak můj pan zaměstnavatel dnešní řádku pošetilostí vyvrcholuje. Pratt ho zval, aby zůstal na večeři a on — přijal! Zuřivě jsem se na něj mračil a pomstylačně jsem doufal, že ta večeře bude co nejmizernější. Tohle přece zase všechno tak zašmodrchá. Bude to nadlidský úkol, aby ho jediný člověk dokázal dopravit do hotelu a uvelebit ho tam, jestliže se dostaneme do Crowfieldu až pozdě večer. Mrak na mé tváři uviděl a jenom na
polo přivřel oči. Zařídil jsem se tedy nadále, jako by tam nebyl, a soustředil jsem se znovu na golfovou šampiónku. Už jsem si pro sebe rozhodl, že je docela pěkná, zdravá a inteligentní, jenomže vypadá trochu až příliš zatroleně silná. Chci říci, že dívka je dívka a atlet je atlet, i když tedy mohou být případy jaksi okrajové.

V odpověď na Karolinino pozvání jsem jí vykládal, že bych se s ní velice rád utkal v tenisu, kdybych si byl nepošramotil zápěstí oním smělým skokem přes plot pastviny. Což byla ovšem lež, ale v té chvíli se objevila na scéně druhá útočná skupina. Postavy, z nichž se skládala, když se tak znenadání objevila na konci terasy, ponechávaly neznalého diváka, jako jsem byl já, v pochybách, zda opravdu jde o nový útok nebo o přátelskou návštěvu. Vpředu si vykračoval zjev náramně působivý, řekl bych tak asi dva až třiadvacetiletá kráska v přepásaných plátěných šatech a bez klobouku, s očima žlutavě hnědýma a s vřelými, chvějivými rty a se stejně půvabnou bradou. Za ní šel vysoký a štíhlý chlapík, nemohl být o mnoho mladší než já. Měl na sobě hnědé, volné sportovní kalhoty a pulovr. Za ním uzavíralo průvod individuum, které tam nikterak nepatřilo, neboť pro takový zjev existuje jediné možné pr
ostředí, které lze přesně určit vymezením Dvaačtyřicátou a Šestadevadesátou ulicí na severu a jihu a Lexingtonskou třídou a Broadwayí na východě a západě ve vnitřním New Yorku. Ve vlastních vodách tihle lidé nevypadají zrovna nejhůř, ba dokonce značně napomáhají vytvořit náležitý tón, ale takhle na venkově, když mají na sobě městský modrý oblek nejpřepychovější značky Crawnley s vestičkou a s dokonalou hedvábnou košilí i vázankou, to potom prostě celým svým vzezřením volají do nebe.

Okamžitě vytvořili prostředí plné jiskření. Našemu hostiteli poklesla brada a zůstal s ústy dokořán. Synovec Jimmy povstal a zrudl v obličeji. Karlička cosi vykřikla. Lily Rowanová si div neukroutila krk, aby na ně viděla, a na čele jí vyskočila vráska. Dívka z té trojice přistoupila až ke stolu přeplněnému prázdnými sklenkami, do půlkruhu se rozhlédla svýma žlutavě hnědýma očima a řekla:

„Měli jsme napřed zatelefonovat, že?“

Ihned jí to vyvraceli a ovzduším se křižovaly jednotlivé pozdravy. Ukázalo se, že toho človíčka v obleku Crawnley Prattovi vůbec neznali a musil jim být představen. Pan Bronson. Také Wolfe a já jsme byli představeni a dověděli jsme se, že ta dívka je Nancy Osgoodová a ten vysoký štíhlý mladík je její bratr Clyde. Znovu zazněla hlásná trouba na ubohého Berta, načež mi připadalo, že obecné rozpaky jen rostou. Slečna Osgoodová prohlašovala, že nikterak nechtěli vyrušovat, že se opravdu nemohou zdržet, že byli prostě na výstavě a jen se tak cestou domů zastavili, jen je to tak napadlo. Clyde Osgood, který měl na krku na řemínku zavěšený triedr, zíral na pana Pratta drze vyzývavým pohledem a oslovil ho:

„Právě nás Monte McMillan zahnal od vaší pastviny. A to jsme se na vašeho býka jen docela nevinně dívali.“

Pratt přikývl jakoby bez zájmu, ale všiml jsem si, že se mu na spáncích napjaly žíly. „Ten zpropadený býk nám působí hromadu nepříjemností.“ Pohlédl na Osgoodovu sestru a hned zase na Clyda. „Je to od vás velice hezké, děti, že jste se u nás takhle aspoň zastavili. Neočekávané potěšení. Viděl jsem dnes vašeho otce v Crowfieldu.“

„Ba. Také vás viděl.“ Najednou Clyde ustal v řeči a začal se otáčet, pomaloučku, ale, s takovou vytrvalostí, jako by ho něco uchopilo a kroutilo s ním okolo osy. Čtyřmi dlouhými kroky přistoupil k síťové houpačce a zahleděl se rovně a svrchu na Lily Rowanovou.

„Jak se máte?“ oslovil ji.

„Velmi dobře.“ Zaklonila hlavu, aby na něj viděla. „Prostě náramně. A vy?“

„Skvěle.“

„To jsem ráda,“ zívla Lily.

Zdálo se, že tato výměna prostých slov podivně zapůsobila na Jimmyho Pratta, neboť ten hoch se ještě více zarděl, ačkoli podle toho, co jsem mohl vypozorovat, ulpíval očima spíše na Nancy Osgoodové, která právě hovořila s Karličkou. Karla naléhala, aby se zdrželi aspoň na sklenku. Pan Bronson, tváře se poněkud unaveně, jako by den strávený v horku výstavy byl pro jeho křehkou tělesnost přespříliš namáhavý, nečekal na vyzvání a dávno se již usadil. Clyde se náhle obrátil od síťové houpačky, vrátil se ke stolu a usedl na okraj židle vedle pana Pratta.

„Podívejte se,“ začal.

„Nu, chlapče?“

„Zastavili jsme se u vás se sestrou, abychom si s vámi krátce pohovořili.“

„Pokládám to za skvělý nápad, už jsem řekl. Teď, když jsem dostavěl toto sídlo… krátce, jsme zase sousedy, viďte?“

Clyde se nasupil. Připadal mi jako zhýčkané, zkažené děcko, s těmi ne zcela zavřenými ústy a s těmi pohyby, jako by očekával, že i věci se mu budou uctivě vyhýbat z cesty. Řekl: „Sousedy? Tak říkajíc, ano. Alespoň v katastrálním smyslu slova. Chtěl jsem s vámi promluvit o tom býku. Vím, proč to děláte… Soudím, že to tady okolo ví kdekdo. Děláte to jen proto, abyste urazil mého otce — ty se do toho nepleť, Nancy. Tohle je má věc a já to vyřizuji.“

Sestra mu položila ruku na rameno. „Ale, Clyde, tohle přece není způsob —“

„Dej mi pokoj!“ Střásl ji a pokračoval opět k Prattovi. „Vy si myslíte, že dokážete zase otci hnout žlučí, když jako na výsměch porazíte a upečete býka, který je daleko lepší než všichni naši býci, které posíláme do výstavní soutěže. Musím vám projevit uznání alespoň v jednom: vybral jste si pěkný kus. Hickory César Grindon může být jen těžko překonán. Neříkám to jen proto, že jsem četl jeho záznam, ale zejména proto, že dobytku rozumím… nebo alespoň jsem mu dobře rozumíval. Naléhal jsem na otce, aby Césara koupil už v roce 1931, kdy byl ještě pouhým slibným mladíčkem. A vy si myslíte, že ho prostě porazíte?“

„Tak jest. Ale kde vy berete ten nápad, že to dělám proto, abych úmyslně urazil vašeho otce — to je nesmysl. Dělám to proto, že je to skvělá reklama mého podnikání.“

„Ani vás to nenapadlo, nevěšte mi bulíky na nos! Znám celou tu věc — od samého začátku. Je to jen další váš laciný pokus, abyste mého otce vedle sebe ponížil — nepleť se do toho, sestřičko!“

„Mýlíte se, chlapče.“ Pratt mluvil snášelivě. „Nedělám nic laciného. Mohu si to dovolit. Vyslechněte, co vám povím. Slyšel jsem, že nejlepší býk vašeho otce začíná už povážlivě stárnout. Nuže, kdyby váš otec ke mně přišel a požádal mě o toho býka, o Césara, myslím, že bych ho sice neprodal, ale měl bych opravdu velkou chuť mu ho dát zdarma, jako přátelský dar. Ba, to bych docela určitě udělal.“

„Nepochybuji! Dar!“ Clyde byl takřka bez sebe opovržením. „Teď vám zas já něco povím. V Crowfieldu vedli dneska spoustu všelijakých řečí. Můj otec, jako dávný člen Ligy guernseyského skotu, byl ovšem při tom a měl do toho také co říci. Otec byl hned přesvědčen o tom, že řešení, které si vymyslil Bennett za pomoci Cullena, nepovede k ničemu… říkal, že vás zná od chlapeckých let a ví, že nepovolíte. Má sestra Nancy dostala nápad zajít sem a pokusit se vás přemluvit a tu jsem souhlasil s pozváním, abych sem zašel s ní. Cestou jsme potkali Bennetta, Dartha a Cullena, jak se odtud vraceli, a ti nám o tom pověděli. Přesto jsem k vám zašel, ačkoli už to nedávalo nejmenší naději, že byste mohl být přemluven po dobrém. Chtěl bych se s vámi teď vsadit. Vsázíte se někdy?“

„Nejsem hazardním hráčem.“ Pratt se zasmál. „Nelze o mně říci, že bych ze zvyku nebo rád hrál o peníze, ale nemám nic proti občasné přátelské sázce. Vyhrál jsem pěknou hromádku peněz na presidentských volbách 1936.“

„Chtěl byste tedy zkusit malou sázku se mnou? Řekněme o 10 000 dolarů?“

„Nač? V čem by záležela sázka?“

Byli přerušeni. Ozval se hlas. „O, tak tady jste,“ a Monte McMillan přicházel po terase. Z jeho hlasu bylo znát, že se mu ulevilo. Přistoupil k Prattovi. „Motali se mi tam okolo plotu, tam na protější straně, tak jsem jim řekl, aby šli raději dál. Nevěděl jsem s jistotou, kam odešli. Ne snad, že bych podezíral Osgoodovic mládež, že by mohla ukrást býka…“

Pratt si odkašlal. „Sedněte si a napijte se s námi. Berte! Berte!“ Obrátil se opět ke Clydovi. „Tak nač si to teda chcete vsadit, chlapče milý?“

Clyde se k němu naklonil. „Vsadím se s vámi o deset tisíc dolarů, že neporazíte a neupečete Hickoryho Césara Grindona.“

Jeho sestra Nancy vykřikla! „Clyde!“ Wolfe zavřel oči skoro úplně. Ostatní vyráželi všelijaká citoslovce, ba dokonce i unuděná Lily Rowanová projevila zájem. McMillan, který si právě sedal, ustrnul na okamžik v podivném úhlu nad židlí a teprve pak těžce dosedl, jako by klesl.

Pratt se klidné i tiše otázal: „A co mi zabrání?“

Clyde obrátil ruce dlaněmi vzhůru. „Buď se vsadíte, nebo se nevsadíte. Nic víc v tom není.“

„Rovných deset tisíc, že neupečeme Hickoryho Césara Grindona, mhm.“

„Tak jest.“

„Do jaké lhůty?“

„Řekněme do konce týdne.“

„Měl bych vás varovat, radil jsem se s právníkem. Není zákonného prostředku, který by mi v tom mohl zabránit, jakmile je býk jednou pravoplatně můj. Ať už je jakýmkoli mistrovským kusem a má bůhvíkolik cen. To je docela jedno.“

Clyde pouze pokrčil rameny. V tváři měl výraz, jaký jsem často vídal u hráčů pokru.

„Nu, hleďme.“ Pratt se opřel v židli zády a zastrčil si palce obou rukou do průramků vesty. „To je svrchovaně zajímavé. Co tomu říkáte, McMillane? Mohou dostat toho býka z ohrazené pastviny proti naší vůli?“

Chovatel dobytka zahučel: „Nevím, kdo by se o to mohl pokusit. Dojde-li k nějakým čertovinám… takhle kdybychom ho měli v pevné stáji…“

„Víte, že stáj nemám.“ Pratt si prohlížel Clyda. „Ale ještě něco. Co my dva vlastně vsadíme? Žetony?“

Clyde se temně zarděl. „Můj šek by neměl cenu. To přece zatraceně dobře víte. Prohraji-li, zaplatím hotově.“

„Navrhujete tedy čestnou sázku? Se mnou?“

„Dobrá, nazvěte to tak. Čestná sázka.“

„Můj ty bože, chlapče milý, to mi lichotí. Vskutku. Ale za deset tisíc je mi pouhé polichocení trochu málo. Obávám se, že nebudu s to sázku uzavřít, dokud nebudu mít alespoň ponětí, kde vezmete ty peníze.“

Clyde již napolo vyskočil a mně nohy samočinně ujely nazad, abych se rovněž vyřítil. Ale jeho strážný anděl, ta krásná sestřička, ho strhla zpátky. Pokoušela se ho také vůbec odtáhnout odtud, naléhala na spěšný odchod, ale Clyde se jí vytrhl, dokonce pramálo něžně ji odstrčil. Se zaťatými zuby hleděl upřeně na Pratta. Konečně se mu aspoň jednou ta rozmazlená ústa dovřela.

„Vy bídný trhane, vy si dovolíte tohle říci Osgoodovi? Dobrá, vyrazím z vás aspoň trochu peněz, protože na vás nic jiného není. Jestliže vám zatelefonuje můj otec, že se za sázku zaručuje, bude to potom dobrá čestná sázka?“

„Vy se tedy opravdu chcete vsadit!“

„Chci!“

„Rovných deset tisíc za podmínek, jak je všichni tito zde přítomní slyšeli.“

„Ano, takovou sázku. Chci!“

„Dobrá. Jakmile se za řečené peníze zaručí váš otec, sázka platí.“

Clyde se obrátil a odcházel, aniž třeba jen na někoho na rozloučenou pohlédl. Jeho přítel Bronson postavil nedopitou sklenku a šel za ním. Na konci terasy musili počkat na Nancy, která, celá vyděšená a v nesmírných rozpacích, se přece jen docela slušně rozloučila a odporoučela, za daných okolností dokonce skvěle. Jakmile odešla, povstal McMillan a prohodil k Prattovi:

„Znám toho Osgoodovic chlapce od dětských let. Myslím, že bych měl jít za ním a přátelsky ho varovat, aby nevyváděl nějaké hlouposti.“

Vykročil za nimi, dupaje svými vysokými botami, jak natahoval kolohnátské kroky.

Lily Rowanová řekla s nadějí v hlase: „Tak se mi zdá, že hnedle budeme mít nějakou melu na křižovatce.“ Hladila místo vedle sebe, které předtím opustil Jimmy Pratt. „Pojďte si ke mně sednout, Eskamilo, a povězte mi, co se bude dít.“

Zvedl jsem svou krásnou postavu, přešel jsem půvabně k ní, zase jsem tu svou postavu pohodlně usadil a chopil jsem se její levé ruky. Zkoumal jsem jí dlaň. „Tak je to takhle,“ říkal jsem jí, „nějaký čas budete velice šťastna a spokojena, potom podniknete dalekou cestu pod vodou a setkáte se s holohlavým chlapíkem, který bude sedět na nějaké mořské bylině, budete si myslet, že je to váš učitel z obecné školy, jenže ten chlap bude mluvit rusky. Protože ruštině vůbec nerozumíte, budete pokládat za samozřejmé, že jeho názor správně chápete, ale v poslední chvíli si s hrůzou uvědomíte, že mluví vlastně o něčem docela jiném. Dejte mi druhou ruku, abych to mohl porovnat!“

Jimmy Pratt zatím zahrnoval strýce výčitkami. „… a ty si tu klidně sedíš a necháš se nazvat trhanem! Jak rád bych mu byl jednu vrazil! A byl bych mu ji vrazil —“

„Ale Jimmy,“ Pratt mávl rukou. Zachechtal se. „Přece bys nevrazil jednu Osgoodovi, či ano? Jen pomalu, synku! A tak mě napadá, když jsi v takové bojovné náladě, možná že bys nám rád vypomohl v té starosti s býkem. Obávám se, že ho budeme muset hlídat celou noc. Což abys převzal taky kousek stráže?“

„Inu prosím pěkně…“ Jimmy vypadal rozpačitě. „Totiž ono je to opravdu tak… už jsem ti říkal… víš, že to neschvaluji. Mám dojem, že takový býk… cenou poctěný mistrovský kus a tohle všechno…“

„Ty bys nám tedy nechtěl pomáhat s hlídáním?“

„Byl bych ti velmi vděčen, strýčku Tome, kdybys mě z toho vynechal.“

„Nu, dobrá. Myslím, že nějak vystačíme. — Co vy o tom soudíte, pane Wolfe? Nemám to nejlepší právo sníst svého vlastního býka, když se mi zachce?“

Wolfe ho poctil filosofickou přednáškou o psaném i nepsaném zákonu, o stupních mravního uvědomění a společenského cítění, o neúměrnosti nadšení některých odborníků z dobytkářství. Znělo to velice, velice vznešeně a poučně a pozdvihlo to ovzduší naší malé společnosti na terase vysoko nad takové maličkosti, jako byla otázka vrazit či nevrazit jednu mladému Osgoodovi, nebo sníst či nesníst hovězí pečeni z neobyčejného výstavního býka, nebo vyhrát či prohrát malichernou sázku o deset tisíc dolarů. Když domluvil, obrátil se na mne s návrhem: protože již beztoho přijal laskavé pozvání pana Pratta na večeři, bude žádoucí převléci si čisté prádlo, a naše zavazadla stále ještě trčí ve voze na okraji silnice. Jimmy ihned nabízel své služby, ale Karlička trvala na tom, že je to její úkol, neboť ona nám slíbila, že nás dopraví do hotelu v Crowfieldu. Vyšel jsem tedy za ní z terasy, přešli jsme n
apříč krásným trávníkem okolo nějakých ozdobných keřů a květinových záhonů, až jsme dospěli po mírném svahu pěšinky na válcované prostranství před garážemi. Hned vedle žluté kombinačky stála velká, krásná limuzína. Sehnul jsem se v chůzi a díval jsem se pod větvemi stromů na místo, kde jsem zahlédl dlouhou hromadu čerstvě vykopané hlíny a o ni opřené krumpáče a lopaty. Všiml jsem si jí už dříve, když jsme projížděli okolo v kombinačce po úniku z pastviny, ale tehdy jsem si pochopitelně vůbec neuvědomil, co ta hromada znamená.

„Jáma na pečení býka?“ tázal jsem se.

Karla přikývla. „Myslím, že je to vlastně doopravdy špatnost, ale nemohla jsem dost dobře odmítnout strýčkovo pozvání na hody. Nastupte.“

Když konečně limuzínu obrátila a zamířila s ní na cestu vedoucí k silnici, řekl jsem: „Ptal jsem se vás na to jen proto, že mi do toho docela nic není. Zajímám se pouze o lidskou přirozenost. Co v tom vězí: opravdu reklama, nebo touha hnout žlučí tatíkovi Osgoodovi?“

„Nevím. Uvažuji právě o něčem.“

Zůstal jsem tedy vznešeně zticha. Limuzína vyjela na silnici a zabočila vlevo, a za půl minuty jsme se mihli zatáčkou, kterou jsem viděl z opačného směru, když jsem obhlížel okolí své první srážky. Za další půl minuty jsme dorazili na místo neštěstí. Karla svýma silnýma rukama stočila volant, opsala přesné U a zajela přímo za náš vrak. Vystoupil jsem. Nízko ležící odpolední slunce vrhalo dlouhé stíny stromů a telefonních sloupů na zeleň pastviny. Za její rozlohou, na protější straně, jsem rozpoznával vrchní třetinu postavy Monte McMillana nad plotem. Stál tam na něčem, aby měl přehled přes celou pastvinu a díval se na nás. Na naší straně od balvanu si pomalým, královským krokem vykračoval ten zlopověstný býk. Vypadal zase ještě větší než kdy dřív. Musil jsem si přiznat, že je to krasavec. Teď, když jsem se na něj mohl dívat neosobně, dokázal jsem ho dokonce obdivovat.

Měl jsem pobrat dva kufry, dva vaky, postřikovačku a bednění s květinami. Když jsem to všechno přenesl do Prattovy limuzíny, znovu jsem pozorně a bezpečně uzamkl náš vůz, podíval jsem se ještě jednou na býka, který bude co nevidět podáván na hostině, porce za 450 dolarů, a vlezl jsem si vedle slečny Prattové. Stále ještě vznešený, nepromluvil jsem ani slovo, jen jsem tiše seděl a nehnutě vyčkával, až se uráčí pohnout její duch. Hnula se asi za minutu, ale jen potud, že na mne krátce pohlédla.

„Chtěla bych vám povědět, nač jsem myslila.“

Přikývl jsem zdvořile.

„O Lily Rowanové.“

Ještě jednou jsem přikývl. „Nazývá mě Eskamilo. Říkala, že vy dvě jdete zítra spolu na výstavu a zvala mě, že bych s ní mohl někde poobědvat.“

„Co jste jí na to odpověděl?“

„Řekl jsem jí, že nemohu, protože se nedovedu u stolu chovat. Že jím hrozně nezpůsobně. Nemám rád tyhlety dívky, které se na člověka lepí jen proto, aby se zadarmo najedly.“

Karličce zachrčelo v hrdle, jako by se chtěla a nemohla zasmát. „Ta se nepokoušela sehnat laciné najedení. Jistě by zaplatila za oba. Je velmi bohatá. Snad má milióny, nevím, ale má peněz dost a dost a může být dokonale bezstarostná. Ale je to upír. Je nebezpečná.“

„Chcete říci, že se zakousne do krku a saje krev?“

„Říkám přesně to, co říkám. Myslívala jsem si, že tohle povídání o ženách, které jsou nebezpečné, víte, doopravdy nebezpečné, že je to jen takový romantický salát. Ale není to pravda. Lily Rowanová je nebezpečná. Kdyby nebyla příliš líná, aby vyvinula trochu námahy, nelze povědět, kolik mužů by dovedla zničit, ale stejně vím nejméně o třech, s kterými to sehrála jako učiněný ďábel. Viděl jste dnes Clyda Osgooda. Ne snad, že by Clyde byl někdy takový ten bohem nadaný skvělý člověk, ale byl docela dobrý a vedl si zdravě a také v práci měl úspěchy. Je se mnou stejného věku, je mu šestadvacet. Osgoodové byli po celé generace pány tohoto okresu. Ještě dnes tady vlastní několik tisíc akrů. Když Clyde vyšel z koleje, zapřáhl se tady do toho a vedl to za otce, který promarní větší díl svého času v politice a rozličných veřejných záležitostech. Lidé říkají, že Clyde skutečně projevil nad
ání a schopnosti. Že byl velice rozumný. A potom se na zájezdu do New Yorku, to bylo asi před dvěma lety, seznámil s Lily Rowanovou. Zalíbil se jí a současně v ní probudil špetku energie. A udělala mu něco horšího, než jenom prokousnout krk a sát krev, pane! Spolkla ho celého! A potom ho letos na jaře zase vyplivla. Možná že to nevyjadřuji příliš delikátně, ale můžete popisovat činnost ropuchy nějak ušlechtile? Clyde se už na venkov nevrátil. Potlouká se po New Yorku a pokouší se ji uvidět nebo se snaží jí vyhnout. Jak kdy. Nevím, co zrovna teď dělá tady na venku. Snad se dověděl, že se sem chystala.“

Odmlčela se. Podotkl jsem: „A o čem jste to teda přemýšlela?“

„O tomhle ne. To jen k tomu vede.“ Zamračila se na mne. „Vy jste detektiv. Je to vaše povolání, že?“

„Ba. Služba čtyřiadvacet hodin denně.“

„A vy tedy dovedete zachovat mlčení?“

„To se ví, když jde o věci důvěrné.“

„Nuže, tohle je důvěrné. Lily Rowanová se vrhá na mého bratra Jimmyho.“

Zvedl jsem obočí. „No a?“

„Nesmí se ho zmocnit! Ještě ho nedostala… ještě ne. Bývala bych vždy věřila, že Jimmy je na to příliš rozumný, ale patrně to s rozumností nemá vůbec co dělat. Také jsem se domnívala, že je zamilován do Nancy Osgoodové; alespoň to tak loni v zimě vypadalo. Ale asi před měsícem za ním začala pálit Lily Rowanová. A tu i Jimmy — i náš Jimmy padá do osidel! Budiž prokleta! Jak to jen ta ženská dělá?“

„Nemohu říci. Ale mohl bych se jí zeptat.“

„Není to legrace, prosím. Ona ho zničí.“

„Nepokládám to za legraci. To jen, že jste položila hloupoučkou otázku. A její pobyt tady… vy jste ji pozvala, abyste tomu trochu pomohla, abyste se pokusila zabránit nejhoršímu a abyste to už měla za sebou?“

„Pozvala jsem ji proto, že jsem doufala, když ji uvidí takto tady na venkově, že mu to snad vrátí zdravý smysl, že se z toho probere. Ale jak to vypadá, nepomohlo to ani trochu.“

„Dosud to od ní polyká, což?“

„Ano.“

Pokrčil jsem rameny. „Nuže, i když připustíme, že jsem dobrý detektiv, tady není po čem pátrat. Zdá se, že tohle je přesně to, čemu můj šéf říká přírodní děj, a to nelze zastavit. Ledaže byste svého bratříčka poslala do Austrálie pro tkaničky do bot, anebo že byste jí podřezala krk.“

„To by šlo, podřezat jí krk. To bych dokázala. Mohla bych ji klidně zavraždit. Ale možná že se ještě najde jiný způsob. A o tom jsem právě uvažovala. Řekla dnes něco o vás, zatímco jste byl nahoře, něco, co mi vnuklo nápad.“

„Copak to řekla?“

„To vám nemohu říci. Nemohla bych to vyslovit.“

„Bylo to — něco osobního?“

„Tuze osobní to bylo.“

„Co to bylo?“

„Říkám vám, že to nemohu opakovat. Ale právě to, a ještě mnoho jiného, a potom také to, že vás vyzvala k společnému obědu… Věřím, že byste ji mohl od Jimmyho odlákat. Nesměl byste se ovšem o to snažit. Ona nejraději sama pokouší a usiluje a dobývá, když má náhodou záchvat energie. Máte asi něco, co ji vábí; věděla jsem to hned, jak vás nazvala Eskamilem.“

„Prosím, pokračujte.“

„To by bylo tak zhruba vše. Kromě… ovšem… nechci vás obtěžovat jen tak žádostí o laskavost. Proč byste mi také měl prokazovat laskavost, i když jde o tak velikou věc. Je to konečně obchod. Jakmile mi pošlete účet, zaplatím jej okamžitě. Jen kdyby snad byl příliš vysoký, musila bych to splácet —“

„Aha! Tak nejprve si budu počínat plaše a stydlivě, potom se od ní nechám zničit, potom vám pošlu účet —“

„Řekla jsem vám, že to není žert. Je to všecko na světě, jenom ne žertování. Uděláte to?“

Stočil jsem rty do kolečka a zamyšleně jsem se na ni díval. Potom jsem vyndal pouzdro s cigaretami, nabídl jsem jí, nepřijala, zapálil jsem si tedy sám.

„Podívejte se,“ řekl jsem. „Já si myslím, že je to žertík. Řekněme, že se ta ženština do toho dá a zničí ho. Mám takový názor i zkušenosti, že jestliže ten chlapec vůbec stojí aspoň za tu špetku prachu, která by ho mohla poslat ke všem čertům, zase se brzy z toho dostane a bude v pořádku. Nic mi nepovídejte.“ Mávl jsem odmítavě rukou, protože se zdálo, že bude mít zas dál nějaké řečičky. „Žádný muž nebyl nikdy stržen ženou do pekel, jak vy mi namlouváte, ledaže už měl dávno volnou jízdenku v kapse. Bůh vám buď milostiv! Vy mě tedy chcete najmout, abych ho z toho vytáhl, přesněji, abych ji odvlékl od vašeho bratra. Nemohl bych přijmout takový vedlejší úkol, ani kdybych chtěl, protože pracuju u Nero Wolfa za plat. Ale chcete-li tu věc udělat obchodně, mohu pro vás udělat toto: budu s ní zítra v poledne obědvat, za předpokladu, že vy zaplatíte účet. To bude asi dva dolary, za které vám ješ tě vypracuju podrobnou zprávu o postupu a výsledcích.“

Řekla úsečně: „A přece to není žert. Nevíte, co ta ženská dovede. Dám vám ty dva dolary, jakmile se vrátíme do domu,“ a stiskla spouštěč.

Dozajista nebylo požadováno příliš mnoho, když jsem očekával trochu klidu a míru na tu hodinku, jež zbývala do večeře, ale kdež by se vzalo takové štěstí! Složil jsem bednění z limuzíny a vynesl je nahoru do koupelny, vyvlekl jsem nahoru oba kufry a nakonec oba vaky. Vcházeje do pokoje s vaky, zaslechl jsem, že v koupelně někdo je. Položil jsem ty rance a přešel jsem k otevřeným dveřím a tam jsem uviděl Wolfa. Držel víka bednění zdvižena a zkoumal své orchideje, rozhodoval se nejspíš, má-li je pokropit či ne. Prohlásil jsem, že podle mého ty rostlinky vypadají výtečně a šéf to připustil. Potom jsem řekl, že naše košile a vázanky jsou v kufrech, rovněž toaletní potřeby, a proto nebude zapotřebí otvírat vaky, ačkoli jsem je pro jistotu také přinesl nahoru. Ani se na mne nepodíval a zamumlal jakoby nic, ale velmi zřetelně a s jistým podivným důrazem:

„Myslím, že bude dobře vůbec vybalit.“

Podíval jsem se na něj vyjeveně. „Všecko?“

„Ano.“

„Chceš říci — všecko vybalit a zařídit se tady?“

„Ano.“

„Po večeři hned zase balit?“

„Ne. Dnes tu budeme spát.“

Už jsem se chystal vyrazit s poťouchlou poznámkou, protože jsem povaha soustavná a mám rád, když se přesně dodržují původní záměry, ale v mžiku jsem si rozvážil, že koneckonců tento dům je tisíckrát lepší než nejlepší hotel v Crowfieldu, nemluvě ani o té díře, kterou nám tam asi rezervovali. Město je přeplněno výstavními hosty a tak dále. Na druhé straně se však nikdy nevyplácelo živit jeho domýšlivost okamžitým a snadným souhlasem, a proto jsem se beze slova vrátil do pokoje a pustil jsem se do práce s velkým kufrem. Brzy se Wolfe vkolébal dovnitř, svlékl si kabát a vestu a hodil to na jednu z postelí a začal si rozepínat košili.

„Jak jsi Pratta přinutil, aby nás trpěl nadále jako milé hosty? Vyklopil jsi na něj osvědčený osobní šarm?“

„Nebylo zapotřebí přinucovat. V podstatě vlastně ani nejsme hosty. Pan Pratt toužil po mých návrzích a chtěl slyšet můj úsudek.“

„Ach,“ obrátil jsem se k němu s rukama plnýma kapesníků a ponožek. „Tys mu něco navrhoval?“

„Navrhoval; jsem v té věci docela upřímný, Arku. Mohl jsem mu ponechat dojem, že si to on sám vymyslil, ale neučinil jsem tak. Nabídl jsem mu to. Jestliže známe jeho potíže a starosti, zdálo se mi, že je to samozřejmý požadavek slušnosti. Byl k nám přece tak pohostinný. Schválil to okamžitě, nabídl určitý úkol a já jsem přijal.“

„Tak takhle je to.“ Dosud jsem držel plné ruce módního zboží pro pány. „Jaký asi úkol, nemáš-li nic proti mé zvědavosti?“

„Nikoli zvlášť výnosný, ani příliš obtížný. Pozorování a bdělost.“

„Hned jsem si to myslel.“ Přešel jsem pokojem a otevřel jsem zásuvku prádelníku a urovnával jsem tam kapesníky a ponožky. Potom jsem se na něj díval, jak zápolí s košilí, snaže se z ní dostat, a slyšel jsem, že všechny stehy hlasitě odporují. „Podezíral jsem tě z toho hned v tom okamžiku, kdys mi říkal, abych vybalil. Nu dobrá. Je to novinka. Dozor nad pastvinou. Tělesná stráž královského býka. Upřímně doufám, že strávíte, můj pane a veliteli, velice příjemnou noc, protože budete mít tento krásný pokoj zcela jen pro sebe.“

„Nebuď na mne drzý, Arku! Bude to nuda, nic víc, pro takového hračičku —“

„Nuda?“ Mávl jsem rukou. „Nevěř tomu. Že bych se nudil sám tam venku a v noci, sdíleje svá nejvnitřnější tajemství s hvězdami nebeskými? To mě tedy neznáš. A přitom budu celý žhavý vnitřním uspokojením, protože právě tím, že tam budu koukat na hvězdičky, umožňuji tobě, aby sis tady sám chrápal ve skvělé posteli uprostřed tohoto velkého vzdušného pokoje. A potom úsvit! Pane šéfe, nevíte, jak miluji úsvit na venkově.“

„Úsvit neuvidíš.“

„To bych rád věděl proč ne? Kdo mě má oddělat? Clyde? Nebo mě dostane ten býk?“

„Ani ten, ani onen. Dohodl jsem se s panem Prattem a s panem McMillanem. Ten hlupák, co mu říkají David, ten bude na stráži po dobu naší večeře. O půl deváté ho vystřídáš ty a v jednu hodinu budeš zase vystřídán McMillanem. I doma se dostáváš často na lože tak pozdě. Uděláš dobře, když mě vzbudíš klepáním na dveře, až se budeš vracet. Pamatuj! Nejsem zvyklý, aby mi někdo lezl v noci do pokoje.“

„Dobře.“ Pokračoval jsem v práci s kufry a připravil jsem mu čistou košili. „Ale ať do mě hrom, jestli se budu tahat s tou brokovnicí. Dohodnu se o tom s McMillanem. Náhodou jsem také přijal malý úkol. Za podnik. Ne příliš výnosný. Účet byl už zaplacen, dva dolary, ale ty prasknou na uloženou hostinu. Mou klientkou je slečna Karla Prattová.“

Wolfe zamumlal: „Nežvaň!“

„Vůbec nežvaním. Zaplatila mi velkomyslně dva dolary za to, abych zachránil jejího bratra od osudu horšího než smrt. Panečku, je to legrace, tohleto povolání detektiva! Probdít polovičku noci jako chůva býka a nazítří se u oběda nechat zničit od krásné plavovlásky. Koukej, budeme muset poslat Frickovi telegram. Tady ulít knoflík.“

[4]

Nebylo zapotřebí, abych sdílel nějaká svá tajemství s hvězdami. Už za soumraku se hromadily mraky a o půl deváté bylo tma jako v pytli. Vyzbrojen dalekonosnou ruční svítilnou a s opaskem okolo pěkné a velmi dobré večeře — úrovně výkonů Fricka Brennera ovšem nedosahovala, ale byla nebetyčně vysoko nade vším, o čem se kdy hostům pratterií třeba jen zdálo — opustil jsem ostatní společnost sedící nad kávou a vyšel jsem, abych převzal střídání. Nadešel jsem si ovocným sadem a objevil jsem Davida sedícího na převrácené bedně u plotu. Brokovnici svíral pevně oběma rukama.

„No dobrá,“ řekl jsem mu, zhasínaje svítilnu, abych ušetřil baterii. „Myslím, že se s chutí vrhnete na nějakou mísu.“

„Ba ne,“ odvětil smutně. „Nemohl bych takhle pozdě večer jíst vůbec. Snědl jsem trochu masa a brambor a pečiva hned v šest hodin. Mým hlavním jídlem je snídaně. To můj žaludek mě probouzí, dostanu vždycky k ránu takový hlad, že nemohu dospat.“

„Zajímavé. Kde máme býka?“

„Neviděl jsem ho už půl hodiny. Naposledy byl tamhle dole, tam vedle toho velikého ořechu. Proč ho vlastně, pro smilování boží, aspoň nepřivážou, to jakživ nepochopím.“

„Pratt říká, že první noc byl přivázán a celou noc strašně bučel, že tu nikdo nezamhouřil oka.“

David zavrčel. „Tak ať si bučí. Kdo nemůže spát jen proto, že mu bučí býk, měl by radši chovat burinky.“

„Co je to — burinky?“

David vyrazil do tmy, slyšel jsem, jak se ještě zastavil. „Burinky jsou býci s ocasem na předním konci.“ A chechtal se. „Tentokrát jsem vás dostal, pane! Dobrou noc!“

Rozhodl jsem se, že se porozhlédnu, pohyb byl beztoho příjemnější než nečinné vysedávání. Vykročil jsem podle plotu směrem k brance, jíž jsme projeli, při zachraňování Wolfa. Byla to namouduši noc černá jak smola. Když jsem urazil asi třicet metrů, znovu jsem vrhl světlo do pastviny, ale býka jsem nemohl najít. Pokračoval jsem v chůzi také ještě na druhé straně branky a znovu jsem si posvítil a tentokrát jsem ho objevil. Neležel na zemi, jak jsem předpokládal, ale stál nehnutě a zíral do mého světla. Vyjímal se tam ve světle ruční svítilny a v temné noci jako ohromný slon. Zavolal jsem na něj hlasitě, abych ho upokojil. „Všecko v pořádku, zlatíčko moje, to je jenom Ark a nechce, aby ses nějak poplašil,“ a obrátil jsem se zpět, odkud jsem přišel.

Vypočítal jsem si, že je tady asi tolik možností, že někdo býka unese, jako je naděje, že ten býk začne dojit mléko. Ale když už jsem byl určen, abych zůstal venku na stráži do jedné hodiny, mohu již raději setrvat v nejlepším postavení, abych mohl zakročit, kdyby se někdo pokusil o nějaké hlouposti. Kdyby měl být ten býk vůbec dopraven z ohrazené pastviny ven, musilo by se to docela určitě dít brankou, a tu bylo nasnadě, že ta protější branka by přišla spíše v úvahu než tato, tak blízko u domu. Pokračoval jsem tedy v pochodu a držel jsem se plotu. Napadlo mě, že by to bylo snazší a blíž, kdybych to přeťal napříč přes pastvinu, v takové černé tmě nemůže být César nebezpečný. Nezdá se, že by si mohl zas začít hrát s pořádným člověkem na babu. Bylo by v tom velmi málo nebezpečí, možná vůbec žádné, svádělo mě to…

Šel jsem však dál přec jen podle vnější strany plotu. Větvemi ovocného sadu jsem zahlédal osvětlená okna domu. Byl jsem od nich vzdálen dobrých dvě stě metrů, Brzy jsem došel k nároží plotu a zabočil jsem vlevo. Než jsem se nadál, zapletl jsem se do houštiny trní. Vyprostil jsem se a za deset minut jsem obcházel zatáčku silnice a octl jsem se nablízku naší limuzíny, která si tu ještě hověla u samého příkopu, nosem opřena o strom. Tady byla ta brána, jediná, která se mohla stát nebezpečnou. Vylezl jsem si na plot a svítil jsem si okolo pastviny, ale světlo nebylo dost silné, abych mohl Césara objevit na takovou dálku. Zhasil jsem to.

Soudím, že člověk, který žije dost dlouho na venkově, musí nakonec přivyknout všem těm rozličným a nespočetným drobným hlukům noci, ale je docela přirozené, že člověk městský je podivně zvědav, když nemá ponětí o tom, co ty zvuky vlastně způsobuje. Cvrčkové a cikády jsou docela snesitelní, ale když se něco hrne o překot trávou, tu by člověk rád věděl, co to je. Potom zas ještě něco bylo za cestou v koruně stromu. Slyšel jsem, jak se to pohybovalo mezi větvemi a listy, potom to zůstalo dlouhou chvíli zticha, a potom to zas zašlo znovu. Snad sova nebo nějaké malinké neškodné zvířátko. Nemohl jsem to objevit ani s pomocí svítilny.

Byl jsem tam, myslím, tak asi půl hodiny, když se ozval dočista nový zvuk ve směru našeho vozu. Znělo to, jako by něco těžkého na vůz narazilo. Vrhl jsem tím směrem světlo a zprvu jsem neviděl nic, protože jsem se díval příliš nízko k zemi. Ale potom jsem uviděl docela zřetelně, že na okraji předního blatníku lpí kus jakési látky, vypadalo to jako kousek kabátu, snad rukáv. Již jsem otvíral ústa, abych se ozval, ale okamžitě jsem je zase zavřel, zhasil jsem světlo, sklouzl s plotu a tiše poodstoupil trochu stranou. Byla taková docela malinká pravděpodobnost, že by ti lidé z Ligy guernseyského skotu mohli najmout několik hulvátů, nebo že by sám Clyde Osgood byl odvážný a tuhý chlap, nebo si to aspoň o sobě myslil. Vyšel jsem po měkké trávě k zadku vozu, obešel jsem jej tak, abych měl jeden bok krytý, došel jsem k přednímu blatníku a hmátl jsem po tom, co tam vězelo. Uchopil jsem něčí rameno.

Ozvalo se zaječení, postava se prudce škubala a zabědovala: „Pusťte mě! Vždyť to bolí!“ Posvítil jsem si na ni a potom jsem ji pustil a ustoupil jsem do tmy.

Lily Rowanová povstala. Tmavý plášť měla přehozený přes šaty, které měla u večeře. Třela si rameno. „Kdybych byla nezakopla o ten blatník,“ prohlašovala, „byla bych se připlížila rovnou až k vám a nic byste byl netušil. Byla bych vás vystrašila k smrti.“

„Náramné. A proč?“

„Zpropadeně! Pohmoždil jste mi rameno.“

„Jsem od přírody surovec. Jak jste se sem dostala?“

„Přišla jsem. To je otázka! Vyšla jsem si na procházku. Neuvědomila jsem si, že je taková příšerná tma. Domnívala jsem se, že si na to oči za chvíli zvyknou. Mám oči jako kočka, ale nemyslím, že bych byla jakživa viděla takovouhle černou tmu. Jste to vy? Je to vůbec váš obličej? Stůjte tiše!“

Vztáhla ruku a jezdila mi prsty po obličeji. Na vteřinku mě napadlo, že bude škrabat, ale dotýkala se hebounce, a když jsem si uvědomil, že se chystá nechat ruku mazlivě na mé tváři, ustoupil jsem opět o krok dozadu a řekl jí: „Nechte toho, jsem lechtivý!“

Smála se. „Chtěla jsem se jen přesvědčit, že je to skutečně vaše tvář. Poobědváte zítra se mnou?“

„Ano.“

„Opravdu?“ vyrazila překvapeně.

„To se ví. To jest, ovšem, vy se mnou můžete poobědvat. Proč ne? Myslím, že to bude zábavné. Hodíte se docela dobře. Může s vámi uběhnout příjemná chvilka, místo aby se člověk nudil sám. Jste taková — ano, právě taková jen příjemná a hezká hračička, s kterou si člověk může ve volné chvíli pohrát a pak ji zahodit. Pro mne stejně žádná žena nikdy víc znamenat nemůže, protože všechno, co je ve mně vážného, je obráceno výlučně na mou práci a kariéru. Chtěl bych to dotáhnout na policajta.“

„Božíčku! Tak to bychom asi měly my ženy být nesmírně vděčný za to, že si vůbec ráčíte s námi aspoň pohrát. Pojďme si zalézt do vašeho vozu a usadit se pohodlně.“

„Je zamčen a nemám u sebe klíče. A beztoho, kdybych si sedl, mohl bych třebas usnout a to nesmím. Vždyť mám za úkol hlídat toho vzácného býka. Nejlíp uděláte, když zas poběžíte. Slíbil jsem, že tady budu bděle hlídat.“

„Nesmysl.“ Obešla patník, přičemž se o mne otřela. Klidně si sedla na stupačku. „Pojďte sem a dejte mi cigaretu. Clyde Osgood ztratil hlavu a dělá ze sebe oslíka. Jak by někdo mohl vůbec s tím býkem něco udělat? Jsou tu jen ty dvě branky, jedna vede k domu a druhá je zrovna tady. A tak toho zde pro svou kariéru mnoho nedokážete. Na opuštěné cestě v černé noci. Pojďte a pohrajte si tedy s jednou ze svých hračiček.“

Vrhl jsem proud světla na branku, vzdálenou asi třicet metrů, potom jsem svítilnu zhasil a sedal jsem si k slečně na stupačku. Došlápl jsem na jakýsi hrbol, pozbyl jsem rovnováhy, zavrávoral a padl jsem rovnou na ni. Hbitě uškubla.

„Takhle přespříliš blízko si nesedejte,“ řekla zcela novým tónem. „Z toho mi naskakuje husí kůže.“

Sáhl jsem pro cigarety a šklebil jsem se do tmy. „To měl být moment překvapení,“ řekl jsem, vytahuje z kapsy sirky, „ale je pouze spravedlivé, když vás upozorním, že jakákoli taktika mě nudí. A všechny druhy strategie, které vy tak asi můžete znát, budou na mne příliš průhledné. A pak, časově to bylo vypočteno špatně. Tohleto přivábení a potom uškubnutí, to je dobré teprve tehdy, když už víte, že máte ten pravý druh vábidla, teprve když jste si aspoň tím docela jista. A tak daleko jste se ještě dávno nedostala…“

Přestal jsem s tou řečí, protože už zatím vstala a odcházela. Řekl jsem do tmy, kde jsem matně tušil její postavu: „A společný oběd se odvolává. Pochybuji, že byste dovedla přispět k zábavě něčím novým, co by stálo za řeč.“

Vrátila se, usedla opět na stupačku asi tak na dvacet centimetrů ode mne a přejela mi konečky prstů po rukávě od ramene k lokti. „Dejte mi cigaretu, Eskamilo.“ Zapálil jsem jí a ona dychtivě vdechla kouř. „Děkuji. Tak se konečně můžeme seznámit, že? Povídejte mi něco.“

„Například?“

„O… povězte mi třebas o své první ženě.“

„S radostí.“ Zatáhl jsem ještě z cigarety, vydechl kouř a spustil: „Plavil jsem se v člunu proti proudu Amazonky. Byl jsem docela sám, protože jsem zkrmil všechny zásoby potravin aligátorům, byl to takový záchvat veselé zábavičky. A tak mi domorodci, kterým jsem říkal chlapečkové, všichni utekli do džungle. Celé dva dny jsem jedl jen ulovené ryby a pak mi obrovská dravá ryba utrhla udici a zůstal jsem bezmocný. Umíněné jsem ale pokračoval v plavbě proti proudu a smířil jsem se s kručením v žaludku, když konečně, to bylo už pátého dne hladovění, jsem připlul k nádhernému ostrůvku a na tom ostrůvku stála žena veliká asi dva metry padesát. Byla to Amazonka. Vytáhl jsem lodičku na písčitý břeh a ta žena mě sebrala do náruče a odnesla si mě pod jakési loubí, kde asi bydlila, a řekla mi, že nutně potřebuji ženskou péči. Ale nezdálo se, že by na tom ostrově bylo vůbec něco k jídlu, a ta ženská vypadal
a tak, jako by nepotřebovala jíst ještě několik neděl. Rozhodl jsem se tedy pro jediný postup, který mi zbýval. Vymyslil jsem plán a nalíčil past. Za soumraku jsem ji měl v ohromném železňáku, který patrně sloužil k tomu, aby v něm vařila citrónové máslo. Byla velice chutná. Pokud se pamatuji, to byla první žena, kterou jsem měl. A byla náramná. Ovšem, od té doby —“

Dál jsem se s tím nedostal, protože mi zarazila řeč a prosila mě, abych jí pověděl o něčem jiném. Plášť se jí vpředu porozhalil a znovu se do něho úže zavinula. Vyseděli jsme tam spolu ještě přes další dvě cigarety a snad bych tak byl s ní dokončil celou svou stráž, kdybych nezaslechl podezřelé zvuky z ohrazené pastviny. Znělo to jako těžký pád, žuchnutí pytle na zem, velmi neurčité v tom hluku cvrčků a cikád. Nebylo příčiny, proč bych to byl měl pokládat za něco znepokojivého, ale posloužilo mi to k připomínce, že ta blízká branka není jediným možným místem vstupu do ohrady, a proto jsem se rozhodl, že se na to půjdu podívat. Vstal jsem a řekl jsem plavovlásce, že se vydám na obhlídku k druhé brance naproti. Lily mi odporovala a tvrdila, že je to všecko jen bláznovství, ale nedal jsem se zadržet, vykročil jsem a tak šla se mnou. Býk nebyl nikde v dosahu mého světla.

Zavěsila se mi do paže, aby neklopýtala na nerovné půdě, ačkoli předtím, když se za mnou plížila, zřejmě neklopýtla ani jednou. Zapomněl jsem na trnitou houštinku na druhém konci a tak se do toho zapletla a musil jsem ji vyprostit. Jakmile jsme zabočili okolo dalšího rohu, octli jsme se v ovocném sadě, již dosti blízko domu, a tu jsem jí řekl, že bude lépe, když doběhne po svých, ale ona mi tvrdila, že se se mnou velice baví. Býka jsem vůbec neobjevil, ale beztoho jsem již věděl, že se nejradši drží při druhém konci ohrady. Šli jsme tedy dále podle plotu, vyšli jsme ze sadu a dospěli k druhé brance a po býkovi stále ještě nebylo ani stopy. Zůstal jsem stát na chvíli bez hnutí a naslouchal jsem, až jsem uslyšel zvuk, nebo jsem si to tak aspoň myslil, že slyším, jako by někdo něco vlekl. Vykročil jsem tedy rychleji vpřed a Lily za mnou ve tmě klusala jako psík. Přitom jsem stále častěji vrhal proud ze své svíti
lny do ohrady. Ten hluk, domnívám se aspoň, že to byla příčina, ve mně budil nepříjemný pocit jako zlou předtuchu, a proto se mi nekonečně ulevilo, když jsem konečně býka spatřil před sebou, jen asi deset metrů od plotu. Zdálo se mi, že stojí rovnou na hlavě, nebo tak se to aspoň na tu vzdálenost podél plotu a v matném světle jevilo. Dal jsem se do klusu. Když jsem se znovu zastavil, abych si posvítil za plot, viděl jsem, že se býk zabývá něčím, co leží pod ním na zemi, že do toho svými rohy ryje. Běžel jsem ještě blíž, až jsem se octl u plotu přímo proti němu, jak jsem řekl, asi tak na deset metrů od něho. Když jsem se teď podíval, pocítil jsem mdlobnou slabost v kloubech a musil jsem se zachytit plotu a druhou rukou pevně sevřít válec svítilny. Slyšel jsem, jak Lily za mnou zděšeně popadá dech a chraptivě mi šeptá:

„Vždyť je to… to je… proboha, zažeňte toho býka!“

Domníval jsem se, že je ještě trochu naděje, že by mohl být dosud živ, a jestliže je to tak, nebylo času na shánění pomoci od někoho, kdo se vyzná, jak s býkem zacházet. Přelezl jsem plot, vklouzl jsem tiše do ohrady, přehodil jsem si svítilnu do levice a pravicí jsem vyndal svou automatickou pistoli — a zvolna jsem postupoval. Uvažoval jsem, že kdyby býk náhle zaútočil, vrhne se v té tmě rovnou na světlo, a proto jsem držel levou paži napjatou celou délkou na stranu a mířil jsem mu proudem světla do očí. Ale býk nezaútočil. Zvedl jsem pistoli nad hlavu, zamířil k zenitu a vypálil jsem tři rány pánubohu do oken. Býk vyhodil prudce hlavou, otočil se na zadních jako blesk a odtančil stranou, dupaje, až se země třásla. Slyšel jsem, že se už nezastavil. Třemi kroky jsem byl u hromádky na zemi a posvítil jsem si na ni. Jediný pohled stačil až až. Živ? Starého kozla, pomyslil jsem si. Cítil jsem, že se ve mně něco za
číná obracet a napjal jsem svalstvo. Popadl mě vztek a litoval jsem, že jsem ty tři rány mířil na oblohu. Zvedl jsem světlo, pokoušeje se najít býka, a zlostně jsem tiskl pažbu pistole. Potom jsem si uvědomil, že by nemělo smyslu, kdybych ještě také já ze sebe dělal někomu slona. Vrátil jsem se a opřel se o plot. Lily se mě vyptávala skoro hystericky. Zavrčel jsem: „Ano. Je to Clyde Osgood. Mrtev. Načisto mrtvý. Utíkejte odtud, nebo kušte, nebo něco, krucinál!“ Potom jsem slyšel výkřiky ve směru od domu, zamířil jsem jim svítilnou vstříc a volal jsem:

„Tudy. Dolů okolo jámy!“

Další a hlasitější výkřiky a za několik vteřin se objevilo několik svítilen, jedna tančila po trávníku a jedna se šinula podle plotu. Za tři minuty po mých výstřelech se objevili na scéně čtyři: Pratt, Jimmy, Karla a McMillan. Neměl jsem mnoho co objasňovat, neboť měli své svítilny a tady to leželo na zemi. Po jediném nahlédnutí se Karlička odvrátila a stála jako solný sloup zády k té hromádce na zemi. Pratt se opřel hrudí o plot a škubal se za dolní ret a díval se a díval. Jimmy vylezl bezradně na plot a potom zase slezl.

Pratt konečně promluvil: „Vyneste ho ven! Musíte ho vynést ven! Kde je Bert? Kde zas ten Bert, u všech čertů, vězí? Berte! Berte!“

McMillan přistoupil k tělesným pozůstatkům, aby se přesvědčil, vrátil se ke mně a otázal se: „Nač jste to střílel? Střílel jste na Césara? Kde je?“ Řekl jsem mu, že nevím. Bert přiběhl klusem s velikou elektrickou svítilnou. Také David se vynořil ze tmy s pracovním oblekem navlečeným přes noční košili a ovšem s brokovnicí v ruce. McMillan se zase odkudsi vrátil a pravil, že je býk nedaleko u plotu a měl by být uvázán, než ostatní vkročí do ohrady, ale nemohl nalézt provaz, který dříve visel na plotě. Řekl jsem mu, že jsem provaz neviděl, a nikdo jiný jej také nespatřil. McMillan řekl, že jakýkoli silnější provaz postačí, a David se nabídl, že nějaký přinese. Vylezl jsem na plot a usadil se nahoře a Karla se mě na něco tázala. Nevím vůbec, co říkala, jen jsem zavrtěl záporně hlavou.

Teprve když se David vrátil s provazem a McMillan s ním odešel a za několik minut se vrátil řka, že je býk bezpečně uvázán, a když jsme už všichni vlezli do ohrady, teprve jsem si uvědomil, že je mezi námi také Nero Wolfe. Slyšel jsem volat své jméno, obrátil jsem se překvapeně a tady stál, s kloboukem na hlavě a se svou vycházkovou holí v ruce. Zíral na mne, protože jsem stále ještě seděl na plotě.

„Nepotřebuješ tu svítilnu,“ řekl mi. „Mohu si ji vypůjčit?“

Tázal jsem se: „Jak ses sem vůbec bez světla dostal?“

„Přišel jsem. Po svých, chytráčku. Slyšel jsem výstřely a byl jsem zvědav, co se s tebou děje. Cestou jsem viděl pana McMillana, jak přivazoval býka k pevnému břevnu v plotě, a dověděl jsem se, co se stalo — nebo, přesněji, co bylo objeveno. A mimochodem, myslím, že neškodí, když tě zase jednou upozorním, abys zbytečně nepřepínal své profesionální pudy! Zamotat se tady do toho by mohlo být svrchovaně nepříjemné!“

„Co bych mohl natropit se svými profesionálními pudy?“

„Á! Tak s tebou to tedy otřáslo? Až budeš mít zase všech pět pohromadě, dej pozor, abys uplatnil především svou mlčelivost a nevtíravost!“ Vztáhl ke mně ruku. „Půjčíš mi tu svítilnu?“

Podal jsem mu ji a on se obrátil a odešel podle plotu. Potom jsem slyšel McMillana, volal mě, abych také přiložil ruku a pomohl. Sklouzl jsem tedy na svá ztuhlá kolena do ohrady a přinutil jsem se, abych se ještě jednou přiblížil k té krvavé mrtvole. David přinesl svinutou plachtu a Jimmy s McMillanem ji prostírali na zem, zatímco Bert, Pratt a David jen stáli a dívali se. Bert přitom alespoň svítil velikou elektrickou svítilnou.

Pratt promluvil třesoucím se hlasem: „Neměli bychom… jestli zbývá ještě špetka naděje… jste si tak jist, že je mrtev?“

McMillan škubal plachtou a odpověděl: „Máte vůbec oči? Podívejte se na něj!“ Znělo to, jako by se ho byl někdo nešetrně dotkl. „Pomozte nám trochu, prosím vás, Goodwine. Uchopte ho za nohy. Položíme ho opatrně na plachtu a potom můžete pomoci všichni. Měli bychom snadněji projít brankou.“

Znovu jsem napjal své břišní svalstvo a přikročil jsem.

Plachtu jsme pomáhali nést všichni kromě Davida, který běžel napřed a otevřel branku. Když jsme prošli okolo uvázaného Césara, otočil hlavu a díval se na nás. Venku jsme plachtu na chvíli položili, abychom si vyměnili místa a vzali zas břímě druhou, odpočatou rukou. Potom jsme šli dál. Proč jen ten mladík byl tak těžký? Na terase došlo k mnohému otálení a váhání, vlekla se rozprava o otázku, kam má být uložen, až se konečně objevila Karla a vedla nás do pokoje vedle obývacího, do toho pokoje, kde stál veliký klavír. Viděli jsme, že již prostřela na pohovku v rohu několik prostěradel. Položili jsme ho tam a narovnali, ale nechali jsme ho přikrytého cípy plachty. Potom jsme ustoupili několik kroků nazpět a protahovali jsme si prsty a nikdo se na nikoho ani nepodíval.

David promluvil: „Jakživ jsem něco takového neviděl.“ Bez brokovnice vypadal, jako by nebyl celý. „Panebože, jakživ jsem nic takového neviděl.“

„I kuš!“ okřikl ho Pratt. Náš hostitel vypadal bídně. Jako by byl zcela náhle velmi těžce onemocněl. Začal se opět škubat za dolní ret. „Teď budeme muset telefonovat… musíme o tom zpravit Osgoodovy. Dobrá. A také lékaře. Pro lékaře vzkázat, ať je jak chce, a hned! Co myslíte?“

Jimmy vzal strýce za loket. „Vzpamatuj se, strýčku Tome. Není to přece tvou vinou. Co ten blázen hledal v ohrazené pastvině? Jdi a nalej si sklenku něčeho silnějšího. Telefonování vyřídím sám.“

V okamžiku, jak zaslechl slovo „sklenka“, vyřítil se Bert z pokoje. Karla se také opět ztratila. Ostatní rozpačitě šoupali nohama. Nechal jsem je tam a šel jsem nahoru.

V našem pokoji si Wolf pohodlně seděl v přepychově vyčalouněném křesle. Seděl přímo pod stolní lampou s knihou v ruce. Můj krok znal až příliš dobře, a proto se ani nenamáhal pozvednout zrak. Vstoupil jsem a prošel do koupelny — bylo to, jako bychom byli doma v kanceláři podniku. Svlékl jsem si košili, abych si pořádně vydrhl a omyl obličej chladnou vodou. Oblékl jsem si znovu košili i vázanku i sako a vyšel jsem z koupelny. Sedl jsem si na okraj hranatě holé židle, která nevypadala nijak pohodlně.

Wolfe zvedl oči od stránky jen na tak dlouho, co by se mě otázal: „Nepůjdeš si lehnout? Měl bys. Uvolnit se a odpočinout. Také za chvilku nechám čtení. Je už jedenáct hodin.“

„Ba, vím to. Za chvilku přijde lékař, a než vydá potvrzení o smrti způsobené nehodou, bude se mnou asi chtít mluvit. Byl jsem u toho první.“

Zabručel a dal se zas do čtení. Zůstal jsem na svém okraji nepohodlné židle vrátil jsem se k svým myšlenkám. Nevím, kdy jsem s tím začal, protože to bylo docela podvědomé, ani nevím, jak dlouho už to trvalo, ale když Nero Wolfe opět promluvil, musil jsem si uvědomit, že si škrábu hřbet levé ruky prsty pravice a že hloupě zírám na rozličná místečka na podlaze.

„Měl by sis uvědomit, Arku, že něco takového velmi nepříjemně dráždí. Když si takhle nekonečně a ustavičně drbeš ruku.“.

„Však si na to za čas zvykneš,“ odsekl jsem uraženě.

Dočetl odstavec a založil si stránku, zavřel knihu a vzdychl. „Tak co je, nervy? Byl to otřes, ovšem, ale vždyť jsi už v životě viděl dost násilí a často i tu ubohou znetvořeninu, již za sebou zanechává život, když se vytratí —“

„Docela dobře snáším tu znetvořeninu. Jen pokračuj a čti si svou knížku. Pro tu chvíli jsem v mizerné náladě, ale do rána se z toho proberu. Prve ses dole zmiňoval o profesionálních pudech. Možná že se mi jich nedostává, ale určitě mám dost a dost profesionální pýchy. Toho býka jsem měl hlídat, viď? Měl jsem ho vlastně mít stále na očích. A zatím jsem si seděl u silnice a pokuřoval cigaretu za cigaretou a rovnou pod nosem mi byl zabit člověk.“

„Měl jsi za úkol hlídat býka, a ne toho člověka. A býk zůstal nedotčen.“

„Uctivě děkuju za nic, pane šéf. Fuj! Takhle sis navykl být spokojen sám sebou jen proto, že jsi Nero Wolfe, viď? Dobrá, ve své skromné míře si dovoluju podobné pocity proto, že jsem Ark Goodwin. Už se ti někdy stalo, že bys mě pověřil úkolem, o němž jsi vážně předpokládal, že má být splněn, a že bych jej byl spolehlivě nevykonal? Mám plné právo očekávat, když se řekne Arkovi Goodwinovi, aby hlídal ohrazenou pastvinu, a hleděl, aby se tam nic nestalo, že se tam taky nic nestane. A ty mi řekneš, že se nic nestalo býkovi, že býk je v pořádku, že jenom zabil člověka… že jenom… jak se říká pravým jménem takovému pošklebování?“

„Sofistika. Kasuistika. Ignoratio elenchi.“

„Stačí. Vezmu si všechny tři.“ k

„To jen ten tvůj pocit, žes měl býku zabránit, aby nezabil člověka, Arku, to jen ten pocit z tebe teď dělá divocha a barbara.“

„Ano. Měl jsem za úkol, abych se postaral, že se v té ohradě nic nestane.“

„Nuže,“ a Nero Wolfe si opětně vzdychl. „Předně: jakživ se nehodláš naučit vyjadřovat se přesně? Říkáš, že jsem ti řekl, že býk zabil člověka. To jsem však neřekl. A kdybych to byl řekl, nebylo by to pravda. Pan Osgood byl skoro určitě zavražděn, nikoli však býkem.“

Vykulil jsem na něj oči. „Blázníš? Vždyť jsem to viděl.“

„Řekněme si tedy, že mi konečně povíš, co jsi vlastně viděl. Dosud se mi od tebe nedostalo žádných podrobností, ale sázím se už teď, žes neviděl Osgooda, jak si ho býk nabodává na rohy živého. Či snad jsi to viděl?“

„Ne, to ne. Když jsem tam přišel, postrkoval jen jeho tělo po zemi. A nijak silně nebo prudce. Jen tak si jako hrál. Neviděl jsem, je-li ten člověk živ či mrtev. Přelezl jsem tedy plot a šel jsem k němu. Když jsem byl vzdálen asi na tři metry —“

Wolfe se zakabonil. „Octl ses v nebezpečí docela zbytečně. Ten člověk byl mrtev.“

„To jsem nemohl ještě rozeznat. Vypálil jsem tři rány do vzduchu a býk utekl. Potom teprve jsem se podíval. Nepotřeboval jsem už ani zkoušet, je-li živ či mrtev. A ty máš teď ještě tolik drzosti, že mi chceš namluvit, že ho býk nezabil. Oč se vlastně pokoušíš? Chceš si vymyslit případ jen proto, že máme zrovna v podniku špatné časy?“

„Ne. Pokouším se jen o to, aby sis přestal třít ruku. Rád bych dočetl tuto kapitolu a odebral se na lože. Pouze náhodou při tom objasňuji, že smrt pana Osgooda nebyla zaviněna tvou nedbalostí a bylo by k ní došlo, byť bys byl kdekoli, jenom ovšem předpokládám, že podrobnosti vyšly jinak. Nebyla to ode mne sofistika. Mohu ti připomenout tisíc věcí, které vážně ohrožují tvou sebeúctu, ale nedbalost při plnění úkolu za dnešní noci by mezi nimi nebyla. Tys nezklamal. Bylo ti uloženo, abys zabránil ukradení býka z ohrazené pastviny. Neměls příčiny někoho podezírat, že by chtěl býku ublížit, protože cílem nepřítele bylo naopak býka před poražením a upečením zachránit. A dokonce už jsi nemohl mít nejmenší podezření, že se někdo pokusí svalit na býka vlastní vražedný skutek. Doufám, že teď nezačneš —“

Ustal v řeči, protože se na chodbě ozvaly kroky. Zastavily u našich dveří. Někdo zaklepal. Řekl jsem „vstupte“ a objevil se Bert.

„Mohl byste přijít laskavě na chvilku dolů?“ Díval se ze své umaštěné tváře na mne. „Je tam pan Osgood a rád by s vámi mluvil.“

Řekl jsem mu, že přijdu dolů ihned. Když odešel a jeho kroky zanikly na konci chodby, řekl Wolfe: „Měl by ses omezit na pouhé nesporné skutečnosti. Že sis drbal ruku a já jsem se snažil ti v tom zabránit, to — to je naše soukromá věc.“

Ujistil jsem ho, že to je také můj názor a šel jsem dolů.

[5]

U paty schodů jsem se setkal s Prattem, který tam stál s rukama vraženýma hluboko do kapes a s čelistmi urputně zaťatými. Pokynul mi hlavou, aniž promluvil, a uvedl mě do velkého obývacího pokoje, kde jakýsi dlouhonohý milostpán seděl v křesle, skusoval si horní ret, pouštěl jej a opět jej skusoval. Tento pán na mne vybafl, ještě když jsem měl k němu alespoň pět kroků, nečekal ani, až nás Pratt představí nebo nějak uvede do rozhovoru.

„Tak vy jste teda ten Goodwin, co?“

Čpělo to z celé té jeho veliké postavy. Jeden z těch chlapíků, co se narodili jen k tomu, aby poroučeli. Tyhle lidi si nikdy nezvu. Ale přitáhl jsem si uzdu a odpověděl jsem mírně: „Ba, Ark Goodwin.“

„To vy jste toho býka zahnal a vypálil tři rány?“

„Ano, pane doktore.“

„Nejsem doktor! Jsem Frederik Osgood. Můj syn tu byl zabit. Můj jediný syn!“

„Promiňte. Tak se mi zdálo, že vypadáte jako lékař.“

Pratt, který zatím poněkud ustoupil a hleděl na nás s rukama v kapsách, promluvil: „Lékař se sem ještě nedostal. Dům pana Osgooda je jenom několik minut cesty odtud a pan Osgood přibyl hned.“

Osgood zavelel: „Povězte ten celý příběh! Chci to slyšet od vás.“

„Prosím ano.“ A pověděl jsem mu to. Vyznám se v tom. Dovedu podat stručný a přesný popis události a tak jsem mu to všechno pověděl až k té chvíli, kdy přibyli na místo druzí. Skončil jsem tím, že předpokládám, že zbytek už slyšel od pana Pratta.

„Neohlížejte se na Pratta. Vy tvrdíte, že jste nebyl při tom, když můj syn vnikl do ohrady.“

„Tvrdím jen to, co jsem vám zrovna pověděl.“

„Vy jste newyorský detektiv.“

Přikývl jsem. „Soukromý.“

„Pracujete u Nera Wolfa a přišel jste sem s ním.“

„Tak jest. Pan Wolfe je nahoře.“

„Co tady vy a Nero Wolfe vlastně pohledáváte?“

Odpověděl jsem docela líbezně tónem společenské rozprávky: „Jestliže chcete mermomocí jednu pěknou do brady, tak si na to vstaňte ze židle.“

Začínal zvedat své dlouhatánské, mohutné tělo. „Ale, zatraceně —“

Nastavil jsem mu dlaň. „Tak počkat! Uvědomuji si, že vám byl právě zabit jediný syn a připustím to za omluvu až po určitou, snesitelnou mez. Ale vy si račte uvědomit, že ze sebe začínáte dělat šaška. Co je to vůbec s vámi? Jste snad hysterický jako ženská?“

Zakousl se do rtu. Za vteřinku řekl tónem o poznání zmírněným: „Ne, pane, hysterický nejsem. A snažím se o to, abych ze sebe šaška nedělal. Snažím se prostě rozhodnout, zdali bych neměl zavolat šerifa a policii. To, co se stalo, nedovedu prostě pochopit. Nevěřím, že se to stalo tak, jak to líčíte.“

„To je tuze zlé.“ Hleděl jsem mu rovnou do očí. „Protože pokud jde o mne, mám svědka. Někdo byl celou tu dobu se mnou. Byla to… mladá dáma.“

„Kde je? Jak se jmenuje?“

„Lily Rowanová.“

Zíral na mne, zíral na Pratta a znovu se vrátil ke mně. Teď už si ani ret nehryzal. „Je ta dívka také tady?“

„Ano. A tohle vám přidám zdarma: měli jsme s panem Wolfem automobilovou nehodu tady na silnici a vstoupili jsme do tohoto domu jen proto, abychom se dostali k telefonu. Všichni lidé nám byli naprosto neznámí, i slečna Rowanová. Po večeři si vyšla na procházku a setkala se se mnou, jak jsem tam hlídal tu ohradu, a zůstala se mnou, abych neměl dlouhou chvíli. Byla se mnou, když jsem našel býka a zahnal ho. Zavoláte-li policii a ti pánové mě poctí svou pozorností, bude to hříšné plýtvání časem. Řekl jsem vám už, co jsem viděl a dělal, všecko, co jsem uviděl a udělal.“

Osgoodovy prsty lpěly na jeho kolenou jako drápy, hledající, čeho by se zachytly, do čeho by se zaryly. Opětně naléhal: „Byl snad můj syn s tou Rowanovou?“

„Určitě ne v té době, kdy byla se mnou. Přišla ke mně na vzdáleném konci ohrady asi tak o půl desáté. A vašeho syna jsem neviděl od dnešního odpoledne, kdy odtud odešel. Nemohu vědět, zda se s ním ona viděla nebo ne. Zeptejte se jí.“

„Raději bych jí zakroutil krkem, hrom do ní. Co víte o jakési sázce, kterou dnes uzavřel můj syn s Prattem?“

Pratt zahučel: „Řekl jsem vám o tom doslova všecko, Osgoode. Dopřejte si, proboha, trochu klidu, abyste mohl zchladnout.“

„Rád bych slyšel, co o tom poví tento člověk. Co o tom víte, Goodwine? Slyšel jste, jak tu sázku uzavírali?“

„To se ví, slyšeli jsme to tady všichni. I vaše dcera a přítel vašeho syna — ten, co se jmenuje Bronson.“ Prohlížel jsem si ho teď se slušnou dávkou soustrasti. „Dejte si poradit od člověka v takových věcech zkušeného, pane, od člověka, který má velikou výhodu nad všemi lidmi, protože se ustavičně dívá, jak pracuje Nero Wolfe. Jste v úloze detektiva praubohý, strašný, tomu věřte. Připomínáte mi druhořadého policejního inspektora, který se pokouší hrozbami dohnat kapsáře, aby se přiznal. Viděl jsem už mnoho lidí otřesených do morku kostí náhlou smrtí svých nejbližších. Jestliže je to jen tohleto, pak vám nikdo nemůže poskytnout víc než lidskou soustrast. Jestliže však skutečně pracujete na určitém nápadu či podezření, pak uděláte nejlíp, když to ponecháte lidem, kteří se tím zabývají z povolání. Máte nějaké podezření, které byste mohl poskytnout jako nit?“

„To právě mám.“

„Jaký předpoklad vyplývá z vašeho podezření?“

„Ještě nevím, ale vůbec nedovedu pochopit, co se stalo. Nevěřím, že můj syn vešel sám do ohrady, ať už za jakýmkoli účelem. Pratt říká, že tam vnikl, aby se zmocnil Césara. To je úplně idiotská domněnka. Clyde nebyl u skotu poprvé, naopak, vyznal se v tom velice dobře. Podobá se tedy pravdě, že by byl vkročil k nepřipoutanému býku, a i kdyby to udělal a býk potom projevil nějaké příznaky zuřivosti, že by tam jen tak klidně stál a nechal se potmě nabrat na rohy?“

Pratt znovu zabručel: „Slyšel jste, co říkal McMillan. Mohl uklouznout nebo klopýtnout a býk byl už blízko za ním —“

„Nevěřím tomu! Proč by tam lezl?“

„Aby vyhrál sázku o deset tisíc.“

Osgood vyskočil na nohy. Měl široká ramena a byl vyšší než Pratt, ale už mu trochu začínalo růst bříško. Přistoupil k Prattovi se zaťatými pěstmi, spuštěnými podle těla, a mluvil skrze zaťaté zuby: „Vy zatracený smraďochu! Varoval jsem vás už, abyste tohle neopakoval…“

Vklouzl jsem mezi ně, neboť tam jsem spíš doma než ve společnosti výstavních býků. Obrátil jsem se tváří k Osgoodovi: „Až konečně lékař přijde, bude mít nejprve na práci ošetřovat vás dva. To by bylo překrásné. Jestliže si Pratt myslí, že se váš syn pokoušel vyhrát sázku, tak si to myslí. A když jste se ho ptal na jeho názor, tady ho máte, dostal jste odpověď. Nechte toho hafání a strašení. Buďto počkejte do rána, až na to padne trochu denního světla, nebo si poslužte a zavolejte šerifa a policajty. Pak uvidíte, co si budou oni myslet o Prattově mínění. Pak to vytisknou všechny noviny spolu s míněním Davida a Lily Rowanové a tak dále a tak dále, a potom uvidíme, co si o tom myslí veřejnost. Potom některý velemoudrý redaktor z New Yorku otiskne interview s výstavním býkem —“

„Tak jsem konečně tady, pane Pratte! Lituji, že jsem se nemohl dostavit dříve…“

Ohlédli jsme se k dveřím. Stál tam malý zavalitý mužíček, který neměl vůbec krk. Nesl v ruce malý černý kufřík.

„Byl jsem venku u nemocného, když jste volali… ó, pan Osgood! To je strašné, pravda. Hrozné věci, hrozné. Prostě strašné.“

Následoval jsem tu trojici do sousedního pokoje, kde stál ten veliký klavír a — ta pohovka. Neviděl jsem ani špetku smyslu v tom, že tam ten starý Osgood leze, ale šel tam. Jimmy Pratt, který tam seděl na sedačce u klavíru, povstal a vyšel ven. Lékař hopkoval k pohovce a postavil si kufřík na židli. Osgood přešel k oknu a stál tam obrácen zády do pokoje. Když se ozval šum nadzvedávané plachty a lékařův hlas: „Ach můj ty pane!“ docela hlasitě, až příliš hlasitě, obrátil Osgood, patrně proti své vůli, hlavu zpola do pokoje a pak se zase zahleděl do temného okna.

Za půl hodiny jsem šel nahoru a hlásil jsem Nero Wolfovi, který, stál v ložním prádle v koupelně a čistil si zuby:

„Doktor Sackett potvrdil úmrtí, zaviněné nešťastnou náhodou od zranění, způsobeného býkem. Frederik Osgood, zdrcený otec, který by byl vévodou, kdybychom v naší zemi takové věci měli, podezírá, že je někde v polévce moucha. Jestli má stejné důvody jako ty, to nemohu povědět, protože ani tys mi nepověděl své důvody, jestliže nějaké máš. Nevěděl jsem, jestli by sis přál, abych ho trochu popíchl nějakým náznakem našich podezření…“

Wolfe si vypláchl ústa a odplivl. „Žádal jsem tě, abys posloužil jedině pouhými skutečnostmi.“

„Tady nešlo o nějaké — pouhé —. Říkám ti, tenhle Osgood náleží k šlechtě a nevěří, že se to stalo tak, jak se to vskutku stalo. Jeho hlavní důvod k nedůvěře tkví v tom, že prostě nevěří, že by Clyde byl tak hloupý, aby se dal nachytat býkem potmě, a že neexistuje vůbec přijatelné odůvodnění, proč by Clyde do té ohrady lezl. Nabízel tyto názory doktoru Sackettovi, a ještě jiné řečičky, jenže Sackett si nejspíš pomyslel, že je ten pán prostě otřesen náhlou smrtí svého syna, což je konečně pravda, a odmítl odložit své tvrzení. Zařídil všechno a ráno pošle lidi z pohřebního ústavu. Načež Osgood, aniž si vůbec vyžádal dovolení, popadl telefon a zavolal šerifa i státní policii.“

„I hleďme,“ Wolfe pověsil ručník na věšák. „Připomeň mi ráno, abych zavolal Teodora. Našel jsem na jedné rostlince zaviječe.“

[6]

V úterý ráno o jedenácté hodině jsem stál v Crowfieldu na výstavišti a zápolil jsem s lahví mléka, kterou jsem si koupil v jedné z nesčetných mlékárenských budek, jak jich už bývá na výstavách, jichž povaha je po výtce zemědělská. Pozoroval jsem Nero Wolfa, jak je roztomilý vůči úhlavnímu nepříteli. Byl jsem důkladně uondán. Protože mužové zákona přispěchali k Prattovi teprve po půlnoci a pak se pustili do svých starožitných řemeslných kouzel, dostal jsem se do postele až teprve znatelné po druhé hodině k ránu. Wolfe mě vyhnal z postele hned před sedmou. Pratt a Karla s námi posnídali, ale Jimmy a Lily Rowanová nebyli asi ještě vzhůru. Pratt vypadal, jako by byl nespal celou noc, a říkal nám, že McMillan naléhal, aby byla stráž dodržena až do rána a teď spí nahoře ve svém pokoji. Jimmy již odjel do Crowfieldu se seznamem jmen, pravděpodobně hodně neúplným, aby telegraficky odvolal všechna pozvání na
hovězí hody. Zdálo se, že po té vraždě už mrtvola Hickoryho Césara Grindona nepřivábí zmlsané hodovníky, ale jeho osud byl nadále nejistý. Bylo rozhodnuto jedině to, že nebude sněden ve čtvrtek. Byl obviněn šerifem i státní policií, neboť ti dovední mužové objevili blízko místa, kde byl nalezen zabitý Clyde, provaz na uvazování býka. Byl to týž, který visel předtím na plotě a který po neštěstí Monte McMillan marně hledal. Ani to však Frederika Osgooda neuspokojilo a nepřesvědčilo, ale uspokojilo to policii. Osgoodova podezření byla úředně odmítnuta jako mlhavá, nepodložená a vysněná předrážděnou fantazií trpícího otce. Když jsme se vrátili nahoru, abychom opět sbalili zavazadla, tázal jsem se Wolfa, zda je rovněž uspokojen, ale ten zachrčel a pravil: „Řekl jsem ti hned včera večer, že pana Osgooda nezabil býk. Má ďábelská zvědavost mě vedla k tomu, abych si zjistil aspoň tolik a také abych odh
alil zbraň, jíž bylo použito. Odmítám však, aby se vedlejší podrobnosti případu zcela zmocnily mé mysli, a proto o tom nebudeme hovořit.“

„Mohl by ses jen zmínit, kdo tu vraždu spáchal —“

„Prosím tě, Arku!“

Tak jsem to uložil i s kuličkami proti molům a pokračoval jsem v balení zavazadel. Opouštěli jsme tento příjemný tábor, abychom se ubytovali v Crowfieldském hotelu. Smlouva o hlídání býka byla zrušena, a ačkoli Pratt huhňal cosi o tom, že bychom, měli zůstat, ovzduší v domě nám říkalo jděte. A tak nastalo balení a odvlékání zavazadel do vozu, postřikování orchidejí a nakládání bednění na palubu, potom jízda do Crowfieldu — bylo mi dovoleno řídit po boku Karličky — potom rvačka o pokoj v hotelu, to bylo něco skvělého — teda ta rvačka, nikoli pokoj — a potom zase dopravit Wolfa a bednění na výstaviště, nalézt naše místo a vytahat rostlinky bez úrazu z bednění… Zkrátka bylo to dopoledne, jen co je pravda.

A teď, v jedenáct hodin, jsem se konečně mohl trochu starat, abych nahradil námahou spálené tkáně svého svalstva aspoň tak, že jsem se opájel mlékem. Orchideje byly pokropeny a upraveny a přistřiženy a pečlivě obrány a zkrátka zušlechtěny, jak se dalo. Stály už vystaveny na lavicích na místě, které nám bylo přiděleno. Výše zmíněný nepřítel, s kterým se nyní Wolfe co nejroztomileji bavil, byl malý tlusťoch v pomačkaných a špinavých mohérových šatech. Měl bystrá malá očka a dvě nebo tři brady, které určitě nebyly malé. Jmenoval se Karel E. Shanks. Při tom pití mléka jsem je pozoroval a naslouchal jsem jim, protože ten rozhovor byl velice poučný. Shanks věděl, že Wolfe prolomil zásadu a přijel vystavovat své albiny do Crowfieldu, albiny, které vypiplal trojnásobným křížením s druhem Paphiopedilum lavrenceanum hyeanum, jen proto, aby zvítězil nad Shanksovými albiny druhu Paphiopedilum callosum sonderae, kř
íženými s novým druhem z Barmy, a že Wolfe si přeje a zamýšlí dokonale potřít právě jeho, Shankse, protože Shanks se už tři roky vyhýbá metropolitním výstavám v městě New Yorku, a také již dvakrát odmítl Wolfovy nabídky, aby si spolu vyměnili exempláře některých jedinečných rostlinek. Shanks také věděl, že jediný znalecký pohled postačí, aby byli všichni soudcové zcela jednomyslně přesvědčeni, že ty Shanksovy orchideje vypadají vedle Wolfových jako cancour kuchyňského hadru vedle motýla. A dále ještě, Wolfe věděl, že Shanks ví, že oni oba tohle všechno stejně velice dobře vědí. Ale kdo by je tak poslouchal žvatlat, musil by si odnést dojem, že pěstitel bylinek si neutírá s čela pot, nýbrž ohromné přebytky bratrské lásky k bližnímu. A proto věda dobře o stupni zlomyslnosti a pomstylačnosti, do něhož musil Wolfe napřed upadnout, než se rozhodl vyjet do Crowfieldu, prohlašuji naslouchání takovmu rozhovoru za svrchovaně výchovné a poučné. V souvislosti s neštěstím v ohrazené pastvině jsem musil ještě podstoupit několik drobných nepříjemností. Za bitvy o hotelový pokoj mě přepadl mládeneček s bystrýma očima, nesmírně velikýma ušima a s tlustým zápisníkem. Chytil mě za klopu saka a prohlašoval, že musí ode mne dostat co nejpodrobnější vylíčení noční události pro místní Journal, ale také pro tiskovou agenturu Associated Press. Přál si samo jádro a mé názory a případná podezření. Vůbec toho chtěl až strach. Vyměnil jsem mu několik malých podrobností za účinnou pomoc při dobývání pokojů. Několik dalších štvanců za novinkami, kteří byli v Crowfieldu asi jen proto, že se konala výstava, se rovněž pokoušelo okolo mne čenichat; a když jsem pomáhal Wolfovi upravit orchideje do výstavního stavu, byl jsem osloven vysokým a hubeným chlapíkem v růžovém kostkovaném obleku. Byl mladý, možná
ještě mladší než já, a nesl si v tváři úsměv, který bych rozeznal i v Siamu nebo v Pernambuku. Byl to úsměv člověka, který byl zvolen do veřejného úřadu, člověka, který hodlá znovu kandidovat, nebo aspoň nováčka, který se na někoho lepí a doufá, že co nevidět kandidovat bude. Tenhle úsměv je proslulý po celých Spojených státech, protože je všude na jedno brdo. Tváří se tak kandidáti z Alabamy jako z New Yorku nebo z Kalifornie. Rozhlédl se, aby se přesvědčil, že není v doslechu špehů nebo vyzvědačů, představil se jako pan Kdosi, druhý okresní návladní okresu Crowfield, a řekl mi hlasem hlubokým až ze samého dna svých útrob, přehazuje svůj úsměv na stupeň 9B, kterýžto úsměv je používán jedině při příležitosti úmrtí věrného voliče, řekl mi tedy tím hlubokým hlasem, že by rád slyšel mé mínění o nešťastné události na pozemku pana Pratta.

Místo abych v odpovědi přizpůsobil svůj hlas k jeho tajuplnosti a mluvil tiše, spíše jsem ještě svůj přirozený hlas zesílil, protože mě už zcela ovládl pocit, že jsem nemístně obtěžován. „Okresní návladní, ha? Pracujete o žalobě na výstavního býka pro vraždu prostou či úkladnou?“

To ho zmátlo, neboť teď musil ukázat, že dovede pochopit a ocenit můj vtip, aniž by obětoval důstojně vážný úsměv 9B; svou hlasitou mluvou, která se silně podobala hulákání, jsem také přirozeně přilákal pozornost několika chodců a někteří se zastavovali v chodbičce a dívali se na nás. Pan návladní provedl svou velmi dobře. Nikoli, řekl mi, nikoli žaloba pro vraždu, ba ani na toho býka ne; ale jisté otázky byly položeny a bylo vykonáno také určité pátrání a on cítí, že by bylo žádoucí doplnit hlášení šerifa a policie informacemi z první ruky jen proto, aby nemohlo ani v budoucnu dojít k steskům na lhostejnost úřadů…

Načrtl jsem mu tedy obraz příběhu bez jakéhokoli vybarvování či vylepšování a on mi potom ještě položil několik dosti inteligentních otázek. Když odešel, pověděl jsem o něm Wolfovi, ale Wolfe měl teď své orchideje a Karla E. Shankse v hlavě a neprojevil ani příznaky, že by mi vůbec rozuměl. Za chvíli potom se objevil na scéně sám Shanks, a to byla ta chvilka, kdy jsem si mohl konečně odskočit aspoň pro láhev mléka.

Týrala mě jistá mravní otázka, která nemohla být rozřešena dřív než v jednu hodinu po poledni. Po tom, co se v Prattově sídle událo, neměl jsem ani ponětí, zda se Lily Rowanová skutečně objeví na schůzce k obědu nebo neobjeví, a jestliže nepřijde, jaké je právní postavení oněch dvou dolarů, které jsem již přijal od Karličky Prattové? Ať je to jak chce, rozhodl jsem si pro sebe, že i když ten honorář nebude poctivě vydělán, není nikterak mou vinou, a naštěstí se mé zájmy dobře hodily k záměrům Wolfovým, který se již dohodl se Shanksem, že poobědvají spolu. Stejně bych s nimi jíst nešel, protože jsem se již beztoho naposlouchal až dost o různých směsích hnojiva a nejrozličnějších výsledcích bláznivého křížení rostlinek, a tak jsem maličko před jednou hodinou opustil hlavní budovu a vydal jsem se hlavní třídou vpravo, ve směru stanu, který v sobě tajil jídelnu, vedenou dámským odborem První
církve metodistické. Měl jsem z toho včera dojem svrchované nevhodnosti, vždyť to určitě není místo, kde by se měl mladý muž předhodit ženskému upírovi, ale má plavovláska tvrdila, že tam je nejlepší kuchyně z celého výstaviště. A nadto ještě, když jsem se za jízdy do Crowfieldu zeptal pro jistotu Karly, ta mi to s rozhodností potvrdila. Umlčel jsem tedy své svědomí a šel jsem tam.

Byl zase den velice krásný a davy obecenstva zviřovaly spousty prachu. Všelijaké atrakce, kroužky, střelnice, kouzelné komory a kola štěstěny dělaly veliké obchody, sladkosti, limonády, párky s hořčicí, pařená kukuřice a plnicí pera za čtvrťák a bůhvíco ještě se prodávalo, myslím, v množství měřitelném jedině na vagóny. Také kartářky, vykladačky osudů z ruky a nejrůznější kouzelníci měli právě v Crowfieldu opravdové zlaté doly. A lid prostý a zvědavý si rovněž přišel na své, za pouhý desetník byla i madame Shasta ochotna prozradit své jasnozřivé vidění tajemné budoucnosti. Prošel jsem okolo pódia, na němž stála dívka s utkvělým úsměvem a s živůtkem z čistého zlata, v podivně rozdělené suknici, dlouhé jen asi pětadvacet čísel, a vedle ní se rozkřikoval ochraptělý chlap v oblýskaném tvrďáku, ujišťuje, že mystické tajemství orientálního tance dingaroola se začne uvnitř již za pouh
ých osm minut. Padesát lidí tu stálo, mohli na krasavici oči nechat a uši si nechali rvát řevem toho hulváta. Muži se tvářili ochotně, proč ne, za šesták zase jedno mystické tajemství, proč ne, ale ženy měly výraz chladu a hlubokého opovržení. Proklouzl jsem davem. Ale tlačenice stále houstla, protože tohle byla hlavní třída výstaviště, jež vedla k vchodu do slavnostního sálu. Málem mě porazil chlapeček, který mi proběhl pod nohama v zoufalém úsilí najít ztracenou maminku, utržil jsem si podivně smíšený pohled od děvčete z kterési mlékárny, nevypadala špatně ta dívčina, ale šlápl jsem jí na palec a tu jsem si stěží mohl její pohled přesně vyložit. Uhýbal jsem nebezpečným hrotům slunečníků a zatím mi taková sladká dívenka jiný slunečník, ale složený, zarývala ustavičně do žeber a trvalo notnou chvíli, než jsem se z jejího vražedného dosahu vymotal. Konečně jsem zanechal nejhustší část
i šťastných davů za sebou a šel již mnohem volněji ke korytu, které zde poskytovaly dámy První církve metodistů. Prošel jsem ještě okolo stanu s jídelnou baptistů a měl jsem hrdý pocit světáka, který se vyzná a nenaletí.

A věřte tomu nebo ne, ona tam byla, seděla již za stolem u plachtové stěny vzadu. Vykračoval jsem si po pilinách, snaže se utajit svůj údiv. Byla oblečena ve světle hnědé pletené šatečky s modrou šálkou a s maličkým modrým kloboučkem, vypadala mezi těmi zdravými a blahobytnými venkovany jako krásná antilopa vprostřed stáda guernseyského skotu. Usadil jsem se u stolu naproti ní a prozradil jsem jí své pozorování. Zívla a prohlásila, že podle toho, co viděla na nohou antilop, musí ten kompliment vrátit k zlepšení vnější úpravy. Ještě než jsem se zmohl na nový útok, byli jsme přerušeni metodistickou dámou v bílé zástěře, která si přála vědět, co si dáme.

Lily Rowanová řekla: „Dvakrát kuřecí fricassé s knedlíčky.“

„Počkat, počkat,“ bránil jsem se. „Tady mají napsáno, že je dnes hovězí roštěná a telecí ří —“

„Nikoli.“ Lily byla neoblomná. „Fricassé s knedlíčky upravuje paní Millerová, jejíž manžel ji čtyřikrát opustil pro její hroznou povahu, ale čtyřikrát se k ní opět vrátil pro její kuchařské umění a už jí neuteče. To mi pověděl včera Jimmy Pratt.“

Metodistická dáma odšustila. Lily se na mne zahleděla se zdviženým koutkem úst a podotkla, jako by na tom valně nesešlo: „Hlavní důvod, proč jsem vůbec přišla, je ten, že jsem se těšila, jak budete vypadat udiveně, když mě tu najdete. Ale vy si přijdete jakoby nic, nevypadáte vůbec ani překvapeně, a začnete mi vykládat, že mám nohy jako antilopa.“

Pokrčil jsem rameny. „Jen si poslužte, vyspílejte mi, jak dovedete. Připustím, že jsem velice rád, že jste přišla, protože kdybyste byla nepřišla, nebyl bych se dověděl o tom zázračném fricassé. Vaše popichování o těch nohou je dětinství. Vaše nohy jsou neobyčejně pěkné a vy to víte a zrovna tak to vím já a vy to víte, že já to vím a vůbec. Pámbu nám dal nohy, abychom po nich chodili. Jde-li o hezké ženské, abychom se na ně dívali, ale ne proto, abychom o nich žvanili. Dokonce už ne v pevnosti metodistů. Jste katolička? Jaký je rozdíl mezi katoličkou a řekou, která teče do kopečka?“

To nevěděla a musel jsem jí to povědět, a tak jsme žvatlali dál. Přinesli nám fricassé a hned první sousto s knedlíčkem a omáčkou ve mně probudilo obdiv a pekelnou hrůzu z nadpřirozených sil paní Millerové, která dovede svou bídnou náturou vyhnat muže od takových jídel. To mě přivedlo na nápad a o několik minut později, když jsem uviděl, že Nero Wolfe s panem Shanksem vstoupili do stanu a usadili se na protějším konci u plachtové stěny, přešel jsem zase jako tanečník po pilinách a pověděl jsem jim o zázračném fricassé. Wolfe velmi vážně přikývl a zdvořile poděkoval za radu.

Honil jsem po talíři poslední zbytky rýže, když se mě Lily zeptala, kdy se zase vrátím do New Yorku. Řekl jsem jí, že to záleží na tom, v kolik hodin budou ve středu posuzovány orchideje; odjedeme buď ve středu navečer, nebo ve čtvrtek ráno.

„A ovšem,“ povídala, „je zcela samozřejmé, že se v New Yorku spolu uvidíme.“

„Cože?“ polkl jsem rýži. „A nač a proč?“

„Pro nic zvláštního. Jenom jsem si jista, že se uvidíme, protože kdybyste nebyl na mne zvědav, nebyl byste ke mně tak hrubý, a já jsem byla na vás zvědava, ještě než jsem spatřila vaši tvář. Hned jak jsem vás viděla přecházet tou ohrazenou pastvinou. Máte jedinečný způsob chůze. Pohybujete se velice… nevím…“

„Jedinečně. To postačí. Možná že jste si povšimla, že mám také jedinečný způsob přeletu přes plot, jestliže mě v té chvíli honí býk ovšem. A když už mluvíme o býku, dovídám se, že jsou ty hody odvolány.“

„Ano.“ Maličko se zachvěla. „Přirozeně. Zamýšlím odjet hned dnes odpoledne. Když jsem v poledne odjížděla, byla tam hromada lidí a všichni nakukovali přes plot, tam v těch místech, kde zůstal trčet váš vůz… kde jsme spolu včera večer seděli. Byli by vnikli do pastviny a zaplavili by celé to sídlo, kdyby tam nestáli na stráži četníci.“

„I když je tam ještě ten býk?“

„Býk byl až na protějším konci. Ten — jak se jmenuje — ó ano, McMillan, ten ho tam odvedl a opět ho uvázal.“ Znovu se zachvěla. „Jakživa jsem neviděla něco takového jako na dnešek v noci… Musila jsem si sednout na zem, abych se ubránila mdlobám. Nač se vlastně ještě tolik vyptávali? Proč chtěli stále vědět, zda jsem byla celou tu dobu s vámi? Co to mělo společného s tím, že se dal zabít od býka?“

„Ach, to se tak vždycky dělá při náhodné nebo násilné smrti. Očití svědkové! A k tomu ještě — nebudete moci odjet dnes do New Yorku, jestliže budou dělat soudní ohledání mrtvoly a místa, jenže očekávám, že je konat nebudou. Tázali se vás, zda jste se viděla s Clydem Osgoodem ještě po večeři, než jste se vydala na procházku tam za mnou?“

„Ano, vyptávali se. Ale ovšem, že jsem ho neviděla. Proč se na to ptali?“

„Zeptejte se mne!“ Dal jsem si do kávy cukr a zamíchal to. „Možná že si mysleli, že jste ho zbavila všech nadějí nebo tak nějak, a že on potom vlezl do ohrady vlastně s úmyslem sebevražedným. Tihleti ptáčkové od ouředního řemesla mívají ty nejromantičtější nápady. Tázali se vás, zda snad nepřišel Clyde k Prattovi jen proto, aby uviděl vás?“

„Ano, i na to se ptali.“ Zvedla ke mně oči a hned je zase sklopila do svého hrnečku s kávou. „Ani tomu jsem nerozuměla. Jak je mohlo napadnout, že by byl přišel jen za mnou?“

„Ach, myslím, že je asi na vás poštval Clydův otec. Vím jen, že když jsem se včera večer o vás zmínil a řekl jsem mu, že jste tady, byl by málem načisto pukl. Měl jsem dojem, že vás musil jednou vidět v hrůzném snu. Ne snad, že bych si myslil, že do strašidelného snu patříte s touhle vaší jemnou pletí a tak dále, to ne, ale z něho jsem měl takový dojem.“

„Je to starý otrava.“ Pokrčila rameny. „Ten nemá vůbec práva o mně ani promluvit. Určitě už ne s vámi.“ Rozběhla se zase po mně očima, přejela mne po obličeji, po hrudi, po ramenou a pažích a končila někde na temeni mé hlavy, načež se zas vydala zpátky dolů, bůhví až kam. „Nikoli s vámi, Eskamilo,“ řekla ještě. Měl jsem chuť ji plesknout po tváři, protože její tón a zejména výraz očí, jak si mě tak prohlížela, způsoboval, že mi bylo jako bramboru, který právě někdo loupá, Tázala se: „A co vlastně řekl?“

„Ne mnoho.“ Ovládl jsem se. „Jen jeho výraz byl výmluvný. Zmínil se jen o tom, že by měl chuť zakroutit vám krkem. Vyrozuměl jsem z toho, že jste byla kdysi přítelkyní jeho syna Clyda. Domnívám se, že to pověděl taky šerifovi a policii, nebo snad ti to už také věděli, a proto vám kladli takové otázky, například tu, zdali Clyde nepřišel k Prattovým výlučně jen za vámi.“

„Nu, to tedy nepřišel. Spíše by byl měl asi sklon k tomu, aby přišel za Karlou než za mnou.“

Tím mi byla odhalena zbrusu nová stránka, utajil jsem však své překvapení a jen jsem se lhostejně otázal: „Chcete říci za slečnou Prattovou? Ti dva měli spolu nějaké styky?“

„Mívali.“ Otevřela zrcátko své pudřenky a prohlížela si dílo přírody s úmyslem napomoci tam, kde vševládná paní byla snad maličko skoupá. „Myslím, že byli spolu zasnoubeni nebo se aspoň k zásnubám chystali. Vy ovšem neznáte vztahy mezi Osgoody a Pratty. Osgoodové jsou bohatci už po celá dávná pokolení, mohou prokázat svůj rodokmen až k někomu docela slavnému — myslím, že to byl generál z války za nezávislost Ameriky — jejich příbuzní v New Yorku jsou dokonce povzneseni nad uznanou uzavřenou společnost, vedenou ve světoznámém registru, i tu pokládají za vulgární. Pro mne je tohle všecko nesnesitelná otrava… má matka byla číšnice a táta byl přistěhovalec, který nadělal jmění stavbami kanalizací.“

„A přece, ať se teď na vás někdo podívá. A slyšel jsem včera Pratta vyprávět, že se narodil v malé chaloupce rovnou na tom místě, kde teď stojí jeho nové betonové sídlo.“

„Ano. Jeho otec pracoval jako čeledín u Osgoodova otce. Clyde mi o tom vypravoval. Kterýsi sousední sedlák měl dceru jménem Marcie a mladý Pratt s ní byl již zasnouben, když se vrátil tehdy ještě mladý Frederik Osgood z koleje, uviděl ji, zamiloval se a oženil se s ní. A tak se stala Prattova snoubenka matkou Clydovou a Nancynou. Pratt odešel do New Yorku a brzy začal vydělávat peníze. Vůbec se neoženil, a jakmile začal mít trochu volného času nazbyt, vymýšlel si nejrozličnější způsoby, jak by dopálil Osgooda. Když konečně tady zakoupil půdu a začal stavět, vypadalo to, že mezi nimi vzniká velmi vážné napětí.“

„A Clyde si přečetl nějaké knížky o rodinných sporech a mstách a usoudil, že nejlepším lékem bude, když se ožení s Prattovou neteří. Dcera je v takových případech lepší, ale neteř konečně může postačit.“

„Nikoli, to nebyl nápad Clydův, ale jeho sestry Nancy.“ Lily zavřela pudřenku. „Trávila zimu v New Yorku a studovala rytmiku v nejlepších nočních klubech, seznámila se tam s Jimmym a s Karličkou a domnívala se, že může všem čtyřem prospět, když se důvěrně spřátelí. A tak když přijel na návštěvu Clyde, připravila jeviště dokonale. Tím vzniklo určité prostředí a ovzduší a vztahy a ona s Jimmym Prattem navázala vskutku dobré přátelství a — zrovna tak Clyde s Karličkou. Potom se z čiré náhody začal Clyde zajímat o mne a myslím, že to mělo nepříznivý vliv také na vztahy mezi Jimmym a Nancy.“

„Byla jste s Clydem zasnoubena?“

„Ne.“ Zahleděla se na mne a opět se jí zdvihl koutek úst a viděl jsem, jak její prsy něžňounce napjaly pletení jejích šatů, než si zhluboka oddechla. „Ne, Eskamilo.“ A znovu začala loupat svou bramboru. „Nemyslím, že se vůbec někdy provdám. Prostě proto, že manželství není ničím jiným než hospodářskou úpravou hmotných poměrů dvou lidí. A já jsem naštěstí na tom tak, že se s hmotnou stránkou života vůbec nemusím zabývat a nepotřebuji, aby se vtírala do mých osobních záležitostí. Myslím, že ten muž by také mohl mluvit o štěstí — chci říci tedy jako ten, který by propadl skutečné náklonnosti ke mně a já k němu.“

„To by namouduši mohl.“ Uvažoval jsem, co by mě víc uspokojovalo, zda vtisknout jí pořádný políček anebo jí vlepit pěknou pusu, nebo snad ji políbit a pak teprve ji plesknout po té drzé tlamičce? „Vzbudil ve vás Clyde silnou náklonnost?“

„Ano, na jistou dobu.“ Zachvěla se lehce. „Víte snad, jak je to nudné a únavné, když někdo, koho jste pokládal za vzrušujícího, se najednou ukáže jen obyčejným nezáživným otravou? Také se chtěl se mnou oženit. Nesmíte si o mně myslet, že jsem snad nějaká ženská bez srdce, protože taková opravdu nejsem. Karla by byla pro něj skvělá manželka a řekla jsem mu to. Opravdu jsem se domnívala, že se spolu udobří, a doufala jsem, že zase naváží starý vztah. Proto jsem říkala, že by byl včera večer přišel spíše za Karlou než za mnou.“

„Možná že za ní opravdu přišel. Tázala jste se jí na to?“

„Můj bože, kdepak! Jak bych se mohla Karly ptát na cokoli o Clydovi? Nesměla jsem před ní ani vyslovit jeho jméno. Karla mě nenávidí.“

„Ale přesto vás pozvala na hovězí hody, že ano?“

„Ano, ale to bylo jen takové maličké chytráctví. Začínala jsem se pěkně přátelit s jejím bratrem Jimmym a ona se domnívala, když mě ten hoch uvidí tady na venkově, když mě bude vídat takřka celý den a zkrátka přespříliš, že si uvědomí, jaká jsem povrchní a vůbec nezdravá ženská.“

„O, tak vy tedy jste nezdravá?“

„Strašně.“ Koutek úst se jí zdvihl o další dva milimetry. „Protože jsem upřímná a prostá. Protože nikdy nenabízím nic, co bych nebyla ochotna opravdu dát, a nikdy nic nedávám s očekáváním, že za to dostanu něco na oplátku. Proto jsem strašlivě nezdravá. Domnívám se však, že jsem se mýlila, když jsem řekla, že jsem také povrchní. Pochybuji, že by si i Karla myslila, že jsem povrchní.“

„Dovolte na okamžik,“ pravil jsem a vstal jsem ze židle.

I vprostřed průběhu svého ničení ženským upírem jsem měl ustavičně Wolfův stůl v koutku oka, jednak proto, abych si ověřil, jak se bude tvářit na skvělé fricassé, které se ukázalo zajisté aspoň uspokojivým, protože si objednal ještě podruhé. A teď jsem přerušil svou ničitelku proto, že jsem zachytil znamení svého šéfa. Nějaký člověk stál u Wolfovy židle a Wolfe na mne pohlédl se zdviženým obočím, což jsem pokládal za dostatečně významné. Proto jsem se Lily omluvil a hrnul jsem se k němu. Když jsem přicházel, obrátil ten neznámý člověk hlavu a tu jsem viděl, že je to Lew Bennett, sekretář Ligy guernseyského skotu.

„Arku, musím ti poděkovat,“ Wolfe odkládal ubrousek. „Za to, žes mi doporučil to fricassé. Bylo to vrcholně skvělé. Jenom rodilý Američan ženského pohlaví dovede udělat takové knedlíčky; a to ještě jen málokterá.“

„Prosím ano.“

„S panem Bennettem se znáš?“.

„Prosím ano.“

„Můžeš se bez obtíží vyprostit od toho tam…“ a ukázal palcem ve směru, odkud jsem přišel.

„Chceš snad říci okamžitě?“

„Jak nejrychleji můžeš. Jestliže v tom nejsi přespříliš zahrabán. Pan Bennett mě vyhledal na přání pana Osgooda, který čeká v kanceláři výstavní správy, až k němu přijdu. Chce se mnou mluvit. Pan Shanks a já budeme hotovi s obědem v deseti minutách,“

„Dobrá. Tam v tom jsem strašlivě zapleten, ale podaří se mi uniknout.“

Vrátil jsem se k svému stolu a řekl jsem Lily, že se musíme rozloučit, zavolal jsem jednu z metodistek a vyžádal jsem si účet. Způsobená škoda dosahovala částky dolar a šedesát centů, a když jsem marnotratně vyhodil dva desetníky na misijní účely, skončil jsem s hřejivým uspokojením, že na tom firma vydělala celých dvacet centů.

„Očekávala jsem, že strávíme společné odpoledne, že se podíváme na dostihy a povozíme se na kolotoči a že budeme házet míčky na láhve a takové…“ řekla Lily hlasem upřímného zklamání, v němž jsem nebyl s to objevit nejmenší stopu svéhlavosti nebo komediantství.

„To nikdy,“ řekl jsem pevně. „Nikdy ne odpoledne. Ať nám budoucnost přinese cokoli, ať je můj osud jakýkoli — odpoledne pracuji. Pamatujte si jednou provždy, že jsem člověk pracující a s hračičkami si hraji jen v nahodile zbylých volných chvilkách. Pracuji i tehdy, kdy byste se toho vůbec nenadála. I za tohoto rozkošného oběda s vámi jsem pracoval a vydělal peníze.“

„Předpokládám, že zatímco jste mi dělal všecky ty okouzlující poklony jedním koutkem svého mozku, zaměstnával jste jinou jeho část luštěním obtížné záhady, což?“

„Tak nějak, ba.“

„Milý Eskamilo. Miláčku Eskamilo, vždyť i odpoledne se končí, ne? Co budete dělat dnes večer?“

„Jen bůh ví. Pracuji u Nero Wolfa.“

[7]

Pokoj správní rady výstavy, do kterého nás Bennett uvedl v jakémsi zvýšeném přízemí administrativní budovy, byla velká a prostorná i vznešená místnost s dvěma zaprášenými okny v prkenné přední stěně a s pouhými příčkami v místě ostatních tří stěn. Jediné zařízení představovaly tři veliké kulaté stoly a asi tucet židlí z ohýbaného dřeva. Na jednom stole byla hromada vybledlé praporové látky a zpola prázdný koš jablek; ostatní dva stoly byly holé. Tři židle byly obsazeny. Sidney Darth, předseda správní rady Severoatlantické výstavy, seděl na kraji jedné a ihned vyskočil, když jsme vstoupili. Frederik Osgood, vévoda horního státu New York, měl pokleslá ramena a unavený a zatrpklý, ale rozhodný výraz v tváři. A Nancy Osgoodová seděla s ohnutou páteří a vypadala celá ztrápená.

Bennett obstaral představování. Darth zamumlal cosi o tom, že na něj kdesi kdosi čeká, a vyšel. Wolfovy oči prohlížely zkoumavě nábytek s beznadějným výrazem. Skončily u mne, což značilo, zda bych, pro milosrdenství boží, nesehnal někde nějakou slušnou židli, která by bezpečně unesla celou jeho živou váhu. Zavrtěl jsem strnule hlavou, dobře věda, jaká by to byla marná sháňka. Nero stiskl rty, zhluboka vzdychl a sedl si, jak se dalo.

Bennett řekl: „Mohu zde zůstat, přejete-li si… mohu-li nějak prospět…“ Wolfe pohlédl tázavě na Osgooda a ten jen zavrtěl hlavou: „Ne, děkuji vám, Lew. Můžete běžet.“ Bennett chviličku váhal, tvářil se, jako by byl velmi rád aspoň chvilku zůstal, a potom vypadl. Jakmile se za ním zavřely dveře, zmocnil jsem se židle a sedl jsem si taky.

Osgood si Wolfa prohlížel s aristokratickým mrakem na čele a v očích. „Tedy vy jste Nero Wolfe. Slyšel jsem, že jste přišel do Crowfieldu vystavovat orchideje.“

Wolfe na něj vybafl: „Kdo vám to povídal?“

Aristokratický mrak byl zpola zaplašen, ale ihned se zase vrátil v celém rozsahu. „Záleží tak na tom, kdo mi to řekl?“

„Ne. Stejně málo jako na tom, proč já jsem přišel do Crowfieldu. Pan Bennett mi řekl, že se chcete se mnou poradit. Zajisté nikoli o orchidejích.“

Potlačil jsem úšklebek, věda, že Wolfe nejen dosahuje zvládnutí situace, což bylo nezbytné, ale že ještě k tomu bojuje s vlastním vnitřním podrážděním za to, že takto přišel na pouhou výzvu, vzkázanou tak nazdařbůh. To ho jistě žralo, i když to měl tak pohodlně na cestě.

„Nezajímám se o orchideje ani co by za nehet vlezlo,“ zachovával si Osgood svůj mrak. „Avšak účel vaší návštěvy tady je třeba znát, protože musím vědět, zdali jste přítelem Toma Pratta anebo nejste, nebo snad nejste-li jím najat a zaměstnáván, nebo nebyl-li jste v jeho službách donedávna. Noc na dnešek jste strávil v jeho domě.“

„Je třeba znát se vztahem k čemu, pane?“ Wolfův hlas zněl trpělivě a klidně jen s velikou námahou a patrným utrpením. „Buďto potřebujete mou radu, nebo ji nepotřebujete. Jestliže ji potřebujete a já, pane, já, shledám, že ta věc kříží jiný zájem, jemuž jsem zavázán, povím to. Začal jste špatně a urážlivě, pane. Proč bych já, u všech čertů, měl vám odpovídat za svou přítomnost v Crowfieldu nebo kdekoli jinde? Potřebujete-li mne, zde jsem. Co mohu pro vás udělat?“

„Jste přítelem Toma Pratta?“

Wolfe podrážděně zachrčel, vstal a vykročil k dveřím. „Pojď, Arku!“

Osgood volal zvýšeným hlasem: „Kam jdete? Zatraceně, což se nemohu zeptat —“

„Ne, prosím.“ Wolfe na něj zíral svrchu své mohutné postavy. „Nemáte nejmenšího práva se mě tázat na cokoli. Jsem detektivem z povolání s nejlepší pověstí a ve cti. To asi beztoho víte. Přijmu-li úkol, provedu jej. Jestliže jej z jakékoli příčiny nemohu v dobré víře přijmout, odmítnu. Pojď, Arku!“

Neochotně jsem vstal. Nejenom proto, že se mi nechtělo odejít od něčeho, co slibovalo pěkný a zajímavý kousek práce, ale má zvědavost byla také vrchovatě napjata výrazem Nancy Osgoodové. Když Wolfe povstal a měl se k odchodu, prozradila její tvář nápadnou úlevu, a když po Osgoodově novém útoku vyšel k dveřím, byla její úleva dokonale viditelná. Takové maličké protiklady porušovaly již beztoho mír mé duše, proto se mi výtečně hodilo, když se Osgood podrobil.

„Nu, dobrá,“ vrčel. „Promiňte, omlouvám se vám. Pojďte zpátky a sedněte si. Ovšemže jsem o vás slyšel a zejména o vaší zpropadené nezávislosti. Budu to muset polknout, protože vás potřebuji, a nemohu si pomoci. Tady ti zatracení hlupáci… předně nemají za krejcar rozumu, ani ždibíček mozku, a za druhé je to smečka zbabělců. Přeji si, abyste vyšetřil okolnosti smrti mého syna Clyda.“

To se rozumí, jakmile Wolfe přijal omluvu tím, že si zase sedl, ztratil se z tváře Nancy Osgoodové ten nápadný výraz úlevy. Její ruce, složené v klíně, se prve maličko uvolnily a teď se zas křečovitě sepjaly.

Wolfe se tázal: „Kterou okolnost, nebo přesněji, po které stránce chcete mít smrt svého syna vyšetřenu?“

Osgood zvolal divoce: „Chci vědět, jak byl můj syn zabit.“

„Býkem. Či snad ne? Není to úřední posudek právníků i lékaře?“

„Úřední posudek — starého kozla! Nevěřím tomu. Můj syn se vyznal v zacházení se skotem. Proč vstoupil v noci do ohrazené pastviny? Prattův názor, že tam vnikl proto, aby se zmocnil býka, je k smíchu. A dozajista už nebyl Clyde takový osel, aby se nechal býkem utrkat k smrti v té černé tmě.“

„A přece byl rozpárán rohem býka.“ Wolfe se posunul na své bídné, nedostatečné židli. „Když ne rohem býka, tedy jak a čím?“

„To nevím. Ani nepředstírám, že bych to mohl vědět. Vy jste proslulý odborník, a proto chci vaši pomoc, abyste právě tohle zjistil, říká se, že máte zcela nadprůměrnou inteligenci… co tedy o tom soudíte? Byl jste v Prattově sídle. Když tedy znáte okolnosti, myslíte si ještě, že Clyda zabil býk?“

Wolfe vzdychl. „Mínění odborníka stojí peníze, pane Osgoode. Zejména mé mínění. Účtuji vysoké honoráře. Pochybuji, že bych mohl převzít úkol vyšetřit smrt vašeho syna. Zamýšlím odjet ve čtvrtek ráno do New Yorku, a nerad bych se příliš pozdržel. Jsem tuze rád doma, a jsem-li už mimo domov, hrozně rád se co nejrychleji vracím. Aniž bych se zavazoval provést pátrání, můj honorář, hned teď za pouhé mé mínění, by byl tisíc dolarů.“

Osgood vykulil oči. „Tisíc dolarů jen za to, že mi řeknete, co si o tom myslíte?“

„Že řeknu, co jsem si z okolností odvodil a o čem jsem se přesvědčil; ano, tisíc dolarů. Pochybuji ovšem, že by vám to stálo za to.“

„Tak proč je, u všech sakramentů, požadujete?“

Vmísil se hlas Nancy v ochraptělém protestu: „Tati! Už jsem ti říkala. Je to pošetilé… všecko je to tak pošetilé…“

Wolfe na ni vrhl kratičký pohled a vrátil se k otci Osgoodovi a pokrčil rameny. „Taková je má cena, pane.“

„Za domněnku jediného člověka!“

„Ach ne, nikoli za domněnku. Za pravdu.“

„Pravdu? Jste ochoten ji dokázat?“

„Ne. Prodávám ji jen jako své mínění. Neprodávám však nějaké plané uhadování.“

„Dobrá. Zaplatím. Ven s tím!“

„Tak tedy.“ Wolfe stočil rty do kroužku a napolo zavřel oči. „Clyde Osgood nevstoupil do pastviny o své vůli. Byl v bezvědomí, ačkoli ještě žil, když tam byl zanesen. Nebyl rozpárán rohem býka, proto nebyl také býkem zabit. Byl zavražděn, pravděpodobně mužem, možná dvěma muži, sotva možná ženou, nebo mužem a ženou.“

Nancy se napřímila s otevřenými ústy a usedla znovu jako strnulá. Osgood si měřil Wolfa se zaťatými čelistmi.

„Tohle…“ Zarazil se a znovu zaťal zuby. „Říkáte, že toto je pravda, skutečnost? Že můj syn byl zavražděn?“

„Ano. Bez záruky. Prodávám to jen jako své mínění.“

„K čemu je to dobré? Jak jste k tomu přišel? Buďte proklet, pane, byl to můj jediný syn, buďte proklet, jestliže si se mnou zahráváte —“

„Pane Osgoode! Vskutku! Nezahrávám si, pracuji. Ujišťuji vás, že mé mínění je dobré. Zda stojí za to, co za ně zaplatíte, pane, to záleží na tom, jak s ním naložíte.“

Osgood vstal, udělal dva kroky a díval se dolů na svou dceru. „Slyšíš to, Nancy?“ volal prudce, jako by ji z něčeho obviňoval. „Slyšíš, co říká? Věděl jsem to, říkám ti! Věděl jsem to!“ Trhl hlavou vzhůru. „Dobrý bože… můj syn mrtev… zavražděn…“ Otočil se prudce k Wolfovi, otevřel ústa, zase je zavřel, a vrátil se k své židli. Těžce na ni klesl.

Nancy pohlédla na Wolfa a tázala se hněvivě:

„Proč tohle říkáte? Jak jen můžete vědět… Clyde že byl zavražděn? Proč to říkáte, jako by… jako byste to mohl vědět…“

„Protože jsem dospěl k takovému mínění, slečno Osgoodová.“

„Ale jak? Proč?“

„Buď zticha, Nancy!“ A Osgood se obrátil k Wolfovi. „Dobrá. Mám tedy vaše mínění. Teď potřebuji zvědět, na čem je zakládáte.“

„Mé dedukce. Byl jsem tam včera v noci se svítilnou.“

„Dedukce, z čeho odvozené?“

„Ze skutečností.“ Wolfe na něj zakýval prstem. „Jestliže je chcete, můžete je míti. Ale pohleďte! Mluvil jste o těch »hlupácích tady« a nazval jste je smečkou zbabělců. Měl jste přitom na mysli zdejší představitele zákona?“

„Ano. Okresního návladního a šerifa.“

„Spíláte jim zbabělců za to, že váhají zahájit vyšetřování příčin smrti vašeho syna?“

„Oni nejenom váhají, ale odmítají! Prohlašují, že má podezření jsou zaujatá a nepodložená. Neužívají zrovna těchto slov, ale určitě to tak myslí. Nechtějí si prostě začít s něčím, o čem se obávají, že na to nebudou stačit.“

„Ale vy máte společenské postavení, vliv, politickou moc —“

„Nikoli. Dokonce už ne u Waddella, okresního prokurátora, tedy návladního. Postavil jsem se v šestatřicátém proti jeho kandidatuře a byly to hlavně peníze Toma Pratta, za něž byl zvolen. Ale tohle je vražda! Sám říkáte, že ten hoch byl zavražděn.“

„Oni mohou být poctivě přesvědčeni, že to vražda nebyla. Je to za daných okolností docela snadno možné. Domníváte se, že by vědomě kryli vraždu, jen aby ušetřili Prattovi nepříjemnosti?“

„Ne. To ne. Anebo — snad ano. Nezáleží mi na tom. Vím jen to, že jsou hluší k rozumové úvaze, a jsem bezmocný, protože si umiňuji, a právem, že ať už kdokoli zabil mého syna, musí svůj zločin odpykat! Proto jsem se obrátil na vás.“

„Zcela správně.“ Wolfe se znovu úzkostně pohnul na své nepohodlné židli. „Pravda je taková, že jste jim neposkytl valně rozumných úvah, jimž by měli dopřát sluchu. Řekl jste jim, že váš syn by nevstoupil do ohrazené pastviny, ale on tam byl nalezen; potom, že by nebyl tak příliš hloupý, aby se dal ve smolně temné noci nabodnout na rohy býkem, což je jen dohad na základě libovolné úvahy a nikoli skutečnost. Vy jste mě požádal, abych vypátral příčinu smrti vašeho syna, ale já se nemohu tohoto úkolu ujmout, dokud se nebude současně namáhat také policie. Bude s tím spojena spousta malých úkolů a drobné práce a nemám pomocníků kromě tadyhle pana Goodwina; a nemám právo nakládat libovolně s průkaznými skutečnostmi. Učiním-li vůbec v té věci něco, musí být naším prvním krokem získání spolupráce úředních míst. Je úřad okresního návladního přímo zda v Crowfieldu?“

„Ano.“

„Zastihneme ho tam teď?“

„Ano.“

„Navrhuji tedy, abychom ho navštívili. Pustím se alespoň do toho, abych toho pána přiměl k okamžitému zahájení vyšetřování. To ovšem bude vyžadovat další honorář, ale budu se snažit, aby nebyl nikterak přepjatý. Teprve potom se můžeme znovu vrátit k úvaze, mám-li vůbec vyhovět vaší žádosti, abych ve věci sám pátral. Můžete to potom pokládat za zbytečné, nebo se rozhodnete, že bych vlastně překážel. Máte tady vůz? Dovolíte, aby jej řídil pan Goodwin? On totiž rozbil můj nárazem na strom na čisté rovné silnici.“

„Řídím si vždycky sám nebo má dcera. Ale nová návštěva u toho osla Waddella se mi nikterak nelíbí.“

„Obávám se, že je nevyhnutelná.“

Wolfe zvedl své ohromné tělo. „Některé věci je třeba vykonat neodkladně, a bude k nim zapotřebí moci úřadů.“

Ukázalo se, že bude řídit slečna dcera. Našli jsme Osgoodovu velikou černou limuzínu v přednostním a vyhrazeném parkovišti hned vedle administrativní budovy a nahrnuli jsme se do ní. Seděl jsem s Nancy vpředu. Dvě míle cesty do Crowfieldu byly přecpány výstavním provozem a ruchem, všechny silnice a ulice byly nemožně plné. Ačkoli si počínala poněkud roztržitě s volantem a její ovládání plynu bylo nepříjemně trhavé, přece jen ta dívka projela dosti slušně. Jednou jsem se ohlédl a viděl jsem Wolfa úzkostně zavěšeného do koženého držadla, jako by šlo o život. Konečně jsme zajeli k obrubě chodníku před velikým kamenným domem. Nad vchodem bylo vyryto honosné označení: „Crowfieldský okresní soud.“

Osgood vystupoval a říkal dceři: „A ty jeď teď rovnou domů, Nancy, k mamince. Beztoho nemělo smyslu, žes šla se mnou. Zavolám, budu-li mít co nového.“

Wolfe zakročil: „Bude naopak daleko lépe, když tu slečna zůstane. Převezmu-li tento úkol, budu s ní potřebovat bezodkladně pohovořit.“

„S mou dcerou?“ Osgood se mračil jako čert. „Nač? Nesmysl!“

„Jak si přejete, pane.“ Wolfe pokrčil rameny. „Je skoro jisto, že o ten úkol vůbec nebudu stát. Už proto, že jste na dobrého klienta až přespříliš výbušný.“

„Ale proč byste, u všech rohatých, proč byste měl potřebovat promluvit s mou dcerou?“

„Abych získal všechny informace. Nabízím vám radu, pane Osgoode: jeďte se slečnou domů a zapomeňte na svou pomstu. Není na světě druhá forma lidské činnosti, která by byla tak vtíravá a nepříjemná jako vyšetřování vraždy. Obávám se, že nemáte potřebných vlastností, abyste to snesl. Pusťte tu myšlenku z hlavy. Až se vám hodí, můžete mi poslat svůj šek —“

„Určitě s tou věcí půjdu dál až do konce.“

„Potom se musíte připravit na nepříjemnosti, znepokojování, nejhorší ustavičné vyrušování, na úplný mor po té stránce, na hloupost a drzost takzvané veřejnosti —“

„Poženu to až do konce!“

„I hleďme, skutečně!“ Wolfe naklonil svou masitou tvář asi tak o centimetr k té rozkošné utrápené dceři u volantu. „Pak tady ovšem laskavě počkáte, slečno Osgoodová.“

[8]

Za všech obyčejných okolností zabraňuje Wolfova rozkohoutěná a nekonečná domýšlivost vzniku jakýchkoli něžných hnutí, jako například soucitu, ale toho odpoledne jsem ho opravdu litoval. Byl donucen porušit některá ze svých nejželezovatějších pravidel. Vozil se v automobilu za neznámými řidiči, chodil v tlačenici, vyhověl pozvání k možnému klientu, a — to bylo to nejstrašnější — navštívil veřejného úředníka. A to všechno jen proto, že ho hnala zoufalá touha najít slušné sedadlo, někde, kdekoli. Pokoj v hotelu, který se mi podařilo urvat — protože jsme nedorazili do Crowfieldu v pondělí večer, abychom mohli uplatnit svůj nárok na pokoj objednaný a rezervovaný — byl pokojík malý, plný okolního hluku, s jediným oknem, které vedlo na rozestavěnou stavbu, kde mechanická míchačka betonu řvala jako vroucí peklo. Jakmile jsme okno otevřeli, hrnul se dovnitř cementový prach v celých mračnech. Nikde v blíz
kosti našeho výstavního místa si nebylo kam sednout. Ve stanu metodistické jídelny měli skládací stoličky. V pokoji výstavní správy, kde jsme se sešli s Osgoodem a kde Wolfe pravděpodobně očekával něco slušného, nač by si konečně sedl, byly židle jen o málo lepší než stoličky v jídelně. Kancelář okresního na vládního pokládal Wolfe patrně za cosi jako tajemnou, dalekou, konečnou naději. Jakživ jsem ho neviděl vyrazit s větší rychlostí než v té kanceláři, když se po vstupu přesvědčil, že je tam jediné slušné křeslo s postranními opěradly, vyčalouněné odřenou kůží. Dalo se skoro říci, že se k tomu křeslu vrhl střemhlav. Stál u něho jako lvice, chránící hnízdo mláďat, než byl návladnímu představen, a potom do něho klesl jako podťatý.

Okresní návladní, pan Carter Waddell, byl obtloustlý muž v prostředních letech a měl sklon k žvanivosti. Soudím, že tentokrát obzvláště žvanil výslovně pro Osgooda, uváživ stav otce zdrceného synovou smrtí, a asi také proto, aby dokázal, že průběh voleb v roce šestatřicet nezanechal na jeho straně ani zloby ani zaujetí. O lásce k okresu, z něhož Osgood vlastnil asi 2000 akrů, se netřeba zmiňovat. Prohlásil, že je milerád ochoten zahájit znovu rozpravu, kterou měl s Osgoodem už ráno, ačkoli jeho vlastní mínění se zatím nikterak nezměnilo. Osgood pravil, že nechce o věci hovořit sám, že by to bylo beztoho jen mrhání časem a energií, ale že tady pan Nero Wolfe má k věci co říci.

„Nu, to ovšem, dozajista,“ žvatlal Waddell. „Rozumí se samo sebou. Proslulost páně Wolfova je obecně známa, nu ovšem. My, venkované, bychom se mohli nepochybně od něho velmi mnohému přiučit. Že ano, pane Wolfe?“

Wolfe zahučel: „Neznám vaše možnosti, pane Waddelle. Jsem však přesvědčen, že mohu nabídnout něco rozhodujícího ve věci zavraždění pana Clyda Osgooda.“

„Zavraždění?“ Waddell otevřel oči dokořán. „To, to tedy nevím. Petitio principii není dobrý způsob počátku. Že ne?“

„Ovšemže ne.“ Wolfe se pohodlně uvelebil do křesla a vzdychl. „Nabízím svá slova jako něco, co nám bude teprve dokazovat, nikoli jako hotovou věc. Viděl jste už někdy býka, jak zabíjí člověka? Nebo jste už viděl alespoň někoho poraněného býčími rohy?“

„Ne, nemohl bych říci, že jsem jakživ něco takového viděl.“

„Viděl jste někdy býka, který právě svými rohy rozpáral člověka, nebo třeba jen koně či jiné zvíře? Býka bezprostředně po útočném činu?“

„Ne.“

„Nuže, já jsem takové věci viděl… už dávno… patnáctkrát, dvacetkrát, snad ještě víckrát. Na býčích zápasech. Zabité koně, poraněné muže, jednoho zabitého člověka.“ Wolfe kýval na okresního na vládního prstem. „Ať už jste to viděl nebo ne, zajisté si dovedete představit, co se stane, když býk vrazí svůj roh hluboko do živoucího těla, praští jím a páře otevřenou ránu, zatímco srdce oběti stále ještě kvapně, prudce bije. Krev se rozstřikne po celé býčí hlavě, často až na jeho plece a ještě dál. Muž takovým způsobem zabitý krvácí příšerně; v okamžiku, kdy je takové zranění způsobeno, vyrazí krev nepředstavitelným proudem. V případě Clyda Osgooda tomu tak bylo. Jeho oděv byl dokonale nasáknut krví. Slyšel jsem, že policie hlásila, že v místě, kde byl nalezen, zůstal malý rybník zaschlé krve. Je to tak? Přiznáváte to. Na dnešek v noci pan Goodwin, můj spolupracovník, objevil
býka, jak si obrací tělo Clyda Osgooda, vlastně je koulí po zemi svými rohy, ale bez obzvláštní síly, prudkosti a úplně klidně, bez rozvášnění. Přirozená první domněnka všech byla ta, že býk Clyda Osgooda zabil. Za necelých patnáct minut na to, když byl býk připoután k plotu, jsem si ho prohlédl s elektrickou svítilnou v ruce. Ten býk má vpředu hlavu bílou. Na celé té jeho tváři, abych tak řekl, byla jen jediná skvrna krve, a jeho rohy byly krvavé jen několik centimetrů od koncových hrotů. Byla tato skutečnost zahrnuta do policejního protokolu?“

Waddell odpovídal váhavě: „Nepamatuji se dobře… ne, nebyla.“

„Radím vám tedy, aby byl býk ihned zevrubně prohlédnut, jestliže nebyl již zatím umyt. Ujišťuji vás, že mé hlášení je spolehlivé.“ Wolfe znovu pokýval prstem. „Nepřišel jsem vám nabízet nějaké domněnky, pane Waddelle. Nezamýšlím se s vámi přít. Často se stává, že narazíme na zjevy velice podezřelé, které však vyžadují důkladné prostudování a připouštějí odlišná hlediska a diskusi, ale stav, v jakém jsem shledal dnes v noci tvář a hlavu toho býka, pane, to je víc než takový podezřelý fakt. Je to bezpečný důkaz, že býk Clyda Osgooda nezabil. Zmínil jste se o mé proslulosti. Vsadím na to tuto svou dobrou pověst.“

„Proboha,“ mumlal otec zavražděného Clyda Osgooda. „Můj bože! Vždyť jsem se sám na toho býka díval a nepomyslil jsem…“

„Obávám se, že jste toho dnes v noci mnoho nenamyslil,“ řekl mu na to Wolfe. „Také to od vás nikdo nemohl očekávat. Právem se však mohlo očekávat, že bude myslit policie… podle množství krve a krvácení… zejména venkovská policie.“

Okresní návladní nyní promluvil beze stopy své navyklé žvatlavosti. „Podařilo se vám získat a zachytit určitý bod, to připouštím. To je ovšem pravda. Ale rád bych si opatřil úsudek lékaře o tom krvácení —“

„Měl úplně zakrvácené šaty po celém těle a spousta krve zůstala na trávě. Budete-li se radit s lékařem, měl byste vyhledat toho, který ránu viděl. A prozatím by bylo dobře jednat a jednat brzy a rychle, vyjít z předpokladu, že smrt nezpůsobil býk, neboť je to prokázaná skutečnost.“

„Jste si velmi jist svou věcí, pane Wolfe. Velmi.“

„To jsem.“

„Nezbývá tu ještě ta pravděpodobnost, že býk vyškubl své rohy z rány tak rychle, že mohl uniknout vytrysknuvšímu proudu krve?“

„Ne. Krev vyrazí okamžitě a býci nevrazí rohy do oběti takovým způsobem. Zůstanou v ráně a trhají. Byla vám ta rána v těle oběti popsána?“

Waddell přikývl. Všiml jsem si, že se vyhýbá Osgoodovu pohledu. „To je další věc,“ řekl. „Ta rána. Nebyla-li způsobena býkem, tedy kým, čím, a jak mohla být tak způsobena, že se přinejmenším podobala… to připustíte. Jakou zbraní?“

„Zbraň je dosud tam, leží necelých třicet metrů od plotu ohrady. Nebo tam aspoň ležela. Prohlédl jsem si ji.“

Pomyslil jsem si: uf, uf — hleďme našeho bystrého tlusťouška s jeho hezoučkými rachejtlemi! Ale zíral jsem na něj stejně upřeně jako ti druzí dva. Osgood vyrazil jakýsi nesrozumitelný zvuk a Waddell se tázal puklým hlasem: „Cože jste?“

„Řekl jsem, že jsem si vražednou zbraň prohlédl.“

„Zbraň, jíž byl zabit?“

„Ano. Vypůjčil jsem si svítilnu od pana Goodwina, protože mi hned působilo maličké potíže, když jsem měl uvěřit, že by se byl dal Clyde Osgood rozpárat rohy býka v temné noci. Slyšel jsem ho, jak odpoledne podotkl, že se v zacházení se skotem vyzná. Později také jeho otec prodělával podobnou potíž, nemohl prostě uvěřit, jenže nevěděl, jak si hádanku rozluštit. Já jsem ji rozluštil, pane, prostě tím, že jsem si vypůjčil svítilnu a prozkoumal jsem býka; okamžitě jsem poznal, že předpoklad, objasňující smrt oběti, který se zatím již ujal, je naprosto falešný. Býk ho nezabil. Kdo tedy?“

Wolfe se ošíval v křesle, které bylo koneckonců přece jen o dobrý decimetr užší, než potřeboval, a pokračoval: „Naskýtá se zajímavá otázka, zda rychlá a přesná práce mozku pramení z nadprůměrného nadání anebo z dobrého cviku. V mém případě, ať už bylo původní nadání jakékoli, je třeba především uvážit výhodu dlouholetého a tuhého cvičení. Má to jeden následek, který není příjemný a jen zřídka bývá výnosný, že totiž se mi snadno stane, že se úplně ztratím v soustředění na otázku, do které mi pranic není. Stalo se mi to zase na dnešek v noci. Za třicet vteřin po prohlídce býkovy poměrně nezakrvácené hlavy jsem uhodl pravděpodobnou zbraň. Věda, kde leží, šel jsem ji prozkoumat a svůj odhad jsem si potvrdil. Potom jsem se vrátil do domu. Ve chvíli, kdy jsem tam přišel, dospěl jsem už k svým závěrům, pokud jde o to, jak byl zločin proveden — a od té chvíle jsem tyto své závěry n ezměnil.“

„Jaká to byla zbraň? Kde ležela?“

„Také věc venkovská. Obyčejný kopáčův nástroj, takzvaný krumpáč. Již odpoledne, v nebezpečí vyplývajícím z přítomnosti býka — předtím totiž pan Goodwin zničil můj vůz — mě odvezla z pastviny slečna Prattová ve svém voze. Projeli jsme okolo vykopané jámy — byla to jáma na pečení býka, jak jsem se později dověděl — vedle níž byla čerstvě vykopaná hlína a na ní ležely motyky a lopaty. Uhadoval jsem, že mohlo být použito krumpáče. Šel jsem se k té hromadě hlíny podívat se svítilnou a odhad jsem si bezprostředně potvrdil. Byly tam dva krumpáče. Jeden byl naprosto suchý a lpěly na něm ještě zbytky zaschlé hlíny, ale druhý byl mokrý. I sama kovová část byla ještě vlhká a dřevěná násada byla mokrá. Na kovu nebylo ani stopy po hlíně. Bylo velice patrné, že ten nástroj nebo zbraň byl před krátkou chvílí omýván, určitě ne dříve než před hodinou. Nedaleko jsem objevil konec zahradní kr
opicí hadice. Byla někde připojena k vodovodu, protože když jsem koncovku maličko nadzvedl, vytékal zbytek vody. Všude okolo hadice byla tráva úplně promáčená, přitiskl jsem na ni dlaň na několika místech. Bylo to více než pouhý souhrn vypozorovaných skutečností, to už byla takřka jistota, že oním omytým krumpáčem byl rozpárán trup oběti, že byl krumpáč pochopitelně celý od krve, potom pečlivě omyt s pomocí zahradní hadice a položen zase zpět k vykopané jámě, kde jsem jej nalezl.“

„Chcete říci —“ Frederik Osgood se zarazil se sevřenými ústy. Jeho zaťaté pěsti, opřené o kolena, se okolo kloubů bělaly. Mluvil dál vzrušeně a tvrdě: „Můj syn… Clyde byl takto zabit… usmrcen krumpáčem?“

Waddell se tvářil znechuceně. Pokoušel se zastrašovat: „Jestliže je tohle všecko pravda — pak jste to věděl už včera před půlnocí, že? Tak proč jste to, u všech hromů, proč jste to nepověděl šerifovi a policii, když se dostavili přímo na místo?“

„V noci jsem ještě neměl o věc zájem, pane.“

„A kde je tedy zájem spravedlnosti? Jste občanem této země, či nejste? Slyšel jste už někdy o svědecké povinnosti, o přečinu zatajování průkazných skutečností —“

„Nesmysl. Nezatajil jsem ani býkovu hlavu, ani ten krumpáč. Musíte si uvědomit, pane, že si vedete hloupoučce. Má úvaha, práce mého mozku a závěry, k nimž mě dovede, pane, to všechno je jen a jedině mé.“

„Říkal jste, že násada krumpáče byla mokrá a že na kovu nelpěly už žádné stopy hlíny. Nemohl být ten krumpáč omyt z příčin a k účelům naprosto počestným? Na to jste se nezeptal?“

„Netázal jsem se nikoho na nic. O jedenácté hodině v noci byla násada krumpáče mokrá. Pokládáte-li to za rozumné jednání, jděte a hledejte si nočního omyvače krumpáče, poslužte si. Mohl byste však svůj čas zužitkovat lépe, jestliže chcete hledat potvrzení skutečností již zjištěných. Mohl byste se poohlédnout po stopičkách krve v trávě okolo hadice a mohl byste dát prohlédnout násadu krumpáče pod mikroskopem. Není tak snadné odstranit všechny zbytky krve z hrubého kusu dřeva. To jsou ovšem první kroky, které se vnucují samy, a potom ještě některé další.“

„Vy mně něco povídejte!“ Okresní nevládní vyslal krátký, napůl strnulý pohled na otce Osgooda, odvrátil se a znovu se zabýval Wolfem: „Podívejte se, pane, abyste si nevykládal mé stanovisko mylně… a také vy, Frede Osgoode. Jsem veřejným žalobcem tohoto okresu a znám svou povinnost a chci ji vždy plnit a snažit se o její správné plnění ze všech sil. Jestliže se stal zločin, nechci od věci uhýbat a zrovna tak nechce Sam Lake, volený šerif, ale právě tak nechci rozvířit mračno smradu jen tak pro zábavu a bez konečného výsledku a to mi nemůžete zazlívat. Lidé, kteří mě zvolili, by si nic takového nepřáli a vůbec nikdo by si to přát nemohl. A jak ta vaše věc vypadá, alespoň pro mne, přes všechen nedostatek krve na býčí hlavě i bez ohledu na to, najdu-li nočního omyvače krumpáče či nenajdu, mně se stále ještě zdá, že je to všechno tak trochu blouznivé. Přelezl vrah do pastviny i s krumpáčem — k bku — a čekal, až za ním přeleze plot také Clyde Osgood a dá se ochotně rozpárat krumpáčem? Nebo byl Clyde už dříve v ohradě a útočník tam přelezl za ním a vrhl se na něj s krumpáčem? Dovedete si představit zamíření předmětem tak neohrabaným a špatně ovladatelným, jako je kopáčův krumpáč, zamíření na muže ve tmě, a že ten muž počká, až rána dopadne? A nerozstříkla by se krev také po celé postavě útočníka? Kdo je vrahem a kam se uchýlil, celý potřísněný čerstvou krví?“

Osgood zavrčel: „Neříkal jsem vám to, Wolfe? Poslouchejte toho hlupáka! — Poslyšte, Cartere Waddelle! Já vám teď něco povím sám —“

„Ó, ale pánové, prosím vás!“ Wolfe vztyčil napřaženou dlaň. „Takhle jen plýtváme vzácným časem.“ Zahleděl se na okresního návladního a pravil s velikou trpělivostí: „Pouštíte se do té úvahy docela falešně. Měl byste se již přestat ošívat a usilovat o vyváznutí a odložení celé věci. Jakmile se ocitáte tváří v tvář nepříjemným skutečnostem… vedete si jako ženská, která zakrývá skvrnu na ubruse popelníčkem. Je to neúčinné, protože někdo určitě ten popelníček posune. Pravda je, že Clyda Osgooda někdo zavraždil krumpáčem a naneštěstí je vaším úkolem, abyste tento fakt odhalil, opřel důkazy a objasnil všechen zločincův postup; nemůžete to zamluvit naivním vymýšlením směšností.“

„Nic jsem si nevymýšlel, jenom jsem —“

„Promiňte. Vyšel jste z předpokladu, že Clyde vlezl do ohrazené pastviny a stál ochotně jako nehybný terč potmě a dovolil laskavě útočníkovi, aby ho smrtelně proklál neohrabaným krumpáčem. Připouštím, že to všechno je nepravděpodobné, prostě neuvěřitelné. Tyto úvahy mě napadaly hned v noci na místě činu. Ale řekl jsem již, že ve chvíli, kdy jsem se opět vrátil do domu, byl jsem už zcela uspokojen svými závěry o tom, jak byl zločin proveden. A tyto mé závěry mě uspokojují dosud. Nevěřím, že by Clyde Osgood vůbec přelezl plot do ohrazené pastviny. Byl nejprve sražen do bezvědomí, pravděpodobně ranou do hlavy. Potom ho pachatel buď odnesl, nebo odvlekl k plotu a prostrčil, anebo ho přenesl a potom ho dále vlekl či nesl těch patnáct metrů do pastviny a ponechal na zemi. Vrah se potom nad ním postavil s krumpáčem, rozpřáhl se docela obyčejným způsobem, jako by kopal hlínu, ale místo do půdy zasekl krumpáem do těla své oběti. Způsobená rána dokonale připomíná rozpárání rohem býka. Proud krve ovšem znečistil krumpáč, ale nikoli muže, který jí vládl, neboť stál nad hlavou, v opačném směru, než by stál býk. Zločinec se potom ještě zmocnil provazu, který visel na plotě, a hodil jej na zem k tuhnoucí mrtvole, aby se zdálo, že Clyde vlezl do ohrady s provazem a s úmyslem zmocnit se býka; potom odnesl krumpáč k hadici, pohodlně ho omyl, vrátil ho na místo, kde ho vzal, a odešel —“ Wolfe pokrčil rameny, „a někam odešel.“

„A co býk?“ ptal se Waddell. „To snad býk prostě stál a díval se na to a čekal, až vrah odejde, aby se teprve potom přiblížil k oběti, válel ji po zemi a znečistil si konce rohů krví? I venkovský šerif by si byl všeho toho povšiml, kdyby nebylo na býku krvavých stop.“

„Nemohu říci. Byla tma. Býk může a nemusí potmě zaútočit. Ale naznačuji, předně, že vrah, věda, jak jednat s býkem potmě, přistoupil k býku ještě dříve, než provedl svou s krumpáčem, zapjal mu provaz na nosní kroužek a uvázal ho. Teprve potom mu potřel konce rohů krví a pustil ho. Nebo, za druhé, teprve po provedení činu s krumpáčem vylákal vražedník býka k oběti a tam ho nechal, dobře věda, že pach krve přiměje býka ke hře, při níž byl také přistižen. Anebo, to za třetí, vrah provedl svou věc v době, kdy byl býk na odlehlé straně ohrazené pastviny. A ani se nepokusil o vyrobení průkaznosti tím, že by natřel býčí rohy krví, protože se spolehl, že v nastalém vzrušení a působením váhy ostatních okolností, zůstane takový detail bez povšimnutí. Měl veliké štěstí v tom, že pan Goodwin přišel na místo právě v okamžiku, kdy býk ukájel nad obětí svou zvědavost… a velikou smůlu měl zase v tom, že jsem tam vůbec přišel já.“

Waddell seděl zachmuřeně s našpulenými ústy. Za okamžik vybreptl: „Otisky prstů na násadě krumpáče!“

Wolfe zavrtěl záporně hlavou. „Stačil kapesník nebo hrst trávy, když ji po omytí odnášel. Pochybuji, že by tento vrah byl blbeček.“

Waddell se zachmuřil ještě víc. „Ta vaše myšlenka o uvázání býka k plotu a natření jeho rohů krví. To by byl počin poněkud nebezpečný, i když byla tak temná noc. Nemyslím, že by se tohle mohlo někomu podařit kromě Monteho McMillana… byl to Monteho býk, nebo alespoň donedávna. Možná že byste byl ochoten objasnit, proč by Monte McMillan potřeboval zavraždit Clyda Osgooda?“

„Dobré nebe! Kdepak! Máme nejméně ještě dvě další možnosti. Možná že pan McMillan je schopen vraždy, to nemohu vědět, a byl určitě odhodlán chránit býka před možným napadením — ale pozor, abyste si ty věci nepopletl. Pamatujte, že vražda neměla souvislost se snahou uhlídat býka; Clyde nebyl sražen do bezvědomí v ohrazené pastvině, ale někde jinde.“

„To je váš odhad.“

„Je to mé mínění a to je rozdíl. Jsem tuze opatrný na svá mínění, pane; je to mé živobytí a hlavní zdroj mé sebeúcty.“

Waddell seděl s ústy křečovitě našpulenými. Znenadání na něj Osgood zuřivě vybafl:

„Nuže, tak co s tím bude?“

Waddell mu přikývl a s námahou uvolnil ústa a zamumlal: „Ovšem.“ Vstal a odkopl židli dozadu, vrazil ruce do kapes, stál chvíli bez hnutí a zíral na Wolfa jako na přízrak. Potom ustoupil opět dozadu a usedl. „Zpropadeně,“ pronesl bolestným hlasem. „Ovšem. Musíme se do toho pustit tak rychle a důkladně, jak jen dovedeme. Prokrista! Jaký zmatek! V sídle Tomy Pratta. Clyde Osgood — váš syn, Frede. A víte, s jakými prostředky tady musím pracovat, s jakými spolupracovníky — například Sam Lake — na takovém případu… budu je musit vyvléci z výstavy parním válcem… Půjdu navštívit Toma Pratta, teď hned…“

Trhl sebou vpřed a sáhl po telefonu.

Osgood řekl trpce Wolfovi: „Tady vidíte, jaké jsou vyhlídky.“

Wolfe přikývl a vzdychl: „Je to neobyčejně obtížná věc, pane Osgoode.“

„Až zatraceně dobře vím, jak je to obtížné. Možná že jsem měl věnovat víc pozornosti vzhledu býkovy hlavy, ale proto ještě nejsem ťulpas. Ten ďábel měl chytrost a nervy a taky hodně štěstí. Musím vám říci alespoň dvojí: předně se znovu omlouvám za to, jak jsem s vámi dnes odpoledne začal. Nevěděl jsem, že jste si svou pověst skutečně zasloužil, běhá tolika lidí se skvělou pověstí, a ani nevědí, jak k ní přišli. Ale vy jste si svůj věhlas jistě vydobyl, pane. To teď vidím. A za druhé, sám zajisté již nahlížíte, že tohle budete musit vykonat vy. Budete se musit do věci pustit.“

Wolfe zavrtěl hlavou. „Chystám se k odjezdu do New Yorku ve čtvrtek. To je pozítří.“

„Ale proboha, člověče! Tohle je přece vaše zaměstnání, či není? Což to není opravdu jediné vaše povolání? Co je v tom za rozdíl, jestli vykonáváte své povolání v New Yorku anebo tady?“

„Nesmírný. Ten rozdíl, míním. V New Yorku mám svůj domov, svou kancelář, svého kuchaře, prostředí, jemuž jsem zvyklý —“

„Chcete snad říci…“ Osgood vyskočil a doslovně prskal. „Chcete snad říci, že máte odvahu argumentovat svým osobním pohodlím a svými libůstkami tváří v tvář člověku v takovém postavení, v jakém jsem se teď octl já?“

„Ano, mám.“ Wolfe zůstal božsky klidný. „Nejsem nikterak odpovědný za postavení, v němž jste se ráčil octnout. Pan Goodwin vám může povědět, jakou mám hlubokou nechuť k opouštění svého domova, a zejména k tomu, abych zůstával vzdálen příliš dlouho. A potom ještě další věc: možná že byste mě nepokládal za tak příliš malicherného, kdybyste měl příležitost slyšet a čichat ovzduší mého pokoje tady v hotelu, pokoje, v kterém budu musit spát dnes a pravděpodobně ještě zítra… a jen nebe ví, kolik ještě dalších nocí, kdybych přijal vaše pověření.“

„Co je s tím pokojem?“

„Všecko, nač jen můžete pomyslit.“

„Tak se z něho odstěhujte. Pojďte bydlit do mého domu. Je to jen maličko přes dvacet kilometrů z města a můžete dostat k použití vůz až do doby, než bude váš opraven, a může jej řídit tady ten váš člověk…“

„Nevím.“ Wolfe měl tvář plnou pochybností. „Rozumí se, kdybych úkol převzal, potřeboval bych okamžitě hromadu informací od vás i od vaší slečny dcery, a váš vlastní dům by se k tomu všemu dobře hodil…“

Vstal jsem, srazil paty a pozdravil jsem svého pána po vojensku. Kulil na mne oči. Přirozeně, že věděl, jak dokonale jsem ho prohlédl. Vedle mého Nera Wolfa byl Machiavelli prostoduchý malý pasáček! Ne snad, že bych s tím nesouhlasil, nebo že by se mi to nelíbilo, to určitě ne, protože samozřejmě tu byla dobrá vyhlídka na to, že také já dostanu slušný pokoj s pořádnou postelí, ale bylo to všechno jen zas další doklad, že Wolfovi nelze důvěřovat nikdy a za žádných okolností.

[9]

Stále ještě s Nancy za volantem jsme dojeli do našeho hotelu pro zavazadla a potom jsme musili vyjet z města napříč výstavištěm, protože bylo třeba dohlédnout na orchideje a znova je pokropit. Shanks nebyl nikde v dohledu a tak se Wolfe dohodl s ženštinou, která seděla nablízku na převrácené bedně a hlídala jakési podivné bílé kytky, aby dohlédla na naše kořenáče.

Když nás ráno vezla do Crowfieldu, ukázala nám Karlička Prattová zámecké sídlo Osgoodů, jehož hlavní brána byla jen asi půldruhého kilometru vzdálena od sídla Prattova. Byl to zvlněný zemědělský terén, z největší části vypadal jako pastviny, s několika zalesněnými kopečky. Chlévy a stodoly a rozličné jiné vedlejší budovy bylo dobře vidět, ale obytný dům, který byl na osm set metrů od silnice, zůstával zakryt hustým stromovím tak dlouho, dokud se soukromá cesta nezatočila a znovu nevyrovnala na pokraji rozlehlého prostranství pečlivě pěstěného trávníku. Byl to veliký, starý a rozložitý bílý dům s obstarožním, skoro starožitným portálem, se sloupy, které se řadily podél střední části průčelní strany. Ten dům vypadal tak, jako by byl kdysi sloužil za sídlo štábu Jiřího Washingtona, jestliže se Washington vůbec jakživ tak daleko na sever dostal.

Ještě než jsme dojeli k domu, došlo k malému střetnutí či příhodě. Když jsme projeli podjezdem, přibližoval se k nám od druhého konce domu človíček, který si utíral čelo kapesníkem a vypadal celý upocený a uprášený a uondaný. Pan Bronson, neboť on to byl, měl na sobě jinou košili a vázanku než včera, také jiný oblek, ale nevypadal o nic vhodněji v tomto prostředí než tehdy, kdy jsme ho viděli u Prattových poprvé. Osgood mu lhostejně kývl na pozdrav, ale vida, že mladý pán zamýšlí pohovořit, stanul a řekl mu alespoň „dobrý den“.

Bronson k nám přistoupil. Předešlého dne jsem si ho valně nepovšiml, neboť má pozornost byla odvrácena docela jiným směrem, ale teď jsem si v duchu poznamenal, že je to člověk asi třicetiletý, dosti vysoký, ačkoli se to zprvu nezdálo, a se slušně urostlou postavou, se širokými a plnými ústy, s tupým nosem a s bystrýma, chytrýma očima. Ty oči se mi nelíbily, jak nás tak rychlým pohledem všechny změřil a odhadoval, řekl zdvořile: „Doufám, že proti tomu nic nemáte, pane Osgoode, ale byl jsem tam.“

„Kde prosím?“ tázal se Osgood.

„U Prattových. Vyšel jsem si přes pole a louky. Vím, že jsem se vás dnes ráno dotkl svým nesouhlasem s vaším názorem na… na to neštěstí. Chtěl jsem se na ty věci trochu podívat. Sešel jsem se s mladým Prattem, avšak nikoli s jeho strýcem a ten chlapík McMillan —“

„Čeho jste tím chtěl dosáhnout?“

„Nic, myslím. Lituji, jestliže jsem se vás opětně dotkl. Ale neza… byl jsem ohleduplný a neřekl jsem nic zbytečného. Mám pocit, že tady nemám prodlévat, měl jsem vlastně odejít již dnes ráno, ale s tou strašlivou… s Clydovou náhlou smrtí — a jsem jediným z jeho newyorských přátel zde… tak se zdálo…“

„To je všecko docela vedlejší,“ řekl Osgood dosti nevrle. „Zůstaňte, řekl jsem vám to už.“

„Vím, že jste mi tohle řekl, ale docela upřímně… cítím se velice unaven, úplně trop… odjedu raději hned teď, je-li vám to tak milejší.“

„Promiňte, že se vměšuji do hovoru, pánové,“ zamumlal Wolfe klidně a tiše. „Bude lépe, když zůstanete, pane Bronsone. Mnohem lépe. Můžeme vás ještě potřebovat.“

Ty chytré oči na Wolfa zamžouraly. „Ó, jestliže Nero Wolfe řekne, abych zůstal…“ zvedl ramena a opět je spustil. „Nepotřebuji však překážet zde, mohu se odstěhovat do hotelu v Crowfieldu —“

„Nesmysl.“ Osgood se na něj nasupil. „Zůstaňte zde. Byl jste Clydovým hostem, není-liž pravda? Zůstaňte tedy zde. Ale když se vám zachce procházky v polích, máte na vybranou spoustu rozličných směrů kromě toho, jenž vede k Prattovi.“

Odešel od něho prudce a beze slova a šli jsme za ním. Bronson znovu zvedl kapesník k upocenému čelu.

Za minutku jsme byli usazeni ve velikém pokoji s vysokými okny. Všechny stěny pokoje byly vyloženy knihami a zařízení tam bylo vskutku míněno pro opravdové pohodlí. Obsluhovala nás dívčina s bambulkovitým nosánkem, která vysoko předčila Prattova Berta, pokud šlo o příjemný a slušný zjev, ale byla zase hluboko pod ním, pokud šlo o způsob a rychlost obsluhování nápoji. Nancy se ztratila, ale bylo řečeno, že může přijít na zavolání. Osgood se mračil do sklenky míchané ostré, Wolf hltal pivo, které, odhadováno podle jeho výrazu, bylo určitě příliš teplé. Já jsem pil čistou vodu.

Wolfe říkal skoro jízlivě: „Můj vlastní způsob a soustava práce jsou jediné, jichž mohu používat. Buďto užiji těch, anebo žádných. Možná že pouze odstraňuji z cesty smetí, ale to je má věc. Suchou skutečností zůstává, pane, že jste se včera v přítomnosti pana Goodwina choval přímo hrozně k němu i k panu Prattovi. Byl jste hrubý, drzý a docela nerozumný. Potřebuji vědět, zda to bylo tím, že jste byl vzrušen neštěstím, které vás postihlo, či snad tím, že jste si vzal do hlavy, že Pratt má něco společného s náhlou smrtí vašeho syna, anebo je to pouze a prostě váš obvyklý způsob vystupování?“

„Byl jsem ovšem v hrozném napětí a velice vzrušen,“ odsekl Osgood. „Myslím, že mám sklony k tomu, čemu vy říkáte drzost, a já přezírání. Nerad bych uvěřil, že jsem ze zvyku hrubý, ale budu vždy hrubý k Prattovi, kdykoli mi vleze do rány a já se mu nebudu moci vyhnout. Na dnešek v noci jsem se mu vyhnout nemohl, ani jsem ho nemohl ignorovat. Řekněte si třebas, že je to můj obyčejný způsob vystupování, a zapomeňte na to.“

„Proč nemáte pana Pratta rád a proč jím opovrhujete?“

„Hrome, povídám vám, že to s věcí nemá vůbec co dělat! To je stará pohádka. A nemá to vůbec vztah —“

„Nestačí to k vzniku stejné nenávisti u pana Pratta, ale tak vystupňované, že by mohla vést až k vraždě?“

„Ne.“ Osgood se netrpělivě otřásl a postavil sklenku. „Ne.“

„Mohl byste nadhodit jakýkoli jiný motiv, který by mohl mít pan Pratt k tomu, aby zavraždil vašeho syna? Prosím, jasně a srozumitelně.“

„Nemohu to říkat ani jasně, ani nejasně. Pratt je zlomyslný a zapeklitý lišák a v mládí míval záchvaty násilnictví. Jeho otec pracoval u mého otce jako čeledín ve stájích. Tehdy snad mohl v záchvatu vzteku zabít, to ano.“

Wolfe zavrtěl hlavou. „To nepostačí. Tato vražda byla pečlivě vymyšlena, připravena a stejně bedlivě a chladnokrevně provedena. Plán mohl být i náhlý a poněkud improvizovaný, ale přesto byl jasný a důkladný. Svědčí o chladné krvi a nikoli o vzteku. A kromě toho, vašeho syna nikdo nedopadl při pokusu provést cokoli s býkem, na to pamatujte! Trval jste na tom názoru sám už předtím, než jste vyslechl má mínění. Co by mohlo pana Pratta rozvzteklit až k vraždě vašeho syna, když ten se vůbec k býku nepřiblížil?“

„Nevím. Nic, co by mně mohlo být známo.“

„Kladu touž otázku ve vztahu k Jimmy Prattovi.“

„Neznám ho. Nikdy jsem ho ani neviděl.“

„Doslovně jste ho nikdy neviděl?“

„Nu… snad jsem ho někdy někde zahlédl, to je možné. Ale neznám ho.“

„Clyde se s ním znal?“

„Myslím, že se seznámili v New Yorku. Scházeli se tam, tuším.“

„Umíte si představit motiv, který by mohl mít Jimmy Pratt, aby zabil vašeho syna?“

„Ne.“

„Kladu touž otázku o Karle Prattové.“

„Táž odpověď. Také ti dva se setkávali v New Yorku, ale jejich známost byla jen povrchní.“

„Promiň, šéfe,“ promluvil jsem do toho. „Mám pouštět kočky z pytle veřejně?“

„Zajisté,“ a Wolfe po mně střelil očima. „Mluvíme o synu pana Osgooda, který je již, bohužel, mrtev.“

„Dobrá. Clyde a Karla Prattová byli zasnoubeni, ale ujelo jim to předčasně.“

„I hleďme,“ mumlal Wolfe. Osgood zase na mne vyvalil oči a řekl: „Směšné! Který čert vám tohle našeptal?“

Nevšímal jsem si ho a řekl jsem Wolfovi: „Zaručená zpráva. Byli spolu zasnoubeni dosti dlouho, jenomže Clyde patrně nechtěl, aby se to jeho otec dověděl, když už se dal lapit ženštinou z rodu Prattů, která ještě ke všemu byla přeukrutnou atletkou. Potom Clyde zahlédl něco jiného, snad líbivějšího, a vrhl se za tím, a tahle osa Osgood-Pratt dostala dvojitou frakturu. To něco jiného, snad líbivějšího, pane šéfe, to byla ta mladá plavovláska, která se mnou byla včera v noci venku, slečna jménem Lily Rowanová. Později… to se už dostávám k letošnímu jaru… uklouzla zase ona a Clyde z toho vypadl. Od té doby se potuloval v New Yorku a pokoušel se dostat zpátky do sedla, z něhož byl nešetrně vyhozen. Lze snad také usuzovat, že sem přijel jen proto, že věděl o Lilině přítomnosti, ale to už není zahrnuto v záruce. Neměl jsem příležitost potvrdit si —“

Osgood vřel: „Toto je prostě nesnesitelné! Vymyšlené klepy! Jestli si takto představujete —“

Zavrčel jsem na Wolfa: „Tak se ho zeptej, proč by rád zakroutil Lily Rowanové krkem?“

„Pane Osgoode, prosím pěkně.“ Wolfe začal zase ladit. „Varoval jsem vás a řekl jsem vám rovnou a předem, že vyšetřování vraždy je nezbytně vtíravé a nešetrné. Buďto to snesete, anebo pusťte své úmysly z hlavy. Jestliže trpíte vulgárností newyorského způsobu mluvy pana Goodwina, pak vás chápu, ale nemohu vám pomoci. Jestliže trpíte jeho odhaleními, nu, s tím se už teprve nedá nic dělat, ledaže byste, jak jsem pravil, opustil věc nadobro. My musíme skutečnosti znát, a neznáme-li je, musíme si je odhalovat. Jak je to se zasnoubením vašeho syna se slečnou Prattovou?“

„Jakživ jsem o tom neslyšel. Nikdy se o tom ani náznakem nezmiňoval. Ani má dcera ne a ta by o tom dozajista věděla; ona a Clyde se vždy měli navzájem velice rádi, ti dva byli k sobě neobyčejně důvěrní. Nevěřím tomu.“

„Myslím, že teď byste tomu již uvěřit mohl a měl. Můj společník si počíná se skutečnostmi velice opatrně. A jak to bylo s tou Clydovou pletkou se slečnou Rowanovou?“

„To tedy — ano.“ Osgoodova hlava potřebovala vskutku velice nutně trochu odpočinku, a tím pro něj bylo obtížnější sejmout svou vévodskou korunu. „Chápete, tohle je naprosto důvěrné!“

„Pochybuji. Domnívám se právem, že aspoň sto lidí v New Yorku ví o té věci víc než vy. Ale co tedy aspoň víte?“

„Vím, že tak asi před rokem se můj syn do té ženské docela pošetile zbláznil. Chtěl se s ní oženit. Je velmi bohatá, nebo aspoň její otec je bohatý, přesněji řečeno. Je smyslně, eroticky přepjatá, myslím, že zcela chorobně. Nechtěla se za něj provdat. Kdyby byla svolila k sňatku, byla by ho zničila, ale to konečně provedla i bez toho, nebo aspoň se o to přičiňovala. Omrzel se jí, ale její drápy v něm vězely tak hluboko, že se jich nemohl nikterak zbýt, a já jsem nenalezl způsob, jímž bych ho mohl úspěšně přemluvit, aby se zachoval jako muž. Nechtěl se vrátit domů. Trčel v New Yorku jen proto, že tam byla ona. Promrhal hromadu mých peněz a zastavil jsem mu osobní příjem úplně, ale ani to nepomohlo. Nevím ani, z čeho byl poslední čtyři měsíce živ, ale důvodně podezírám svou dceru, že mu vypomáhala, ačkoli jsem i jí snížil příjem a zakázal jsem jí to. Jel jsem v květnu sám do New Yorku a navštív
il jsem tu ženskou, tu Rowanovou, pokořil jsem se, ale nikomu a ničemu to neprospělo. Je to prokletá děvka!“

„Nikoli přesně podle běžné definice. Děvka láká a mámí peníze. Ačkoli… jak vidím, až potud není nijaké příčiny, aby snad slečna Rowanová chtěla Clyda zavraždit. Slečna Prattová… to by šlo. Byla opuštěna a pokořena a je zpropadeně svalnatá, ta dívka. Trýznivé ponížení může doutnat v ženské hrudi dlouho a nemusí to být na ní vidět. Kdy sem přijel váš syn z New Yorku?“

„V neděli navečer. Dcera a jeho přítel Bronson přijeli s ním.“

„Očekával jste ho?“

„Ano. Telefonoval v sobotu večer z New Yorku.“

„To už byla slečna Rowanová u Prattových?“

„Nevím. Nevěděl jsem vůbec, že tam je, až mi o tom pověděl tady ten váš člověk včera v noci, když jsem přispěchal do Prattova domu.“

„Byla tam už, Arku?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Není na skladě. Pracoval jsem u oběda o něčem jiném.“

„Nezáleží na tom, konečně. Jen tak odklizuji smetí z cesty a nepochybně to větší hodnotu mít nebude.“ Vrátil se k Osgoodovi. „Proč váš syn přijel po tak dlouhé nepřítomnosti najednou domů? Co říkal?“

„Přijel —“ Osgood se zarazil. Ale hned pokračoval: „Přijeli sem všichni tři na výstavu.“

„Proč přijel? Ale pravdu!“

Osgood zíral na Wolfa rozšířenýma očima a zahučel: „Zatraceně!“

„Vím, pane Osgoode, vím. Obyčejně nerozvěšujeme své prádlo na plot, dokud není vyprané, ale už se stalo. Najal jste si mne, abych je roztřídil tak, jak je. Proč vás přišel syn navštívit? Chtěl na vás peníze?“

„Jak jste se to dověděl?“

„Nedověděl jsem se to. Ale mladí muži tak často potřebují peníze. A vy jste podle svých vlastních slov zastavil synův příjem. Potřeboval peníze na běžné vydání nebo šlo o něco mimořádného?“

„Hodně mimořádného. Potřeboval deset tisíc dolarů.“

„Ach!“ Wolfe zdvihl maličko obočí. „A nač?“

„Nechtěl mi říci. Říkal jen, že se octne v nepříjemné, zlé situaci, jestliže ty peníze nedostane.“ Osgood se tvářil, jako by ho tohle bolelo právě tam, kde mu seděla na hlavě ta vévodská korunka. „Mohl bych vám už… spotřeboval spoustu peněz za své známosti s tou ženštinou. V květnu jsem objevil, že se vrhl na hazardní hry, a to byl tak asi hlavní důvod, proč jsem mu zastavil příjem. Když teď žádal 10 000 dolarů, podezíral jsem ho, že to bude asi dluh z hazardní hry, a řekl jsem mu to. Ale on to popřel a tvrdil, že je to věc daleko významnější a naléhavější. Nechtěl mi však říci, nač to je.“

„Dal jste mu je?“

„Ne. S rozhodností jsem odmítl.“

„Naléhal?“

„Velmi… Potom jsme… byl z toho výstup. Nikoli prudký nebo násilný, ale zpropadeně nepříjemný. A teď…“ Osgood stiskl čelisti a zíral do prázdna. Mumlal se zaťatými zuby: „A teď je mrtev. Můj bože, kdybych byl tušil, kdybych věděl, že těch 10 000 mělo jakoukoli souvislost —“

„Prosím pěkně, pane Osgoode! Dejme se do práce! Upozorňuji vás na jistou shodu, jíž jste si pravděpodobně již sám povšiml: sázka, kterou uzavřel váš syn včera odpoledne s panem Prattem, zněla na rovných 10 000 dolarů. Z toho vzniká otázka. Pan Pratt odmítl uzavřít s vaším synem takzvanou čestnou sázku, dokud jste se nezaručil za výplatu v případě prohry. Vyrozuměl jsem, že vám telefonoval, objasnil vám svou obtíž a že jste se za syna zaručil. Je to tak správně?“

„Ano.“

„Tedy.“ Wolfe se mračil na své dvě prázdné láhve. „Mně to připadá trochu nedůsledné… nejprve odmítnete synovi poskytnout 10 000 dolarů na důležitou potřebu, když byste ho mohl uchránit nemilých nepříjemností, a potom jakoby nic souhlasíte telefonicky se zárukou sázky na touž částku.“

„To nebylo nikterak — jakoby nic, pane!“

„Měl jste nějaké zvláštní a určité důvody k domněnce, že váš syn sázku vyhraje?“

„Jak bych, u všech čertů, jak bych byl mohl? Nevěděl jsem ani, oč se vlastně sází.“

„Vy jste nevěděl, že se vsadil o to, že pan Pratt neporazí a neupeče Hickoryho Césara Grindona do konce tohoto týdne?“

„Ne. Aspoň ne ještě tehdy. Teprve když mi to dcera později pověděla… teprve po Clydově smrti jsem se to dověděl.“

„Pan Pratt vám to při telefonování nepověděl?“

„Nedal jsem mu domluvit. Jakmile jsem seznal, že Clyde vešel do domu Tomáše Pratta a uzavřel s ním sázku, a že Pratt má tolik drzosti, že mě žádá, abych se za syna zaručil — co si o mně myslíte? Měl jsem se toho psa dotazovat na podrobnosti? Řekl jsem mu prostě a krátce, že jakýkoli dluh mého syna vůči němu, ať už je to za sázku nebo za cokoli, ať je to za deset tisíc nebo za desetkrát tolik, bude okamžitě zaplacen. A zavěsil jsem.“

„A syn vám nepověděl, když se brzy na to vrátil domů, jakou to uzavřel sázku?“

„Ne. Další výstup mezi námi už nebyl. Když už jste… můžete už zrovna tak dobře slyšet všecko. Jakmile se Clyde objevil doma, zuřil jsem a žádal jsem vysvětlení… byl jsem rozlícen. To ovšem rozzlobilo také jeho a chystal se odejít. Obvinil jsem ho, že mě zradil. Obvinil jsem ho, že si umluvil s Prattem předstíranou sázku, že Pratta přemluvil, aby mi zatelefonoval. Že takovým způsobem chtěl dosíci toho, abych Prattovi vyplatil požadovanou částku, kterou by mu Pratt potom prostě předal. Clyde poté odešel. Jak jsem již pravil, objevil jsem teprve později, jak sázka zněla a jak byla umluvena. Vyšel jsem také z domu, vzal jsem vůz a vyjel jsem si k dávnému svému příteli na statku na druhé straně za Crowfieldem. Nechtěl jsem doma ani večeřet. Byl tady Clydův přítel, tento Bronson, a dcera a manželka… má přítomnost v takovém duševním stavu by zajisté znemožnila příjemné posezení u jídla. Nepříjemné bylo u to, co se stalo. Až přespříliš. Když jsem se vrátil, to už bylo po jedné hodině v noci, neviděl jsem nikoho vzhůru kromě své manželky, která seděla ve svém pokoji a plakala. Asi za půl hodiny na to telefonovali od Prattů, ten jeho synovec to byl — a to už víte. Šel jsem tam. Tam, tam jsem musil jít — a nalézt tam svého syna mrtvého.“

Wolfe seděl a díval se na něj a za malou chvíli znovu zhluboka vzdychl. „To bylo tuze zlé,“ řekl. „Chci říci, že bylo tuze zlé, že jste byl mimo domov a že jste nemluvil v té době přátelsky se svým synem. Doufal jsem, že se od vás dovím, v kolik hodin odešel z domova, za jakých okolností, co snad řekl o cíli své cesty a o jejím účelu. To všechno mi říci nemůžete.“

„Ale ano. Mohu. Dcera a Bronson mi to pověděli.“

„Promiňte. Dovolíte-li — raději bych to slyšel od nich. Kolik je hodin, Arku?“

Řekl jsem, mu. Bylo deset minut po páté.

„Děkuji. — Chápete, pane Osgoode, že lovíme v mohutném proudu. Toto byl domov vašeho syna, znají ho tady stovky lidí, jeden nebo připusťme i několik lidí jej mohlo natolik nenávidět nebo se ho natolik bát, aby si přálo jeho smrt. A skoro kdekdo ze zdejšího okresu se mohl bez překážek dostat k té ohradě, aniž byl spatřen, i přesto, že můj spolupracovník měl v té době pastvinu hlídat. Byla to temná noc a on měl na starosti jen toho vzácného býka. Budeme však své pole pátrání rozšiřovat jen tenkrát, budeme-li k tomu donuceni. Skončeme nejprve s těmi, o nichž víme, že byli přítomni. Uvažujeme-li o motivu — co říkáte panu McMillanovi?“

„Nemohl mít motiv, o němž bych neměl třeba sebenepatrnější znalost. Znám Monte McMillana celý svůj život. Jeho usedlost leží v severním cípu okresu. I kdyby byl přistihl Clyda při nějakém ztřeštěném pokusu s býkem — můj Bože! Monte by ho přece nezavraždil… a sám říkáte —“

„Vím. Clyde nebyl při ničem takovém přistižen.“ Wolfe vzdychl. „Tím je to, zdá se, vyřízeno. Pratt, McMillan, ten synovec, neteř, slečna Prattová… a na vypátrání motivu nemůžete poskytnout nijaké nitky. Řekněme, protože je toto vaše sídlo vzdáleno jen asi patnáct set metrů od Prattova domu, což můžeme nazvat bezprostřední blízkostí, že bychom mohli zahrnout také všechny, kdož dleli zde. Co pan Bronson?“

„Neznám ho. Přijel s Clydem a byl mi představen jako jeho přítel.“

„Dávný přítel?“

„To nevím.“

„Nikdy jste ho předtím neviděl? Ani jste o něm neslyšel?“

„Ne.“

„A co lidé, jež tady zaměstnáváte? Musí jich být slušný počet. Měl tu někdo vůči vašemu synu zášť?“

„Ne. Docela určitě nikoli. Celé tři roky tady řídil věci za mne a vedl si dobře, byl schopný a získal si jejich úctu. Měli ho všichni rádi. Kromě —“ Osgood se náhle zarazil, mlčel chvíli s otevřenými ústy. Potom řekl: „Dobré nebe, právě jsem si vzpomněl… ale ne, to je směšné…“

„Co je směšné?“

„Ach… chlapík, který tady dřív u nás pracoval. Před dvěma lety jedna z našich nejlepších krav ztratila tele a Clyde obvinil toho člověka z nedbalosti a propustil jej. Ten člověk od té doby hodně žvanil, popíral, že by to byl tehdy zavinil, a slyšel jsem, že pronášel jakési temné a divoké hrozby. Myslím na to teď jen proto… že je nyní zaměstnán u Pratta. Pratt ho najal na jaře. Jmenuje se David Smalley.“

„Byl tam včera v noci?“

„Soudím, že tam byl. To můžete snadno zjistit.“

Zabral jsem maličko také svým veslem: „To se ví, že tam byl. Pamatuješ se přece, Nero, na Davida, či ne? Jak zuřil, žes použil toho balvanu v pastvině za čekárnu na drožku?“

Wolfe si mě změřil. „Míníš toho blbečka, který na nás mával brokovnicí a potom skočil s plotu?“

„Ba. To byl David.“

„Fuj!“ Wolfe si málem odplivl. „To nepůjde, pane Osgoode. Vy sám jste zcela správně podotkl, že vrah byl chytrý a měl odvahu a štěstí. David je nevinen.“

„Nadělal tady v okolí mnoho řečí.“

„Díky bohu, že jsem to nemusil poslouchat.“ Wolfe si maličko nadsedl ve svém velkém, pohodlném křesle. „Musíme se dostat dále. Mohu poskytnout jedno dvě pozorování, ještě než promluvím s vaší dcerou. Předně vás musím připravit na to, že úřední teorie policie bude taková, že váš syn vstoupil do ohrady, aby se zmocnil býka, přes všechny doložené náznaky, jimiž jsem se pokusil působit na spící mozek pana Waddella. Dovědí se, že se Clyde vsadil s panem Prattem, že on neupeče Hickory Césara Grindona tento týden. Budou tvrdit, že Clyde potřeboval jen vynutit odklad hostiny o pět dnů, aby sázku vyhrál. Že se o tohle mohl snadno pokusit. Budou dokonale okouzleni a poblouzněni dodatkem sázky: tento týden. Je pravda, že v znění sázky je něco velice významného, ale to jim zcela unikne.“

„Co je na tom tak významného? Bylo to zpropadeně hloupé —“

„Nikoli. Dovolte mi. Silně pochybuji, že ta sázka byla hloupá. Označím vám ten bod, až přijde čas k jeho výkladu. Ale k mým připomínkám: za druhé, ať už pan Waddell zahájí pátrání kterýmkoli směrem, musíme mu ze své strany popřát uctivé pozornosti a účasti. Bude-li urážlivý, neposílejte ho ve své nedotknutelnosti ke všem čertům, pane Osgoode! Neboť jeho zjištění skutečností můžeme dobře potřebovat. A budeme toho potřebovat hodně. Tak například budeme chtít vědět, co dělali všichni lidé, kteří byli včera v noci u Pratta v domě mezi devátou a půl jedenáctou hodinou večer. Nevím to, protože o deváté hodině se mi zachtělo samoty a šel jsem do svého pokoje číst. Musíme vědět, co řekne lékař o pravděpodobném okamžiku smrti vašeho syna. Zatím předpokládám, že to mohlo být, řekněme, nanejvýš asi patnáct minut předtím, co přišel pan Goodwin na místo, ale lékařský posudek může být uitečný. Budeme chtít také vědět, zda mé úvahy jsou podepřeny, také dalšími podrobnostmi, jako by byl například objev zbytků krve v trávě, kde ležela zahradní hadice, nebo na násadě krumpáče a tak dále. A za třetí bych chtěl opakovat otázku, jíž jste se před chvílí vyhnul. Proč nenávidíte pana Pratta?“

„Nevyhnul jsem se jí. Řekl jsem pouze to, že ta věc nemá k události nejmenší vztah.“

„Povězte mi to přesto. Jsem ovšem neslušně vtíravý, ale budu se musit teprve rozhodnout, zda lze říci, že bezdůvodně.“

Osgood pokrčil rameny. „Není to tajemství. Celá tahle končina státu New York to dobře ví. Nelze říci, že bych ho nenáviděl. Pouze jím opovrhuji. Jak jsem vám už řekl, jeho otec byl čeledín ve stáji mého otce. Tom byl divoký chlapec, útočný, ale měl ctižádost, chcete-li to tak milosrdně nazvat. Dvořil se mladé ženě v sousedství a mluvil do ní a všelijak ji přemlouval, až mu slíbila, že si ho vezme. Vrátil jsem se z koleje a náhodou jsem ji poznal. Byli jsme k sobě oba navzájem vábeni, brzy jsme pocítili skutečnou náklonnost a oženil jsem se s ní. Tomáš odešel do New Yorku a nikdy už se tady neobjevil. Patrně si celý ten čas hýčkal svou zlobu, neboť tak asi před osmi lety si začal vést jako nejodpornější otrapa. Nadělal hromadu peněz. Užil části těchto peněz a všech svých schopností, zejména vynalézavosti, jen k tomu, aby vymyslil a provedl rozličné klukoviny, kterými chtěl obtěžovat a urážet mne a
mou rodinu. Potom si před dvěma lety zakoupil hned tady vedle mne pozemky, vystavěl dům, který znáte, a tím se všechno jen zhoršilo.“

„Pokoušel jste se mu někdy oplácet?“

„Kdybych se o to někdy pokusil, mohlo by to být jedině pomocí biče. Ignoruji ho.“

„To není zbraň nikterak demokratická. Karabáč! Včera odpoledne obvinil váš syn pana Pratta, že si vymyslil ty hovězí hody jen proto, aby se dotkl vás. Zdálo se, že jeho myšlenka se zakládá na tom, že budete pokořen a zesměšněn, jestliže se upeče a sní býk, který je daleko lepší než nejlepší býci vašeho stáda. Měl jsem dojem, že je to přepjaté. Pan Pratt tvrdil, že pořádá ty hody jen pro reklamu svého podniku.“

„Na tom mi vůbec nesejde. Jaký je v tom rozdíl?“

„Žádný, usuzuji. Zůstává však skutečností, že ten býk je jaksi jádrem našich záhad, a bylo by chybou, kdybychom ho pustili ze zřetele. Právě tak pana Pratta, ovšem. Vy sám odmítáte myšlenku, že by kvasící zloba pana Pratta mohla vést až k odhodlání k vraždě.“

„Ano. To je fantastické. Není choromyslný… aspoň myslím, že není.“

„Tedy.“ Wolfe vzdychl. „Pošlete laskavě pro svou dceru?“

Osgood se opětně nasupil. „Je u matky. Trváte na tom, že s ní musíte mluvit? Vím, že se o vás předpokládá, že jste nanejvýš povolaný a schopný, ale řekl bych, že lidé, kterých byste se měl vyptávat, jsou spíše u Pratta, a nikoli zde.“

„Mou práci a mé rozhodování jste si najal, pane. Vaše dcera přichází teď na řadu. U Pratta je pan Waddell, ten tam náleží, protože má úřední pravomoc.“ Wolfe na něj zakýval prstem. „Buďte tak laskav.“

Osgood vstal, přistoupil ke stolu a stiskl tlačítko. Vrátil se a vypil svou sklenku míchané ostré, která musila být tou chvílí již tak teplá jako Wolfovo pivo. Objevila se ta tuponosá dívčina a přijala rozkaz, aby požádala slečnu Osgoodovou, aby přišla k nám. Osgood si opět sedl a řekl:

„Nevidím, čeho tím můžete dosáhnout, Wolfe. Domníváte-li se, že rozmluvou se mnou jste vyloučil všechny, kdož byli u Pratta —“

„To nikterak, pane. Nikoho jsem nevyloučil.“ Wolfův hlas zněl docela maličko podrážděně a pochopil jsem, že je teď na mně, abych se dohodl s obsluhující dívčinou. Potřeboval nutně více piva a chladnějšího. To zejména. „Vyloučit někoho v tomto stupni vyšetřování je nesmysl. Nevina je negativní a nikdy nemůže být prokázána; dokazovat můžeme jedině vinu. Proto jediná cesta, jíž mohu kohokoli vyloučit z podezření, je odhalit viníka. Dokud není objeven, odhalen a usvědčen vrah, nikdo, kdo může být za vinného pokládán, nesmí být vyloučen z pátrání. Neočekávám, že byste mohl postřehnout, čeho se snažím dosáhnout. Kdybyste to dovedl, mohl byste si věc vyšetřit sám. Dovolte, abych vyslovil domněnku, na níž byste si vyzkoušel své možnosti: například, je slečna Rowanová spoluviníkem? Připojila se včera v noci k panu Goodwinovi a vysedávala s ním déle než hodinu na stupačce vozu, který on zahnal do s
tromu, jen proto, aby odvrátila pozornost od právě prováděného zločinu? Nebo, kdybyste si raději přál jinou otázku…“

S úšklebkem toho nechal a chystal se zvednout svou váhu z křesla. Povstal jsem také a Osgood vykročil ke dveřím, které se otevřely a stanula v nich jeho dcera. Přicházela s ní starší žena v temně modrých šatech a s vlasy upravenými do nesmírně vysokého účesu na temeni hlavy. Osgood se pokoušel starší ženu vrátit, přesvědčoval ji o tom, že její přítomnosti není zapotřebí, ale ona přistoupila až k nám přes všechnu jeho snahu. Podvolil se aspoň potud, že nás představil.

„Toto je pan Nero Wolfe, Marcie. Jeho spolupracovník pan Goodwin. Má manželka, pánové. Ale teď, má milá, nemá smyslu, abys… nemůžeš nijak prospět…“

Prohlédl jsem si ji ve vší zdvořilosti, zatímco ji Osgood přemlouval a domlouval jí. Krásná selská dcerka, která podle jedněch byla odpovědna za nešťastný nápad Tomáše Pratta, aby si nadělal řízků ze slavného Hickoryho Césara Grindona, byla, myslím, dosud krásná; těžko takové věci rozeznávám u krasavic okolo padesátky, protože mám sklon soustředit se na podrobnosti, o kterých nelze očekávat, že by tak dlouho vydržely. A beztoho by nebylo spravedlivé posuzovat ji tak, jak se právě objevila, s očima zarudlýma od pláče a s pletí napuchlou a znetvořenou zármutkem.

Říkala svému choti: „Ne, Frede, opravdu se budu ovládat. Nancy mi pověděla, na čem ses rozhodl. Soudím, že jednáš správně… máš vždycky pravdu… hleď, není zapotřebí, aby ses na mne takhle díval… máš úplnou pravdu, chceš-li věc důkladně vyšetřit a zjistit, ale nechci se tak ode všeho oddělit, uzavřít se… víš, že Clyde vždycky říkal, že koláč není ani koláč, jestli jsem při pečení nepřiložila ruku k dílu…“ rty se jí chvěly, „… a když už se o tom má mluvit s Nancy, chci být při tom…“

„To je pošetilé, Marcie, nemá to smyslu,“ Osgood ji vzal za rameno. „Kdybys jenom —“

„Promiňte,“ Wolfe se tentokrát nasupil za Osgooda. „Nesmíte zde zůstat ani vy, ani vaše paní. Přeji si promluvit se slečnou Osgoodovou sám. — Zpropadeně, pane, pracuji přece a — pro vás! Jakkoli mohu cítit soustrast se smutkem, nemohu připustit, aby mi překážel v práci. V úkolu, který vy chcete mít úspěšně dokončen. Chcete-li ovšem vůbec, aby mohl být dokončen!“

Osgood se na něj na okamžik strnule zahleděl, ale nakonec řekl své paní: „Pojď, Marcie, půjdeme.“

Šel jsem tři kroky za nimi a zastavil jsem ho: „Dovolte, pane Osgoode, ale prospěje to všem a hlavně celé věci, dostane-li se mu ještě trochu piva. Řekněme tři láhve, ale ať je studenější!“

[10]

Nancy, usazená v křesle, které právě opustil Osgood, vypadala tvrdší a napjatější, než bylo zapotřebí, uvážíme-li, že Wolfův klient byl její vlastní otec. Kdo by ji tak viděl, pomyslil by si, že se střetává se silami zcela nepřátelskými. Její bratr byl ovšem právě takřka před chvílí zavražděn, a už proto nebylo možno očekávat, že bude zářit radostnou dychtivostí. Ale její strnulost, jak tam tak seděla, vypadala nikoli jen napjatě, ale zcela zřetelně zaujatě a její rty, které jsem právě před čtyřiadvaceti hodinami shledal vroucně rozechvělými, tvořily nyní tenkou, bezbarvou přímku.

Wolfe se opřel pohodlně zády v křesle a prohlížel si ji očima zpola zavřenýma. „Odbudeme to co nejstručněji, slečno Osgoodová,“ řekl medovými ústy. „Usoudil jsem pouze, že dosáhneme svého cíle poněkud snáze a rychleji, budou-li vaši páni rodičové mimo pokoj.“

Přikývla s hlavou nakloněnou na stranu a mlčela. Wolfe pokračoval.

„Musí se nám podařit sledovat kroky vašeho bratra s největší přesností, všechny jeho kroky včera odpoledne a večer od chvíle, kdy odešel z terasy páně Prattovy. Jela jste s panem Bronsonem a s ním v jednom voze?“

Promluvila hlubokým a pevným hlasem: „Ano.“

„Povězte mi stručně o všech svých krocích, když jste opustili terasu.“

„Přešli jsme trávníkem k vozu a vstoupili jsme do něho — ne, Clyde znovu ještě vystoupil, protože ho zavolal pan McMillan a přál si s ním promluvit. Clyde k němu přistoupil a pak spolu ti dva několik minut hovořili. Potom se Clyde vrátil do vozu a jeli jsme domů.“

„Slyšela jste jeho rozhovor s panem McMillanem?“

„Ne.“

„Měla jste dojem, že jde o vádu či spor?“

„Ne, tak to nevypadalo.“

Wolfe přikývl. „Pan McMillan odešel z terasy, prohlásiv, že zamýšlí vašemu bratrovi domluvit, nebo snad poradit, aby se nepokoušel o nějakou ztřeštěnost. Provedl tedy svou domluvu zcela tiše a pokojně.“

„Prostě spolu několik minut hovořili. Nic víc v tom nebylo.“

„Tak tedy. A vrátili jste se domů a Clyde měl potom rozmluvu se svým otcem.“

„Opravdu?“

„Prosím vás, slečno Osgoodová!“ Wolfe na ni zakýval prstem. „Pokusy o diskrétní utajování nás mohou jen zdržet. Váš otec mi už vylíčil tu… ten nepříjemný výstup, jak to nazval… který měl se svým synem. Bylo to ihned po vašem návratu domů?“

„Ano. Taťka na nás čekal na schodech verandy.“

„Dopálen telefonickým rozhovorem s panem Prattem. Byla jste při tom výstupu?“

„Ne. Odešli spolu do knihovny… do tohoto pokoje. Šla jsem nahoru uklidit… Byli jsme v Crowfieldu skoro celý den.“

„Kdy jste opět svého bratra uviděla?“

„Teprve při večeři.“

„Kdo všechno byli u stolu?“

„Matka a já, potom pan Bronson a Clyde. Taťka kamsi odešel.“

„V kolik hodin jste byli po večeři?“

„Maličko po osmé. Tady na venkově se jí brzy a to jsme si ještě jaksi pospíšili, protože nám nebylo nikterak veselo. Maminka se zlobila… taťka jí pověděl o sázce, kterou uzavřel Clyde s tím Monte Chris — s panem Prattem a Clyde byl zachmuřený a mlčel.“

„Říkali jste panu Prattovi Monte Christo?“

„To jsem se jen přeřekla.“

„Patrně. Nevzrušujte se, není to zrada, už váš otec mi pověděl všechno, co je na panu Prattovi zajímavého. Vy jste mu tedy říkali Monte Christo?“

„Ano. Clyde a já a…“ Začaly se jí chvět rty. Ovládla se. „Když jsme s tím začali, pokládali jsme to za žert, kterému jsme se dost a dost nasmáli.“

„Mohlo to být dost žertovné, chápu. A teď vaše kroky po večeři, prosím pěkně, slečno.“

„Šla jsem s maminkou do jejího pokoje a chvilku jsme hovořily a potom jsem odešla do svého pokojíka. Později jsem ještě sešla dolů a sedla jsem si na verandě a naslouchala jsem cikádám. Byla jsem tam ještě, když se vrátil otec.“

„A Clyde?“

„Nevím. Neviděla jsem ho od chvíle, kdy jsem po večeři vyšla s maminkou nahoru.“

Lhát dobře neuměla. Nevěděla, jak je třeba na lež uvolnit všechno napětí. Wolfe mě naučil, že nejdůležitější podmínkou úspěšného lhaní je uvolnění hlasivek a hrdelního svalstva; jinak je lhář proti své vůli a mimoděk donucen k většímu úsilí, aby lež protlačil hrdlem, a výsledek je, že mluví rychleji a zvedne hlas a krev se mu nahrne do tváře. Nancy Osgoodovou prozradily všechny tři příznaky. Podíval jsem se na zlomek vteřiny na Wolfa, ale ten pouze mumlal další otázku:

„Vy tedy nevíte, kdy váš bratr odešel z domu? Nevíte, kdy se odtud vypravil k Prattovým?“

„Ne.“ Maličko se vzrušila a nadsedla si, ale rychle se uklidnila a již upokojena opakovala: „Ne.“

„To je škoda. Clyde neřekl ani vám, ani paní matce, že odchází k Prattovi?“

„Pokud vím, neřekl to nikomu.“

Byli jsme vyrušeni zaklepáním na dveře. Šel jsem otevřít a vzal jsem od tuponosé dívčice podnos s třemi lahvemi piva, ohledal jsem jednu a pochválil její nízkou teplotu a přenesl jsem to na stůl k Wolfovi. Ten si hned jednu otevřel, naléval si a tázal se Nancy, nenapije-li se s ním, ale ona s díky odmítla. Napil se, postavil prázdnou sklenici a otřel si rty kapesníkem.

„A teď, slečno Osgoodová,“ řekl hlasem docela novým. „Mám ještě několik otázek, které vám musím položit, ale tato je patrně ze všech nejzávažnější. Kdy vám váš bratr řekl, jak a proč je přesvědčen, že vyhraje svou sázku s panem Prattem?“

Vteřinku naň upřeně zírala a odpověděla: „Vůbec mi to neřekl. Proč se domníváte, že mi to řekl?“ Mně se zdálo, že mluví pravdu.

„Pokládal jsem to za pravděpodobné. Váš otec tvrdí, že jste byla se svým bratrem velmi důvěrná, že jste si byli neobyčejně blízcí.“

„To je pravda.“

„Ale o té sázce vám neřekl nic?“

„Nebylo třeba, aby mi říkal, že tu sázku uzavřel a jak. Byla jsem při tom a slyšela jsem to. Ale nepověděl mi, proč myslí, že ji vyhraje a jak ji chce vyhrát.“

„O čem byla řeč ve voze cestou domů od Prattových včera odpoledne?“

„Nevím. Nic určitého.“

„Pozoruhodné. Ta podivuhodná sázka, která byla právě uzavřena, nevzbudila zájem? Nebyla o ní vůbec řeč?“

„Ne. Pan Bronson byl… nu, vždyť stejně trvá jízda od Prattových k nám pouze několik minut.“

„Co byl pan Bronson?“

„Nic. Nic, byl tam prostě s námi, nic víc.“

„Je ten pán dávným přítelem vašeho bratra?“

„To není — ne. Není to dávný přítel.“

„Ale přítel, předpokládám, protože jste ho sem vy a váš bratr přivezli.“

„Ano. Přítel.“ To už přímo odsekla. Byla strašná.

„Je také vaším přítelem?“

„Ne.“ A teď zvedla nápadně hlas: „A proč se mě vyptáváte na pana Bronsona?“

„Drahé dítě,“ Wolfe stiskl rty. „Jen mi, proboha, nezačínejte s tímhle. Jsem najatým nástrojem odplaty… Jsem najat vaším otcem. Za dnešních pokročilých časů nosí bohyně spravedlivé odplaty sako a kalhoty a pije pivo a pracuje za honorář, ale její úkol je nezměněn a také její práce musí být prováděna nemilosrdně, má-li být provedena vůbec. Vypátrám, kdo zabil vašeho bratra. Zachytit a utřídit všechny zjistitelné skutečnosti patří k provádění tohoto úkolu. Zamýšlím prošetřit pana Bronsona zrovna tak jako kohokoli ze všech ostatních, kdo měli smůlu, že se octli v okruhu vraždy. Vezměme například slečnu Prattovou. Souhlasila jste se zasnoubením svého bratra a s jeho zamýšleným sňatkem se slečnou Karlou Prattovou?“

Zírala na něj strnulá údivem, otevřela ústa a zase je sklapla.

Wolfe jen zavrtěl hlavou. „Nemám nikterak v úmyslu, abych vás rozrušoval a potom zahnal do úzkých. Nemyslím, že toho bude zapotřebí. Sama jste se učinila příliš zranitelnou. Abyste měla trochu představu, řeknu vám několik otázek z těch, o nichž očekávám, že mi je zodpovíte vy: Proč strpíte, když už se díváte na pana Bronsona s opovržením a zlobou, proč strpíte, aby zůstával v tomto domě hostem? Vím, že ho v duchu proklínáte, protože jsem si lecčeho povšiml. Například, když včera na terase u Prattů náhodou prošel těsně okolo vás, odtáhla jste se, jako by se vás byl dotkl jedovatý plaz. Proč chcete, aby tajemství vraždy vašeho bratra zůstalo nevyřešeno a aby to raději zůstalo připsáno rozzuřenému býku? Vím, že to chcete, prozradila jste se dnes odpoledne. Úleva na vaší tváři poté, když mě nezdvořáctví vašeho otce takřka přimělo k odchodu, ta nápadná úleva promluvila příliš jasně. Proč
jste mi řekla, že jste svého bratra včera po večeři již neviděla? Věděl jsem okamžitě, že lžete, protože jsem se na vás díval a poslouchal jsem vás. Vidíte, jak jste se zbytečně odhalila?“

Nancy vstala a přímka jejích úst byla tenčí a bělejší než dříve. Vykročila a řekla: „Můj otec… zeptám se, chce-li dopustit… dopustí-li…“

„Nesmysl!“ vybafl Wolfe. „Sedněte si, prosím. Proč myslíte, že jsem chtěl, aby váš otec odešel? Mám pro něj poslat? On si přeje zjistit, kdo zabil jeho syna, a pro tu chvíli se všechny ostatní ohledy musí podřídit této skutečnosti. I takzvaná důstojnost a i snad klid duše jeho dcery. Klidu duše nedojdete tím, že budete věci zastírat, zamlčovat a celou věc zahalovat! Musíte mi poskytnout uspokojivé a úplné odpovědi na zmíněné otázky. I pro vás bude nejsnadnější, učiníte-li tak hned a jenom mně, beze svědků.“

„Tohle přece nemůžete udělat,“ řekla s povzdechem a zatřepetala ručkou. Brada se jí chvěla. Zaťala zuby a potlačila vzrušení. „Opravdu, to nemůžete. Tohle ne.“ Byla to krása v zoufalství, jestliže jsem vůbec někdy nějakou krasavici viděl, a kdyby tím chlapem, který ji štval, byl kdokoli jiný kromě mého šéfa, byl bych ho srazil do prachu a přehodil bych si ji přes sedlo.

Wolfe pravil již netrpělivě: „Vidíte sama, jak to je. Sedněte si. Zpropadeně, chcete snad raději vyvolat hádku, které se samozřejmě zúčastní také váš otec, chcete, abychom tu stáli s ním a hulákali na vás? Budete mi musit tyto věci povědět, protože je musíme znát, ať už se ukáží užitečnými anebo ne. Nemůžete to pohřbít. Například, pokud jde o vaši nelibost vůči panu Bronsonovi. Mohu jen zvednout tady ten telefon a zavolat v New Yorku muže, který se jmenuje Saul Panzer a je schopný a pilný chlapík, povědět mu, že potřebuji vědět všechno, co může sehnat o Bronsonovi, o vás a o vašem bratru. Nahlédnete zajisté, jak by to bylo od vás pošetilé, kdybyste nás donutila takto plýtvat penězi a časem. Co tedy je s panem Bronsonem? Kdo je to?“

„Kdybych vám pověděla o Bronsonovi —“ Odmlčela se, aby ovládla svůj hlas. „Nemohu. Slíbila jsem Clydovi, že to nikomu nepovím.“

„Clyde je mrtev. Nuže, slečno Osgoodová. Dovíme se to všechno bez vás také, ujišťuji vás, že se to dovíme. To byste mohla vědět.“

„Nepochybuji, že byste to dokázal.“ Najednou si sedla. Zabořila tvář do dlaní a zůstala ztuhlá. Zazněl její ztlumený, přidušený hlas: „Clyde! Clyde!“

„Nuže!“ Wolfe již mluvil ostře. „Kdo je Bronson?“

Odkryla pomaloučku obličej a vzhlédla. „Je to lupič a podvodník.“

„Z povolání? V jakém oboru pracuje?“

„To nevím. Neznám ho. Seznámila jsem se s ním teprve před několika dny. Vím jen, co Clyde —“

Zarazila se a zírala Wolfovi do tváře, jako by očekávala, že nějaký zázrak ho vymaže ze světa, ale věděla, že marně doufá. „Dobrá,“ řekla. „Myslila jsem si, že mám dosti odvahy a síly, ale patrně nemám. K čemu to bude dobré? Jak to prospěje vám anebo otci a komukoli na světě, když budete vědět, že Bronson zabil Clyda?“

„Vy to víte?“

„Ano.“

„Bronson zavraždil vašeho bratra?“

„Ano.“

„I hleďme. Opravdu. Viděla jste ho při tom?“

„Ne.“

„Jakou k tomu měl příčinu?“

„Nevím. Nemohlo to být proto, aby se zmocnil těch peněz, protože Clyde je neměl.“

Wolfe se opřel v křesle zády a zhluboka vzdychl. „Nuže,“ zahučel, „soudím, že to musíme slyšet celé. Jakých peněz by se byl pan Bronson mohl chtít zmocnit a proč?“

„Peněz, které mu byl Clyde dlužen.“

„V částce, jak odhaduji, rovných 10 000 dolarů. Netažte se mne zase, jak vím tohle. To je příliš snadné. A Bronson naléhal na zaplacení?“

„Ano. Proto sem přijel. A jedině proto sem také přijel Clyde, aby se pokusil dostat ty peníze od otce. Měl je zaplatit tento týden, nebo —“ Zmlkla, vztáhla ruku a dala jí opět klesnout na klín. „Prosím vás,“ řekla opravdu zkroušeně. „Prosím! To je právě to, co jsem slíbila Clydovi, že nikdy neprozradím!“

„Slib zemřel s Clydem,“ řekl jí Wolfe. „Věřte mi, slečno Osgoodová, kdybyste nebyla vzrušena otřesem a smutkem, neměla byste mravní hodnoty takto popleteny. Byly to doopravdy peníze, které si Clyde od pana Bronsona vypůjčil?“

„Ne. Byly to peníze, kterými Bronson Clydovi zaplatil.“

„Zač mu je zaplatil?“

Vytáhl to z ní, trpělivě a po ždibcích. Jádro příběhu bylo stručné, ale nikterak sladké. Clyde vyhodil své peníze na Lily Rowanovou a pokračoval v tom ještě s dalšími penězi, které vymámil z otce, vylákal od své sestry a nakonec si vypůjčoval od svých přátel. Pak si přizval na pomoc štěstí, hrál rozličné hazardní hry v nejlepších klubech a poučil se příliš pozdě, že štěstí je pomalé a jako přítel a pomocník pověstně líné. V době, kdy už v tom vězel až po nosní dírky, ukázal mu pan Howard Bronson hromádku skutečných peněz a vyslovil své přání. Chtěl být představen v určitých kruzích newyorské společnosti, také ve dvou nejvýlučnějších a nejskvělejších klubech, kam chodí celebrity s manželkami a s dcerami hrát bridž; Clyde měl se svými rodinnými vztahy přístup všude od muzea nahoru. Ale Clyde tehdy potřeboval prachy nikoli někdy zítra, ale hned v té chvíli, a Bronson mu je dal; s tím
Clyde zčásti uspokojil několik nejnedůtklivějších věřitelů a zbytek vrhl do oblíbené hry a do rána neměl zase ani vindru. Podle starého zvyku se svěřil sestře a k jejímu zděšení se připojilo jeho vlastní opožděné procitnutí. Vyčítavé svědomí mu prozradilo, že ve svém zoufalství přijal úkol, který žádný Osgood nemůže dobře splnit. Uvědomil v tom smyslu Bronsona, vyslovil své politování a slíbil, že mu těch deset tisíc zaplatí při nejbližší příležitosti, ale Bronson ukázal, že je prevít. Žádal, aby byl buď vyplněn závazek, anebo peníze vráceny okamžitě; nejhorší bod zápletky tkvěl v tom, že Clyde nerozvážíme podepsal potvrzenku na vyplacených deset tisíc a na té potvrzence bylo výslovně uvedeno, zač je přijímá. Bronson pohrozil, že potvrzenku ukáže přátelům Clydova otce. Byla to zatracená kaše. Když se Clyde rozhodl zajet k otci jako k poslednímu útočišti, vzrostla Bronsonova nedův
ěra k němu takovou měrou, že trval na tom, aby ho Clyde vzal s sebou a nedal se nijak obměkčit ani setřást; a Nancy jela s nimi jen proto, aby pomohla obměkčit otce. Ale otec byl umíněný a v pondělí to už vypadalo tak, že se bude musit Clyde ke všemu přiznat, aby otce obměkčil a potřebné peníze dostal. To by ovšem bylo ze všeho nejhorší, nikdo si neumí představit, jak by asi starý Osgood vyváděl. A tu najednou na Prattově terase vysvitla naděje a Clyde uzavřel sázku.

Wolfe z ní tohle všechno dostal nekonečnou trpělivostí, k tomu určité podrobnosti, rozličná fakta a data, a potom podotkl, dopiv druhou láhev piva, že zatímco celá ta věc dokazuje, že Bronson je člověk prabídného charakteru a pravděpodobně všeho schopný a obtížený již také rozličnými zločiny, nelze přece jen do toho všeho zahrnout také zavraždění Clyda Osgooda.

„Vím to,“ tvrdila Nancy. „Řekla jsem vám, že to nemohl udělat pro peníze, protože je Clyde neměl, a kdyby je měl, byl by mu je za tu potvrzenku velmi rád dal.“

„A přece říkáte, že vraždu provedl.“

„Ano.“

„Proč?“

„Protože jsem viděla, jak šel Bronson za Clydem k Prattovým.“

„I hleďme. Včera večer?“

„Ano.“

„Povězte mi o tom.“

Teď už bylo šídlo z pytle a většina hrášku se vykutálela. Vyklopila zbytek: „Bylo to okolo deváté hodiny, možná že o něco později. Když jsem odešla z matčina pokoje, sešla jsem dolů a hledala jsem Clyda. Chtěla jsem se ho zeptat, proč uzavřel tu sázku s Prattem. Obávala jsem se, že se pokusí o něco bláznivého. Nalezla jsem ho venku u tenisového hřiště, hovořil tam s Bronsonem a oba zmlkli, když mě slyšeli přicházet, řekla jsem, že bych se ho ráda na něco zeptala, a Clyde se mnou poodešel, ale nechtěl mi nic říci. Řekla jsem mu, že mám už skoro jistotu, že ty peníze dostanu prostřednictvím matky, a připomněla jsem mu, že mi odpřisáhl, že přestane žít jako ztřeštěnec. Ještě jsem vyslovila obavu, že provede-li něco pošetilého, může to znamenat jeho neblahý konec. Takové asi a podobné věci jsem povídala. Řekl mi, že tentokrát se mýlím, že nyní má on pravdu, že nedělá pranic bláznivého ani pot
řeštěného, že právě začíná znovu a lepší život, že je klidný, rozumný a prakticky uvážlivý, že prý bych mu určitě dala za pravdu, kdybych byla o tom zpravena, ale že mi to teď ještě nemůže prozradit. Naléhala jsem, ale býval vždy tvrdohlavější než já.“

„Nedostalo se vám ani náznaku, z kterého byste mohla aspoň vytušit, co zamýšlel?“

Nancy zavrtěla záporně hlavou: „Ani v nejmenším. Řekl jen, že nemá zapotřebí násilím překazit Prattovu hovězí hostinu.“

„Můžete-li, opakujte mi, prosím, přesně jeho slova.“

„Řekl kromě jiného asi toto: »Neublížím nikomu a ničemu, ani Monte Christovi, až na to ovšem, že na něm vyhraji peníze. Dopřeji mu dokonce jeho hovězí hody a on nebude vědět, co v tom vězí, až po hostině, jestliže se mi to podaří tak zajistit.« Takhle asi to řekl.“

„Řekl vám ještě něco bližšího o tom pečení býka nebo vůbec o samém býku nebo třebas o někom u Prattových v domě?“

„Ne, už nic.“

„Opustila jste ho venku?“

„Ano, pro tu chvíli. Vrátila jsem se do domu a vyběhla jsem do svého pokoje a převlékla jsem se do tmavého svetru a sukně. Potom jsem seběhla dolů a vyšla jsem západním křídlem domu, protože vpředu byla na verandě světla a nechtěla jsem být spatřena. Nevěděla jsem, zdali měl Clyde v úmyslu někam jít nebo vůbec něco podniknout, ale chtěla jsem se přesvědčit. Nemohla jsem ho však najít. Mimo dosah světel z verandy byla tma jako v pytli, ale oběhla jsem všechno a namáhala jsem se všemožně, napínala jsem zrak, naslouchala jsem, ale nebylo po něm nikde ani stopy. Vozy byly v garáži a stejně, kdyby si byl vzal vůz, musila bych to slyšet. Chystal-li se k něčemu, pak to bylo jedině u Prattů, a rozhodla jsem se, že to tam zkusím. Prošla jsem podle stájí a hájkem a vyšla jsem brankou do luk, což je nejkratší nadcházka. Přešla jsem napříč polem ke konci řady borovic, které tu stojí jako větrolamy —“

„To všechno v té tmě?“ tázal se Wolfe.

„Ovšem. Znám tu každou stopu půdy, vždyť jsem se tu narodila a vyrostla jsem tady. Dovedu si najít cestu potmě docela snadno. Byla jsem asi vpůli cesty borovicemi, když jsem před sebou zahlédla zablikání elektrické svítilny. Pak jsem se dopustila neopatrnosti a rozběhla jsem se klusem, protože jsem chtěla za tím světlem co nejrychleji doběhnout a přesvědčit se, zda je to Clyde nebo není. V běhu jsem šlápla do jamky a zakopla a upadla jsem, a nadělala dost hluku. Elektrická svítilna se obrátila zpátky a na mne a ozval se Clydův hlas. Volal na mne a viděla jsem, že se už nemohu skrývat, a proto jsem mu odpověděla. Vrátil se ke mně. Bronson šel s ním a nesl v ruce klacek velikosti mladého stromku. Clyde zuřil. Naléhala jsem, aby mi pověděl, co hodlá podniknout, a to ho ještě víc rozzuřilo. Řekl… ach, na tom už nesejde, co řekl. Přiměl mě, abych mu slíbila, že se vrátím domů a půjdu si lehnout.“

„Ani tentokrát vám neprozradil smysl a účel své výpravy?“

„Tak jest. Odmítal mi to říci. Vrátila jsem se domů, jak jsem mu slíbila. Kdybych se jen byla nevracela! Kdybych jen —“

„Pochybuji, že by to mělo nějakou cenu. Máte již dosti soužení, slečno Osgoodová, abyste si ještě podle svých domněnek vyráběla další. Dosud jste mi však nepověděla, proč si myslíte, že pan Bronson zabil vašeho bratra.“

„Vždyť… byl tam přece s ním! Šel s ním k Prattovým. A je to člověk, který je schopen každé špatnosti —“

„Nesmysl. Na dnešek jste vůbec nespala. Vaše mysl nepracuje normálně. Víte, kdy se Bronson vrátil?“

„Ne. Byla jsem na verandě, dokud se nevrátil taťka.“

„Pak máte tedy před sebou úkol. Prospěje vám, budete-li něco dělat. Vyzvěďte od služebnictva, zda ho někdo viděl přijít zpátky, a povíte mi to. Může nám to ušetřit trochu času.“ Wolfe vtáhl rty mezi zuby a opět je uvolnil. Málokdy na sobě nechal takto vidět, že hluboce uvažuje. „Řekl bych, že pan Bronson by měl být poněkud nedůtklivý, že jste objevila jeho vycházku na dnešek v noci k Prattovým. Nevíte, proč asi je docela lhostejný?“

„Ano, vím to. On… nu, mluvil se mnou hned dnes ráno. Řekl mi, že se s Clydem rozloučil na konci řady borovic, v místě, kde je plot ohraničující naše pozemky. Že se potom vrátil sem, sedl si na židličku u tenisového hřiště a kouřil. Řekl mi dále, že podle jeho mínění se otec mýlí. Že Clyda skoro určitě zabil býk a že kdekdo docela přirozeně usuzuje stejně. Ukázal mi potvrzenku, kterou mu Clyde podepsal, a říkal mi, že očekává, že si nebudu přát, aby Clydova památka byla očerněna, což by se dozajista stalo, kdyby taková věc vyšla najevo. Prohlásil, že je ochoten poskytnout mi příležitost zaplatit tu částku ještě dřív, než on sám půjde rovnou k otci a ukáže mu potvrzenku a vyžádá si peníze od něho. Tuto ochotu vázal na můj slib, že ho ušetřím nepříjemností s vyšetřováním a zamlčím jeho včerejší pozdní přítomnost v Clydově společnosti venku.“

„A i když další vývoj věcí přesvědčil alespoň vás o tom, že Bronson je vrahem Clydovým, přece jen jste se rozhodla jeho tajemství zamlčet, abyste ušetřila památku svého bratra.“

„Ano. A přála bych si, abych to byla dodržela.“ Naklonila se k Wolfovi a v tváři se jí objevil zákmit rozhodnosti: „Vy jste to ze mne vymámil!“ prohlásila. „Ale co si Clyde ze všeho nejvíc přál, bylo právě, aby se nic nedověděl otec. Musí se to v zájmu pátrání nyní otec dovědět? Proč? Čemu to prospěje?“

Wolfe se ušklíbl. „Můžete vyplatit Bronsonovi těch 10 000 dolarů?“

„Ještě ne. Ale snažila jsem se vymyslit nějaký způsob od chvíle, kdy mi Bronson dnes ráno pohrozil, že půjde rovnou k otci… což snad Clyde nevyhrál svou sázku s Prattem? Ten jistě teď nebude konat ty své hody, že ne? Bude tedy on dlužen tu částku, viďte?“

„Mé drahé dítě!“ Wolfe na ni otevřel oči. „Jak pozoruhodný výpočet! Podivuhodné! To zaslouží, aby to přineslo výsledek a podíváme se, co by se s tím dalo dělat. Podceňoval jsem vás a omlouvám se vám za to. Rovněž se domnívám, že si zasluhujete, abych vás utěšil. Jestliže to bude proveditelné, a myslím, že není příčiny, proč by nebylo, bude váš slib zesnulému bratru dodržen. Podjal jsem se určitého přesného úkolu, který mi uložil váš otec, to jest, abych vypátral vraha vašeho bratra, a domnívám se, že toho cíle lze dosáhnout bez vyzrazení té nešťastné Bronsonovy smlouvy s vaším bratrem. A ta myšlenka, vyzvednout vyhrané peníze od Pratta, aby jimi mohlo být zaplaceno Bronsonovi, slečno, to je nápad přímo skvělý. Líbí se mi. Tím, že vyhrál svou poslední sázku, váš bratr odčinil všechny předchozí oběti, které přinášel na oltář proměnlivému štěstí. Velkolepé a čisté, úhledné…
a velmi pěkné od vás, vskutku velice důvtipné, že jste postřehla nutnost i možnost dokončení tohoto jeho posledního gesta místo něho… ujišťuji vás, že učiním vše, co je v mých silách —“

Přerušil se a pohlédl na mne, protože se opět ozvalo klepání na dveře. Vstal jsem a vykročil jsem ke dveřím, ale otevřely se dřív, než jsem k nim dospěl, a vstoupili dva muži. Zastavil jsem se s očima rozšířenýma údivem, když jsem poznal, že jsou to sám Tomáš Pratt a McMillan. A za nimi, stěží je dohánějíc, spěchala starší již ženská v černých šatech, tvářící se hněvivě a volající zlostně za nimi, že tam pan Osgood není a že mají posečkat v hale.

Pak se začaly dít všelijaké věci zároveň a všechno se důkladně zamotávalo. Zahlédl jsem pana Howarda Bronsona, jak stojí u jednoho z vysokých oken a nahlíží dovnitř, a všiml jsem si, že Wolfe ho rovněž zvětřil. Současně zazněly v hale odměřené a jisté kroky a pan Frederik Osgood byl opět mezi námi. Na čele měl mrak, který překonával všechno, co jsem na něm až dosud po té stránce viděl. Mířil jím zřejmě na Pratta a přezíral všechno vedlejší a nevýznamné. Zastavil se, velmi hmotný a pevný, na metr před Prattem, vykulil na něj oči a zvolal jako rozhněvaný vévoda:

„Ven!“

McMillan se chystal cosi říci, ale Osgood na něj vybuchl: „Hrom do vás, Monte, to vy jste mi sem přivedl toho člověka? Odveďte ho zase a hned! Nepřeji si, aby jeho noha vstoupila na mou půdu, tím méně do mého domu —“

„Tak, ale teď počkejte chviličku, Frede.“ McMillanův hlas zněl tak, že bylo jasno, že ani on nemá na mysli nějaké líbeznosti. „Jen vteřinku, dopřejte nám příležitost. Nepřivedl jsem ho; to tedy ne, prostě jsme přišli. Dějou se tady okolo úplně pekelné věci a Prattovi se to nelíbí o nic lépe než vám, a rozumí se, ani mně se to nemůže líbit. Waddell a Sam Lake s hromadou svých přísežných náměstků a s celým stádem státních policajtů tam u Pratta trhají věci na kusy, a jestliže tam opravdu někdo může něco najít, doufáme, že to najdou. Alespoň já doufám; Pratt dovede mluvit za sebe. Ale soudím, že si tady nějaké to mluvení vyřídit musíme. Nejenom ve věci Clyda, ale také o tom, co se stalo před hodinou.“

McMillan se odmlčel, klidně oplácel Osgoodův upřený pohled a potom řekl ztěžklým hlasem: „César je mrtev. Můj býk, César!“.

Pratt zavrčel: „Můj býk!“

„Dobrá, dobrá, Pratte, váš býk.“ McMillan na něj nepohlédl. „Ale je mrtev. Odchoval jsem ho, vychoval, vypiplal a je můj, nebo aspoň byl můj. A teď tam leží na zemi a je po něm!“

[11]

Osgoodův mrak se poněkud proměnil náznakem údivu. Ale náš vévoda přece jen znovu vybuchl: „Co je mně, u všech ďáblů, co je mně do vašeho býka?“ Obrátil se na Pratta: „Vy jděte odtud! Jděte!“

Obrátil se a s ním všichni ostatní, když zazněl Wolfův hlas, hlaholící přes celý veliký pokoj a do všech koutů: „Pane Osgoode, prosím vás!“

Wolfe opustil své pohodlné křeslo a přicházel. Viděl jsem podle výrazu jeho tváře, znaje ji tak dobře, že jím něco otřáslo, že ho něco podráždilo až do krajnosti, a divil jsem se, co by to asi mohlo být. Wolfe se zatím přidal ke kroužku okolo Pratta. „Moje úcta, pánové. Pane Pratte, je to asi špatná vděčnost za vaše pohostinství, jestliže jsem vás znepokojil tím, že jsem přijal úkol od pana Osgooda. Doufám jen, že o věci tak přísně nesmýšlíte. Pane Osgoode, toto je opravdu váš dům, ale jakkoli můžete být rozmrzen tím, že sem vstoupil pan Pratt, zajisté byste mohl své nepřátelství schovat pod pokličku aspoň po dobu této záhadné krize. Ujišťuji vás, že je to velmi žádoucí. Zdá se, že spolu s panem McMillanem přinesli novinky rozhodujícího významu —“

Osgood jen zíral vztekle na Pratta a hučel: „Vy zatracený, špinavý vrabčáku!“

Pratt mu pohled oplácel a vrčel: „Vy zatracená vycpaná náprsenko!“

Na vévodu a na milionáře dosti správné, pomyslil jsem si. Wolfe řekl: „Fuj, pánové! Což kdybyste měli oba pravdu? — Pane McMillane, prosím vás. Co se stalo s býkem?“

„Zcepeněl a je po něm.“

„Co ho zabilo?“

„Sněť slezinná!“

„Hleďme, opravdu. To je určitá choroba, nikoli neurčité obecné označení, že?“

„Ne. To není nemoc. To je náhlá a strašná smrt: Přesně vzato je to nemoc, ovšem, ale je tak rychlá a smrtelná, že je to spíš cosi jako jedovatý had nebo úder blesku.“ Dobytkář luskl prsty. „Takhle!“

Wolfe kývl. „Znal jsem to tak trochu za svého dětství v Evropě. Ale což nebyl César ještě dnes ráno docela zdráv? Kdy jste zpozorovali příznaky?“

„Při sněti slezinné nepozorujete příznaky. Jen málokdy. Přijdete prostě ráno na pastviny a nacházíte mrtvé kusy dobytka. To se stalo u mne asi před měsícem. A přesně totéž se stalo s Césarem o páté hodině dnes odpoledne. Jeden z přísežných náměstků šerifa Sama Laka si vyšel k vzdálenému konci pastviny, kde jsem měl Césara přivázaného za březovým hájkem u kůlu, a objevil ho ležícího a mrtvého. Byl jsem právě na cestě do Crowfieldu, potřeboval jsem vyhledat Lewa Bennetta. Telefonovali mi a ihned jsem se vrátil a tak jsme se s panem Prattem rozhodli, že půjdeme sem.“

Osgoodův mrak na čele se ještě trošičku pozměnil. Tehdy jsem nevěděl, že pouhé vyslovení slov „sněť slezinná“, spojené se zprávou, že udeřila někde v okruhu jednoho až dvou kilometrů, postačí změkčit mrak na čele každého muže, ať už ho potkalo cokoli. Wolfe se obrátil a řekl ostře:

„Pane Pratte, rád bych koupil býkovu mršinu. Co za ni chcete?“

Zíral jsem na něj v údivu a lámal jsem si hlavu, co to s ním asi prve otřáslo, že mu to hned také takhle popletlo hlavu. Také Pratt na něj zíral podobně.

Osgood vyjekl: „Nemůžete koupit mršinu dobytka zašlého na uhlák. Tu si vezme státní úřad.“

Pratt se tázal: „Nač byste ji, pro dobré nebe, mohl vlastně potřebovat?“

McMillan doplňoval kysele: „Vždyť už jsou tam. Někdo ze zemědělského odboru státního úřadu byl právě v Crowfieldu a vydal se ihned k Prattovi, dorazil tam se mnou i se svými zřízenci. Má jich tam víc než deset. A proč, co jste si myslil, že byste s tou mršinou mohl dělat?“

Wolfe vzdychl. „Doufám, že vám pan Waddell pověděl o tom, jak jsem prokázal skutečnost, že Clyde Osgood nebyl zabit býkem. Ten býk totiž nevykazoval žádné krevní stopy na hlavě. Chtěl jsem jeho kůži. Porotci si rádi prohlédnou doličné předměty. A co ten pán ze státního úřadu i se svými zřízenci dělá? Odváží to?“

„Ne. Taková mršina se neodváží. Také nikdo nechce kůži. Nikdo se toho vůbec nedotkne, protože je to nebezpečné. Ani se to nezakopává, protože ty bakterie mají tuhý život a udrží se v zemi celá léta. Nikdo se k takové mršině ani nepřibližuje, i to je nebezpečné. Státní zřízenci prostě nanosí okolo mršiny velikou hranici dřeva a zapálí to.“ McMillan potřásl mírně a zvolna hlavou. „Bude hořet celou noc, to určitě, César bude.“

„Jak mohl ten uhlák dostat? Jak jsem se dověděl, dodal jste ho panu Prattovi minulý pátek. Přinesl si nákazu s sebou od vás?“

„To nemohl. Tohle si nedává tak dlouho na čas, to nezabíjí tak pomalu. Otázka, jak to mohl dostat! To je právě jednou z věcí, o nichž jsme sem přišli pohovořit.“ McMillan se obrátil k Osgoodovi. Vteřinku váhal a pak řekl: „Hleďte, Frede, řekněme, že si na to sedneme, ne? Jsem utahán tak právě dost a dost. Chceme se vás na něco zeptat.“

Osgood řekl úsečně: „Pojďte na verandu!“

Potlačil jsem úšklebek. Můjtypane, tenhle chlapík si nenechává špinavého vrabčáka strašit mezi stěnami vlastního domu. Všichni vykročili. Wolfe šel za nimi a já jsem průvod uzavíral, když jsem napřed mrkl na Nancy, která právě vstávala ze židle. Bronson již nestál venku u okna. Požádal jsem ji, aby se nezapomněla vyptat služebnictva na to, oč ji žádal Wolfe. Přikývla.

Když jsem za nimi přišel na verandu, seděli do kruhu ve skupince v proutěných křeslech a McMillan právě vykládal Osgoodovi:

„Všichni si přejeme, aby se dopodrobna všechno objasnilo a odhalilo, a právě proto jsme sem s Prattem přišli. Waddell přijde za chvilku. Někdo tam měl jistý nápad — nezáleží na tom, kdo — tedy jistý nápad potom, když byl César nalezen mrtev; a tu jsme si myslili, že bude slušné a spravedlivé, když vám o tom povíme. A vydali jsme se k vám. Chcete-li vědět, proč zrovna já jsem vám přišel říci… tedy proto, že druzí se všichni báli. Není to má věc, je to buď Waddellova nebo Sama Laka; oni budou musit vyšetřovat, jestliže se na tom rozhodnou, ale žádali mne, abych sem šel a promluvil o tom s vámi první. Pratt se nabízel také, ale všichni jsme věděli, jak daleko by to mohlo dojít, že by to dokonce mohlo vést snad ještě i k dalšímu násilí, a toho tu už máme stejně až přespříliš. Vydal jsem se tedy sem a Pratt šel se mnou, abych tak řekl — s dobrými, s nejlepšími úmysly… může vám říci sám —“

Pratt začal: „Skutečnost je taková, Frede —“

„Jmenuji se Osgood, zatraceně!“

„Dobrá. Popadněte to své jméno a vystrčte si je komínem a můžete si táhnout třeba ke všem čertům!“

Osgood ho ignoroval a tázal se: „O čem chcete se mnou promluvit, Monte?“

„O Clydovi,“ odpovídal McMillan. „Očekávám, přirozeně, že se vás to dotkne, ale nikomu a ničemu neprospějete, když zase vzplanete jako věchet. Skutečnost je taková, že Clyde byl v té ohrazené pastvině. Proč? Co tam dělal? Waddell a Sam Lake a kapitán Barrow ze státní policie připouštějí, že názor Nera Wolfa je přijatelný, ač dosti těžko uvěřitelný. A hlavní důvod, proč je to tak těžko uvěřitelné, je ten, že když se to tak stalo, nelze vymyslit nikoho, kdo by to udělal a měl pro to důvod. To na tom hlavně zaráží.“

„Nic mimořádného,“ zamumlal Wolfe.

„Chcete tvrdit, že ho zabil býk?“ tázal se nakvašeně Osgood.

„Netvrdím vůbec nic,“ McMillan zdvihl svá pokleslá ramena. „Nerad bych, abyste mi špatně rozuměl, Frede. Řekl jsem vám už, že k vám přicházím, protože ostatní, kromě Pratta, se k vám báli jít. Nic nechci tvrdit. Oni říkají tohle: hlavní překážka, jak uvěřit tomu, že Clyde přelezl do ohrady sám, záleží zase v nemožnosti přijít na důvod, proč by to dělal. Sám jsem jim dnes ráno všem říkal, že je to prachpitomá hloupost, když si někdo představuje, že tam vlezl proto, aby se zmocnil býka, protože to by bylo prachobyčejné bláznovství a Clyde nebyl nepříčetný. I kdyby se ho nakrásně zmocnil, co si s ním mohl počít? Takového býka přece nemůžete schovat do sudu. Ale když byl César nalezen mrtev jako oběť uhláku — byl to kapitán Barrow, který první upozornil na takovou možnou souvislost… může to objasnit, proč Clyde do ohrady vlezl. Jak sám dobře víte, uhlák může být přenášen rozličným z
působem. Podkožní injekcí, pouhým dotekem nebo krmením. Dostal-li César včera večer kousek něčeho, třebas kousek krmiva, který byl infikován… nu, pak tedy…“

Bezděky jsem se nahrbil vpřed a posunul jsem nohy dozadu pod sebe, hotov vyrazit. Frederik Osgood byl strnulý, skelné oči mu plály chladnou zlobou. Jeho teď takřka stálý mrak na čele a v očích působil už spíš komicky, jenže právě nyní nijak komicky nevypadal. Osgood promluvil pevně zvládnutým hlasem a ledovým tónem:

„Dejte si dobrý pozor, Monte! Proboha, pozor! Jestliže chcete naznačit, že si myslíte, že můj syn záměrně toho býka nakazil…“

McMillan odpovídal ochraptěle: „Nic si nemyslím. Řekl jsem vám, že přicházím jako posel. A přiznám se vám, že jsem si přál s tímto posláním přijít, protože jsem se domníval, že bude i pro vás lepší, když budete varován od přítele. Waddell a kapitán Barrow se na to dívají tak, že jste to byl vy, kdo si přál vyšetřování, a jestliže tu teď budou některé části toho vyšetřování pro vás nepříjemné a vám se nebudou třebas ani dost málo líbit, můžete za to poděkovat jedině sám sobě. Beztoho tady budou za nějakou minutku s úmyslem vyšetřit a zjistit, co dělal a kde byl Clyde v posledních pěti dnech a měl-li nějakou možnost sehnat si někde bacily nákazy dobytčím morem.“

„Kdokoli sem vstoupí —“ Osgood se musil odmlčet, aby ovládl hlas, „— s takovým úmyslem, ten může zase rovnou jít po svých! A zrovna tak vy! To je… to je hnusné a sprosté.“ Rozechvěl se po celém těle. „Proboha —“

„Pane Osgoode!“ to promluvil Wolfe, použiv svého nejostřejšího tónu. „Nevaroval jsem vás? Řekl jsem vám, že z toho budou nepříjemnosti, protivné pronikání do soukromí, úplný mor. Pan McMillan má docela pravdu, můžete za to poděkovat jen sám sobě.“

„Nemusím však strpět —“

„Ó ano, musíte. Všechno, od nešetrnosti až po zlomyslnost, ačkoli pochybuji, že bychom již v tomto případě měli co činit s tím druhým. Neznám kapitána Barrowa, ale dovedu si představit pana Waddella jako pstruha na suchu, který se ještě vymršťuje ve vší nevinnosti po mouše. Je podivuhodné, s jakou lehkomyslností dovede ta jeho hlava úplně odsunout základní skutečnost — v tomto případě onu skutečnost, že Clyda nezabil býk. Prosím vás, abyste si vzpomněl, co jsem vám říkal o tom, že pana Waddella potřebujeme. Je to opravdu štěstí, že sem právě přichází, neboť teď můžeme od něho obdržet takové informace, jaké bezodkladně potřebujeme. Jestliže se budete musit napřed podvolit vyšetřování, které pokládáte za nestvůrnost, podřiďte se přece jen, protože je to prozatím nezbytné. Oni představují úřední moc… a tady jsou, myslím…“

Bylo slyšet zvuk kol, drtících štěrk, a brzy se objevila na příjezdovce limuzína. Volně dojela až k patě schodů na verandu. První z vozu vystoupil státní policista v uniformě kapitána, tvářil se sveřepě a neochvějně. Za ním se objevil pan okresní návladní, který se ze všech sil snažil vypadat podobně. Vystoupili po schodech a zamířili k naší skupině.

Toto utkání mi uniklo. Wolfe vstal ze židle a měl se k odchodu. Vida, že má v ruce kapesník, vstal jsem a šel jsem za ním. S pokývnutím hlavy Waddellovi, když jsme ho míjeli, pokračoval v chůzi, vstoupil do domu, zastavil se v hlavní hale, tam se ke mně obrátil a řekl mi, abych — tady na něj počkal, a zmizel ve směru knihovny. Stál jsem tedy na místě a lámal jsem si hlavu, co asi způsobilo, že se přinutil k této námaze.

Za několik okamžiků se vrátil a tvářil se zklamaně a nevrle. Zamračil se na mne a zamumlal: „Je na nás příliš rychlý, Arku. Začínáme vypadat hloupě. Maličko, a mohli bychom být nadobro přelstěni. Spojil jsem se telefonicky s panem Bennettem, ale vytáhl jsem si černého Petra. Vzal jsi sem svůj fotografický aparát?“

„Ne.“

„Napříště měj vždycky aparát po ruce! Vezmi některý vůz a jeď tam. Někdo tam přece musí mít aparát — ta neteř nebo synovec nebo snad slečna Rowanová. Vypůjč si jej a vyfotografuj mi tu mršinu ze všech stran, v rozličných úhlech… asi deset záběrů, nebo víc, víc! Kolik jich můžeš nadělat. A pospěš si, než začnou s tím ohněm!“

Zmizel jsem. Znělo mi to docela bláznivě. Jak jsem klusal k místu, kde dosud stála Osgoodova limuzína, a jak jsem do ní skočil a rozjížděl jsem ji, hrál jsem si ustavičně v duchu s různými teoretickými úvahami, jimiž bych si dokázal nějak objasnit náhlou vášeň Nero Wolfa k fotografování. Ale nevymyslil jsem nic, co by nebylo děravé jak cedník. Například, jestliže chtěl mít zjištěno, že býkova hlava byla poměrně nepatrně znečištěna krví, nač potřebuje obrázky ze všech stran a z různých úhlů? Vymyslil jsem si ještě jiné, divoké a složitější výhledy, za ty čtyři minuty jízdy jsem pomyslil na ledacos, ale ani jediný ten nápad nestál za nic. A už jsem byl v Prattově sídle. U vjezdu na spojovací cestu ze silnice stál státní policista a zastavil mě, ale řekl jsem mu, že mě posílá Waddell.

Zastavil jsem vůz na prostranství před garážemi, vyskočil jsem a řítil jsem se k domu. Byl jsem však teprv na půl cestě, když jsem uslyšel volání:

„Hola! Eskamilo!“

Obrátil jsem se a uviděl jsem Lily Rowanovou ve vodorovné poloze, ležící jako obyčejně na lehátku a opírající se o loket, tam pod malým javorem. Klusal jsem k ní a již v běhu jsem jí říkal:

„Nazdárek, hračičko! Potřebuju si vypůjčit fotografický aparát.“

„Pane na nebi!“ zvolala, „to mi to dneska tak sluší, že prostě musíte hned —“

„Ne. Je to vážné a strašně to spěchá. Máte aparát?“

„Ach. Už vidím. Přicházíte od Osgoodových. Ach, však jsem si myslila, věděla jsem, že jste tam. To ta žlutooká Nancy —“

„Nechte si to! Říkám vám, že je to hrozně vážné. Potřebuji vyfotografovat toho býka, ještě než začnou s tím —“

„Jakého býka?“

„No, toho býka!“

„Dobré nebe! Jaké vy to máte žertovné zaměstnání! Jenže toho býka si už nikdo ne vyfotografuje. Už zapálili oheň.“

„Hrom do toho, kde?“

„Dole, u druhého konce…“

Odletěl jsem od ní skoky, jako bych měl křídla, což bylo možná hodně hloupé, ale octl jsem se ve víru vzbouřených citů. Slyšel jsem její křik: „Počkejte, Eskamilo! Počkejte, půjdu s vámi!“ ale nedbal jsem a letěl jsem dál. Dobíhaje až na konec trávníku, jak jsem míjel zčásti vykopanou jámu na hovězí pečeni, ucítil jsem již ve vzduchu kouř a brzy jsem jej také viděl, jak stoupal vzhůru nad korunami bříz na konci pastviny. Zmírnil jsem svůj běh v klus a hlasitě jsem klel.

Byla tam u toho pořádná parta, asi patnáct nebo dvacet chlapů kromě těch, kteří si hleděli ohně. Nepozorovaně jsem se k nim připojil. Celá strana plotu byla stržena a stáli jsme vlastně na vnější straně průlomu. Bylo patrno, že vybudovali okolo Hickoryho Césara Grindona hranici z dobrého, proschlého dřeva a že tam toho dřeva nanosili dost a dost, neboť tu bylo tolik plamenů, že jsem mohl jen tu a tam zachytit záblesk toho, co ze slavného býka mezi žravými plameny zbývalo. Táhlo od toho horko jako z pekla, až do té uctivé vzdálenosti, kde jsme stáli. Čtyři nebo snad pět mužů bez košil přihazovalo ještě další dříví z připravených hromad a potili se při tom jako čerti. Skupina diváků stála tiše na místě, někteří úplně mlčeli a jen málo jich pomalu a tiše hovořilo. Uslyšel jsem vedle sebe hlas:

„Myslil jsem si, že se sem možná podíváte.“

Ohlédl jsem se. „Á, nazdárek, Davide! Proč jste si myslil, že sem přijdu?“

„Pro nic zvláštního, jenomže se mi zdáte bejt zrovna ten takový chlapík, co se vždycky nachomejtne tam, kde se něco děje.“ Stiskl si chřípě nosu. „Zatraceně, jestli tohle nesmrdí, zrovna jako by se peklo na hody. Zrovna tak to voní, namouduši. Když zavřete oči, hned si pomyslíte, že už ho panstvo u hostiny baští.“

„Jenže ho nejedí. A nebudou.“

„To teda určitě ne.“ Zavládlo opět ticho a všichni se jen dívali do plamenů. Za chvilku David navázal hovor: „Víte, nad tímhle se člověk zamyslí, nad takovou podívanou, řekněte, jestli ne… Býk s největšími cenami, výstavní, poctěný nejvyšší poctou, mistrovský býk celých Spojených států, takový slavný César, a spalují ho s opovržením. Je to jako znamení, co?“

„Určitě.“

„To bych řekl!“ Znovu si stiskl nos. „Čtete básně?“

„Ne. A vy taky ne.“

„To zas teda prr! Jednou k vánocům mi dcera dala knihu a přečet jsem ji už aspoň dvacetkrát, některé stránky i víckrát. A v ní na jednom místě stojí »Někdy si myslívám, že nikde bych růži tak rudou nenašel, jako tam, kde pohřbený César krvácel.« Ovšem tady ten César je spálen, místo aby ho pohřbili, ale něco mi v tom trošku jako souvisí, jestli to taky umíte rozeznat.“

Podotkl jsem k tomu něco vhodného a odešel jsem. Na tom, kdybych tam tak zůstal stát, nemohl jsem již naprosto nic vyzískat. Nechtělo se mi dát se opékat v obličeji a poslouchat Davida, jak mi cituje básníka.

Kousek výš, blízko branky, jíž jsme včera večer pronášeli lidskou mrtvolu v plachtě, seděla v trávě Lily Rowanová a držela si nos. Měl jsem chuť se zastavit a říci jí, že je to jen taková strojenost, jen aby ukazovala, jak je žensky něžná, neboť Davidův úsudek o vůních byl zcela správný a spalovaný býk voněl zrovna tak pěkně jako pečeně. Neměl jsem však náladu ani na posměšky. Byl jsem sem poslán v spěchu, byla to má první příležitost do téhle věci zasáhnout, a přišel jsem pozdě. Věděl jsem až příliš dobře, že chce-li Nero Wolfe obrázek býka, že jej nechce jen proto, aby si rozmnožil sbírku fotografií.

Lily vztáhla ruce. „Pomozte mi na nohy.“

Popadl jsem ji za obě ruce, zdravě jsem s ní škubl, takže vyskočila, vlastně vyletěla jako čertík ze škatulky. Dopadla přímo na mne; sevřel jsem ji oběma rukama a zasadil jí pořádnou a srdečnou, rovnou na ústa, tak asi prostředně dlouhou; a pustil jsem ji.

„Hleďme,“ zahovořila s očima zářícíma, nevím dobře čím. „Vy zákeřníku!“

„Nepočítejte s tím jako s precedenčním případem, ne abyste čekala na další,“ varoval jsem ji. „Jsem přeštván a silně přepjat. Možná — že už nikdy na to nebudu mít takovou chuť. Jsem rozvzteklen jak tisíc ďáblů a musil jsem to napětí kapku uvolnit. Smím použít vašeho telefonu? To jest, telefonu pana Pratta?“

„Jděte a vylezte si na strom!“ řekla mstivě a zavěsila se mi pod paži a šli jsme tak spolu do domu, ačkoli je to taková důvěrnost, že to nemám vůbec rád, protože mám sklon probíjet se z veškerých a všelikých svazků, závazků a pout. Ani jsem se nepokoušel přizpůsobit tomu roztavenému cukru, který se jí začal vkrádat do hlasu, omezil jsem se na záhadné posměšky.

Karla byla na terase a četla. Vypadala ještě ztrápeněji než toho jitra a zastavil jsem se u ní k pozdravu. Jimmyho jsem nikde neviděl. Lily šla se mnou k telefonu, který byl v přístěnku obývacího pokoje, a seděla a dívala se na mne s koutkem úst maličko zdviženým, zrovna tak jako včera. Vytočil jsem si číslo Osgoodova telefonu. Ozvala se mi služebná a požádal jsem ji o pana Wolfa.

Zazněl jeho důvěrně známý chrapot: „Haló, Arku!“

„Haló. Hrom a peklo! Už měli rozdělaný oheň, plameny jako v horoucím pekle. Co mám dělat?“

„I zatra… nic, vrať se.“

„Vůbec nic tady nemohu udělat.“

„Ne. Pojď sem a pomůžeš mi obdivovat lidskou hloupost.“

Zavěsil jsem a obrátil jsem se na Lily: „Poslyšte, květinko moje! K čemu by vám to bylo dobré, kdybyste někomu povídala, že jsem ve spěchu přijel sem, abych si vyfotografoval býka?“

„Načisto k ničemu.“ Usmála se na mne a přejela mi konečky prstů po paži shora dolů. „Důvěřujte mi a spolehněte se, Eskamilo!“

[12]

O více než hodinu později, již po osmé hodině, seděli jsme s Wolfem spolu nahoře v pokoji, který nám byl přidělen, a jedli jsme z podnosů, což Wolfe smrtelně nenáviděl a snesl to jedině tak ještě u snídaně. Ale nestýskal si. Nikdy nemluvíval u jídla o řemesle, byl rád, že aspoň na chvíli klientovi unikne. Osgood prohlásil, že jeho paní se v jídelně neobjeví a že dcera zůstane s ní, a že by tedy bylo snad lepší vynechat stolování v jídelně nadobro. A Wolfe zdvořile uznal a souhlasil. Jeho pokoj byl pohodlný a prostorný, dobře zařízený. Bylo tam sice trochu mnoho záclonek a dečiček a všelijakých třásní a závěsů, ale jedno z křesel bylo pro Wolfa dostatečně prostorné a do postele by se byli vešli dva takoví. Někdo by mohl předpokládat, že obecným vzrušením a porušením všeho klidu a navyklého pořádku utrpí také kuchyně, ale kryté mísy s dušeným jehnětem a s nadívanými rajskými jablíčky byly do
statečně horké a neobyčejně chutné. Salát byl ovšem hluboko pod úrovní Frickovou, ale dalo se to jíst a koláč byl skoro vrcholný.

Osgoodova srážka s Waddellem a s kapitánem Barrowem byla krátká, a byla už nadobro skončena, když jsem se zase vrátil. Objevil jsem, že se vlastně tak trochu čeká na mne. Kapitán sbíral otisky prstů všech, kdo byli v Prattově sídle včerejšího večera a v noci, aniž vyzradil, k jakému skvělému cíli tím míří. A protože Wolfe mu již své otisky bez okolků poskytl, uvážil jsem, že mu rovněž mohu vyhovět. Jakmile si shromáždil mých deset otisků a označil je a uložil v malé schránce, oznámil, že by teď rád navštívil správce dobytčích chlévů. Na Wolfův návrh ho doprovodil Osgood s McMillanem, a protože Pratt se odebral domů, zbyli jsme tam sami, Wolfe a já s panem okresním návladním.

Waddell prohlásil, že bude rád spolupracovat s představitelem zájmu Freda Osgooda. Více než ochotně, tvrdil. Pustil se do vyšetřování a provede je beze strachu a bez váhání. Nikdo nemá prokázané alibi kromě slečny Lily Rowanové a pana Goodwina, pravil s poklonou ke mně. Ti dva opustili jídelnu po večeři ještě před devátou hodinou. Wolfe se odebral nahoru do svého pokoje a četl. Pratt odešel k svému pracovnímu stolu v pokoji vedle obývacího, aby si prohlédl jakési obchodní listiny svého podniku. McMillana zavedl Bert do jeho pokoje nahoře, kde si lehl bez bot, aby si aspoň trochu odpočinul do jedné hodiny, kdy mě měl vystřídat v hlídání býka. Spal jen velmi lehce a výstřely z mé pistole ho probudily. Slečna Karla seděla chvíli na terase a potom odešla do obývacího pokoje a prohlížela si nějaké měsíčníky. Jimmy byl na terase se sestrou, a když odešla, zůstal tam ještě sám a kouřil. Slyšel naše hlasy, Lilin a
můj, když jsme se vypravili na obchůzku podle plotu, zejména dobře slyšel, když jsme zabloudili do trnitého křoví, ale jiné zvuky si nepamatoval, kromě znění cvrčků a cikád. Bert pomáhal umývat nádobí až do deseti hodin a potom seděl v kuchyni a poslouchal rádio s ušima u samého ampliónu, protože si je mohl pustit jen velice slabounce, aby nerušil spáče. David Smalley — Waddell již věděl vše o tom, že ho kdysi propustil Clyde Osgood z práce — ten, jakmile se se mnou rozešel asi ve tři čtvrtě na devět, odešel do svého pokojíka v krajním křídle budovy garáží, oholil se a lehl si. Wolfe se v tom místě Waddellova vypravování otázal: „Oholil se?“, jako by to nebylo víře podobné, ale dostal vysvětlení. David vyložil vyšetřujícím orgánům, že se vždy holí před spaním, protože ráno je příliš hladový, aby se mohl oholit před snídaní, a po snídani není už na holení kdy.

Pokud šlo o tohle všechno, Waddell připouštěl, že kdokoli ze zmíněných lidí mohl tu vraždu spáchat. Jakmile však pokračujete a tážete se, proč by ji někdo z nich spáchal, hned vypadá všechno docela jinak. Nebyl tu vlastně nikdo, kdo by měl cokoli sebenepatrnějšímu motivu k zavraždění Clyda Osgooda podobného, ledaže bychom chtěli připustit jedinou chabou výjimku — Davida Smalleyho. Ale David byl odjakživa neškodný. Řekněme, že by někdo byl přistihl Clyda, jak se tam plíží za býkem. Kdyby to byl Pratt, poručil by mu prostě, aby odešel z jeho pozemku. Kdyby to byl Jimmy, snad by mu byl vrazil jednu pěstí. Kdyby to byl McMillan, zvedl, by ho a hodil by ho zpátky přes plot. Kdyby to byl David, byl by ječel o pomoc. Kdyby to byl Goodwin, který plot ohrady hlídal, to ovšem pan návladní Waddell nemohl vědět…

„Už jsem vyložil,“ pravil Wolfe velice trpělivě, „že ta vražda byla dobře vymyšlena a pečlivě připravena. Prohlédl jste býka?“

„Podíval jsem se na něj a právě tak si ho prohlédl Sam Lake a státní policie. Měl jen jedinou skvrnu na lících a trošku zaschlé krve na koncích rohů, ale už jen velice málo, největší část si asi už otřel. Býk má rád své rohy čisté.“

„A co tráva okolo koncovky té hadice a co násada krumpáče?“

„Krumpáč jsme poslali do Albany, aby jej prozkoumali v laboratoři. V trávě jsme našli několik divných chuchvalců a poslali jsme je tam také. Výsledek se dovíme až zítra.“

„Ti nám oznámí, že to byla lidská krev, a co potom? Budete ještě potom dále plýtvat časem na žvanění o tom, že Clyde vlezl k býkovi s náručí krmiva otráveného morem, a že býk, když to sežral, náležité se dožral a rozpáral ho?“

„Jestliže nám z Albany oznámí, že to byla lidská krev, dodají tím zajisté váhy vaší teorii, to nepochybně. Řekl jsem, že bych rád spolupracoval, pane Wolfe, ale přitom jsem se nezavazoval, že budu donekonečna polykat vaše sarkastické poznámky.“

„Fuj!“ Wolfe si otíral čelo a pokrčil rameny. „Je mi z toho horko. Nemyslete si, pane, že se nedovedu vžít do vašeho postavení. Vy jste tak skoro zúplna přesvědčen, že to byla vražda, ale rád byste si nechal otevřená zadní vrátka pro veřejnost, pro případ, že vraha nenajdete, abyste potom mohl předstírat, že to vražda nebyla. Ještě jste se řešení nepřiblížil ani o krok a nevidíte nijaké vyhlídky na úspěch, a hned teď byste zanechal všeho pátrání a oznámil, že to byla nehoda zaviněná býkem, jen kdybych tu nebyl já. Víte však, že jsem angažován právě panem Osgoodem, proti němuž lze politicky kout pikle, ale jehož nelze jen tak přezírat, a dále ještě víte, že už mám takový obratný způsob, že i když naletím, neví o tom kromě mne nikdo na světě.“

„Vy tady…“ Waddell prskal vzteky. „Vy mě obviňujete, že překážím průchodu spravedlnosti? Jsem úředním zástupcem a veřejným představitelem zákona v tomto okrese —“

„Náramně hezké, ale spolkněte to, pane! Vy víte docela dobře a docela určitě, že Clyde Osgood byl zavražděn, a přece se snížíte k tomu zneuctívajícímu žvanění o tom, že infikoval býka morem!“ Wolfe náhle zmlkl a vzdychl. „Ale přece, poslyšte, omlouvám se vám. Sám jsem pozbyl práva vytýkat někomu i hloupé žvanění. Měl jsem tuhle věc takhle,“ Wolfe luskl prsty, „úplnou a celou, takhle,“ a ukázal sevřenou pěst, „— a nechal jsem si to uniknout.“ Rozevřel prudce pěst.

„Snad nechcete říci, že znáte vraha —“

„Na tom nezáleží. Chci jen říci, že jsem byl líný a domýšlivý. To si na mne můžete zapamatovat a vytýkat mi to nadosmrti. Odpusťte mi mou přísnou kritiku, nepatří to konečně ani k věci; děláte prostě, co umíte a nač stačíte. A zrovna tak já. To je právě ten háček: to nejlepší, co umím, dnes odpoledne nepostačilo. Ale postačí to. Pusťte do větru všechny nápady, že byste to mohl odložit do spisů jako nehodu, pane Waddelle; tuhle cestičku si můžete klidně zavřít, protože vám nebude dovoleno, abyste se po ní mohl vracet…“

Brzy potom se vrátil McMillan s kapitánem Barrowem a poté všichni odešli, když si napřed Wolfe ujednal s McMillanem, že nás ještě dnes večer o deváté hodině navštíví.

Při večeři nahoře v našem pokoji zůstal Wolfe nemluvný a já jsem se nijak zvlášť o navázání rozhovoru nesnažil, protože si toho ode mne nezasluhoval. Jestliže se mu zachtělo konat dobročinnost a připustit Waddellovi právo na jeho zbytečný život, neměl bych ještě nic proti tomu, ale měl se udržet v jistých mezích. Dekorum je dekorum! Zachtělo-li se mu dělat ze sebe hloupého Honzu a žvanit o ztrátě práva na kritiku druhého, bylo to stále ještě v pořádku. Ale člověkem, kterému se k tomu měl přiznat, tím člověkem nebyl jen zpola civilizovaný a poloidiotský venkovský politikář, který náhodou byl tady v té slámě představitelem spravedlnosti, ale já, jedině a jenom já! Na to přece má svého důvěrného spolupracovníka a za to mu platí. Jediné, co mi zabraňovalo, abych svůj hněv nepustil se řetězu a nedal se do Wolfa v dlouhém vyčítavém proslovu, jediné, co mi v tomhle zabraňovalo, bylo to, že jsem neměl ani ponětí, o čem to vlastně blábolil.

McMillan byl přesný. Bylo na puntík devět a právě jsme srkali kávu, když k nám přišla služebná a ohlašovala, že čeká dole. Seběhl jsem tedy dolů a řekl jsem mu, že Wolfe soudí, že by bylo daleko lepší, kdyby on laskavě přišel nahoru, kde v našem pokoji můžeme pohovořit opravdu nerušeně. Nemá-li nic proti tomu, aby vyhověl našemu pozvání nahoru? Určitě nikoli, ujišťoval mě. Nahoře nad schody jsme se srazili s Nancy a McMillan se s ní zastavil na několik slov, protože, jak prohlásil již včera, zná tyhle Osgoodovic děti už od samého narození.

Wolfe ho přivítal zdvořilým pozdravem. McMillan usedl, kávu odmítl. Wolfe se na něj díval a vzdychal. Srkal jsem dál svou kávu a díval jsem se na ně přes okraj hrnečku.

Wolfe podotkl: „Vypadáte velmi unaveně.“

Chovatel dobytka jen přikývl. Za chvíli: „Jsem nadobro utahán. Myslím, že začínám stárnout. Dříve jsem bezpočtukrát zůstal vzhůru celou noc, když se nám telila některá čistokrevná kráva… ale ovšem, tohle nebylo tak prosté, jako když se telí kráva.“

„Ne. Pravý opak. Smrt namísto zrození. Jste velice laskav, že jste přišel sem ke mně. Nerad vycházím na výpravy za noci. Mohu vám položit několik otázek, čistě jako člověk, který vyšetřuje případ pro vašeho přítele pana Osgooda?“

„Ovšem. Proto jsem přece přišel.“

„Dobrá. Tedy předně: Odešel jste včera z terasy pana Pratta s prohlášením, že máte v úmyslu domluvit Clydovi, aby se nedopouštěl nějakých ztřeštěností. Slečna Osgoodová mi řekla, že jste zavolal Clyda, který byl už ve voze, a že jste s ním několik minut rozmlouval. O čem byla řeč?“

„Právě jen to. Věděl jsem, že Clyde má jistý malý sklon k lehkomyslné bezohlednosti — ne zlý sklon, Clyde nebyl nikdy špatný hoch, jen tak trochu někdy lehkomyslný — a po tom, co řekl Prattovi, jsem usoudil, že by mohl potřebovat maličké uklidnění. Obrátil jsem to tak trochu v žert a řekl jsem mu, že doufám, že nebude provozovat kouzla, ani pouštět rachejtle. Odpověděl mi, že prostě jen vyhraje svou sázku s Prattem. Řekl jsem mu, že není způsobu, jak by tohle mohl dokázat, a že by bylo nejrozumnější, kdyby mi dovolil promluvit s Prattem a přemluvit ho, aby souhlasil s odvoláním sázky. Odmítl a tu jsem se ho tázal, jak že vůbec očekává, že může sázku vyhrát. To mi ovšem neprozradil. Toť vše. Už jsem z něho víc nemohl dostat a tak šel a vstoupil opět do svého vozu.“

„Aniž vám v nejmenším naznačil, co zamýšlí?“

„Tak jest.“

Wolfe se ušklíbl. „Doufal jsem, že mi budete s to povědět něco víc.“

„Nemohu vám říci než to, co se stalo a co bylo řečeno.“

„To ovšem nemůžete. Ale tohle všecko, co se rovná nule, jsem se už dověděl od pana Waddella, tak jak jste to řekl jemu. On je okresním návladním. Já však zastupuji vašeho přítele pana Osgooda. Počítal jsem s vaší ochotou odhalit utajené skutečnosti spíše mně, třebas i takové, které jste si možná přál zamlčet před veřejným úředníkem.“

McMillan se zamračil. „Snad by bylo lepší, kdybyste mi tohle zopakoval. Tak se mi zdá, že to znělo, jako byste chtěl říci, že jsem v té věci lhal.“

„To právě chci říci, ano! — Prosím pěkně!“ Wolfe nastavil dlaň. „Nebuďme dětinští, pokud jde někdy o oprávněnost, jindy zas o obecné odsouzení lži. Slavný Viktor Hugo napsal celou knihu, aby dokázal, že lež může být velice ušlechtilá. Silně vás podezírám, že lžete, a hned vám povím proč. Zkrátka proto, že vím, že Clyde Osgood nebyl idiot. Soudím, že jste slyšel od pana Waddella o mé teorii, že Clyde nevlezl do ohrady, ale byl tam odnesen. Stále ještě na tomto úsudku trvám, ale ať už vstoupil do ohrady dobrovolně nebo ne, docela určitě šel dobrovolně z domova k Prattovým. Proč tam šel?“

Odmlčel se a dopil svůj hrneček kávy. McMillan, stále ještě se tuze mrače, jen seděl a zíral na něj.

Wolfe pokračoval. „Troufám si tvrdit, že se nevydal jen tak na procházku. Měl cíl a účel, něco chtěl udělat nebo se s někým chtěl sejít. Davida jsem vyloučil. Slečna Rowanová byla s panem Goodwinem. Pan Waddell mi řekl, že ostatní, včetně vás, prohlašují, že jim není nic známo o Clydově příchodu k Prattově domu nebo do domu. Shledávám tohle takřka nemožným, nevěřím tomu; mám pro to ten důvod, který jsem už vyložil: Clyde nebyl idiot. Neboť kdyby tam byl nešel proto, aby se s někým setkal, pak musím předpokládat, že tam šel s nějakým úmyslem, aby docela sám a s holýma rukama provedl nějakou ztřeštěnost s býkem, a to je nesmyslné. Jaký mohl mít záměr? Vyvést býka z ohrady, odvést ho někam a někde ho ukrývat do konce týdne? Nebo mu dát kus krmiva s bakteriemi uhláku, aby jeho maso bylo nepoživatelné? Nalepit na něj křídla arabskou gumou a letět na něm jako na hovězím Pegasu na Měsíc? Ta poslední domněnka není o nic hloupější než ty dvě první.“

„Se mnou není třeba se přít,“ řekl McMillan suše. „Kdybych se měl já pustit do nějakého pátrání, nevěděl bych ani, jak do toho a kde s čím začít. Ale pokud jde o mé lhaní —“

„Už jsem u toho.“ Wolfe odsunul podnos a vrhl na mne kratičký pohled. Vstal jsem a odnesl jsem tu věc z dosahu jeho loktů. Pokračoval: „Víte, teď právě se nezabývám tou vraždou. Tam jsem ještě nedospěl. Musím napřed najít rozumný předpoklad, za jakého tam Clyde vůbec mohl jít… nebo spíše, vraťme se ještě hloub nazpět a řekněme to takhle: musím najít rozumný předpoklad pro jeho zřejmé očekávání a snad přesvědčení, že svou sázku vyhraje. Což vám neřekl, že očekává, že svou sázku vyhraje?“

„Ano.“

„A nechtěl vám říci jak?“

„Ne, nechtěl.“

„Tedy,“ Wolfe stiskl rty. „Tomu právě nemohu uvěřit. Nemohu tomu uvěřit proto, že mohl očekávat výhru v té sázce jedině s vaší pomocí.“

McMillan na něj zíral a silné, husté obočí mu pokleslo až k řasám. „Ale teď,“ řekl konečně s novou rozhodností v hlase, „nemyslím, že byste opravdu chtěl se mnou začít mluvit takhle. Ne se mnou, pane! Nechce se mi věřit, pane!“

„Ó ano. Chci s vámi tak mluvit,“ ujišťoval ho Wolfe. „Je to jedno z tajemství mých úspěchů. Dovedu mluvit, jak je zapotřebí. Ale nemyslím tím nikoho urazit, mluvím pouze o Clydových předpokladech a očekáváních. Musím nějak objasnit, jak mohl očekávat výhru v té sázce, dřív než se mohu vůbec pustit do otázky vraždy. Uvážil jsem velice důkladně, to mi věřte, všechna možná řešení a všechny možnosti, dokonce zrovna tak i některé nemožnosti, které mohl mít ten hoch v hlavě, a existuje jen jedna, která se zdá jasná a čisťounká, nikoli příliš zlovolná a hříšná, ale co hlavního — uskutečnitelná, i když snad s jistými potížemi. Řekl jsem, že nemohl předpokládat, že by se mu mohlo podařit býka odstranit z té ohrazené pastviny, protože i kdyby, nemohl jej dobře ukrýt před pátráním, které by po takovém zmizení následovalo. Ale proč by nemohl odstranit Césara a nahradit ho některým jiným bý kem?“

Dobytkář zavrčel. „Dobrým holštýnským kusem snad, ne?“

„Ne. Potěšte mě, pane. Přijměte tu otázku tak vážně, jak ji kladu, a stejně vážně mi odpovězte. Proč by nemohl?“

„Protože by nemohl.“

„Ale proč ne? Měl v okolí nevím kolik dobrých býků rodu guernsey, byla jich řádka přímo na výstavě, vzdálené pouhých asi dvacet kilometrů, a vozů na dopravu dobytka je právě po ruce habaděj. Někteří tací býci byli tady ještě blíže, přímo také zde, na statku jeho otce, ve vzdálenosti, na niž není třeba vozu, protože mohou být býci převedeni. Nemohl by některý z těchto jiných býků, ať už je jakkoli podřadný ve srovnání s Césarem v oněch jemných ctnostech a vlastnostech, o nichž je mi známo tak málo, nemohl by se mu některý z nich dosti podobat velikostí a zabarvením, aby prošel jako náhrada? Náhrada na jediný den, protože řezník měl přijít již ve středu? Kdo by byl poznal rozdíl?“

McMillan znovu zavrčel: „Já bych to poznal!“

„Připouštím. Vy byste si byl svého Césara nezmýlil s žádným jiným býkem na světě. Ale všichni ostatní mohli být snadno oklamáni. Přinejmenším to stálo za pokus jako dobrá, napínavá a zajímavá hra. Je zcela jasno, kdy mohl takový nápad vstoupit Clydovi do hlavy. Včera odpoledne seděl na plotě ohrazené pastviny a díval se na Hickoryho Grindona Césara triedrem. Napadlo ho asi, že je někde v sousedství býk podobného vzhledu, podobný velikostí a kresbou vybarvení, možná že byl takový přímo v stádě jeho otce anebo takového právě uviděl na výstavě, odkud se vracel; a tento náhodný nápad potom rozkvetl v myšlenku. Odehnán od pastviny, vešel do domu a uzavřel sázku s panem Prattem. Protože jste šel z terasy za ním, vzal vás stranou a učinil vám nabídku.“

Wolfe vzdychl. „Přinejmenším je to velice možné. Připusťme, že jeho návrh zněl tak, že by s vaším souhlasem odstranil Césara a nahradil ho jiným podobným býkem. Césara by odvedl do Osgoodových chlévů. Vy byste ještě v úterý pomohl hlídat Césara v pastvině, hlídal byste ovšem náhradníka, aby si vůbec nikdo nemohl povšimnout klamu, aby nikdo nemohl přijít k náhradnímu býku příliš blízko. Jakmile by byl náhradník ve středu poražen, bylo by ovšem po nebezpečí. Ve čtvrtek by pan Pratt se svými hosty a za znění hlásných trub propagace a reklamy snědl upečeného býka. V neděli, jakmile by se týden skončil, předložil by Clyde panu Prattovi nevývratné důkazy o tom, že to nebyl César, jehož obětoval své reklamě, a že proto on, Clyde, sázku vyhrál. Pan Pratt by ovšem vybuchl vztekem, ale nakonec by se musil uklidnit a přiznat svou bezmocnost a zaplatit těch deset tisíc dolarů, protože kdyby se o těchto skutečn
ostech dověděla veřejnost, zničily by salvy smíchu všechno to, co za svých 45 000 dolarů dostal v podobě propagace s hostinou. Zákazníci a hosté v pratteriích by říkali: Myslíte, že je tohle skutečně hovězí z býka? Možná že je to z tchoře, protože pan Pratt to nerozezná. — Tak a všelijak by se mluvilo, a proto by pan Pratt musil zaplatit a mlčet. Nemohl by si dokonce ani vzít Césara nazpět, protože — co by si s ním potom počal? Clyde Osgood by dostal těch deset tisíc a nepochybně by článkem úmluvy bylo, že vy dostanete zpátky Césara. Nevím, jak byste tohle potom provedli, poněvadž úředně by byl César mrtev a upečen a sněden, ale snad by se už našel způsob, jak tuto potíž obejít. Snad byste s ním šel jinam nebo ho prodal do Mexika, což já vím? Určitě byste byl měl aspoň ten zisk, že byste mohl dále odchovávat jeho skvělé vlastnosti ve vlastním stádě a mohl byste mít od něho další telata.“

Wolfe si zaplétal prsty na vrcholu svého břicha. „To je ovšem pouhý předpokládaný náčrt možné dohody, či Clydovy nabídky. Clyde ji pravděpodobně vypracoval zevrubně ve všech podrobnostech, zahrnul do ní už také čas a způsob provedení záměny býků. Nejvhodnější čas by k tomu byl po jedné hodině na dnešek v noci, kdy jste měl být na stráži vy sám. Jenže vy jste mohl také odmítnout účast v takové pletce, nechtěl jste asi zajít tak daleko; a proto je tu možnost, že pokus o záměnu byl stanoven na časnější hodinu a skutečně k němu došlo. Možná že César je ještě v této chvíli živ a zdráv. Býk, který zahynul na uhlák, mohl být také jenom býk náhradní. Nabízím tohle všechno jen jako domněnky; docela nepochybné zůstává, že by to bylo možné jen za předpokladu, že vy byste souhlasil s Clydovým záměrem a spolčil se s ním aspoň potud, že byste záměnu neprozradil, i když byste už třebas odmítl n
apomáhat přímo věci při záměně samé… a vy o tom všem víte daleko víc než já. Ale když tohle všechno necháme zatím stranou, docela teoreticky, pane McMillane, co soudíte o takovém plánu? Zjišťujete nějaké omyly či nedostatky?“

McMillan se na něj zahleděl s tvrdým, skoro sveřepým úsměvem. Odpovídal docela klidně: „Vy jste vychytralý a lstivý, viďte?“

„Tak trochu.“ Wolfe zavřel oči a znovu je otevřel jen zpola. „Nedopouštějte se však omylu a nemyslete si, že se vás pokouším zaskočit. Možná že jsem mírně lstivý, ale mou oblíbenou zbraní je upřímnost. Takhle stojím a tak vypadám, pane. Mohu uspokojivě zodpovědět otázku, proč Clyde očekával, že vyhraje sázku s Prattem jenom za předpokladu, že si vymyslil takový nějaký plán, jak jsem právě naznačil. Jestliže tak učinil, musil se pokusit získat vaši pomoc. Obrátil-li se na vás s návrhem, tedy jste buď přijal, nebo odmítl. V obou případech bych tuze rád věděl, co vám říkal. Nemyslete si, že vás chci urážet naznačováním, že jste zatajil skutečnosti Waddellovi. Sám bych nebyl nijak ochoten jemu svěřovat nějaké podrobnosti choulostivé povahy. Žádám vás, abyste mi pověděl: učinil vám Clyde návrh a odmítl jste nebo přijal?“

McMillan měl dosud na rtech ten svůj sveřepý úsměv. „Jste náramně lstivý. Možná že další otázka zazní: Zavraždil jste ho, McMillane? Snad jsem ho zabil proto, že mne urazil?“

„Nikdy si s otázkou vraždy takto nezahrávám. A kromě toho, řekl jsem vám, že jsem se k vraždě dosud nedostal. Musím si nejprve zdůvodnit Clydův optimismus, že tu sázku vyhraje, a zjistit, proč tam šel a co tam zamýšlel nebo s kým se měl setkat. Učinil vám takový návrh?“

„Ne.“ McMillan znenadání povstal.

Wolfe zdvihl obočí. „Odcházíte?“

„Nevidím mnoho smyslu v tom, kdybych tady ještě zůstával. Přišel jsem proto, že jsem to pokládal za povinnou laskavost k Fredu Osgoodovi.“

„A jako laskavost k Fredu Osgoodovi nemáte žádnou informaci, která by nám i jemu mohla prospět? Nic, co by mohlo objasnit —“

„Ne. Nemohu objasnit dočista nic.“ Chovatel dobytka vykročil třemi kolohnátskými kroky k dveřím a obrátil se. „Zrovna jako vy ne,“ prohlašoval. „Nic nemůžete objasnit tím, že se tady pokoušíte pokálet nějakou patlanicí ze své kuchyně mou dobrou pověst, pane!“

Šel k dveřím, otevřel je a tiše za sebou zavřel.

Wolfe vzdychl, zavřel oči a seděl. Stál jsem a díval jsem se chvilku na něj, ale nevypozoroval jsem nic z těch droboučkých příznaků uspokojení nebo vítězné radosti na jeho tváři. Potom jsem si také dopřál zdravého povzdechnutí a pustil jsem se do odklízení podnosů a zbytků večeře. Nevěda s jistotou, zda může být ještě po desáté hodině k dispozici služebná, a protože se mi nelíbilo vyhodit prostě podnosy s nádobím přede dveře jako v nějakém mizerném hotelu, naložil jsem si to na vztaženou paži a hledal jsem přístup k zadnímu schodišti. Byla to chyba, protože ty schody byly poněkud úzké, a málem bych byl v zákrutu nadobro uvázl. Ale přece jen jsem se šťastně doplavil do kuchyně, složil jsem náklad a vydal jsem se přes špižírnu a jídelnu do hlavní haly. V knihovně bylo světlo a otevřenými dveřmi jsem uviděl pana Howarda Bronsona, jak si tam čte noviny. Jinak nebyl nikdo v dohledu a dokončil jsem tedy po hlavním schodišti v klidu a míru okruh zpátky do pokoje k Nero Wolfovi.

Stále ještě vypadal, jako by spal. Sedl jsem si, zívl jsem a promluvil: „Tak to máme v pytli. Lily ho zabila, protože tak doufala vymazat doklady o své minulosti. Chtěla se tak očistit, protože počítala, že mě přece jen jednou dobude a provdá se za mne, když mne bude hodná, ovšem. Karla ho zabila jen tak, aby nevyšla z cviku tvrdých ran v golfu. Jimmy ho zabil, aby smazal Lilinu minulost a zabil tak dvě mouchy jednou ranou. Pratt ho zabil, aby dožral pana Osgooda staršího. McMillan ho zabil, protože se ukázalo, že náhrada, kterou Clyde přivedl za Césara, byla březí kráva. David ho zabil, protože —“

„Zpropadeně, Arku, kuš!“

„Prosím ano. Uzavřu to pro všecky časy a zapečetím tu trhlinu gumovým cementem v okamžiku, kdy mi laskavě objasníš, kdy a jakým myšlenkovým postupem jsi tenhle případ dostal takhle do ruky.“ Sevřel jsem pěst, jako on učinil prve před Waddellem, jenže bylo tím krásným gestem plýtváno, neboť Nero Wolfe prostě neotevřel oči.

Musil v tom být strašně, protože mumlal docela mírně: „Ale vždyť jsem to už tak měl!“

„A kam se to podělo?“

„Vyletělo to k obloze v plamenech a v dýmu.“

„Zase jen motiv okolo býka. Fuj! Zkus to a přemluv mě… a zrovna mě napadá, proč ustavičně a za každé příležitosti i nepříležitosti kdekomu vypravuješ o tom, že jsem zajel tvým vozem do stromu a rozbil jej? Čeho chceš vlastně dosáhnout takovými chlapeckými záchvaty? Ale abych se vrátil k tomuhle případu, do kterého jsi nás oba zavlekl jen svou šílenou touhou po nějakém pohodlném křesle, předpokládám, že je to teď zcela beznadějné? Předpokládám, že tihle balíci a jejich policajti si užijí povznášejícího pohledu, až Nero Wolfe potáhne ve čtvrtek ráno na jih se schlíplýma ušima a s oháňkou mezi nohama? Nebo snad mám pokračovat v seznamu, dokud nepřipadnu na někoho, kdo probudí tvou obraznost? David ho zabil, protože vynechal snídani toho dne před dvěma lety, kdy byl propuštěn, a dodnes se mu tu snídani nepodařilo dohonit. Bronson ho zabil, pro… vzpomínám si, zrovna jsem zahlédl pana Bronsona —“

„Bronsona?“

„Ano. Čte si v knihovně noviny, jako by mu ten barák patřil.“

„Skoč pro něj!“ Wolfe se maličko otřepal a užuž hrozilo, že zase otevře oči. „Přiveď ho sem.“

„Teď?“

„Teď.“

Vstal jsem a vydal jsem se z pokoje ven. Ale cestou dolů mě napadlo, že bych mohl při jedné cestě vykonat potřebné přípravy pro ten případ, že z toho bude sezení příliš dlouhé. Zašel jsem tedy napřed do kuchyně a zmocnil jsem se džbánu mléka AR guernsey, který jsem našel v ledničce. S džbánem v ruce jsem vkročil do knihovny, a řekl jsem Bronsonovi, že je mi strašně nemilé takto ho vyrušovat, ale že pan Wolfe vyslovil přání po jeho společnosti.

Tvářil se pobaveně a odložil noviny a řekl, že se už začínal obávat, že bude neomluvitelně přezírán.

„To ne, pane,“ ujistil jsem ho. „Pan Wolfe vás takových obav snadno zbaví.“

[13]

Sedl si do křesla, které před chvílí opustil McMillan, a stále ještě se tvářil, jako by se dobře bavil. Wolfe seděl bez hnutí s očima skoro zavřenýma a vypadal, jako by víc než napolo spal, což mohlo, ale nemusilo oklamat Bronsona, ale nikterak nemohlo ovšem oklamat mne. Zívl jsem. Pod úhlem, jakým dopadalo světlo na Bronsona, jevil se jeho nos znatelně širší a tupější, než jak vyhlížel včera na terase, jako by byl někdy v minulosti pro všechny časy násilně stlačen. Také jeho bystré oči se teď zdály menší.

Konečně řekl vypěstěným, zdvořilým tónem. „Vyrozuměl jsem, že jste si přál něco ode mne vědět?“

Wolfe přikývl. „Ano, pane Bronsone. Podařilo se vám vyslechnout dosti z mé rozmluvy se slečnou Osgoodovou dnes odpoledne?“

„Ne mnoho. Opravdu vlastně jen velice málo.“ Bronson se usmál. „Nač tohle? Chtěl jste vidět, zda se pokusím uraženě zapírat? Dovolte, abych navrhl… opravdu nebudeme potřebovat nijakých zdrobnělinek a jemnůstek. Vím o vás tak trochu, vím leccos, jsem si vědom vašich prostředků a možností, ale sám mám také nějaké. Proč bychom se nemohli rovnou dohodnout, že vy nejste hlupák, ale že já taky nejsem zrovna včerejší, což?“

„Vskutku.“ Wolfe nadzdvihl víčka tak, že se ukázalo z jeho očí o něco víc než pouhé štěrbiny. „Jste opravdu rozumný muž chladné hlavy? Je jich na světě tak málo!“

„Jsem jakžtakž rozumný a bystrý, mám za to.“

„Budiž tedy nebi děkováno, že budeme moci hovořit o daných skutečnostech v klidu, bez hromady zbytečného přežvykování… o skutečnostech, které jsem se dověděl od slečny Osgoodové. Například, že vy jste tím, co by pan Osgood a mnoho jiných lidí nazvalo — bezohledným lumpem.“

„Neočekávám…“ Bronson mávl rukou. „Ach, co. Zbytečně nadávat…“

„Přesně tak. Dovedu sedřít kůži z hlouposti, protože mě dráždí, ale mravní rozhořčení je nebezpečná libůstka. Nauka o mravnosti je v naprostém zmatku. Například lupičství finančníků… buď je odsuzuji, nebo ne. Ale jestliže je odsuzuji, prosím, bez zaujatosti, kde na to najdu ochotné žalářníky? Ne. Mou jedinou omluvou za to, že vás nazývám bezohledným lumpem, je náš slovník, a činím tak jen proto, abych ujasnil naše vzájemné postavení. Mým řemeslem je pátrání detektiva a vaším je lumpárna… a chtěl bych si s vámi pohovořit o obojím tom řemesle. Počítám s vámi, že mi pomůžete vyšetřit vraždu, a mám také svůj návrh, který se týká jistého vašeho záměru — toho, pro který jste sem přijel. Pokud jde o vraždu —“

„Snad by bylo lepší, kdybychom vzali nejprve to druhé a vyřídili to. Vždycky dopřeji ochotně sluchu jakýmkoli rozumným návrhům.“

„Jak si přejete, pane.“ Wolfe vyhrnul podivně rty, vsál je mezi zuby a zase tak znovu. „Máte listinu podepsanou Clydem Osgoodem. Dnes ráno jste ji ukazoval slečně Osgoodové.“

„Potvrzenku na peníze, které jsem mu vyplatil.“

„Jsou na ní uvedeny služby, za které se Clydovi peněz dostalo.“

„Ano.“

„Jejichž provedení by z něho bylo udělalo rovněž lumpa… aspoň v očích jeho otce určitě.“

„Zcela správně.“

Wolfe si nadsedl. „Chci tu listinu. Počkejte, počkejte trochu! Nikterak se nechci dotknout vašeho práva na navrácení těch peněz. Uznávám vaše právo na vašich deset tisíc. Ale nelíbí se mi váš způsob vymáhání těch peněz. Možná že máte i právo na ten způsob, netvrdím opak, ale nelíbí se mi to. Slečna Osgoodová si dobyla dnes odpoledne můj obdiv, což je u žen velmi, velmi vzácné. Rád bych jí ulevil v jejím nezaslouženém napětí. Navrhuji, abyste předal tady tu listinu zde panu Goodwinovi; pod jeho ochranou bude v naprostém bezpečí. Nejpozději do deseti dnů vám buď zaplatím těch deset tisíc, nebo dosáhnu toho, aby vám byly zaplaceny, nebo, v krajním případě, vám listinu vrátím. Zavazuji se k tomu zcela bezvýhradně.“ Wolfe na mne namířil palcem. „Dejte mu to!“

Podvodník zavrtěl hlavou, zvolna, uvážlivě a rozhodně. „Řekl jsem, že jsem ochoten naslouchat rozumným návrhům.“

„Neuděláte to?“

„Ne.“

„Jistota je to jedinečná. Málokdy nabízím závazky, protože jsem ochoten každý svůj závazek dodržet nebo zaplatit třeba životem.“

„Váš život nemohu potřebovat. Jistota, již mi nabízíte, může být dobrá, ale listina podepsaná Osgoodem je lepší, zejména když mi právem náleží. Nechápu, proč bych ji měl pouštět z rukou!“

Podíval jsem se tázavě na Wolfa. „Milerád bych se podjal —“

„Ne, děkuji ti, Arku. Prozatím to přejdeme. — Doufám však, pane Bronsone, že vaše odpůrčí zaujatost nalezne —“

„Nejsem odpůrce, dokonce už ne zaujatý,“ přerušil Wolfa Bronson. „Nevykládejte si mé jednání mylně. Řekl jsem, že nejsem hlupák, a byl bych dozajista hlupákem, kdybych chtěl být vaším odpůrcem. Vím až příliš dobře, že jsem snadno zranitelný, a vím, co všechno vy dovedete. Znepřátelím-li si vás, mohu se rovnou rozloučit s New Yorkem. Jsem v New Yorku teprve dva měsíce, ale kdyby se vám chtělo sledovat mou stopu zpátky tam, odkud jsem přišel, nepochybuji ani dost málo, že byste to dokázal snadno. Neshledal byste sice, že by na mne všude čekala vězeňská cela, ale nasbíral byste toho dost, abyste mi připravil těžké chvilky, až příliš těžké. Vidíte, jsem upřímný. S touhle záležitostí s Clydem Osgoodem jsem měl smůlu, ale mohu se pokusit znovu, třebas budu mít lepší štěstí, a bůhví, že si ani dost málo nepřeji, abych vás měl v patách. A vím, že do toho nepůjdete a nebudete plýtvat časem a peně
zi jen tak ze žertu. Věřte, že se vůbec nestavím na odpor. Nemáte práva se rozhořčovat jen proto, že nechci vydat tu listinu, protože je má. Ale jinak jsem s vámi. Mohu-li vám nějak prospět, milerád.“

„Žádné jemnůstky, pane Bronsone!“

„Žádné.“

„Dobrá. Řekněte mi nejprve, kde jste se narodil?“

Bronson zavrtěl hlavou. „Řekl jsem, že vám chci prospět i pomoci, nikoli uspokojovat zbytečnou zvědavost.“

„Sám jste připustil, že mohu sledovat vaši stopu zpátky, jestliže se mi zachce a dám si tu práci.“

„Tak si s tím dejte práci.“

„Dobrá, půjdu tedy přímo k věci. Měl jste někdy co dělat s hovězím dobytkem?“

Bronson vyvalil oči, potom se krátce zasmál a řekl: „Můj ty bože, budu snad muset odvolávat svá slova, že nejste hlupák? Chcete snad říci, že se mě pokoušíte do té věci přismažit?“

„Měl jste někdy co dělat s hovězím dobytkem?“

„Jakživ jsem neměl s jakýmkoli dobytkem, kromě lidského ovšem, vůbec to nejmenší. Odkud se bere hovězí maso a mléko vím jen proto, že jsem to nejspíš jednou někde četl.“

„Kde je ten klacek, který jste nesl včera večer v ruce, když jste doprovázel Clyda Osgooda k Prattovu domu?“

„Klacek?“

„Ano. Hrubý klacek, dlouhý asi jako mladý stromek.“

„Proč, vždyť… nemyslím… Ó ano, zajisté. Už si vzpomínám. Stál opřen o prkna kolny, když jsme procházeli okolo, a sebral jsem ho jen tak —“

„Kde je?“

„Chcete vědět, kde je teď? Po všem tom —“

„Kde jste ho zanechal?“

„Ani… vůbec nevím… Á, no! No jistě. Když jsme došli k plotu, kde končí ten pruh borovic, šel Clyde dál sám a nesl ten klacek s sebou.“

„Nač?“

Bronson pokrčil rameny. Už se opět ovládl. „Jen tak, aby měl něco v ruce, soudím. Všiml jsem si, že vy například stále nosíte těžkou vycházkovou hůl. Nač?“

„Nikoli na to, abych s ní sám sebe srazil do bezvědomí. Požádal vás Clyde o ten klacek? Nebo jste mu ho nabídl?“

„Nevím. Bylo to tak zcela bezděčné, ať tak či onak. A proč, byl snad udeřen do hlavy? Myslil jsem, že byl zavražděn krumpáčem, aspoň podle vaší —“

„Předpokládá se, že mi trochu pomůžete, pane, nikoli, že tady budete žvanit. Potřebuji vědět pravdu o tom klacku.“

„Už ji znáte.“

„Nesmysl. Bylo zřetelně vidět, že jste rozrušen a vyveden z míry, a nakonec jste to zapřel,“ Wolfe na něj zakýval prstem. „Nepřejete-li si být mým odpůrcem, dejte si dobrý pozor! Toto je nejpříznivější vaše příležitost povědět pouhou pravdu, jaké se vám dostane. Tady to máte výhodné, důvěrně se mnou za poměrného vzájemného přátelství. Není skutečnost taková, že vy sám jste donesl klacek až k Prattovu domu?“

„Ne. Ani jsem tam nešel.“

„Trváte na tom?“

„Protože je to pravda.“

„Znovu vás varuji, dejte pozor! Ale řekněme, že to přijmeme tak, jak to říkáte, že to budeme pokládat pro tu chvíli za pravdu. Řekněte mi tedy toto: proč šel Clyde k Prattovým? Co tam chtěl dělat?“

„Nevím.“

„Co říkal, že tam bude dělat?“

„Neříkal mi nic.“

Wolfe zavřel oči a mlčel. Viděl jsem, jak opisuje koncem malíčku nepatrný kroužek na opěradle svého křesla, a věděl jsem, že je neschopen slova vzteky. Za minutu začal sám Bronson:

„Mohl bych tedy —“

„Kušte!“ Wolfova víčka se zachvěla, jak otevřel ústa. „Dopouštíte se chyby. Je to krutý omyl. Poslechněte si tohle: požadoval jste okamžité navrácení svých peněz. Clyde, neschopen opatřit si ty peníze v New Yorku, přijel sem, aby požádal svého otce. A vy jste měl tolik naspěch, nebo jste mu tolik nedůvěřoval, nezáleží na tom, co z toho bylo skutečností, že jste přijel s ním. Nepouštěl jste ho z očí. Jeho otec mu nevyhověl, odmítl jeho žádost o peníze, protože se mu Clyde bál říci, jak a nač těch peněz tak nutně potřebuje — jen proto, aby ochránil čest Osgoodů, jak by se to dalo konvenčně vyjádřit — a vy jste se již chystal odhalit celou věc jeho otci a vybrat si peníze přímo od něho. A tu Clyde, na pokraji zoufalství, uzavřel sázku. Nemohl tu sázku vyhrát a vrátit vám peníze dřív než asi za šest dní, dokud neuplynul týden, a jakou přijatelnou záruku vám mohl poskytnout, že tu sázku vůbec
kdy vyhraje? Jen jediné ujištění a záruka vás mohly přimět k tomu, abyste ještě čekal: zcela uspokojivý výklad o způsobu, jakým chtěl Clyde sázku vyhrát. Proto vám ten výklad musel poskytnout. Nepokoušejte se mi napovídat, že tak neučinil; nejsem tupec, pane! Pověděl vám, jak chce a může sázku vyhrát, a také ještě jaké kroky k tomu cíli podniká. Výtečně. Tak mi to povězte.“

Bronson zavrtěl hlavou. „Jediné, co vám mohu povědět, je to, že se mýlíte. Neřekl —“

„Fuj! Nemýlím se. Já vždycky vím, kdy mám pravdu. Dejte pozor, pane!“

Bronson pokrčil rameny. „Nikam se nedostanete s ustavičným opakováním, abych dal pozor. Nemohu vám povědět to, co nevím.“

„Řekl vám Clyde Osgood, jak a proč očekává, že vyhraje sázku?“

„Ne.“

„Nebo co chtěl dělat u Prattových nebo s kým se tam hodlal setkat?“

„Ne.“

„Podotkl něco, utrousil nějaké náznaky, které vás vedly k dohadu?“

„Ne.“

„Dopouštíte se těžkého omylu.“

„Nikoli, toho se nedopouštím. Možná že si vás začínám rozhněvávat, to je možné, ale nemohu za to. Proboha, což —“

„Kušte! Jste koneckonců taky jen hlupák.“ Wolfe se otočil a vybafl na mne. „Arku, vezmi si tu listinu!“

Mohl mě na to aspoň jedinkým mrknutím připravit, než to vyslovil tak, že to slyšel i druhý borec. Kdykoli jsem si mu na takovéhle věci stěžoval, říkal mi vždycky lichotivě, že má rychlost a bystrost nepotřebují takových příprav. Odpovídal jsem mu, že bych se spokojil s lichocením méně sarkastickým, jen kdyby bylo radši víc ohledů k mému osobnímu pohodlí v práci.

V tomto případě na tom tak příliš nezáleželo. Bronson měl přibližně mou velikost a váhu, ale pochybují, že by byl silný a houževnatý. Ale přece jen, tohle byl případ vraždy a Wolfe právě nepříjemně naznačoval, že tento pán byl na místě činu s klackem v ruce. Proto jsem vstal a přiskočil k němu dostatečně rychle, abych předem zabránil nějaké přemrštěnosti. Vztáhl jsem ruku a řekl jsem:

„Dejte mi to!“

Zavrtěl hlavou a beze spěchu povstal, odkopl židli dozadu, aniž na ni pohlédl, protože se mi ustavičně díval do očí. Ty oči měl stále ještě pevné a bystré.

„Tohle je hloupé,“ řekl. „Zatraceně hloupé. Takhle mě přece doběhnout nemůžete.“

Otázal jsem se, aniž jsem obrátil hlavu: „Chcete to opravdu, pane šéfe?“

„Obstarej to!“

„Dobrá. — Chyť se měsíce. Pomůžu si sám.“

„To teda ne.“ Bronsonovy oči ani nemžikly. „Zkusíte-li mi vzít tu listinu násilím, nebudu se rvát. Nejsem zrovna zbabělec, ale zrovna teď nejsem taky v nejlepší kondici, a byl bych pro vás příliš snadný. Namísto rvaní budu prostě křičet a přijde Osgood a bude se ovšem chtít podívat na papírek, pro který je tolika kraválu.“ Zazubil se.

„To uděláte?“

„Udělám.“

„Jak chcete. Uděláte-li to, předvedu vám, jak vyrábím jitrnice. Varuji vás! Jediné zamečení, a začnu, a přestanu s tím teprve tehdy, až tady bude záchranná stanice s doktorem. A až si Osgood ten papírek přečte, nabídne mi jistě pěkné peníze, abych to zopakoval. Zůstaňte klidně takhle stát.“

Vztáhl jsem ruku k jeho kapse a zpropadeně, ten hlupák se pokusil vyrazit kolenem vzhůru, aniž mrkl nebo vůbec prozradil přípravu. Bylo to dobré a dělal to rychle, jenže já jsem včas provedl perfektní úkrok na stranu, přesně a jen taktak včas. Nebylo tak docela nezbytné ho udeřit, ale chlapíka takhle lstivého bylo nutno aspoň trochu poučit, tak jsem mu to dal. Dobrý, tuhý hák odspoda, který ho rovnou vyzdvihl z jeho vlastního výpadu. Převrátil se na záda, rozumí se, a zůstal velice pokojně ležet. Klekl jsem si k němu a již jsem se nad ním skláněl, když opět otevřel oči.

„Jen si pohodlně zůstaňte, jak jste, pane,“ řekl jsem mu. „Nevím, v které kapse to máte. Myslíte, že byste si na to mohl vzpomenout? Jestliže ano, dejte to sem!“

Sahal rukou do vnitřní náprsní kapsy. Má ruka jeho ruku předstihla. Vytáhl jsem něco, co se mi objevilo jako velmi hezounké kožené pouzdro s monogramem z platiny nebo snad z niklu. Hmátl po tom, ale uškubl jsem mu, rozumí se, a řekl jsem mu, aby vstal a zase si sedl. Ustoupil jsem o několik kroků a prohlížel jsem pouzdro.

„Namouduši,“ hvízdl jsem si. „Tady je nahromaděného oběživa naprosto bez míry a vhodnosti. Asi tři tisíce nebo ještě víc. Mlčte, vy! Neokrádáme lumpy. Ale nevidím… ach, tady to máme. Tajné kapsičky, jak se říká.“ Rozevřel jsem to důkladně a prohlédl jsem si to. Potom jsem listinu podal Wolfovi. „Ostatní vrátit?“

Četl pozorně potvrzenku a přikývl. Podal jsem pouzdro Bronsonovi, když ten se zatím zvedl z podlahy. Vypadal poněkud pocuchaně, ale jak ode mne přijímal kožené pouzdro, podíval se mi do očí a musil jsem si připustit, že v tom chlapíkovi něco je, ačkoli to u něho není zrovna na správném místě; není to ani tak běžné ani příliš snadné, podívat se pevně do očí chlapovi, který vás právě srazil na zem a přinutil vás k něčemu, co se vám nijak nemůže líbit. Wolfe řekl: „Zde vezmi, Arku,“ a podal mi listinu. Vytáhl jsem z náprsní kapsy hnědou tašku z pštrosí kůže, lemovanou zlatem, kterou mi dal Wolfe k narozeninám a v níž jsem s sebou tahal legitimaci, zbrojní pas a řidičský průkaz. Vsunul jsem do ní složenou potvrzenku a vrazil jsem to zase všechno do bezpečné kapsy.

Wolfe řekl: „Pane Bronsone, jsou ještě další otázky, které jsem vám zamýšlel položit, jako například účel vaší cesty k Prattovým dnes odpoledne, ale bylo by to marné. Začínám vás dokonce podezírat, že jste se právě teď pustil do podniku, který se projeví jako ještě horší omyl, než bylo vaše chování tady u mne. Pokud jde o listinu, již si od vás vzal pan Goodwin, buďte klidný. Zaručuji se vám, že ji dostanete do deseti dnů zpět, anebo peníze. Nepokoušejte se o nějaké pletky nebo úskoky. Už takto jsem rozhněván dost. Dobrou noc, pane.“

„Opakuji… už jsem vám řekl…“

„Nechci to už od vás slyšet. Jste hlupák. Dobrou noc.“

Bronson šel.

Wolfe si ulevil hlubokým vzdechem. Nalil jsem si sklenici mléka a srkal jsem je a viděl jsem, že mne po očku pozoruje. Za minutku zamumlal:

„Arku, kdes našel to mléko?“

„V ledničce.“

„V kuchyni?“

„Prosím ano.“

„Nuže?“

„Prosím ano. Je tam asi pět nebo šest lahví. Mám jednu přinést?“

„Mohl sis ušetřit zbytečnou cestu, nešiko!“ Vrazil ruku do kapsy saka a vytáhl ji plnou uzávěrek od pivních lahví. Rozevřel dlaň a počítal je. Mračil se a řekl mi: „Přines dvě!“

[14]

Nazítří dopoledne o desáté hodině, to už byla středa, nahrnula se do Osgoodovy limuzíny pestrá skupinka lidí k cestě do Crowfieldu. Všichni, kromě Nero Wolfa, vypadali špatně únavou a trapnými zážitky — o sobě to nedovedu říci. Osgood byl sešlý a ztichlý a v průběhu krátké rozmluvy s Wolfem projevil nepříjemné sklony ke kousavosti. Bronson už nevypadal pocuchaně, naopak, měl na sobě opět ten přepychový modrý oblek Crawnley, který měl už v pondělí, ale jeho pravá čelist byla oteklá a tvářil se zamračeně a dával najevo, že se nikterak nebaví. Nancy, která se opětně ujala volantu, byla bledá a měla značně zarudlé oči a pohybovala se jakoby v křeči. Měla za sebou už jednu cestu do Crowfieldu a zpět, přivezla z nádraží několik příbuzných. Pohřeb měl být ve čtvrtek odpoledne, a proto hlavní příval zarmouceného příbuzenstva byl očekáván teprve za čtyřiadvacet hodin. Wolfe patrně změnil své úmy
sly, pokud šlo o okamžitou úlevu napjaté a týrané dušičce ženy, již obdivoval, protože mě ráno poučil, že není zapotřebí spěchat s oznámením slečně Osgoodové, že listina podepsaná jejím bratrem spočívá bezpečně v mé kapse. Uvážíme-li způsob, jakým jsem jí nabyl, bylo to podle mého úsudku vlastně lepší.

Za třicet minut jízdy do Crowfieldu nepromluvil nikdo ani slova, kromě krátké výměny kratičkých vět mezi slečnou Osgoodovou a jejím otcem, aby se dohodli o pozdějším setkání v městě, až si oba vyřídí své pochůzky. Nejprve jsme složili Osgooda, hned na hlavní třídě, kde vystoupil před podnikem s oknem vyzdobeným palmami a kapradím a s malým nápisem označujícím jakési jméno a podnik: Pohřební ústav. Další zastávku jsme učinili o dva domovní bloky doleji, u hotelu, kde nás opustil Bronson za propastného, obecného mlčení v ovzduší tak výslovně nikoli přátelském, že jsem si pomyslil něco o řemesle lumpa z povolání. Takovéto ovzduší je asi v podstatě hlavním nebezpečím jeho podnikání.

Nancy na mne zahučela sotva srozumitelně: „Jsou to Thompsonovy garáže, viďte?“ Řekl jsem jí, že tomu tak je, a za tři minutky mě tam vyklopila, za rohem v postranní ulici. Myslili jsme to tak, že doveze zatím Wolfa na výstavu, protože jsem předvídal, že převzetí našeho vozu se možná zdrží. Byl jsem jí za to vděčen, protože jsem nestál o to, abych ho měl ustavičně po boku nebo za zády a musil poslouchat jeho věčné hučení.

Účet zněl na 66,20 dolaru, což bylo ažaž, i když se uváží odvlečení vozu. Nemělo ovšem smyslu, abych se přel, spokojil jsem se tedy s důkladnou prohlídkou opravených částí a přesvědčil jsem se, že je všechno v nejlepším pořádku. Naplnil jsem nádrže benzínem a olejem, zaplatil jsem v hotovosti a vyjel jsem.

Poté jsem měl za úkol vyhledat Lewa Bennetta, sekretáře Ligy guernseyského skotu. Zkusil jsem to v hotelu — nebyl tam. Promarnil jsem dvacet minut v telefonní budce, střetl jsem se s nekonečným počtem nesprávných čísel, omylů, obsazených stanic a s mořem obecné lidské hlouposti. Zdálo se, že převládá názor, nebo aspoň dojem, že pan Bennett vězí někde na výstavě, ale nikdo nevěděl kde. Vyjel jsem tedy na výstaviště a po urputné bitvě se mi podařilo vůz zaparkovat na jedno z míst vyhrazených vystavovatelům. Vrhl jsem se do tlačenice s úmyslem vrazit do kanceláří výstavní správy. Tam jsem se dověděl, že dnes je hlavní den velkého dobytka a že Bennett v tom vězí až po uši. Bude nejspíš někde ve výstavních kůlnách, které leží na druhém konci výstaviště.

Znovu v tlačenici, razil jsem si cestu mezi muži, ženami a dětmi, mezi míčky, balónky, trumpetami, prskavkami a stříkačkami a vůbec středem veřejně přístupného blázince. Hnal jsem se ke svému cíli.

Dosud jsem tyto končiny výstaviště neviděl. Bylo to celé město ohromných kůlen pro dobytek, v řadách, každý z nich na padesát metrů dlouhý a tak asi pětadvacet až třicet metrů široký. Nijak zvlášť mnoho lidí tam nebylo. Vletěl jsem do první kůlny. Páchlo tam kravami, což nebylo nic zvláštního, protože jich tam bylo plno. Přepážka asi metr šedesát vysoká běžela středem po celé délce pavilónu a čelem k ní byly přivázány na obou stranách samé pěkné kusy dobytka. Býci, krávy i telata. Další dvě řady skotu byly přivázány k oběma vnějším stěnám. Ale ani jeden kousek se ničím nepodobal tomu rodu, s nímž jsem se tak důvěrně seznámil svými pletkami s Hickorym Césarem Grindonem. Několik diváků se potulovalo postranní uličkou mezi kůlnami, a jda pomalu, přiblížil jsem se k místu, kde malý prcek v pracovním overalu vyčesával uzlíky z kravské oháňky. Řekl jsem mu, že hledám pana Bennetta z Ligy g uernseyského skotu.

„Z guernseyského?“ kluk se na mne podíval s hlubokým opovržením. „Jak ho mám znát? Náležím k dobytku jersey.“

„Ó, promiňte tedy. Pokud jde o mne, musím se přiznat, že se mi líbí dobytek guernseyského chovu. Je tu vůbec nějaká kůlna, kde je guernseyské plemeno trpěno?“

„Se ví, že je. Dole pod pláckem na posuzování. Možná že je zrovna tam u sboru soudců. Teďka dopoledne mají v práci ayrshiry a švejcarky, ale v jednu hodinu začnou s guernseykami.“

Poděkoval jsem mu a pokračoval jsem v pátrání. Prošel jsem okolo tří kůlen a tam se otvíralo volné prostranství, obehnané provazovou bariérou a dalšími provazy rozdělené v menší úseky. Proto zde všude bylo tak málo lidí! Dav byl tady, tlačenice několika set osob, všichni se tu cpali a prodírali k těm provazům. Uvnitř stály skupiny dobytka, černé kusy s bílými pásy uprostřed trupu, přidržovali je tam muži a chlapci za provazy. Jiní muži přecházeli okolo nebo hovořili a postávali okolo a mračili se na dobytek jako čerti. S nimi byli zas ještě další, vyzbrojení plnicími pery a bloky papíru. Jeden z těch chlapíků klečel na zemi a zkoumal kravské vemeno, jako by očekával, že na něm objeví rozluštění hádanky, proč je nutno vylévat mléko do močůvky, aby se lidem vedlo líp? Ale Bennetta jsem nikde nezahlédl.

Až potom jsem ho konečně objevil v nejbližší příští kůlně, která byla vyhrazena skotu guernseyskému. Ta kůlna byla napěchována horečnou činností a ve vzduchu zde visela nepochopitelná starost. Všude jen kartáčovali dobytku srst, omývali kopyta, hlavy a rohy, vyčesávali oháňky, rozmlouvali a přeli se. Bennett běhal z místa na místo jako gumový panáček. Nepoznal mě a musil jsem se s ním dát do základních chvatů řeckořímského zápasu, abych ho zastavil na místě. Připomněl jsem mu, jak se známe, a prohlásil jsem, že Nero Wolfe s ním chce promluvit a že na něj čeká v hlavní výstavní budově, nebo počká kdekoli, jak se to jemu, Bennettovi, hodí. Ale co nejrychleji. Je to velice nutné a spěchá to.

„Vy-lou-če-no!“ houkl na mne a tvářil se zuřivě.

„Vždyť nemám ani kdy se najíst. Budou nás posuzovat v jednu hodinu, pane!“

„Pan Wolfe luští záhadu vraždy pro pana Frederika Osgooda. A potřebuje od vás rozhodující informace.“

„Nemám, co bych o té věci mohl povědět.“

„To se vás chce zeptat osobně.“

„Teď za ním jít nemohu. Prostě nemohu. Po jedné hodině, až soudcovský sbor začne… říkáte, že je v hlavní výstavní budově. Přijdu tam za ním, nebo mu vzkážu…“

„Bude obědvat ve stanu metodistek, to je blíž. Přijďte co nejdříve, ano?“

Slíbil, že přijde, jen co se dokáže uvolnit.

Když jsem se dostal k našemu výstavnímu místu, bylo již poledne. Byl to namouduši pravý soudný den pro mnohé jiné než jenom pro chudinky guernseyky, protože o čtvrté odpoledne měla přijít rozhodná chvíle pro orchideje. Wolfe tam už byl, to se rozumí, kropil to a šlechtil, jak se dalo. Měl na to náramnou stříkačku, dal si ji loni vyrobit podle vlastního nápadu a nákresu. Obsahovala osm litrů vody, měla tlakovou komoru s malým elektrickým motorkem a prázdná vážila pouhých pět kilo. Jeho nepřítel v soutěži, pan Shanks, byl právě u něho a obdivoval jeho stříkačku, když jsem tam dorazil. Řekl jsem svému chlebodárci, že vůz je úplně v pořádku, vyslovil jsem cifru vzniklé škody a vylíčil svůj boj o dopadení pana Bennetta.

Ušklíbl se: „To tedy musíme čekat tady.“

„Prospěje ti, budeš-li trochu stát na nohou.“

„A toho odkladu! Máme středu poledne. A nemáme ještě nic, leda útržky nejrozličnějších nití. Telefonoval jsem panu Waddellovi. Klacek, odnesený k domu pana Pratta, nalezen nebyl a policie nepořídila snímky býka. Fuj! Neúmorná praxe inspektora Cramera má své výhody. Slečna Osgoodová hlásí, že nikdo ze služebnictva neviděl, kdy a jak se Bronson vrátil. Náš další krok závisí na panu Bennettovi.“

„Říká, že nemá, co by ti prozradil.“

„Ale má. Neví jen, k čemu se to dá užít. Možná… kdyby ses k němu vrátil a vyložil mu…“

„Bez násilí nic nepořídím. Tvrdí, že nemá kdy se najíst.“

To ovšem Wolfa umlčelo. Zachrčel a obrátil se k Shanksovi.

Opřel jsem se o stůl s květinami na protější straně uličky a zíval jsem. Nespokojenost mi plnila hruď. Nedokázal jsem přivést to, za čím jsem byl poslán. To se nestávalo často a žralo mě to. Vyhodil jsem 66,20 dolaru z Wolfových peněz. Budeme dnes večeřet a spát v domě, kde se rodina chystá na pohřeb. Wolfe právě konstatoval, že v případě vraždy, kterou máme rozluštit, nám zbývá jen hromada potrhaných nití. A tak se vším dohromady nebyly nikde nijaké růžové vyhlídky. Wolfe a Shanks pokračovali v prahloupém žvanění, nevšímali si diváků, procházejících nahoru a dolů uličkou, a já jsem tam stál opřen bez nejmenšího zbytku životního nadšení, abych se pustil do rvačky s doléhajícím obecným zármutkem. Nejspíš jsem asi dokonce zavřel oči, protože jsem najednou ucítil, že mě někdo tahá za rukáv a slyšel jsem hlas:

„Probuďte se Eskamilo, a ukažte mi ty vaše kytičky!“

Zvedl jsem víčka z očí. „Pěkně vás vítám, slečno Rowanová, jak se máte? Jděte pryč! Jsem na poušti a zabral jsem se do sebe a kaji se.“

„Dejte mi pusu!“

Sehnul jsem se a klovl jsem ji svými rty někam na čelíčko. „Tak. A že děkuji za návštěvu. Moc rád jsem vás zase viděl.“

„Vy jste ale panák!“

„Já jsem vás nežádal o nabídky.“

Koutek úst jí vystoupil značně do výše. „Toto je veřejná výstava, Zaplatila jsem vstupné. A vy jste vystavovatel. Mějte se k dílu a vystavujte. Ukažte mi ty vaše divy!“

„Vystavovatel nebo ne, určitě nejsem exhibicionista. Ostatně jsem tady u toho pouhým zaměstnancem.“ Vzal jsem ji za loket a převedl na protější stranu uličky. „Pane Wolfe, slečnu Rowanovou už znáte. Přeje si, abychom jí ukázali orchideje.“

Uklonil se. „To je jediná poklona, která mě vždy odzbrojí.“

Dívala se mu do očí: „Moc bych si přála, abyste si mě oblíbil, pane Wolfe. Nebo aspoň abych vám nebyla protivná. Pan Goodwin a já se pravděpodobně staneme dobrými přáteli. Dal byste mi jednu květinu?“

„Málokdy jsou mi ženy protivné a jen zřídka si je oblíbím, slečno Rowanová. Tady mám jen albiny. Ale dám vím orchideje po páté hodině, až bude odbyto posouzení, řeknete-li mi, kam bych je měl poslat.“

„Přijdu si sem pro ně.“

A výsledek toho všeho byl, že šla s námi na oběd.

Stan metodistek byl ještě přecpanější než včera, pravděpodobně jen proto, že jsme dnes přišli dříve. Paní Millerová neměla patrně žádné volné dny, neboť fricassé s knedlíčky bylo tak dobré jako vzpomínky na včerejší skvělost. Uváživ, že toto může být má poslední návštěva u těchto zbožných kuchařek, naobědval jsem se dvakrát, stejně jako Wolfe. Ten, jako vždy ve společnosti dobrého jídla, byl přátelský a roztahovačný. Objeviv, že Lily byla v Egyptě, pověděl jí o svém domě v Káhiře a rozžvatlali se spolu jako párek velbloudů na cestě do Arábie. Náramně si spolu zacestovali. Nechala mluvit většinou jeho, ale několikrát ho rozesmála, a tu jsem začínal dostávat tušení, že ani není tak strašná a možná že by dovedla být docela měkce příjemná.

Právě když jsem stavěl na stůl vyprázdněný hrneček od kávy, podotkl Wolfe: „A po Bennettovi stále ani vidu, ani slechu. A je už půl druhé. Je k těm dobytčím stájím daleko?“

Řekl jsem mu, že odtud to není tak nejhorší.

„Tak se po něm, prosím tě, podívej. Co je s ním vlastně? Zatroleně, musím s ním mluvit. Nemůže-li přijít hned sem, řekni mu, že tu počkám do tří hodin a potom budu u svých exponátů.“

„Tak jest.“

Vstal jsem. Také Lily se zvedla a říkala, že má zajít za panem Prattem a Karličkou, že už ji pravděpodobně hledají. Vyšla ze stanu se mnou, načež jsem ji upozornil, že mi zase nastávají pracovní hodiny a že se budu prodírat tlačenicí příliš bezohledně, aby mi mohla postačit, že by to zkrátka nemohla nazvat příjemnou společností. Prohlásila, že až dodnes se jí nepodařilo objevit ve všem mém konání ani nejmenší stopu příjemnosti a že se tedy uvidíme v pět hodin. Odešla směrem k pavilónku pro hudbu. Mne hnala povinnost směrem opačným.

Na volném prostranství se sbor soudců velni činil. Potěšilo mě pozorování, že guernseyky jsou zcela zřetelně oblíbenější než ayrshirové nebo švejcaři, protože tu byla tlačenice aspoň dvojnásobná než prve. Bennett vězel v uzavřeném prostoru u soudců, mezi zapisovateli bodů a čeledíny, kteří skot předváděli. Na okamžik se mi úplně zastavilo srdce, když jsem zahlédl býka, o kterém bych byl chtěl přísahat, že je to Hickory César Grindon; potom jsem uviděl, že je maličko světlejší a že jeho bílý trojúhelník pod čelem je mnohem menší. Protlačil jsem se okolo k protější straně, kde nebyla tlačenice tak hustá, a zaujal jsem tam postavení co nejvýhodnější. Když jsem ucítil, že mě opět někdo tahá za rukáv, pomyslil jsem si, že už tady zase straší ta neodbytná Lily Rowanová, ale podíval jsem se a byl to David.

Čeledín, hrdina bez brokovnice, byl vystrojen ve svátečních šatech a měl i pěknou košili a vázanku i klobouk z tuhé leštěné slámy. Kokrhal: „Neříkal jsem, že vy jste vždycky tam, kde se něco děje? Hned jak jsem vás viděl prvně. Byl jste tady, když ti vrtáci odmrštili Bellu Grasleigh pro tu Silvervillovu krávu? Pro tu, co má trup spíš jako jelen? Jakživ jsem pořádnou dojnici s takovým tělem neviděl.“

„Můj bože, opravdu?“ zvolal jsem. „To je to nejstrašnější, co jsem jakživ slyšel! Neviděl jsem to, zrovna jsem přišel. Nemyslím… koukněme se, ať jsem papež! Tady je náš přítel pan Monte McMillan!“

„Ano. Přivezl jsem ho sem dneska ráno.“ David pokyvoval hlavou. „Chudinka stará, tenhle Monte, musí začínat znovu úplně od začátku. Má v úmyslu trochu nakupovat, budou-li příznivé ceny, aby si pořídil zase aspoň základ stáda. Před rokem byste si nepomyslil…“

O další výklady jsem nadobro přišel, protože jsem se vrhl mezi provazy. Bennett byl na okamžik volný, stál tam a otíral si zpocené čelo. Hnal jsem se k němu. Mžoural na mne proti slunci a říkal, že lituje, že to nemohl nikterak stihnout. Řekl jsem mu, že to nevadí, že tohle se tedy odpouští, ale že by měl jít do stanu metodistek okamžitě. Nejde to, říkal mi, posuzují kusy Damovi a současně výběr mladých stád. Beztoho nemá co by mohl Nero Wolfovi prozradit. A já se prý nesmím tady ve vyhrazeném místě rozhodčích vůbec zdržovat.

Užil jsem stupňované rozhodnosti: „Wolfe pracuje na rozluštění vraždy a říká, že s vámi musí mluvit a nemůže udělat jediný další krok, dokud s vámi nepromluví. Jste především řádným občanem a přítelem Freda Osgooda, anebo jste jen parádní stráží tady u těch soudců nad dobytkem? Domníváte-li se že spravedlnost pro krávy je důležitější než…“

Řekl mi, že není nijak zvláštním Osgoodovým přítelem, Osgood je koneckonců, pokud jde o něj o Bennetta, jen jedním z mnoha členů Ligy, ale že tedy bude, protože je řádným občanem, ve stanu metodistek tak asi za půl hodiny.

Vylezl jsem tedy zase z provazů, ale místo abych odešel, rozhodl jsem se, že tady zůstanu nenápadné trčet a počkám si na něj. Několik minut jsem se díval na posuzování, ale neviděl jsem dobře, protože tlačenice byla stále horší, a tak jsem si vyšel podle přední strany kůlny. Kol dokola nebylo živé duše, posuzování vystaveného dobytka přilákalo kdekoho, proto jsem se dobře podíval na něco pohyblivého, co jsem zachytil koutkem oka, zejména potom, když mi první pohled prozradil, že je to někdo velice dobře známý. Byla to Nancy Osgoodová a pohled, který za sebe vrhla, než vstoupila do jedné z prázdných kůlen, byl určitě pohled kradmý a plachý, nebo jsem začínal už ze všeho dostávat vidiny. I když si tedy počínala kradmo, nebylo mi nic po tom, ale detektiv, který by si hleděl jen svého, byl by zosobněný protiklad a nesmysl. Proto jsem si pospíšil ke kůlně a proklouzl jsem dveřmi.

Ale neviděl jsem ji tam. Bylo tam plno krav, tentokrát to byly takové hezké černobílé, a několik diváků doleji v chodbičce, ale nebyla tam Nancy. Vydal jsem se mezi ty dvě řady hovězích zadků jakoby na procházku. Blízko samého středu kůlny bylo vlevo vyhrazené stání, v němž nebyla kráva; jen jsem tam mrkl a zjistil jsem, že tam jsou za tu krávu tři jiné zajímavosti: velká hromada slámy na podestýlku, z níž trčela násada zabodnutých vidlí, dále Nancy Osgoodová a za třetí Jimmy Pratt. Byl bych prošel jakoby nic, ale byl jsem zpozorován. Jimmy se vyjádřil hrubě a nezdvořile:

„Nuže?“

Pokrčil jsem rameny: „Zvědav? Na co? Jak se mám? Výtečně. Doufám, že vám se daří stejně.“ Chtěl jsem jít dál, vykročil jsem, ale jeho hlas zazněl ještě nezdvořileji:

„Počkejte a dívejte se a naslouchejte. Čím víc uslyšíte a uvidíte, tím víc budete moci povídat.“

„Nech toho, Jimmy!“ Hlas Nancy zněl velmi zkroušeně. Obrátila na mne oči, ještě zarudlejší než byly ráno: „Sledoval jste mne, pane Goodwine? A proč?“

Několik kolemjdoucích projevovalo sklon zevlovat, vstoupil jsem tedy za nimi do toho oddělení, abych podržel věci jaksi v rodině. „Ano,“ pověděl jsem jí. „Sledoval jsem vás asi tak čtyřicet vteřin. Náhodou jsem vás zahlédl vstupovat do této kolny a všiml jsem si, že jste se ohlížela po policejních psech. Šel jsem tedy ze zvědavosti za vámi.“ Prohlížel jsem si mladého Pratta. „Udělal jste moc dobře, že jste si zvolil za povolání architekturu, a nikoli diplomacii. Nedostává se vám nezbytné líbeznosti. Jestliže je toto tajná schůzka a vy jste mě podezíral, že bych ji mohl prozradit, měl jste mě spíše třít vonnými mastmi než skelným papírem.“

Sáhl do kapsy: „Ó, tedy v tom případě —“

Nebránil jsem mu, nechal jsem ho tu hloupost dokončit. Vyndal ruku s mírně tučným svitkem bankovek, z něhož nejistými prsty vytáhl desítku. Podal mi ji s úsměvem, který se mi nemohl ani dost málo líbit, a tázal se: „Postačí?“

„Skvěle!“ Vzal jsem ji. „Báječné!“ Nejprve mě napadlo vrazit tu desítku do kapsy Nancina kostýmu a říci jí, aby si za ni koupila punčochy, ale v tom okamžiku se k naší společnosti připojil nohatý chlapík v overalu a nesl v rukou veliké vidle. Sotva na nás pohlédl, vrazil ty podávky do hromady slámy a začal zdvíhat své břímě. Zastavil jsem ho tím, že jsem mu strčil tu desetidolarovou bankovku pod nos.

„Tady, kamaráde. Jsem členem ředitelství výstavy. Právě jsme mluvili o tom, jak jste tady všichni přepracováni. Vezměte si to jako projev uznání.“

Vyvaloval na mne oči. „Cože?“

„Nesnažte se rozumět, stačí si to vzít. Spravedlivější rozdělování národního důchodu, jakýsi komunismus, kamaráde.“

„Od ředitelství výstavy?“

„Tak jest.“

„Ať do mne hrom! To se tam nejspíš zbláznili.“ Vzal si bankovku a nacpal ji do kapsy. „Tak teda děkuju.“

„Nestojí za řeč.“ A mávl jsem mu vesele na rozloučenou. Zdvihl na podávkách velikánský náklad slámy, sebral najednou asi čtvrtinu celé té hromady, hodil si to zkušeným obratem na rameno a šel.

„Mluvil jste přece o vonných mastech, ne?“ promluvil mrzutě Jimmy Pratt. „Jakpak jsem mohl tušit, že jste takový Robin Hood? Po tom, co jste říkal o masti, nebylo docela přirozené, že jsem si to vykládal takto?“ Obrátil se k Nancy. „On ví beztoho všechno o Bronsonovi a o té potvrzence, kterou podepsal Clyde, protože byl při tom, když jsi to povídala Wolfovi. A pokud jde o to, že by se tvůj otec mohl dovědět, že jsme se sešli…“

Byl jsem mu svrchovaně vděčen, že se věnoval Nancy, protože mi tak poskytl příležitost, již jsem tuze potřeboval. Připustím, že jsem otrlý, ale přece jen nejsem udělán zrovna ze dřeva a dodnes se divím, že jsem se jim výrazem tváře vůbec neprozradil. Uviděl jsem něco, co se odhalilo po odnesení toho nákladu slámy z hromady. Pohnul jsem nohou a dotkl jsem se něčeho, co určitě nebyla sláma, a když jsem se podíval na zem, spatřil jsem, co to bylo. Byla to hnědá elegantní botka, šitá na míru. Stála tam podivuhodně vztyčená na opatku, bylo vidět asi tak dva centimetry hnědé ponožky a manžetu nohavice z modrého obleku Crawnley.

A tak, jak jsem řekl, byl jsem rád, že se Jimmy obrátil k Nancy, neboť tak se mi dostalo příležitosti kopat jakoby rozmarně do slámy a zakrýt botu, ponožku i kousek nohavice. Dobrá, zas bylo vidět jen nevinnou slámu.

Nancy mě oslovila: „Snad bych ani neměla, když mi pan Wolfe slíbil, že mi pomůže, ale setkala jsem se dnes ráno s Jimmym a tak jsme… pohovořili jsme… a pověděla jsem mu o té potvrzence i o tom, že ji stále ještě má Bronson v rukou… a Jimmy řekl, že doufá, že by v té věci mohl něco podniknout, ale uvědomila jsem si, že by se jistě neměl o nic pokoušet, dokud nepromluví s panem Wolfem… a tak jsme se domluvili, že se zde ve dvě hodiny sejdeme a pohovoříme o tom a rozhodneme se…“

Přestěhoval jsem se nenápadně k místu, kde jsem mohl snadno uchopit násadu vidlí, které vyčnívaly ze samého středu té hromady slámy. S očima zdvořile obrácenýma k Nancy, dokud na mne mluvila, hrál jsem si, jakoby z dlouhé chvíle se slámou, jíž je, jak známo, docela příjemné se dotýkat. Bez námahy jsem nahmatal místo, kde násada končila v kovu a začínaly hroty vidlí. Dvěma prsty — hmataje konci nehtů, neboť jen tak nezanechá ruka otisky — jsem pátral dál a hloub do kupy, ale nedošel jsem daleko. Brzy byly prsty zastaveny něčím, co nebyly ani hroty vidlí, ani sláma. Zůstal jsem tam prsty asi tak půl minuty, nahmatal jsem, co jsem potřeboval, a potom jsem zase ruku pomalu, jakoby ve hře, vytahoval.

Jimmy se naléhavě tázal: „K čemu ji chcete ještě trýznit? Buď vy anebo Wolfe byste se měli zachovat tak slušně, jak on naznačoval —“

„Trýznit?“ ušklíbl jsem se. „Ani za boha ne, pane. Nevím, jak je to se slušností, ale Wolfe a já vždycky uděláme, co řekneme, že uděláme, což je obyčejně právě to, co řekne on. Ale vy dvě děcka jen všechno důkladně ztížíte, budete-li se ukazovat takhle veřejně zrovna na výstavě. Osgood je zatraceně obtížný klient už tak, jak je to teď. Buďte tedy vy dva aspoň tak chytří, pro dobré nebe, a odložte své schůzky aspoň o několik dní. Všichni lidé z celého okresu vás oba znají a tady si spolu stojíte v dohledu kdekoho. Učiníte-li to, oč vás žádám, zaručuji vám, že Wolfe a já budeme tak slušní a hodní jako páreček hrdliček… a že tu potvrzenku Osgood nikdy neuvidí.“

Jimmy se mračil: „Co tedy?“

„Rozejděte se. Zmizte! A každý jinam. Okamžitě. Vy jděte druhou stranou a já vyprovodím slečnu tudy, kudy jsem přišel.“

„Má pravdu, Jimmy. Bylo to strašně nerozumné, ale když jsi naléhal —“

„Prosím, prosím, zmizte! Za poslední tři minuty se tady zastavilo nejméně deset lidí a všichni čuměli na vás.“

„Musím však vědět —“

„Zatraceně, dělejte, co vám říkám!“

„Prosím tě, Jimmy!“

Vzal ji za ruku a díval se jí do očí a dvakrát vyslovil její jméno asi tak, jako by ji zanechával připoutanou ke kolejím, po nichž se řítí rychlík. Konečně se odtrhl. Vyzval jsem ji, aby šla se mnou, a vyšli jsme dveřmi, jimiž sem vstoupila. Venku jsem ji vzal lehce za loket a cestou jsem jí říkal:

„Mám nutnou práci a musím vás opustit. Vedla jste si jako nerozumné dítě. Je pravda, city jsou city a tak dále, ale rozum je rozum! Běžet si o pomoc k Jimmovi Prattovi, když už máte pomoc Nera Wolfa! Nestýkejte se s ním! Předpokládám, že máte někde schůzku s otcem. Jděte tam, čekejte na něj a cvičte se v chladném myšlení.“

„Ale já jsem… mluvíte, jako bych…“

„Nemluvím jakoby vůbec nic, něco — jakoby —! Nedělejte si ještě starosti s tím, jak mluvím. Tady se rozloučím. Na shledanou v mateřské školce!“

Opustil jsem ji uprostřed husté tlačenice, pomyslil jsem si, že je to zrovna tak dobré jako kdekoli, a razil jsem si lokty cestu napříč proudem zástupů do míst, kde bych mohl postupovat rychleji, aniž bych projevoval příznaky poděšeného spěchu. Trvalo mi necelých pět minut dostat se do stanu metodistek. Wolfe tam dosud seděl za stolem, vypadal na skládací stoličce jako opuštěná skála. Pravděpodobně předtím ještě nikdy v životě netrávil tak dobré jídlo za tak mizerných podmínek.

Vzhlédl na mne s mrakem na čele: „Nu? Pan Bennett?“

Sedl jsem si, přikývl jsem a hledal jsem vhodný tón hlasu. „Musím ti stručně ohlásit něco, velmi milého. První: Pan Bennett tady bude asi tak za deset minut. Slíbil. Druhé: Objevil jsem Nancy Osgoodovou s Jimmym Prattem v kravíně, kde spolu rozmlouvali o možnostech získání listiny, kterou mám v kapse. — Třetí: V témž kravíně jsem našel pana Bronsona, ležícího pod kupou slámy, mrtvého. Má v prsou zaražené vidle, nejspíš probodnuté srdce. O tom posledním neví kromě mne nikdo. Aspoň ještě nevěděli, když jsem odcházel.“

Wolfe zavřel oči, potom je zase napůl otevřel. Zhluboka si vzdychl. „Hlupák. Řekl jsem přece tomu člověku, že je hlupák!“

[15]

Přikývl jsem. „ba, řekl jsi mu také, že ho začínáš podezírat, že se vrhá do podniku, který se může ukázat ještě větším omylem. Madam Shasta, tamhle dole v budce, ta tomu říká čtení budoucnosti a dostává za to desetník.“ Vylovil jsem z kapsy dva pěťáky a přistrčil jsem mu je přes stůl. „Poddám se. Jaks to věděl?“

Povýšeně mou nabídku přehlédl. „Zpropadeně!“ mumlal si pro sebe. „Zase pozdě. Měl jsem včera večer telefonovat Saulovi nebo Fredovi, aby přijel nočním vlakem. Bronson měl být dnes ráno sledován. Jakmile by byl přinucen otevřít pořádně ústa, byl by nám dodal všechny důkazy, jež potřebujeme. Nejsem nějak ve své kůži, Arku. Všecko mi utíká pod rukama. A jak bych také, u sta hromů, jak bych vlastně mohl být pořádné ve své kůži? Když se člověk honí dokolečka v takovém blázinci a nemá si ani nač sednout… Za to mohu poděkovat tomu uličníkovi Shanksovi. Nu, dobrá.“ Ještě jednou si povzdychl. „Říkáš, že to ještě nikdo neví?“

„Tak jest. Kromě toho chlapa, který to provedl. Čekal jsem tam na Bennetta a viděl jsem Nancy, jak vstoupila do jedné kůlny na dobytek. Sledoval jsem ji jen tak. Sešla se tam s Jimmym Prattem v odděleném stání, kde nebyla kráva, ale kupa slámy. Vytvořil jsem z té sleziny trojici a povídali jsme si. Přišel tam čeledín a nabral na vidle část z té kupy slámy a odhalil botu a kus nohavice. Nikdo si toho nevšiml, jenom já a shrnul jsem na to zase slámu nenápadně nohou. Doprostřed té kupy byly zaraženy vidle, kolmo, sláma je zakrývala až do čtvrtiny násady. Prohmátl jsem to rukou a objevil jsem, co těm vidlím slouží za jehelníček. Rovnou v prsou. Byl už tuhý. Nařkl jsem toho Romea s Julií z hloupé nešikovnosti, poradil jsem jim, aby s tím slézáním chvilku počkali, a vyhnal jsem je, každého jiným směrem. A hned jsem spěchal k tobě.“

„Lze tedy očekávat objevení vraždy, jakmile někdo odstraní ještě další slámu, což?“

„Tak asi. Což se už zatím také docela dobře mohlo stát, ale může se to také stát až zítra.“

„Ale pravděpodobně dříve. Ztratil ses odtamtud, abys unikl případnému vzruchu?“

„Abych ti podal zprávu. A také abych ti pověděl o Bennettovi. A abych zachránil Nancy před nepříjemností od jejího otce za to, že se stýká s tak nevhodnou společností, a ze strany policie za to, že si takřka sedá na mrtvolu zavražděného člověka.“

„A vás všechny tři viděl ten člověk, který odnášel slámu?“

„Jistě. A několik jiných lidí. Neměl bych se teď vrátit a objevit mrtvolu?“

Wolfe zavrtěl hlavou. „To by nepomohlo. A ta smečka úředních pátračů nebude mít asi žádnou stopu, takže není naspěch. Nikdy bych si nepomyslel, že by ten Bronson byl takový osel a poskytl mu takovou příležitost, ale on se s ním ovšem někde sejít musil. Ale o to všechno je teď důležitější a bezodkladné, abych — ach! Bohudíky! Dobré odpoledne, pane.“

Lew Bennett, stále ještě bez kabátu a úplně bez dechu, stál vedle nás a stručně poděkoval na pozdrav. „Chcete se mnou mluvit? Horší chvilku jste si už vybrat nemohl. Nejnevhodnější doba.“

„Pan Goodwin mi pověděl. Lituji, ale nemohu si pomoci. Posaďte se, pane. Napijete se s námi kávy?“

„Postojím, jen postojím, děkuji. Jakmile bych si sedl… co jste si přál?“

„Už jste obědval?“

„Ne.“

„Jak nesmyslné!“ Wolfe potřásal hlavou, jako by ho káral. „Ani uprostřed nejobtížnějších a nejzmatenějších pátrání jsem nikdy nevynechal ani jediné pravidelné jídlo. Žaludek, který je příliš dlouho prázdný, způsobí rozředění krve a poruší funkce mozku. — Arku, objednej porci fricassé! — Proboha, pane, prosím pěkně, sedněte si!“

Pochybuji, že by na něj měl Wolfe nějak obzvláštní vliv. To udělala jistě jen vůně jídla. Viděl jsem, jak se mu chvěla chřípě. Váhal, a když jsem zamával na jednu z metodistek a řekl jsem jí, aby to přinesla se zvláštním přídavkem knedlíčků, což byl vynález Wolfův, podrobil se a klesl na sedačku.

Wolfe řekl: „Tak je to lepší. A teď. Byl jsem najat panem Osgoodem, abych vyřešil záhadu vraždy, a potřebuji k tomu něco zvědět. Snad si budete myslit, že jsou mé otázky zbytečné, bez vztahu k věci, ba dokonce pošetilé; budete se však velice mýlit. Mým jediným vážným nedostatkem je častá letargie, a proto snáším okolo sebe pana Goodwina, a dokonce mu platím za to, aby mi ji pomáhal překonávat. Před osmačtyřiceti hodinami, v pondělí odpoledne jste říkal panu Prattovi na jeho terase, že je tady na výstavě aspoň tucet členů vaší Ligy, kteří očekávají váš návrat, a že až ti lidé uslyší, co jim povíte, že se bude něco dít. To jste na Pratta křičel z plna přesvědčení. Jaké dění nebo jaké kroky těch vašich členů jste měl na mysli?“

Bennett na něj zíral s otevřenými ústy. „Určitě ne vraždu,“ odpověděl krátce. „Co tohle má s tím —“

„Prosím pěkně.“ Wolfe na něj kýval prstem. „Řekl jsem vám, že nejsem osel. Položil jsem vám prostou a přímou otázku. Nemůžete na ni stejně prostě odpovědět? Vím, že jste na Pratta křičel v hněvu a rozhořčení. Ale co jste měl na mysli?“

„Vůbec nic.“

„Docela nic?“

„Nic určitého. Zuřil jsem. Všichni jsme byli rozvztekleni. To, co on s tím býkem zamýšlel, to byl ten nejzatracenější zločin a urážka —“

„Vím. Hledíme-li na to z vašeho stanoviska, souhlasím úplně. Ale nedošlo vůbec k žádným rozhovorům o prostředcích a způsobech, jak by tomu mohlo být zabráněno? Například: Nenavrhl někdo tajně odstranit Hickoryho Césara Grindona a nahradit ho jiným býkem?“

Bennett se chystal promluvit a nechal toho. V očích měl výraz opatrnictví, skoro ostražitosti. „Ne,“ odpověděl úsečně.

Wolfe vzdychl. „Dobrá. Přál bych si, abyste pochopil, že vyšetřuji vraždu, nikoli nějaké spiknutí k podvodu s býkem. Ty knedlíčky byste si měl sníst, dokud jsou horké. Snad uděláme líp, počkáme-li s tím, až budete po jídle.“

„Jen pokračujte. Jakmile dojím, hned odtud odejdu.“

„Dobře. Neřekl jsem a netázal jsem se, zda někdo z Ligy vyměnil býka, anebo zda se o to někdo pokusil. Tázal jsem se pouze, zda bylo o takové možnosti uvažováno, což by bylo ve vašem hněvu pochopitelné. Ale to, co skutečně vědět potřebuji, je tohle: Byl by takový záměr proveditelný?“

„Proveditelný?“ Bennett polkl kus výtečného kuřete. „Po zákonu by to byl zločin.“

„Ovšem. Ale — prosím vás o to, věnujte tomu důkladnou úvahu jako otázce velmi vážné — mohlo by se to podařit?“

Uvažoval a žvýkal chléb s máslem. „Nemohlo. Byl tam Monte McMillan.“

„Kdyby tam pan McMillan nebyl, nebo kdyby byl společníkem v takovém záměru, mohlo by se to podařit?“

„To by potom šlo.“

„Bylo by tedy možné nahradit Césara jiným býkem, který by se mu dostatečně podobal, aby výměna nemohla být bez podrobné prohlídky odhalena nikým, kdo nebyl zcela seznámen s jeho podobou?“

„To by se mohlo podařit.“

„A přece — César byl skvělý býk, poctěný první cenou celých Spojených států.“ Wolfe si s úšklebkem nadsedl na své skládací židli. „Nebyl to jedinečný exemplář svého druhu?“

„Tedy — to zas ne, ani nápad, pane. Tady je vidět, že jste laik, nemůžete to znát. Jsou spousty velice dobrých býků a slušný počet velikých, skvělých kusů. Že je poctěn první cenou, je docela v pořádku, je to spravedlivé a platí to, ale někdy je rozdíl, kterým se ten nejlepší liší od dalších, docela nepatrný. Loni na celostátní soutěži v Indianopoli dosáhl César 96 bodů a Portchester Compton 95. Jinou věcí je ovšem jejich potomstvo. Záznamy o jejich dcerách a synech. César měl jednapadesát AR dcer —“

„A 9 AR synů. To jsem už slyšel. A to ovšem na něm není možno vidět. Ale stále ještě nejsem spokojen. Kdyby byl César vyměněn za jiného býka, třeba, nu, řekněme, že by to udělal Clyde Osgood… nemohl by k tomu použít býka přibližně stejně kvalitního, protože byl určen k porážce, a tací menší šampióni jsou rovněž oceňováni vysoko. Je možné, aby celkem průměrný býk, poměrně daleko nižší hodnoty, aby se takový býk svým vzhledem podobal býku poctěnému první cenou?“

„To je docela snadno možné. Na vzdálenost, řekněme, asi sto metrů. Záleželo by ovšem na tom, kdo se na něj dívá.“

„Jak dosahuje býk před výstavním soudcovským sborem svých bodů?“

Bennett polkl knedlíček. „Bodovací tabulka, podle níž se posuzuje, má 22 záhlaví s celkovým úhrnem 100 bodů, to jest možných sto bodů za naprostou dokonalost, jíž ovšem dosud žádný býk nedosáhl. Vzrůst, držení těla a souměrnost je 10 bodů. Hlava 6, rohy 1, krk 3, kobylka 3, ramena 2, hruď 4, hřbet 8, vnější tvar ledví 3, boky 2, zadek 6, břicho 10 a tak dále. Největší počet bodů za jednotlivé záhlaví je 20, a to za vyměšování, naznačující barvu potomstva, a také za zabarvení produktů od krav. To se posuzuje podle pigmentových výmětů z pokožky, které mají být temně žluté s odstínem do oranžova, mají být nejpatrnější na uších, na konci oháňky, okolo očí a nozder, na šourku a u kořene rohů. Kopyta a rohy mají být žluté. Věda odhalila, že je velice úzký vztah mezi barvou kůže, barvou vnitřního tuku a barvou mléka a másla. Uvažte, že jen toto záhlaví tvoří 20 bodů z jednoho sta, a že m
ůžete o té věci něco vědět teprve po zevrubném zkoumání a takřka laboratorních zkouškách výmětů. Pokud jde o samu peněžní hodnotu, býkův záznam v AR je důležitější než jeho výsledky na výstavách a dosažené body. Tak například při dražbách v roce 1935 dosahovali průměrní AR býci ceny 2000 dolarů. Býci, kteří ještě nebyli AR, ale měli AR dcery, dosahovali průměrně ceny 533 dolary. A býci, kteří nebyli AR a neměli AR dcery, dosáhli jen průměru 155 dolarů za kus. A téhož roku byl prodán Langwater Reveller za 10 000 dolarů.“

Wolfe přikývl. „Tedy tak je to. Jemné podrobnosti rozhodují, jako obyčejně. Tím bychom měli objasněnu otázku hodnoty a ceny v poměru k vzhledu. Další otázka… byl jsem svrchovaně překvapen tím, co jste mi pověděl včera do telefonu, když jsem vás volal z Osgoodova domu. Byl bych s určitostí očekával, že každé čistokrevné tele dostane hned po vylíhnutí nesmazatelnou značku. Vy jste mi však pověděl, že jediné kusy, které jsou označeny — tetováním v uchu jste říkal — jsou ty, které mají jen jednu nepřerušovanou barvu bez kresby, tedy prostě dokonale jednobarevné, bez bílých skvrn.“

„Tak jest.“

„Takže kdyby byl César nahrazen jiným býkem, nemohlo by to být prokázáno tím, že by mu chyběla určitá značka totožnosti.“

„Správně. Jedině srovnáním jeho vzorku vybarvení s vaší znalostí vybarvení Césarova, nebo podle náčrtků na jeho registrační kartě.“

„Tedy tak. Mluvil jste o náčrtcích nebo o fotografiích. Jak jsou pořizovány?“

„Pořizují je sami chovatelé hned po vylíhnutí telete nebo nejpozději do věku šesti měsíců. Na zadní stránce tiskopisu přihlášky k registraci jsou natištěny obrysy hovězího kusu, schematický pohled z obou stran a zpředu. Do těchto obrysů zakreslí chovatel kresbu kusu, tedy tvary jeho barevných skvrn, vyznačí skvrny bílé, světlou srnčí, tmavou srnčí a načervenalou srnčí barvu, hnědou a strakatiny. Náčrtky jsou zařazeny v naší úřadovně ve Fernborough a tvoří trvalý a stálý záznam totožnosti po celý život kusu. Jejich otisky jsou také na certifikátu o záznamu. Koupíte-li si býka a chcete-li vědět bezpečně, že dostáváte právě toho, kterého vám udánlivě prodávají, porovnáte prostě jeho barvu a kresbu vybarvení s náčrtkem.“

„Rozuměl jsem vám tedy včera v telefonu správně. Hned se mi to zdálo trochu lehkomyslné.“.

„Je to obecná metoda. Na celém světě,“ prohlašoval Bennett škrobeně. „Nikdy se ještě nevyskytla nejmenší potíž.“

„Nechtěl jsem se nikoho dotknout, pane Bennette. Jestliže se to osvědčuje, vaší věci to postačí.“ Wolfe vzdychl. „Ještě jediné, zatímco si sníte koláč a vypijete kávu. Toto může vyžadovat trochu uvažování a snad rozpomínání. Uvažujme o tom jako o předpokladu. Jen čistě teoreticky, prosím, řekněme, že Clyde Osgood skutečně pojal úmysl zaměnit Césara náhradním býkem. Kolik je tady býků, řekněme v okruhu takových padesáti kilometrů, kteří by se k tomu mohli hodit? Býci se slušnou vnější podobou k Césarovi, čím podobnější, tím lépe, podobní celkovým zjevem, kresbou vybarvení? Pamatujte, že by to nesměl být zase nějaký býk poctěný cenami, který stojí tisíce.“

Bennett odporoval: „Ale vždyť jsem vám řekl, že by to nemohlo projít, dokud tam byl McMillan. Ať už by se náhradník podobal Césarovi sebevíc, Monte McMillan by ho poznal takřka okamžitě. Ten by byl rozeznal Hickoryho Césara Grindona od kteréhokoli druhého býka na světě.“

„Už jsme si řekli, že je to teoretický předpoklad. Ostatně prve jsme mluvili o tom, jak by to vypadalo, kdyby tam McMillan nebyl nebo kdyby na tom úskoku spolupracoval. Udělejte mi to kvůli, pane, a brzy s tím budeme hotovi. Kolik je takových býků v okruhu padesáti kilometrů?“

„Tohle už není otázka, to je jako pořádná objednávka.“ Bennett pomaličku žvýkal sousto koláče, míchal si kávu a uvažoval. „Vždyť je jeden přímo tady na výstavě, nahoře v pavilónu. Býk z Willowdalu, tříletý. Do smrti se nedostane do Césarovy třídy, ale povrchně se mu velice podobá, vzorkem kresby, držením těla a tak dále.“

„Jste si zcela jist, že ten býk v kůlně je z Willowdalu?“

Chvilku se Bennett tvářil opravdu polekaně, ale hnedle se mu ulevilo. „Ale ano, určitě je to Willowdale Zodiac, je to docela v pořádku. Před chvílí byl posuzován a v pigmentu klesl hluboko pod průměr.“ Usrkl kávy. „Potom tamhle u Hawleyových mají býka, Orinoco se jmenuje, který by se mohl dobře hodit, až na to, že má úzké ledví. Ale toho si můžete a nemusíte všimnout, i když jste mu docela nablízku. Záleží ovšem na tom, v jakém úhlu na něj hledíte. Pak jednoho má paní Linvillová, tam na druhou stranu za Crowfieldem má statek, a ten by se hodil dokonce lépe než Orinoco, nevím však jistě, má-li ho právě doma. Slyšel jsem, že ho posílala do Syracus. A potom ovšem dalším velmi podobným býkem by byl Hickory Buckingham Pell, Césarův dvojnásobný bratr, ale ten pošel.“

„Kdy zahynul?“

„Asi před měsícem. Sněť slezinná. Tehdy, kdy uhynulo McMillanovi takřka celé stádo.“

„Ano. To byla ta krutá rána. Byl Buckingham také cenami vyznamenaný býk?“

„I toto! On i César byli oba počati starým Hickory Gabrielem, skvělým a překrásným býkem, ale ať je býk jakkoli krásný a jakkoli skvělý, nelze očekávat, že pokaždé trefí správné složení, jak my říkáme, správnou kombinaci při početí, i když je matka stejně kvalitní nebo i táž a jediná kráva. Buckingham byl velmi krásný na pohled, ale jeho výmětky pigmentu byly špatné a jeho dcery jsou jen podřadné, podprůměrné, docela obyčejné krávy. Nebyl na žádné výstavě od roku 1936, kdy dosáhl v Jamestownu 68 bodů.“

„Na něm tedy nám nezáleží, byl už přece mrtev. A co v Osgoodově stádě, tam by se byl náhradník nenašel?“

Bennett potřásl pomalu a uvážlivě hlavou. „Těžko. Mají tam velice slibného mladého býka, Thistleleaf Lucifer se jmenuje, který by snad mohl přijít v úvahu. Ale ten je spíše strakatý, nemá srnčí barvu, jakou měl v převládající míře César. Ale i přesto, kdybyste neměl nejmenší příčiny něco podezírat, mohl byste i to přehlédnout; nebo pozorovatel, který nemá Césarovu kresbu dobře v paměti, by si toho také třeba nepovšiml, protože jinak se mu velice podobá a držení těla má úplně stejné, jak se pamatuji.“

„Jakou má Lucifer peněžní hodnotu?“

„Těžko říci. V dražbě by záleželo…“

„Jen takový hrubý odhad?“

„Ó, to mohu rovnou říci, tak něco mezi 500 až 800 dolary.“

„Tedy tak. Pouhý zlomeček 45 000 dolarů.“

Bennett zachrčel: „Ještě nebyl na světě býk, který by stál za 45 000 dolarů. McMillan nedostal ty peníze za Césara jako spravedlivou a rozumnou cenu. Byl to vlastně úplatek, který mu Pratt nabídl, aby mohl provést svůj kozácký kousek, aby McMillana k tomu získal. Je to neuvěřitelné a je to hanba. Ostuda. Jeden nebo dva z našich lidí jsou ochotni McMillana omlouvat proto, že utrpěl strašlivou ránu, když pozbyl uhlákem osmdesát procent svého slavného stáda, že byl zoufalý a že to byla lákavá nabídka spousty peněz. Ale já prohlašuji, že načisto nic na tomto božím světě nemůže takový čin omluvit, a většina členů se mnou souhlasí. Raději bych spáchal sebevraždu, než bych — hola, Jiří, tady jsem! Už jsem se chystal zpátky, co je?“

Jeden z mužů, jichž jsem si povšiml tam na prostranství mezi provazy, vysoký a širokoramenný člověk s chybějícím zubem vpředu, se k nám hrnul, narážeje do sedaček.

„Copak se nedovedou beze mne obejít ani deset minut?“ tázal se Bennett. „Co se zase stalo?“

„U nás na soudcovském paloučku se nestalo nic,“ vykládal příchozí. „Nemůžeme však odvádět dobytek ani vyvádět z kůlen, protože je tam šílená tlačenice. Je tam dav — snad milión lidí. Někdo našel mrtvolu člověka pod kupou slámy v kůlně holštejnských. Byl proražen vidlemi. Zavražděn.“

„Dobrý bože!“ Bennett vyskočil. „Kdo je to?“

„Nevím. Nic se tam člověk nemůže dovědět. Měl bys vidět ten dav…“

Víc jsem neslyšel, protože už oba odcházeli. Metodistka se vydala za Bennettem, ale zastavil jsem ji a řekl, že to vezmu na sebe. Řekla si o 90 centů, odlehčil jsem si tedy o dolarovou bankovku a sedl jsem si naproti Wolfovi na své místo za stolem.

„Pro mne nejpřirozenější by bylo, abych se tam vypravil,“ řekl jsem. „Trochu okolo vyzvídat…“

Wolfe zavrtěl hlavou. „Už jsou tři hodiny pryč. Máme také své vlastní starosti. Hleďme si jich.“

Po jistém úsilí vstal, obrátil se s posledním sveřepým pohledem na skládací židli a odešli jsme. Venku se teď dalo snadněji proplouvat za svým cílem než dřív, protože davy, místo aby se pohybovaly křížem krážem sem a tam, táhly nyní jediným směrem a v přímé čáře k místu, kde byly pavilóny s dobytkem. Což byl směr právě opačný od toho, kterým jsme se vydali my dva s Wolfem. Lidé teď vypadali vzrušeni a plni smyslu a účelu, jako by se byli právě doslechli o nějaké kořisti, na niž se lze vrhnout a zhltnout ji k obědu. Přidržovali jsme se okraje cesty a šlo se nám dobře, unikli jsme všem srážkám, zácpám a postrkování, které byly předtím nevyhnutelné.

Karel E. Shanks nebyl nikde v dohledu ani nablízku našich vystavených orchidejí, ale byl tam Raymond Plehn, který vystavoval jakési podivné zvláštnosti s latinskými jmény ještě delšími, než byla jména Wolfových kříženců. To jsme ho uviděli poprvé, ačkoli jsme si samozřejmě se zájmem prohlédli jeho vystavené kytičky, které s našimi vůbec nekonkurovaly, protože měly být posouzeny v docela jiné kategorii. Celá ta výstavní budova, se svými nekonečnými rozlohami stolů a lavic, na kterých bylo vystavováno všechno myslitelné býlí od pampelišky až po třímetrový zázračný klas kukuřice, se zdála mít toho odpoledne právě tolik návštěvníků jako kdykoli dřív. Pravděpodobně to byli lidé, kteří ještě o vraždě v kůlně holštejnských neslyšeli, nebo naopak se tam už dost namačkali v tlačenici a najednou si uvědomili, že je zeleniny a kytičky zajímají víc než mrtvoly zavražděných.

Wolfe vyměnil několik přátelských slov s Plehnem a hned jsme se dali do práce. Jedna z našich osmnácti květinek se pohněvala a projevovala známky uvadání. Strčil jsem ji pod lavici a přikryl starými novinami. Všechny ostatní jsme velice důkladně prohlédli, narovnávali jsme jim lístečky, které to potřebovaly, několik jsme jich nově podepřeli pěknými dřevěnými tyčinkami a odstranili jsme asi půl tuctu květů, jichž okvětní plátky nebo pestíky začínaly měnit barvu.

„Celkem vzato — vypadají nádherně,“ řekl jsem Wolfovi.

„Suché,“ zachrčel, prohlížeje si zblízka jeden list. „Bohudíky se ještě neobjevil jediný červený pavouk. — O, dobré odpoledne, pane Shanksi.“

Ve čtyři hodiny přišel sbor soudců s průvodem a s bodovacími tabulkami. Hlavní bodující rozhodčí byli dva. Jeden byl chlap s tváří jako měsíc, předseda Hortikulární společnosti východních států, a druhý Cuyler Ditson, který nás už několikrát posuzoval na metropolitních výstavách v New Yorku městě. Tahle dvojice začala po kytičkách šilhat, mhouřit na ně oči, omrkávat je, potom hezky zblizoučka prohlížet, zkoumat mezi prsty a diskutovat, a za chvilku tady byla docela slušná tlačenice zvědavců nebo zájemců z obecenstva.

Bylo to tak příliš snadné a předem jisté, a pokud šlo o naše albiny, byli s tím také tak brzy hotovi. Až to vypadalo docela hloupě po všech těch starostech a po té úzkostlivé péči, kterou jsme svým rostlinkám věnovali. Vypadalo to hloupě, i když Wolfe dostal zlatou medaili a všechny tři stuhy a Shanksovi se dostalo jen utěšivého poklepání na rameno. Ale ti oba. Shanks i Wolfe, věděli velmi dobře, jak to bude vypadat v příštím čísle odborného magazínu pěstitelů orchidejí, a stejně dobře věděli, kdo všechno to bude číst. Snanks byl ještě ke všemu tak hloupý, že se rozzuřil a pokusil se vyvolat s Cuylerem Ditsonem hádku, ale Raymond Plehn se mu vysmál, až se řehtal jako kůň.

Když páni soudcové odešli, rozešel se také dav diváků. Wolfe a Plehn, který rovněž zvítězil ve své soutěži, začali spolu vystrkovat pyšné brady a jak jednou tohleto začne, to už jsem dobře znal, potáhne se to donekonečna. Nebudou tihle kytičkáři vědět, kdy přestat. A tak jsem se octl tváří v tvář náramné nudě. Wolfe řekl, že když už tedy máme ten rozsudek za sebou, chtěl by teď květiny postříkat tabákovým výtažkem a mýdlem. Vyhrabal jsem tedy žádané věci z hloubi dna jednoho z obou našich bednění, došel jsem pro konev vody a namíchal jsem směs nikotinu a mýdla do stříkačky. Wolfe provedl s Plehnovou pomocí celou tu svou práci nesmírně důkladně, odložil stříkačku na lavici a dal se znovu do nafoukaného žvanění o kytičkářském řemesle, kterému on říkal sport. Sedl jsem si na bednu a zíval jsem. Povolil jsem si uzdu a nechal jsem svého ducha poletovat okolo a hledat med v myšlence, která mě napa
dla po jedné z otázek, které kladl Wolfe panu Bennettovi. Ale doufal jsem v dobrotivost nebe, že právě tohle nebude řešení, neboť podle toho bychom byli docela určitě nemožní a nedobelhali bychom se k odhalení a k důkazu za nic na světě. A pokud by potom šlo o naději na nějaký honorář od Osgooda — to bychom mohli rovnou a hned teď zabalit, svých pět švestek a odjet domů.

Mrkl jsem si na zápěstí a viděl jsem, že je za pět minut pět, což mi připomnělo Lily Rowanovou a její slib, že si přijde o páté pro orchideje. To mi zase poskytlo látku k přemýšlení, totiž, že jsem si začal vymýšlet takovou poznámku, abych ji hned na začátku zdrtil na prach. Vypadala ta žába opravdu na to, že ještě nikdy nebyla rozdrcena tak, aby to stálo za řeč. A ustavičně se mi zdálo, že to jednou potřebuje jako sůl. Nazývat člověka Eskamilem jako nevinný žert, no, to je konečně docela v pořádku, ale jestliže to někdo začne dělat hned potom, když se ten dotyčný málem zabil na útěku přes plot před zuřivým býkem, to potom musí posměváček očekávat odplatu.

Ale tu drtivou poznámku jsem si vůbec nevymyslil. Prvním vyrušením z hluboké úvahy byl odchod Plehnův, který byl mnohomluvný při loučení zrovna tak jako předtím při vychloubání se svými nepojmenovatelnými kytkami. Druhým vyrušením bylo něco tělesně vzdálenějšího, aspoň když se to poprvé objevilo. Ale bylo to daleko protivnější a nepříjemnější. Nejprve jsem uviděl nějakého člověka, jak na mne ukazuje prstem. Dole v uličce, snad asi deset kroků ode mne stál a natahoval ke mně ruku a mířil na mne ukazováčkem. Ani na okamžik jsem nepochyboval o tom, že je to ten nohatý chlapík v pracovním overalu, kterého jsem viděl po poledni tahat slámu v kůlně holštejnských. Po jeho pravici stál kapitán Barrow ze státní policie a po levici okresní návladní Waddell. Jak jsem se na ně zadíval s čelem zachmuřeným nelibostí, vykročili ke mně.

Řekl jsem Wolfovi koutkem úst: „Koukej, společnost přichází.“

Patrně se domnívali, že ten ošetřovatel krav bude nadále zbytečný, protože s nimi dál nešel, ale odcházel zase po svých. Ti dva však si zamířili rovnou k oběti, jíž jsem byl nepochybně já. Hleděli přiměřeně kysele a jen maličko kývli hlavou, když jsme je my dva s Wolfem celkem zdvořile pozdravili.

Wolfe řekl: „Doslechl jsem se, že pánové mají na krku nový hezký případ vraždy, a tentokrát není ani zapotřebí, abych se namáhal já s opatřováním důkazů, že to není nehoda z boží milosti a božího dopuštění. Což?“

Waddell cosi zamumlal, ale Barrow si nevšímal ani Wolfa, ani Waddella a přistoupil rovnou ke mně, podíval se na mne a pravil: „Tentokrát jste to vy, od koho bych si potřeboval opatřit jakési důkazy. Vezměte si klobouk a pojďte se mnou!“

Ušklíbl jsem se. „A kampak, smím-li prosit?“

„Do kanceláře šerifa. Milerád vám ukážu cestu. Počkejte minutku.“

Vztáhl ke mně pracku. Založil jsem si ruce na prsa a odstoupil jsem o krok nazad. „Raději minutku počkejme oba. Mám u sebe pistoli a zbrojní pas. Ta bouchačka mi po zákonu patří a po zákonu si hoví v mé kapse. Nepřejeme si přece hromadu všelijakých hloupých zmatků, že ne?“

[16]

Wolfe promluvil slaďounce: „Dám vám na to své slovo, kapitáne, že vás v mé přítomnosti neodstřelí. Velmi dobře ví, jak se mi násilí hnusí. A mimochodem, hleďme, vždyť ta pistole je mým osobním vlastnictvím. Dej mi ji, Arku.“ Vyňal jsem ji z pouzdra a podal mu ji. Přidržel si ji rovnou pod nosem a podrobně si ji prohlížel. Za okamžik pravil: „Je to Worthington 0.38, číslo 63092T. Jestliže trváte na tom, kapitáne, že ji musíte mít ve své kapse — protizákonně, jak správně naznačuje pan Goodwin — napište mi potvrzenku a dovolím vám, abyste mi ji odebral.“

Barrow zachrochtal jako dopálený vepřík. „Jděte do háje s takovými komediemi. Nechte si tu zatracenou bouchačku. Pojďte, Goodwine!“

Zavrtěl jsem odmítavě hlavou. „Jsem tady, kde jsem, rovněž docela po zákonu. Za čím se to ženete? Žádáte-li si ode mne nějakou laskavost, požádejte o ni. Chcete-li mi udílet rozkazy, ukažte mi napřed něco podepsaného někým, kdo na to stačí. Znáte pravidla této hry stejně dobře jako já. Prozatím se mne nedotýkejte, ledaže jste jist, že dokážete vylízat všechno, co si nadrobíte.“

Waddell do toho řekl: „Známe tak trochu zákony, aspoň tak po našem venkovském způsobu. Byla spáchána vražda a kapitán Barrow vám chce položit několik otázek.“

„Tak ho nevyrušujte a nechť se ptá. Nebo, jestliže si přeje se mnou konferovat v soukromí, ať mě požádá, ale ať na mne nebafá jako kousavý hafan.“ Obrátil jsem se k Barrowovi: „Čerta, vždyť já vím, co chcete. Viděl jsem tu opici, která vás přivedla a ukazovala na mne prstem. A vím také, že mě ten chlap viděl dnes po poledni u kupy slámy v kůlně Holštejnského dobytka, jak jsem rozmlouval s dvěma přáteli. Vím také, z doslechu, že byl pod tou kupou nalezen mrtvý muž, právě v té stáji, že byl proboden vidlemi, které v něm trčely. Předpokládám, že to byla táž kupa slámy, u níž jsem stál, mívám už takové štěstí. A vy chcete tedy vědět, proč jsem tam byl a o čem jsem tam rozmlouval se svými přáteli a jaký jsem měl důvod, abych vrážel vidle do toho člověka, a doktor prohlásil, že je mrtev dvě hodiny a šest minut, a proto bych vám měl dát svůj podrobný jízdní řád od deseti hodin dnešního dopo ledne až do půl třetí a sedmi minut — je to tak?“

„Tak, správně,“ odpověděl Barrow celkem přijatelně. „Jenže nás zajímají více pohyby toho mrtvého muže než vaše eventuální kroky, a proto mi povězte, kdy jste ho viděl naposledy?“

Jen jsem se zazubil. „Zkuste to znova. Tohohle triku jsem nechal už před drahnými lety. Napřed mi musíte povědět, kdo to byl.“

Barrowovy oči neopouštěly mou tvář. „Jmenoval se Howard Bronson.“

„I zatraceně.“ Sešpulil jsem rty a nadzvedl obočí ve zdvořilém údivu. „Přítel Clyda Osgooda? Totožnost bezpečně zjištěna?“

„Ano. Potvrzena Osgoodem a jeho dcerou. Kdy jste ho naposledy viděl?“

„Asi o půl jedenácté dnes dopoledne, když vystupoval z Osgoodovy limuzíny před hotelem. Slečna Osgoodová, pan Wolfe a já jsme potom pokračovali dál v cestě zmíněnou limuzínou.“

„Znal jste se s ním dobře?“

„Nikdy jsem ho neviděl, až v pondělí odpoledne poprvé.“

„Měl jste s ním nějaké důvěrné styky?“

„Ne.“

„Vešel jste s ním v nějaký nahodilý osobní vztah?“

„Nu — ani to ne.“

„Nu, co — nu?“

„Nic. Řekl jsem ne.“

„Nějaké peněžní záležitosti jste s ním nevyřizoval? Platil vám nějaké peníze nebo jste snad platil vy jemu?“

„Ne.“

„Vysvětlíte mi tedy, jak je možné, že prázdné kožené pouzdro na peníze, které bylo nalezeno v jeho kapse, bylo pokryto vašimi otisky prstů? Uvnitř i zevně!“

Ovšemže ten ťulpas ránu výrazem své tváře včas ohlásil předem. Kdyby to byl nedělal tak hloupě, kdyby s tím vystřelil hned na začátku, mohl se dožít uspokojení na několika mých koktavých slovech, na troše uhýbání a nejistoty, ale takhle mi dopřál hromadu času k přípravě.

Usmál jsem se na něj. „Rozumí se, že to vysvětlím: Včera večer jsem našel u Osgoodových na verandě kožené pouzdro. Podíval jsem se dovnitř, nejsou-li tam nějaké listiny, podle nichž bych zjistil vlastníka. Objevil jsem, že je to Bronsonovo, a vrátil jsem mu to. Ani mě nenapadlo, po události tak prosté, abych, stíral své otisky prstů.“

„Ach, tak jste to měl připraveno?“

„Co jsem měl připraveno?“ tázal jsem se s tváří neviňátka. „To pouzdro?“

„To vysvětlení.“

„Ach tak, ano, tahám s sebou na venkov vždycky takový menší sklad se slušným výběrem, na venku to člověk snadno udá.“ Sevřel jsem maličko rty. „Proboha, užívejte jednou taky trochu božího daru myšlení. Kdybych byl toho chlapa zapíchl a vybral mu to pouzdro, nebo kdybych ho byl nalezl mrtvého a vybral ty peníze, zanechal bych na tom zevně i uvnitř, jak sám říkáte, bezpočet svých podpisů s adresou? Připadám vám tak hloupý, že bych náležel do takové třídy? Možná však, že vám sám mohu nabídnout zajímavou podrobnost. Vy říkáte, že je pouzdro prázdné. Včera večer, když jsem je nalezl a když jsem mu je vracel, bylo napěchováno svitkem peněz, který jsem tak zhruba odhadl na dobrých dva tisíce dolarů.“

V té chvíli se dal do díla génius Nero Wolfa. Neříkám génius jen proto, že si vymyslil ten strategický úskok, vždyť to byl pouze bystře pracující důvtip, říkám však génius proto, že předvídal potřebu svého úskoku tak dlouho napřed, že se mohl důkladně, nenápadně a zcela přirozeně připravit. Sám jsem v té chvíli nerozpoznal, nač to dělá; viděl jsem jen, aniž jsem tomu věnoval zvláštní pozornost, že jakoby znuděn rozmluvou, na níž neměl účasti, zastrčil mou pistoli do kapsy a vzal z lavice svou tlakovou stříkačku. Začal si hrát s regulátorem a s tlakovou rukojetí, jako by na tom bylo třeba cosi opravit.

„Radíte ni sám, abych užil božího daru myšlení,“ říkal Barrow s úšklebkem. „Zkusím to tedy. Vzal jste snad a podržel jste si něco z obsahu Bronsonova pouzdra?“

„Dnes? Vždyť jsem tu věc ani neviděl. Našel jsem to jen jednou.“

„Dnes anebo jindy. Vzal jste z toho něco?“

„Ne.“

„Vzal jste vůbec něco Bronsonovi? Něco, co měl u sebe nebo ve svých věcech?“

„Ne.“

„Jste ochoten podrobit se osobní prohlídce?“

Nemohl bych říci, že by se mi byla zrovna zatočila hlava, ale určitě mi zahučelo ve vedení. Tak na půl vteřinky se mi v kebulce prohánělo asi pět nebo šest možností v plamenné bitvě. Prozatím jsem Barrowovi skýtal jen široký úsměv, abych mu ukázal, jak jsem bohorovně klidný a nevinný. Současně jsem koutkem oka postřehl, že ukazováček Nera Wolfa, zpola skrytý za šosem kabátu na tlakové páčce stříkačky, se maličko zvedl a kýval na mne. Byl to zase jednou okamžik, kdy jsme měli napilno. Doufaje v dobrotivé nebe, že si znamení prstem vykládám správně, řekl jsem Barrowovi s nejzdvořilejší přívětivostí: „Promiňte mé zaváhání, ale pokouším se rozluštit otázku, co by vás asi víc mrzelo. Kdybych vám tu laskavost odepřel a přiměl vás k užití jiných způsobů, nebo vás nechal provést svou, abyste k svému nemilému překvapení pranic nenašel. Teď, kdy už nemám bouchačku a nemůžete mě odzbrojovat —“

Sprška nikotinu a mýdla ho zasáhla rovnou do obličeje s nečekanou prudkostí. Plný zásah pod plným tlakem Wolfovy kouzelné stříkačky.

Prskal a pištěl a uskočil stranou, docela oslepen. Tu nastal nový okamžik, v němž jsme měli neobyčejně napilno. Vrazil jsem ruku do náprsní kapsy, vyjel jsem s ní, a aniž jsem se zdržoval nějakou úvahou, spustil jsem své pouzdro z pštrosí kůže do postranní kapsy kabátu pana okresního návladního Waddella, který pokročil s hlasitým voláním vpřed, na pomoc policejnímu kapitánovi. Kromě těchto krátkých a střelhbitých pohybů rukou jsem se ani nepohnul. Barrow vytáhl z kapsy kapesník a začal si vytírat své plné oči. Z řad diváků se ozvalo mumlání. Wolfe, nabízeje svůj kapesník, říkal velice vážně a důstojně:

„Prosím tisíckrát za prominutí, kapitáne. Má hloupá neopatrnost! Nikterak vám to nemůže ublížit, nicméně —“

„Nechte si to, než vám to zarazím sám!“ Na Barrowově bradě a na uších se dosud perlily zažloutlé kapičky, ale oči si již zatím vytřel a osušil. Zahleděl se na mne a zuřivě se otázal: „Zatraceně chytrácký kousek, co? Kam jste to ulil?“

„Co jsem ulil? To jste se docela zbláznil?“

„Máte tentokrát secsakra pravdu, že jsem se zbláznil.“ Obrátil se jako vítr na Waddella: „Co ten chlap dělal, když mi tady ten tlusťoch postříkal obličej?“

„Nic,“ odpověděl mu Waddell. „Neudělal dočista nic. Pořád stál zrovna tady vedle mne. Ani se nepohnul.“

„Mohu připojit také své ujištění,“ dodával k tomu Wolfe. „Kdyby se byl pohnul, musil bych to vidět.“

Barrow se na něj vztekle zahleděl: „Vy jste tak mazaný, že člověku kloužete v ruce jak rybička, co?“

„Omluvil jsem se vám, pane.“

„I čerta! Jak by se vám líbilo jít s námi do budovy soudu?“

Wolfe zavrtěl hlavou. „Jste rozrušen hněvem, kapitáne. Nedivím se vám, mohu to pochopit, ale pochybuji, že to k něčemu povede. Zatknout mě například za to, že jsem vás nešťastnou náhodou postříkal v obličeji mýdlovou vodou, to by vypadalo… nu, přinejmenším jako schválnost, špatné sebeovládání —“

Barrow se otráveně obrátil k Wolfovi zády a oslovil Waddella: „Vy říkáte, že jste ho neviděl ani se pohnout?“

„Goodwina? Ne.“

„Nepodal něco Wolfovi?“

„To určitě ne. Vždyť byl od něho skoro na pět metrů.“

„Nic mu nehodil?“

„Ne.“

Už se tu shromáždilo tak asi dvanáct až patnáct čumilů na obou stranách naší skupiny nahoře a dole v uličce. Barrow zesílil hlas, aby je oslovil: „Viděl někdo z vás, jak tento člověk vytáhl něco z kapsy a podal to tady tomu tlouštíkovi, nebo že by to byl někam zastrčil či odhodil? Nebojte se promluvit. Jsem policejní kapitán Barrow a ta věc je velmi závažná.“

Nastalo všeobecné pokrucování hlavami a několik lidí mumlalo, že ne, že nic neviděli. Jakási ženština s dvojí bradou zvolala zbytečně hlasitě. „Koukala jsem na vás, na to stříknutí do vašeho obličeje a na všecko. Vypadalo to, jako byste tady hráli scénu do filmu, ale kdyby tenhle byl udělal něco, jak říkáte, tak bych to určitě viděla. Mám na to oči, vždycky vidím všecko, co se přede mnou děje.“

Ozvalo se několikeré příslušné zachechtání a Barrow se vzdal pokusů se svými amatérskými pomocníky. Rozhlédl se, až mi ho bylo líto. Dosud jsem se ani dost málo nepohnul. V okruhu asi tak dvou tří metrů nebylo nic, kam bych byl mohl něco ukrýt. Ve směru, kam jsem byl obrácen čelem, stály na lavicích kořenáče s orchidejemi; za mnou, daleko mimo dosah, stály stoly s vystavenými květinami Plehnovými; všechno bylo daleko z mého dosahu. Zůstával jsem nehybný s rukama zkříženýma na prsou.

Barrow už skoro úplně nabyl své dřívější neuhýbavé, vojácké důstojnosti. Soustředěně se ještě otíral kapesníkem za ušima a pod bradou a řekl mi: „Odvedu vás do soudní budovy k výslechu ve věci zavraždění Howarda Bronsona. Chcete-li se stále ještě pokoušet o to, abyste mě všemožně dopaloval, mohu si za dvacet minut obstarat soudní výrok, protože jste jistě aspoň důležitým svědkem…“

„Dovolte mi,“ přerušil ho Wolfe hláskem měkounkým, jako když kočka přede. „My jsme vám dozajista zavázáni k určitým ohledům, kapitáne, po tom, co se mou nešikovností právě přihodilo, určitě. Nemyslím, Arku, že bys měl trvat na soudním výroku. Nechceme zdržovat tam, kde bychom milerádi spolupracovali.“

„Jak si přeješ, šéfe.“

„Jdi. Tady je koneckonců málo soukromí pro takové důvěrné pohovory. Možná že za tebou za chvíli přijdu také. — A prozatím, pane Waddelle, máte-li pro mne několik volných chvilek, rád bych vám pověděl o odhalení, které jsem učinil včera večer a které se dotýká jak osudu Clyda Osgooda, tak i Howarda Bronsona. Vyptával jsem se Bronsona skoro hodinu a myslím, že vás to bude velice zajímat.“

„Tedy, vlastně… měl bych jít s kapitánem Barrowem…“

Wolfe pokrčil rameny. „Teď, kdy byl zabit také Bronson, je ta věc dvojnásob zajímavá.“

„Co tomu říkáte, kapitáne?“

„Jak myslíte,“ odpověděl mu Barrow. „Vy jste okresní návladní, vy máte vlastně nejvyšší velení. Dovedu se postarat o Goodwina sám.“ Znělo to, jako by k tomu potřeboval už jen rozžhavenou tyč a několik šroubových skřipců na palce u nohou. „Mám jít tedy sám napřed?“

Waddell přikývl. „Přijdu za vámi za chvilku.“

Řekl jsem ještě Wolfovi: „Až si přijde ta mladá dáma pro orchideje, řekni jí, že jsem šel na houby.“

Cestou po celé délce hlavní budovy a skrze tlačenici za hlavní tribunou sledoval mě Barrow se svým levým loktem asi dvacet centimetrů za mým pravým, jako by mi chtěl dokazovat, že byl v policejní škole dobrým žákem. Čekal na nás již policejní vůz se staženou střechou a s policistou za volantem. Bylo mi nařízeno, abych si sedl vedle uniformovaného řidiče, a Barrow se uvelebil vzadu. Nespouštěl ze mne oči ani na okamžik a uvědomil jsem si, že jeho podezření, že mám něco, čeho bych se rád zbavil, bylo Wolfovým výkonem se stříkačkou jenom utvrzeno.

Přes všechen výstavní dopravní ruch jsme již za pět minut zajížděli k vchodu do soudní budovy. Místo abychom vešli průčelím, jako včera s Osgoodem, když jsme šli navštívit návladního Waddella, obešli jsme dům okolo a vstoupili jsme vedlejším vchodem, k němuž nevedly schody. Chodba byla temná a páchla dezinfekcí a zaschlou šťávou žvýkacího tabáku. Policista šel napřed a otevřel nám dveře, označené nápisem ŠER F. Písmeno I se tomuhle šerifovi patrně nelíbilo. Vstoupil jsem za strážníčkem a Barrow mně byl v patách. Byl to velký, zašlý, jakoby začazený pokoj se zchátralými stoly a židlemi. Za jedním stolem v koutě seděl jediný přítomný, plešatý milostpán se zarudlou tváří a s brýlemi se zlatou obroučkou. Kývl nám na pozdrav a mlčel.

„Prohlédneme si vás,“ oznámil mi suše Barrow.

Přikývl jsem lhostejně a postavil jsem se tak, aby to měli snadné a rychle za sebou. Vím, že celek se skládá ze všech svých částí, a v té chvíli jsem také věděl, že toto je jedna z nezbytných částí. Wolfe mě, bohužel, musil předhodit vlkům, chtěl-li se domoci soukromé rozprávky s kapsou pana okresního návladního. Připustil jsem to tedy a dostalo se mi dalšího dokladu o tom, že ti lidé skutečně policejní školu vychodili. Udělali všechno až k rozpárání záložek a podšívek mého obleku. Když byli hotovi, vrátil jsem všecky ty rozličné věcičky na svá místa do kapes a sedl jsem si. Barrow nade mnou stál a zíral na mne svrchu. Podivoval jsem se v duchu, že si nešel omýt ruce a obličej, protože ten nikotin s mýdlem musil citelně štípat. Tuhý chlapík, venkovan s tváří potlučenou větry a deštěm, policajt s hroší kůží, řekl jsem si.

„Omylu jste se dopustil tím,“ řekl jsem mu, „že jste tam na nás přišel s plamenem v nozdrách, pane. Nero Wolfe a já jsme ctihodní soukromí detektivové, dbalí zákonů a opředení nejlepší pověstí, pane.“

Zachrčel. „Zapomeňte na to. Dal bych svůj měsíční plat za to, kdybych se dověděl, jak jste to provedl. Ale snad na to ještě někdy přijdu. Teď už ne. Nebudu se pokoušet o vytloukání klínu kladivem. Aspoň ne prozatím.“ Vzhlédl, aby se přesvědčil, že jeho policista sedí za svým stolem s papírem a s tužkou v ruce. „Chtěl bych jen vědět několik maličkostí. Trváte na tom, že jste Bronsonovi nikdy nic nevzal?“

„Trvám.“

„Podezíral jste ho, že je zapleten do vraždy, spáchané na Clydovi Osgoodovi?“

„Máte toho nepravého. Za naši firmu si dělá všechno podezírání pan Wolfe sám a osobně. Já jsem jen kancelářský praktikant.“

„Odmítáte tedy odpověď?“

„Ne, nikterak. Chcete-li vědět, zdali já osobně jsem podezíral Bronsona z vraždy, odpovím jasně, že nikoli. Nebyl znám motiv.“

„Nebylo něco ve vztazích Bronsona ke Clydovi, co mohlo za motiv přece jen nakonec posloužit?“

„To bych taky rád věděl. Mrháte časem, pane. Ještě předvčírem ve dvě hodiny odpoledne byli Osgoodovi, Prattovi a Bronson naprosto neznámými lidmi mně i panu Wolfovi. Máme o něj jediný a zcela nedávný zájem, který vzniká z toho, že pan Osgood nás najal, abychom vyšetřili vraždu spáchanou na jeho synovi. Vy jste začali pátrat současně s námi. Jestliže jste zklamán svými objevy a dosavadními výsledky, a chcete si proto vyžebrat výsledky naše, budete musit jít k panu Wolfovi, milý pane. Říkal jste přece, že se mne chcete zeptat na to, co souvisí se zavražděním Howarda Bronsona.“

„A to také dělám.“

„Tak račte.“

Otočil si kopancem blízkou židli k sobě a sedl si. „Wolfe vyslýchal včera večer Bronsona. Co bylo přitom řečeno?“

„Zeptejte se pana Wolfa.“

„Odmítáte odpověď?“

„Odmítám, to přece byste měl vědět. Jsem pracující člověk, celkem dobře zaměstnaný, a nerad bych přišel o své dobré místo.“

„Já taky bych nerad. A pracuji na případu vraždy Goodwine.“

„Já také.“

„Zabýval jste se tedy tou prací o luštění záhady vraždy, když jste dnes odpoledne vstoupil do stání v kůlně, kde byl zabit Bronson?“

„Ne, nikoli v té chvíli. Čekal jsem na Lewa Bennetta, až se mu podaří urvat si chvilku od soudců nad dobytkem. Náhodou jsem zahlédl Nancy Osgoodovou, jak zašla do té kůlny, a sledoval jsem ji jen ze zvědavosti. Našel jsem ji tam v té prázdné stáji, jak rozmlouvá s Jimmym Prattem. Věděl jsem, že její táta by byl nakvašen, kdyby se o té schůzce dověděl, což by bylo za daných okolností tuze zlé. Poradil jsem jim tedy, aby ty své schůzky maličko odložili a aby se rozešli a zmizeli. Poslechli mě a vrátil jsem se do stanu metodistek, kde obědval můj zaměstnavatel.“

„Jak se stalo, že oni dva i vy sám, jste si vybrali právě to místo, kde byl zabit Bronson?“

„Místo jsem si nevybíral. Našel jsem tam ty dva. Nemohu vědět, proč oni si zvolili právě to místo, ale vypadá dosti pravděpodobně, že tohle nebyla příčina a následek. Dovedu si snadninko představit, že by si byli strašně rádi zvolili místo jiné, kdyby byli věděli, co se tam skrývá pod kupou slámy,“

„Věděl jste, co je pod tou slámou?“

„Hádejte, můžete třikrát.“

„Věděl jste to?“

„Ne.“

„Proč jste se tedy tak úzkostlivě snažil, dostat je co nejrychleji tamodtud?“

„Neřekl bych, že jsem se nějak úzkostně snažil. Napadlo mě prostě, že si vedou dokonale hloupě, když takhle přikrmují veřejné klepy právě v tomto důležitém čase.“

„Tak vy byste neřekl, že jste byl úzkostlivý na to, aby bylo zachováno mlčení o tom, že prostě ti dva tam byli. A zatím jste úzkostlivý byl.“

„Úzkostlivý? To tedy ne. Řekněme, že jsem měl pocit, že by to tak bylo lepší. Nebo že by nebylo radno, aby se o tom mluvilo.“

„Tak proč jste tedy podplácel toho čeledína?“

Ovšemže mi tuhle drtivou otázku zase pěkně napřed zatelegrafoval. Ale i tak to bylo dost nepříjemné.

„Na tohle jsem čekal,“ odpověděl jsem mu. „Teď mě tedy držíte za bolavý palec, protože jediné vysvětlení, které vám mohu dát a které je pravdivé, nestojí věru za nic. Je hloupé. Bývají chvíle, kdy jsem zlomyslný, a to se mi právě v té stáji přihodilo. Povím vám to pěkně podrobně, doslovně, jak to bylo.“ A učinil jsem tak, slovo za slovem, dal jsem tomu tón i barvu té chvíle, opakoval jsem doslovně rozhovor, všechny přímé řeči mé i Jimmyho, tak jak se to stalo, až k odchodu obdarovaného. „Tak tedy. Robin Hood bylo slovo, na které měl odejít ze scény. A když potom tam byla objevena mrtvola, myslil si ten všivák, že jsem ho podplácel mizernou desítkou a totéž jste si myslil vy. Přísahám při bohu všemohoucím, že si ho dnes v noci vyčíhám a tu desítku mu vyrvu.“

Barrow zachrčel. „Dovedete výtečné vysvětlovat. Tohle máte nastudováno pěkně, jen co je pravda. Ty otisky prstů na pouzdře… chcete, abych připustil, že člověk, jako byl Bronson, nechá tobolku s dvěma tisíci válet na verandě? A teď zase tohle. Uvědomujete si, jak jste skvělý?“

„Řekl jsem vám napřed, že je to vysvětlení hloupé a k ničemu, ale protože nemáte ani doklad, ani příznak opaku, jste nucen připustit, že jsem člověk příčetný. Vypadám jako vrták, který by se pokoušel umlčet docela cizího člověka desítkou, když jde o vraždu? Kdybych tady začal s podplácením, vyskočí v tom vašem okresu průměrný příjem obyvatelstva až do oblak. A jen tak, abych se taky otázal: říká vám ten váš venkovský blátošlap, že jsem mu dělal nějaké návrhy, aby mlčel?“

„Tady jsme všichni venkovani a blátošlapové. Zkuste si přesvědčit porotu blátošlapů o tom, že máte ve zvyku rozhazovat cizím lidem desetidolarovky jen tak pro obveselení společnosti.“

Teď jsem zachrčel zas já. „Odhalte se, pane bratře. Jaká porota? Milostpaní rozhodující o mém životě? Řekněte pravdu, jste opravdu tak potrhlý nebo se jen takovým stavíte?“

„Ne.“ Kapitán na mne zašilhal a třel si svědivé místo na krku. „Ba ne, Goodwine, to ne. Nemyslete si, že se těším na tu radost, až budu slyšet o vás mínění poroty. Ani nepociťuji zášť proto, že jste vy a váš šéf Wolfe začali rozviřovat hromadu puchu okolo smrti mladého Osgooda. Je mi docela jedno, jak jste mazaní, odkud přicházíte, i to je mi jedno, jaký účet napaříte starému Osgoodovi. Já to platit nebudu. Ale teď, když je pytel načat, bude také vyprázdněn. Rovnou až do dna. Rozumíte tomu?“

„Prosím, račte s ním zatřepat.“

„To také udělám. A nic se nezakutálí z očí, zatímco bych se snad zrovna dobře nedíval. Říkáte, abych se tázal Wolfa. To také učiním. Ale teď zrovna se vyptávám vás. Budete odpovídat nebo ne?“

„Můj ty, už teď mě od řeči bolí v krku!“

„Ba. Mám v rukou tobolku plnou otisků vašich prstů. Mám bankovku, kterou jste dal tomu čeledínovi. Povíte mi, co jste Bronsonovi vzal a kde to je?“

„Vy mě prostě jen navádíte ke lži, kapitáne Barrowe.“

„Dobrá. Navedu vás ještě trošku. Dnes ráno byl jeden ze šerifových přísežných náměstků v hale hotelu, když se tam objevil Bronson. Když vstoupil Bronson do telefonní budky a žádal meziměstské spojení s New Yorkem, napojil se šerifův zástupce v hotelové centrále na jeho linku. Slyšel, jak Bronson říká někomu v New Yorku, že nějaký člověk jménem Goodwin mu vrazil jednu do brady a vzal mu z kapsy potvrzenku. Že však doufá, že ty peníze vymáčkne i tak. Nuže?“

„Jéjda!“ zvolal jsem. „To je báječné. Potřebujete už jen požádat newyorskou policii, aby popadli toho někoho, co byl na druhém konci linky, prohnat ho mlýnkem na kávu —“

„Děkuji za rady. Jaká to byla potvrzenka? Nač zněla a kde je?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ten váš náměstek šerifa se musil přeslechnout. Třebas to byl nějaký Doodwin nebo Goldsin nebo třeba Di Maggio —“

„Jak rád bych vám přistřihl křidýlka a připiloval jazyk. Pane na nebi, jak by mě potěšilo, kdybych vás mohl maličko natáhnout na starodávný skřipec.“ Barrow těžce dýchal. „Vyklopíte to?“

„Je mi líto. Není co klopit.“

„V knize cizinců v hotelu jste zapsal své jméno jako Archibald, je to tak správné?“

„Ano.“

Obrátil se k svému kolegovi. „Vildo, nahoře čeká soudce Hutchins. Skoč tam a udělej přísežné prohlášení na vydání zatykače pro odepření výpovědi důležitého svědka. Archibald Goodwin. A pospěš si s tím dolů, musíme sebou mrsknout!“

Zvedl jsem obočí. Ten polda sebou opravdu mrskl. Otázal jsem se: „A jaké tady máte pohodlí?“

„Slušné. Trochu přeplněno následkem výstavy. Kdykoli byste byl ochoten kápnout božskou —“

„Neumět anglicky, já ne vod tady pán! Z tohohle se vám vylíhne hromada čísílek a ještě posměvačný prstíček a ještě kapánek bolení bříška.“

Díval se přímo před sebe a tvářil se neuhýbavě. To mu, zdá se, stačilo do každé situace. Tak jsme seděli. Za několik minut se mu kamarád vrátil s listinou a požádal jsem, aby mi ji ukázal. Vyhověl mi. Barrow ji po přečtení převzal a vyzval mě, abych šel za ním. Vyšel jsem mezi nimi do temné chodby, okolo, rohu a pak další chodbou a potom do jiné kanceláře. Ta byla menší než šerifova, ale nebyla tak začmoudlá. Na dveřích byl nápis ŽALÁŘNÍK. Ospalý a tučný chlap tam seděl za stolem, na kterém kromě všemožných krámů stála také váza s květinami. Jak nás uviděl, zhluboka zavrčel jako pes, kterého vyrušili z poklidného pohodlí. Barrow mu podal listinu a řekl mu:

„Důležitý svědek v Bronsonově případu. Byl už prohledán. Očekávám, že mu odejmete kapesní nůž. Zastavím se později pro opis a potvrzení, nebo to počká do rána, to je jedno. Kdykoli by požádal o rozmluvu se mnou, ať ve dne nebo v noci, přeji si ho přijmout.“

Volený pan žalářník okresu stiskl na stole knoflík, přelétl očima listinu, podíval se na mne a zakdákal: „Zatraceně, chlapče, to jste si měl obléknout nějaké staré šaty. Tady je pramizerná obsluha.“

[17]

Byla to určitě historická památka, starožitná stavba. Patrně celé jedno křídlo přízemku soudní budovy. Cely byly naproti sobě po obou stranách velice dlouhé, nekonečné chodby. A má cela byla druhá od vzdáleného konce.

Mým spoluvězněm v maličké cele byl mládenec v tmavomodrých šatech, s ostrým nosem a s pronikavýma hnědýma očima. Měl husté, dobře a pečlivě sčesané tmavé vlasy. V době, kdy jsem byl k němu uzamčen, bylo to asi okolo šesté hodiny, seděl právě na jednom z kavalců a kartáčoval si vlasy. Matné, mdlé světélko z malého zamřížovaného okna, umístěného příliš vysoko, aby bylo možno vyhlédnout ven, činilo všechno uvnitř cely zpropadeně pochmurným a zašlým. Pozdravili jsme se navzájem a ten človíček pokračoval v kartáčování svých vlasů. Musil na ně být náležitě pyšný. Brzy se zeptal:

„Máš u sebe karty nebo kostky?“

„Nemám.“

„Neprohlíželi tě do naha, že ne?“

„Vzali mi kudlu.“

Položil kartáč a přikývl. „Na to si nemůžeš stěžovat. Pracovals na výstavišti? Jakživ jsem tě ještě neviděl.“

„Tos nemoh. Jmenuju se Ark Goodwin, jsem z New Yorku a stiskli mě.“ Mávl jsem rukou a sedl jsem si na okraj druhého kavalce, na němž byla rozprostřena špinavá šedá pokrývka. „Nestarej se. Tys makal na výstavě?“

„Ba. Až do včerejška odpoledne. Lžičkou a fazolí. Máš hlad?“

„Něco bych snědl. Ale váhám si tady něco poručit —“

„Taky bych ti kuchyni zdejšího hotelu neradil. To ne. Krmení je v pět hodin a je to jako všude. Ale jestli máš hlad a náhodou taky ňáký šoufky…“

„Tak zavolej.“

Přešel ke dveřím a třikrát zaklepal nehtem na mříž, vteřinku počkal a zaklepal dvakrát. Za několik minut se ozvaly na konci chodby loudavé kroky. Konečně dospěly k dveřím naší cely a můj spolubydlící řekl hlasem tlumeným, ale nikterak obzvlášť tajuplným: „Tady, dlouháne.“

Vstal jsem a šel jsem k dveřím. Nebyl to klíčník, který mě uvedl, ale vysoký a hubený chudinka s ohryzkem v hrdle velkým jak husí vejce. Vytáhl jsem tobolku Nero Wolfa, kterou jsem vždy pro běžná vydání nosil u sebe, a řekl jsem mu, že si žádám dvě housky se šunkou a šlehané vejce v mléku s čokoládou. Vzal bankovku, ale zavrtěl hlavou, že je to málo. Řekl jsem, že to vím, ale že jsem nechtěl hned od začátku kazit jeho dobré mravy, a odloupl jsem ještě jeden dolar a požádal jsem ho, aby k objednávce přidal ještě pět večerníků.

Než se asi za čtvrt hodiny vrátil, byli jsme s mým spolubydlícím nejlepší kamarádi. Jmenoval se Basil Graham a jeho znalost zeměpisu naší vlasti a okresních věznic z vlastní zkušenosti byla vyčerpávající. Prostřel jsem svou svačinku na kavalci na rozložené noviny, a teprve když zmizel poslední drobeček, obšťastnil mě návrhem, který, kdybych býval nevytrval pevně v odmítání, byl by jistě zahubil naše přátelství hned v prvním květu. Jeho přípravy byly prosté, ale i zajímavé. Zpod pokrývky na svém kavalci vytáhl tři čajové lžičky, jaké se prodávají za centík v jednotkových obchodech, a malou bílou fazoli. Potom přistoupil k mému kavalci, vzal jeden večerník a zdvořile se otázal: „Dovolíš?“ Přikývl jsem. Položil noviny na podlahu a sedl si na ně a před sebou na betonové podlaze seřadil ty tři lžičky do řady s kulatým spodkem vzhůru. Ten chlapec měl opravdu čilé prsty. Strčil fazoli pod jednu lžiku a vzhlédl ke mně srdečným pohledem svého nového přátelství.

„Znáš to trošku?“ tázal se, zase jen ze zdvořilosti. „Jenom ti ukazuju, jak se to hraje. Uběhne nám při tom čas. Někdy je ruka rychlejší, někdy je rychlejší oko. Není to hra náhody a slepý hazard, ale hra dovednosti. Tvé oko proti mé ruce. Tvé oko může být rychlejší než má ruka nebo naopak, a to poznáme jen tehdy, když to zkusíme. Zkusit to může každý, to nikomu neublíží. Pod kterou lžičkou je fazole?“

Ukázal jsem a byla tam. Zkusil to znovu, prsty se mu jen kmitaly, a zase tam byla. Příště tam nebyla. Potom zase — třikrát tam byla a on si začal počínat rozčileně a byl strašně udiven a znepokojen a dopaloval se sám na sebe.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nech toho, Basile,“ řekl jsem mu lítostně. „Nejsem zrovna vynikající chytrák, ale jsem držgrešle. Jestli budeš ještě chvilku rozpalovat ten vztek sám na sebe jen proto, že se mé oko zdá o tolik rychlejší než tvá ruka, tak se možná tak dalece vyvedeš z míry, že mi ještě nabídneš skutečnou sázku. A tu bych musel odmítnout. Musím ti podle pravdy přiznat, že jsi výtečný. I rychlý s rukou, skvělý v sehrávání té padělané rozzlobenosti a rozčilení. Ale oběživo, které jsi zahlédl v mé tobolce, to mi, hochu, neříká pane, a i kdyby to bylo všechno moje, říkám ti, že jsem držgrešle.“

„Můžeš to zkusit. To ti snad neublíží? Chtěl bych se jen přesvědčit —“

„Ne. Tohle není uhýbání jen naoko. Ne.“

Zasmál se a ukryl zas lžičky i s fazolí docela vesele pod pokrývku a mladé přátelství bylo zachráněno.

V cele se začínalo stmívat a za chvilku rozsvítili elektrické osvětlení. Ale toto nejmodernější světlo nějak dokázalo, že po rozsvícení tady vypadalo všechno ještě ponuřejší. Snad to bylo tím, že přímo v cele nebylo žádné osvětlovadlo, jen na chodbě byly žárovky, a ty patrně vyrobil ještě starý Edison vlastní rukou. Mohl jsem číst jen tak, že jsem se opřel o mříže dveří a paže s novinami v rukou prostrčil ven, takže jsem měl noviny před sebou na chodbě. V cele jsem rozeznával právě jen titulky řvoucí o vraždě. Nechal jsem toho a věnoval jsem se Basilovi. Byla to opravdu taková dobrosrdečná duše, neboť se dal sebrat hned po jediném dni práce na výstavišti a očekával, že zítra dostane od soudce pokutu padesát dolarů a poběží. Já však si myslím, že člověk, který se chytí těchhle lžiček s fazolí jako své životní kariéry, musí být chtěj nechtěj filosofem hned od začátku. Můj nos začínal
nelibě nést houstnoucí ovzduší. V cele někde blízko naproti začal kdosi zpívat slaboučkým tenorkem: Lásko, má lásko, svěř věrné, svěř věrné srdce svoje… a na druhé straně se ozvalo vrčení, hučení a nadávky, až je přerušil vysoký hlas, který zněl, jako by někdo zuřivě pracoval jemným pilníkem na velmi tvrdé oceli: „Nechte ho, pacholci, nechte ho zpívat, dyk je to krásný!“

Basil pokrčil rameny. „Jen takoví vandráci,“ řekl s pohrdavou shovívavostí a mávl rukou.

Na mých náramkových hodinkách bylo za deset minut osm, když se znovu ozvaly kroky a zastavily se u našeho čísla. V zámku se otočil klíč a dveře se otevřely. Na prahu stanul klíčník, kterého jsem dosud neviděl, a řekl: „Goodwin? Mám vás předvést.“ Ustoupil stranou, abych mohl vykročit na chodbu, zamkl opět dveře a řekl mi, abych šel před ním chodbou. „Do žalářníkovy kanceláře,“ zachrochtal ještě.

V kanceláři stáli tři muži: Nero Wolfe, hledící jakoby nic se zřejmě vynuceným a předstíraným klidem, Frederik Osgood se svým mrakem na čele a v očích, a žalářník, tvářící se znepokojeně. Popřál jsem jim dobrého večera. Osgood řekl: „Pojď, Oldo, necháme je tu o samotě.“ Žalářník zahučel cosi o nařízeních a vězeňském řádu, ale Osgood znetrpělivěl a vedl si poněkud hrubě, a tak spolu vyšli na chodbu.

Wolfe stál bez hnutí a díval se na mne se sevřenými rty. „Nu?“ začal. „Kdes nechal svůj důvtip?“

„To se rozumí,“ odpovídal jsem trpce. „Posmívej se ještě. Důvtip? Starého kozla! Otisky prstů na pouzdře. Podplácel jsem čeledína v kůlně desítkou, kterou jsem dostal od Jimmyho Pratta, což ti ještě jednou vyložím, jestli ovšem neshniju v této kobce. Ale hlavně: přísežný náměstek šerifa říká, že odposlouchal dnes dopoledne Bronsonův telefonický rozhovor s New Yorkem, v němž náš milý Howard někomu říkal, že chlap jménem Goodwin mu vrazil jednu do brady a vzal mu potvrzenku.“ Zasmál jsem se hodně nahlas. „Slyšels už někdy něco tak dokonale a roztomile pitomého? Ale ani tak si tady ti chlapi nemyslí, že bych byl vrah. Jenom se domnívají, že něco tutlám. Chystají se zlomit můj odpor. Kdybych ovšem byl vzal Bronsonovi nějakou potvrzenku a kdyby ji měli najít —“

Wolfe zavrtěl hlavou: „Protožes ji nevzal, nemohou nic najít. Což mi připomíná…“

Sáhl do kapsy a vytáhl mou tobolku. Vzal jsem ji a dobře prohlédl. Vida, že neobsahuje nic, kromě mých náležitých úředních dokladů, dal jsem si ji do kapsy, kam patřila.

„Děkuji. Našels ji bez obtíží?“

„Bez. Bylo to docela prosté. Rozmlouval jsem po tvém odchodu s panem Waddellem a pověděl jsem mu o své rozpravě s Bronsonem včera večer… všecko, o čem soudím, že může prospět. Pan Waddell potom odešel. Telefonoval jsem k soudu, ale nic jsem se nemohl dovědět. Octl jsem se na mělčině. Konečně se mi podařilo zjistit, kde vězí pan Osgood, a jeho dcera pro mne přišla. Byla vyslýchána, ale nikterak krutě, jak jsem vyrozuměl — kromě ovšem krutosti svého tatíka. Pan Osgood je obtížný klient. Teď zas tě podezírá, žes připravil tu schůzku jeho dcery se synovcem pana Pratta, bůhví, co mu to vlezlo do hlavy. Dej si na něj pozor, až se sem vrátí, může se na tebe třebas i vrhnout. Blázen. Slíbil však, že zachová klid, budu-li tě v té věci vyslýchat. Blázen.“ „Dobrá. Taks mě přišel vyslechnout. Bylo mi divné, proč bys jinak přišel.“

„Když už… tedy také proto…“ Wolfe zaváhal, což bylo u něho zjevem nejvzácnějším. Pokračoval: „Také proto, abych ti doručil ten balík. Osgoodovic hospodyně to velice laskavě připravila.“

Pohlédl jsem vedle na stůl a spatřil jsem balík v objemu tak zhruba dobrého čtvrt hektolitru. „Pilky na mříže a provazový žebřík?“ tázal jsem se.

Neodpověděl. Šel jsem k tomu a natrhl jsem balicí papír a objevil jsem, že balík obsahuje podušky, dvě pěkné pokrývky a prostěradla. Vrátil jsem se čelem k Wolfovi.

„Ach tak,“ řekl jsem. „Tedy takhle je to. Tak se mi zdá, že ses před chvilkou zmiňoval o důvtipu.“

Zuřivě zahučel: „Kuš! Nikdy ještě se tohle nestalo. Telefonoval jsem, lítal jsem z místa na místo úplně střemhlav a pana Waddella nemohu najít. Od chvíle, kdy se dověděl, že tě nadobro zadrželi, se mi zapírá, úmyslně se ten chlap přede mnou schovává, o tom jsem pevně přesvědčen. Soudce nechce stanovit kauci bez návrhu okresního návladního. Tak jako tak nechci jen propuštění na kauci. Fuj! Kauci pro mého důvěrného spolupracovníka! Jen ať se těší! Počkej, až ho najdu!“

„Ufuf! Ty si počkáš u Osgoodů a já tady ve smradlavé cele s nebezpečným lumpem za spolubydlícího. Bůh ví, že se dám do hry se lžičkou a fazolí za tvé peníze. Pokud jde o balík, který jsi mi laskavě přivlekl — vezmi to zase zpátky hospodyňce. Čert ví, jak tady budu dlouho, a nechci si hned na začátku vysloužit špatnou pověst nemužné slečinky. Dovedu to přijmout, jak to je, a vypadá to na to, že budu muset.“

„Mluvils o penězích. To je další příčina, proč jsem přišel.“

„Vím, že u sebe jakživ nenosíš ani centík. Kolik potřebuješ?“

„Řekněme — dvacet dolarů. Chtěl bych tě ubezpečit, Arku —“

„Jen se neobtěžuj.“ Vytáhl jsem z kapsy tobolku s jeho penězi na běžné výdaje a podal jsem mu bankovku. „Mohu tě ujistit, že odtud vylezu zavšivený a přinesu ti štěnice —“

„Jednou, to jsem ještě pracoval pro rakouskou vládu, mě zavřeli v Bulharsku —“

Přešel jsem raději ke dveřím a zavolal jsem na chodbu: „Hola hej! Žalářníku! Chystám se na útěk!“

Objevil se odněkud klopýtavým poklusem. Hned za ním přicházel Osgood a tvářil se polekaně. Na druhé straně se ozval dupot běžících nohou a ukázalo se, že to je klíčník s revolverem v ruce. Ušklíbl jsem se na všechny. „Apríl! Blázínkové moji milí. Doveďte mě do mých pokojů. Jsem ospalý. To dělá ten venkovský vzduch.“

Osgood vrčel: „Šašek!“ Žalářníkovi se viditelně ulevilo. Popřál jsem vesele Wolfovi dobrou noc a vydal jsem se do temné chodby s klíčníkem v patách.

Basil seděl na svém kavalci a kartáčoval si vlasy. Tázal se mě, co to bylo za křik. Pověděl jsem mu, že jsem měl záchvat. Zeptal jsem se ho, v kolik hodin tady zhasínají světla, a řekl mi, že v devět. Dal jsem se tedy do stlaní lože. Protože jsem si předvídavě objednal pět večerníků, měl jsem dost novinových papírů, abych je prostřel po celém kavalci, dokonce dvojitě. Basil nechal na chvíli kartáčování své kštice a díval se na mne, jak pečlivě upravuji lůžko bohatými vložkami novinového papíru. Když jsem s tím byl takřka hotov, podotkl, že to bude v noci tak šustit, že nebudu moci spát a on že rovněž neusne. Odpověděl jsem mu, že jakmile ulehnu a usnu, ležím, jako neživá kláda a ani se nehnu. Na to vyslovil mínění, že tady v tom hotelu to může být se mnou poněkud jiné. Dodělal jsem to stlaní přece. Dole na chodbě se ozývaly dva vysoké, rozkohoutěné hlasy. Přeli se tam dva vandráci, zda je 22. úno
r národním svátkem či není. Jiní se připojili ke sporu a byla z toho pěkná parlamentní rozprava.

Blížila se již devátá hodina, když v našich dveřích opět zaskřípěl klíč a objevil se klíčník. Pravil, že mě tam zase chtějí vidět.

„I sakra!“ zvolal Basil. „Už vidím, že si budeme muset dát zařídit telefon.“

Tohle nemůže být Wolfe, pomyslil jsem si. Nemohl to být tedy nikdo jiný než Waddell nebo Barrow, ale nebylo nejmenší naděje, že některý z těchto dvou chlapů by mě vyhodil na dlažbu. A jestliže mé chtěli jen obtěžovat, mohli s tím raději počkat na ráno. Rozhodl jsem se, že budu protivný, jak jen dovedu.

„Ať je to kdo chce, řekněte jim, že už spím.“

I v tom mizerném světle jsem postřehl, že se klíčník zatvářil zklamaně. Tázal se mne: „Což se s ní nechcete vidět?“

„S ní?“

„Je to vaše sestra.“

„Ó, saprlot, má drahá sestřička!“

Nasadil jsem asi docela správný tón, protože jsem už neslyšel ani nejmenší další poznámku a ve vší úctě jsem byl podruhé veden dlouhou chodbou. Šel jsem ze dvou příčin. Předně jsem byl nesmírně zvědav. Je docela možné a snad i dost pravděpodobné, že to bude Nancy nebo Karlička, ale hádal jsem spíš na Lily. Poznat jsem to mohl jedině tak, když se tam dám zase odvést. A za druhé, měl jsem pocit, že bych měl projevit ochotu v každém případě. V devět hodin v noci není dozajista doba návštěv vězňů, a jestliže to byla Lily, musela být k žalářníkovi velice štědrá a možná že ještě k leckomu. Nerad vidím plýtvání penězi zbůhdarma. A bylo to poprvé, jak daleko má paměť sahala, že někdo platil hotově za to, aby mě uviděl. Pomyslil jsem si, že je to docela dojemné. Tak jsem kráčel tou hnusnou chodbou znovu.

Byla to Lily. Žalářník seděl za svým stolem a zůstal tam dřepět, a klíčník za sebou zavřel dveře a zůstal stát půl kroku od nich. Lily seděla v křesle v temném koutě a šel jsem k ní.

„Nazdárek, sestří,“ a sedl jsem si vedle ní.

„Víš,“ spustila na mne, „lámala jsem si hlavu už včera večer tím, co by se tak nejlepšího dalo s tebou udělat, ale zamknout tě do kriminálu, božíčku, na to jsem ani já nepřišla. Až se odtud dostaneš, tak to zkusím. Kdy to bude?“

„Nemohu říci. Včas, abych se dostal domů na vánoce, doufám. Jak se vede taťkovi a mamce a Oskarovi a Violetě a Arturovi a —“

„Všichni zdrávi, vede se jim dobře. Je tady útulno?“

„Báječně útulno.“

„Dostals něco k jídlu?“

„Dost. Je tu číšník.“

„Máš peníze?“

„To se ví. Chceš? Kolik potřebuješ?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, nepotřebuji, zrovna jsem při penězích.“ Otevřela kabelku.

Sáhl jsem po ní a zavřel jsem ji zas. „Ne, s tímhle radši nezačínej. Už mi dneska dal Jimmy Pratt desítku, a proto jsem vlastně tady. Peníze jsou kořen všeho zla. Mohu pro tebe něco udělat?“

„Ale, Eskamilo, přišla jsem vás přece navštívit.“

„To si začínám uvědomovat. Přinesla jste také nějaké ložní prádlo?“

„Ne, ale mohu to obstarat, chcete?“

„Ne, děkuji. Byl jsem jen zvědav. Mám dost a dost novinového papíru. Ale chtěla byste mi prokázat laskavost?“

„Neusnu, nebudu-li s to prokázat vám nějakou službu.“

„Budete o půlnoci vzhůru?“

„Ne, ale mohu zůstat vzhůru, přejete-li si.“

„Udělejte to. O půlnoci zavolejte telefonem k Osgoodovým a řekněte, že musíte mluvit s panem Nero Wolfem. Řekněte mu, že jste paní Goodwinová, že bydlíte v Crowfieldu v hotelu, že jste právě přiletěla letadlem z Clevelandu. Řekněte mu, že jste dostala od svého syna Arka telegram, v němž se praví, že ten chudinka je ve vězení, že uvázl a že je zcela opuštěný a zoufalý. Řekněte mu, že byste ráda věděla, proč mě, proboha, dal zavřít a že ho proženete advokátem a že očekáváte, že vás v Crowfieldu navštíví hned ráno a že se musí připravit, jak ospravedlní své hnusné jednání zoufalé a nešťastné matce. A že bude musit prosit a pykat. Řekněte mu, že se musí kát a pykat.“ Uvažoval jsem chvilku. „Myslím, že tohle by mohlo stačit.“

Přikývla. „Rozuměla jsem a zapamatuji si. Je v tom vůbec něco pravdivého?“

„Ne. Samé rachejtle.“

„Tak proč bych ho neměla vyhnat z postele ještě v noci? Přinutit ho, aby přišel do hotelu okamžitě, aby mě ihned vyhledal? Tak pěkně rovnou o půlnoci?“

„Bože na nebi, to ne! Nero by mě zabil! Tohleto postačí. Řiďte se rozkazy!“

„Dobrá. Ještě něco?“

„Ne.“

„Dejte mi pusu!“

„Nemohu, dokud si neumyji obličej. A beztoho jsem vám říkal, že to nebyl precedenční případ. Musím být opatrný. Jednou jsem políbil děvče v podzemní dráze, a když se vzpamatovala, byla na střeše mrakodrapu Empire State. Vznesla se a proletěla načisto mřížovým větráním a rovnou nahoru.“

„Božíčku! Neposlal jste někdy některou pouhým polibkem rovnou do nebe?“

„Jej! Tam už je jich ode mne plno!“

„Kdy odtud vypadnete?“

„Nevím. To se můžete zeptat dnes v noci Wolfa, až s ním budete mluvit telefonem.“

„Zeptám.“ Zadívala se na mne a to mi připomnělo, jak si mě loupala jako bramboru ve stanu metodistek. „Ale vlastně jsem přišla kvůli něčemu jinému. Kauci, v jakékoli výši. Mohla bych ji mít připravenu zítra k jedenácté dopoledne. Mám?“

„Mohu přijít draho.“

„Řekla jsem v jakékoli výši.“

„Neobtěžoval bych se. To by jenom vzbudilo Wolfovu žárlivost. Nerad bych se koukal na to, jak se vy dva přehazujete jako na dražbě. Ale děkuju za ochotu.“

Ozval se chrčivý hlas klíčníkův: „Je devět pryč, veliteli. Co světla?“

Vstal jsem a řekl jsem mu: „Usnadním vám to, už jdu. Dobrou noc, sestřičko, buď zdráva!“

[18]

O deváté hodině ve čtvrtek ráno seděl Basil na okraji svého kavalce a kartáčoval si kštici. Seděl jsem na okraji svého, stále ještě pokrytého novinami, ale pořádně již opotřebovanými. Drbal jsem se na rameni a na noze nad kolenem a na pravém boku a na levém lokti a nevím už, zkrátka mračil jsem se na svět asi jako tatík Osgood. Vzpomínal jsem usilovně na titul knihy o reformě vězeňství, které jsem si všiml ve Wolfově knihovně, ale nikdy jsem se nenamáhal do ní nahlédnout. Byla to vlastně ostuda, že jsem si tu knihu nepřečetl, a škoda to bylo, protože, kdybych ji byl četl, byl bych daleko lépe vyzbrojen k úkolu, s kterým jsem už zatím docela slušně začal. Ta myšlenka mě napadla u snídaně. Omezil jsem se totiž na běžný jídelní lístek svých kolegů v lapáku, jen tak pro zkušenost, a při tom jídle jsem pojal svůj plán. A v patnácti minutách mezi půl devátou a třemi čtvrtěmi jsem jej začal uskutečňovat.
V té čtvrthodince jsme byli totiž všichni na chodbě, abychom si užili toho, čemu tady říkali ranní cvičení. Stál při tom klíčník na konci chodby s puškou v ruce.

Basil se tázal: „Kolik už jich máme?“

Řekl jsem mu, že už mám čtyři pevně přihlášené s podpisem a tři další takřka rozhodnuté. Vzdal jsem se námahy vzpomenout na titul oné knihy a vytáhl jsem z kapsy zápisník a pročítal jsem si listy, na které jsem napsal:

Žalářníkovi, okresnímu návladnímu, vrchnímu návladnímu, státnímu parlamentu a guvernérovi státu New York:

·

MINIMÁLNÍ ZÁKLADNÍ POŽADAVKY

ODBOROVÉ ORGANIZACE VĚZŇŮ

V CROWFIELDSKÉ OKRESNÍ VĚZNICI

·

1. Uznání O.O.V.C.O.V.

2. Nepřijímání dalších sil v zájmu zvýšení životní úrovně

3. Kolektivní jednání o všech sporných otázkách kromě data propuštění a otázek týkajících se držení předmětů vhodných k útoku a útěku ve vlastnictví našich členů.

4. Zákaz výluky a hromadného propouštění.

5. Strava. (Strava může být definována jako výživná hmota, která, přijata do těla živého organismu, slouží vzrůstu, udržení pracovní síly a osvěžení, a k zachování koloběhu životních tělesných úkonů.) Nedostáváme zatím vůbec.

6. Umyvadla s tekoucí vodou do všech cel.

7. Zrušení chovu všech domácích zvířátek menších než králík.

8. Nezbytné nádoby do cel z prvotřídních smaltovaných hmot s neprodyšnými víky.

9. Denní inspekci lůžek výborem pokrokových občanů, složeným z padesáti procent z žen.

10. Dostatečnou zásobu kostek na dámu a na domino.

11. Mýdlo zbavené výtažku kopřiv, nebo cokoliv to v něm nyní máme.

12. Právo, aby náš president osobně jmenoval komisi lázní a koupelí, která by byla nadána výkonnou mocí.

·

Podepsáno dne 15. srpna 1938

Ark Goodwin, president

Basil Graham, vicepresident, tajemník a pokladník

·

Za tímto textem bylo již několik dalších podpisů, vcelku zatím čtyři.

Vzhlédl jsem nespokojeně. Do začátku to nebylo nejhorší, ale měli jsme tady jednadvacet usedlíků a kolegů jen na té naší chodbě. To jsem si přesně spočítal. Prohlásil jsem rozhodným hlasem: „Musíme mít do soumraku stoprocentní organizaci. Skutečnost je taková, Basile, že jsi možná docela dobrý vicepresident nebo, za druhé, tajemník nebo, za třetí, pokladník. Ale nejsi docela k ničemu jako agitátor. Nezískal jsi ještě nikoho.“

Odložil kartáč na vlasy. „Tak ti teda řeknu,“ začal mi vykládat můj vicepresident, „žes udělal celkem tři chyby. Požadavek číslo 9 musí být opraven. Takže vyškrtneš ta slova o ženských. Nikomu se tady nechce líbit, že by se nahrnuly do cel nějaké ženské a strkaly do všeho nos. Požadavek číslo 12 je celý špatný. Člověk nemá rád ani na svobodě, aby se mu někdo pletl do čistě soukromých věcí. A tenhle pocit se v kriminále silně stupňuje. Ale ze všeho nejhorším omylem je to, žes jim nabídl za podpis a za přihlášku na členství desetník. To v nich vzbudilo podezíravost, kterou budeme jen těžko překonávat.“

„Nepozoruju, že by ses o to překonání nějak usilovně namáhal.“

„Koukněme se! Mohl bych ti rovnou něco navrhnout. Máš odvahu zvýšit to na čtvrťák za každého nového člena?“

„Ale vždyť sám říkáš —“

„Nestarej se, co jsem řekl. Máš tu odvahu?“

„To by…“ Rychle jsem to v duchu počítal. „Tři dolary pětasedmdesát. Ano.“

„Takový jsi. Ale lžičky s fazolí, hru dovednosti, si zahrát nechceš. Je to divný svět.“ Vstal a přistoupil ke mně. „Dej mi ten manifest.“ Vytrhl, jsem list ze zápisníku a podal jsem mu jej. Šel ke dveřím, zaklepal na mříž nehtem třikrát a potom dvakrát. Za minutu se objevil ten kostlivec s vyčnělým ohryzkem a Basil s ním začal tichounce rozmlouvat. Vstal jsem a šel k nim, abych slyšel, o čem je řeč.

„Řekni jim,“ vykládal Basil, „že nabídka desetník za přistoupení se odvolává. Řekni jim, že výsada nabýt plnoprávného členství se končí ve dvanáct v poledne a že potom sice ještě můžeme nové členy přijmout, ale nemusíme. Řekni jim, že naší zásadou je bratrství, všeobecné, rovné a přímé hlasovací právo a svoboda. Řekni jim —“

„Přímé hlasovací právo?“

„Ne. Hlasov — nebo to vynech. Bratrství a svoboda stačí. Řekni jim, jestli se jim nelíbí, aby sem lezly nějaké pokrokové ženštiny, a ten požadavek o lázních a koupání, že je jenom jediný způsob, jak se to dá ještě změnit. Jedině vůlí všeho členstva O.O.V.C.O.V., jestliže bude řádně ustavena a bude vyvíjet náležitou činnost. A když se nestanou členy, nemohou se postarat o změnu. A jen tak mimochodem, dlouháne; tadyhle náš president ti vyplatí čtvrťák za každého nového člena, který podepíše.“

„Pětadvacet centů? Není to podfuk?“

„Docela poctivě na ruku. Počkej ještě. Pojď sem; Poněvadž jsi jen konkař, požívající důvěry podnikatelů, a proto jsi vlastně jeden z nás, můžeš do organizace vstoupit. Jestli chceš, to se ví. Ale nemůžeš dostat žádný čtvrťák za to, když sám podepíšeš. To by bylo nemorální. Viď, presidente Goodwine? Že by to bylo e pluribus unum corpus delicti?“

„Tak jest!“

„Dobrá. Tak běž, dlouháne. V poledne se brána do nebe zavírá!“

Basil se vrátil na kavalec, usedl a vzal zase do ruky kartáč. „Tak co, jaký jsem agitátor?“ otázal se ironicky.

„Jako agitátor jsi nadprůměrný,“ připustil jsem. „Ale zase jsi mizerný pokladník. Máš neřestný sklon k nekrytým schodkům.“

Dodnes nevím, jaké závratné cifry dosáhl počet členů O.O.V.C.O.V. Když ten dlouhán sehnal čtyři nové členské podpisy, přiběhl hned k naší cele a požadoval svůj dolar, než se vydal do další práce organizátora. Zaplatil jsem mu a v deset hodin měl další čtyři a zase dostal dolar. Ale v té chvíli jsem byl z cely odveden klíčníkem. Vykročil jsem, ale tu mě zarazil Basil. Pravil, že bych mu měl raději nechat těch zbývajících dolar pětasedmdesát, jako pokladníkovi organizace, protože jsem se k tomu již zavázal. To jen pro případ. Řekl jsem mu, že by neměl být tak pesimistický v názoru na pevné postavení svého presidenta, ale uznal jsem, že má vlastně pravdu. Vyklopil jsem mu ten dolar a tři čtvrtě a šel jsem.

Kapitán Barrow, stále ještě pevný a neuhýbavý, na mne čekal v chodbě před žalářníkovou kanceláří. Řekl mi úsečně, abych šel s ním, a kráčeje podle předpisu za mým loktem, vyvedl mě z toho ponurého křídla soudní budovy a potom vzhůru po schodišti a zase chodbou až k dveřím kanceláře, do níž jsem vstoupil v úterý odpoledne s Osgoodem a s Wolfem. Prošli jsme předsíňkou do vlastní kanceláře a tam si seděl Waddell za svým pracovním stolem. Měl nevyspalé oči, takže vypadal opuchleji než jindy.

Přistoupil jsem hřmotným krokem k jeho stolu a křikl jsem na něj hrubě: „Nero Wolfe chce s vámi mluvit, pane!“

Barrow zavrčel: „Sedněte si, vy!“

Sedl jsem si a hodně divadelně jsem se začal škrabat na stehně a na rameni a na zádech a zkrátka, kde se dalo.

Waddell si na mne houkl: „Tak co s tím bude? Rozmyslil jste si to?“

„Ano,“ odpověděl jsem, „rozmyslil. Dříve jsem se, domníval, že tihle lidé, kteří řeční a píší knihy a články o nutnosti reformy vězeňství, že to jsou jen takoví jak se říká sentimentální bábovky. Ale už si to nemyslím. Možná že oni —“

„Nechte toho,“ vrčel zase Barrow. „A přestaňte se škrabat!“

Waddell řekl vážně a pevně: „Radím vám, abyste nebyl kousavý a nepokládal tyto věci za nějaký žert. Máme doklady o tom, že máte rozhodující informace o případu vraždy. Sem s tím!“ Položil pěst na desku stolu a naklonil se ke mně. „My to z vás dostaneme!“

Usmál jsem se na něj. „Je mi tuze líto, ale budete mě musit omluvit. Hlava mi úplně třeští tou novou myšlenkou a nemohu prostě na nic jiného ani pomyslit. Ani na vraždu ne.“ Smazal jsem zprudka a náhle svůj hněv, zamířil jsem naň prstem a promluvil jsem ponurým hlasem: „Taky vám bude brzy hlava třeštit. Jen si nemyslete! O.O.V.C.O.V. strhne všecko, a jak se vám bude líbit, až vás vykopneme z úřadu?“

„Koukněme se, vy zatracený blázne, což si myslíte, že Osgood stále ještě vládne tomuto okresu? A co je to, ta vaše O.O.V.O. nebo jak jste to jmenoval?“

Správně jsem předvídal, že se otáže, protože všechny zvolené osobičky mají věčnou a smrtelnou hrůzu před jakoukoli organizací. Řekl jsem mu s velkým důrazem a důstojností: „Odborová organizace vězňů v crowfieldské okresní věznici. Jsem jejím presidentem. Bude zorganizována na sto procent ještě dnes v poledne. Naše požadavky zahrnují —“

Přestal jsem žvanit a podsunul jsem si nohy pod židli, abych měl pohotově páku na svou tělesnou schránku, neboť Barrow povstal a přistoupil o dva kroky a podle výrazu jeho tváře jsem si na vteřinku pomyslil, že chce po mně skočit a něco neberného mi vrazit. Ale pan kapitán se zastavil a pomalu vykládal: „Nebojte se zbytečně, stejně bych to tady dělat nemohl. Ale máme na to místnůstku dole ve sklepě, nebo si vás nechám odvést do kasáren. Ale pochopte dobře toto: zanechte té komedie!“

Pokrčil jsem rameny. „Chcete-li vy dva opravdu mluvit vážně, něco vám povím. Chcete?“

„Než s vámi budeme hotovi, tak se ještě sám přesvědčíte, jak to myslíme opravdu vážně.“

„Výborně! Tak předně, jestli si myslíte, že mě můžete zastrašit hrozbami sklepem nebo policejními kasárnami, tak jste tak hloupí, že nestojíte ani za maminčiny slzy. Odporuje to zdravému rozumu, odporuje to všem pravděpodobnostem a — to je nejhloupější — odporuje to mně. Za druhé ta komedie. Vy jste si ji vyprosili, když jste s ní včera odpoledne začali. Nemáte kousek zdravého úsudku. Je úplně pravda, že jsou lidé, kterým lze otevřít ústa tím, že na ně děláte zlé obličeje a křičíte na ně. Kdybych však já byl jedním z takových, jak dlouho, myslíte, že bych vydržel u Nero Wolfa jako jeho nejoblíbenější spolupracovník, který s ním jídá u jeho stolu? A vůbec, podívejte se na mne! Nerozeznáte jeden druh klapajzny od druhého? A za třetí, postavení, v němž jsme se octli. Je tak prosté, že mu dokonce sám rozumím. Vy se domníváte, že mám určité vědomosti, o kterých soudíte, že jsou vaším zákonný
m vlastnictvím, protože jste erárními policajty, kteří pracují na případu vraždy. A já vám říkám, že ty vědomosti nemám. Co mohu za těch okolností dělat. Mohu jen pěkně mlčet. Co jiného? A co můžete dělat vy? Můžete mě zatknout a dát zavřít. Můžete mě pustit pod podmínkou, že se kdykoli na váš pokyn dostavím. A nakonec, až to všechno seženete a přišpendlíte si to do sbírky, až si nakulíte na hromádku všechno, co dovedete najít, můžete třebas na mne i nasadit nějakou žalobu, překážení ve výkonu spravedlnosti, zlomyslné vměšování do úředního výkonu, snad dokonce utajování důležitých výpovědí anebo, kdybych byl pod přísahou, třebas i tu křivou přísahu. To tedy buď můžete nebo nemůžete. Vrátím se na okamžik k vašim námitkám proti mé komedii. Zasloužíte si ji, protože jste si od začátku počínali jako párek komiků ve varieté.“

Zvedl jsem dlaně vzhůru. „Užil jsem některých slov, jež byla na vás příliš dlouhá nebo moc učená?“

Barrow si sedl a díval se na Waddella. Pan okresní návladní pravil: „My se nedomníváme, že máte vědomosti o skutečnostech. My víme, že je máte. A to není komedie. Povíte nám je?“

„Nemám co rozdávat.“

„Jste si vědom svého postavení? Dostalo se vám právní porady?“

„Nepotřebuji. Což jste neposlouchal mou přednášku? Najděte mi advokáta, který to řekne líp.“

„Zmínil jste se o propuštění na podmínku. Zažádáte-li o propuštění na kauci, které by ovšem zahrnovalo podmínku, postavím se proti. A kdyby přece bylo vaší žádosti vyhověno, stanovím kauci tak vysokou, jak jen mohu.“

„To je teda prima. Nezačínejte si mučit svou ustaranou hlavičku ještě tímhle. Máte toho už dost. Nevěřím, že by se našel venkovský soudce, který by se mi uměl podívat do očí a odmítnout mi propuštění na kauci. Na výši částky vůbec nezáleží. Táta mé sestry je pohádkově bohatý král kanalizace.“

„Váš otec? Kde?“

„Řekl jsem otec mé sestry. Do mých rodinných vztahů vám nic není a nadto ještě jsou příliš komplikované, abyste je vy mohl pochopit. On je někdy také otcem mé matky, za určitých příležitostí, protože ta má sestra na dnešek v noci u telefonu byla má matka. Ale mým otcem ještě není, protože jsem se s ním jakživ neviděl.“

Barrow naklonil hlavu a nepohodlně natočil krk a prohlížel si mě pichlavýma očima. „Bože, tak nevím,“ řekl tónem pochybovačného údivu. „Snad bychom vás měli raději dát prohlédnout psychiatrem.“

Waddell nesouhlasil. „Stálo by to pět dolarů a za tolik to nestojí. Pošlete ho zpátky k ledu. A kdyby tam začal nějaké hlouposti s tou O.O.V. a tak dále, jak tomu říká, řekněte Oldovi, ať ho strčí dolů do korekce. A vůbec Oldovi řekněte, že by to měl raději vyšetřit —“

Vtom se otevřely dveře a Nero Wolfe vstoupil.

Vypadal čistě, úhledně a odpočatě, měl na sobě čerstvou hedvábnou košili a tu hnědou vázanku se zlatě žlutými proužky, kterou mu poslala Constancie Berinová z Paříže. Ale boty měl nevyleštěné. Jediným pohledem jsem se zmocnil těchto podrobností, jak přecházel pokojem svým navyklým, nespěchavým kachním krokem. Zuřivě jsem se začal drbat.

Zastavil se přede mnou a zostra se otázal: „Co to děláš? Co je s tebou vlastně?“

„Nic. Svědí to. Nejspíš svrab.“

„A jak to vypadáš? Podívej se na své sako. A na ty kalhoty! Snad jsi v tom nespal?“

„A v čem myslíš, že jsem spal? V hedvábném pyžama jako ty? Ale jsem rád, že ses u nás zastavil. Moc rád tě zase vidím. Povídali jsme si tady. Zrovna mě posílají zase zpátky k — však víš. Neslyšels něco o mé matce? Je nad tím, chudinka, úplně zoufalá.“

Zamumlal jen své „fuj“, odvrátil se ode mne, podíval se na ty druhé dva a popřál jim dobrého jitra. Rozhlédl se. Potom přistoupil o krok k Barrowovi a řekl mu svým nejsladším hlasem: „Promiňte, kapitáne, ale sedíte v jediném křesle, v kterém tady mohu chvilku vydržet. Jsem přesvědčen, že si laskavě bez námitek přesednete.“ Barrow otevřel ústa, ale neřekl nic, zavřel je zase, vstal a přesedl si.

Wolfe mu poděkoval, usedl a zadíval se velice soustředěným pohledem na pana okresního návladního. „Vás je strašně těžko zastihnout, pane,“ začal. „Promrhal jsem včera celé hodiny, zkoušel jsem všechno na světě a nespojil jsem se s vámi. Mám dokonce podezření, že jste se mi dával zapřít.“

„Měl jsem mnoho práce.“

„Hleďme. A výsledek?“

Barrow zavrčel. Waddell se zase jednou naklonil vpřed s pěstí na desce stolu. „Podívejte se, Wolfe,“ promluvil zlomyslným, zle zaujatým tónem, „došel jsem k závěru, že nejste k ničemu, leda k plýtvání časem. Možná k něčemu ještě horšímu. Když jsem si promyslil to, co jste mi říkal včera o své rozmluvě s Bronsonem, co z toho vyšlo? Nula. Jen jste mě natahoval a napaloval. Vy můžete mluvit o tom, že by se vám někdo zapíral! Pro tu chvíli mám pro vás jen jedno jediné: kousek dobré rady. Buďto nařiďte tady tomu svému člověku, aby otevřel ústa a vyklopil, co ví, nebo to vyklopte sám!“

Wolfe vzdychl. „Jste úplně znemožněn hněvem, pane. Včera v tom byl kapitán Barrow a dnes zas vy. Vy, pánové, jste neobyčejně nedůtkliví.“

„Jsme tak právě dostatečně nedůtkliví, abych třebas já poznal, když mě někdo napaluje. Nemám to rád. A dopouštíte se omylu, když počítáte s vlivem Freda Osgooda a myslíte si, že si proto můžete dovolit všechno na světě. Osgood snad jednou vladařem tohoto okresu byl, ale už není. A možná že se sám hrne do zatraceně nepříjemného překvapení.“

„Vím to.“ Wolfe byl mírňoučký a tvářil se zklamaně a utrápeně. „Je to neuvěřitelné, ale soudě podle pověstí, které se dostaly až k panu Osgoodovi, vy opravdu tady pěstujete teorii, že Bronson zabil jeho syna a vražda spáchaná na Bronsonovi byla jen obyčejná krevní msta, podle starobylých zásad oko za oko, zub za zub. Pane Waddelle, to je dětinství. To je tak patrné dětinství, že vám to vůbec odmítám objasňovat. A váš náznak, že se já spoléhám na páně Osgoodovo postavení a na jeho vliv, pane, to je možná ještě trochu dětinštější. Jestliže s vámi vůbec vedu nějaké řeči, tedy jen proto —“

„Vždyť nemusíte,“ vyštěkl Waddell. „Prodávejte si své rozumy po domech, ale ke mně s tím nelezte.“ Znenadání vyskočil prudce z křesla. „Za dva měďáky bych vás strčil ke Goodwinovi. Koukejte zmizet. Ven! Napříště vás budu poslouchat jen v soudní síni. Goodwina odveďte dolů, kapitáne!“

„O ne,“ Wolfe mluvil stále ještě mírně. „Opravdu ne. Obtěžoval jsem se k vám jenom v zájmu pana Goodwina. Budete mě poslouchat a hned teď.“

„A kdo mi prozradí, proč bych měl?“

„Já vám to prozradím. Protože vím, kdo zavraždil Clyda Osgooda a Howarda Bronsona, a vy to nevíte!“

Barrow se napřímil. Waddell zíral na Wolfa a oči mu vylézaly z důlků. Já jsem se jen uškliboval a přál jsem si, aby tu byl můj rozmilý Basil a pověděl mi, pod kterou lžičkou ta fazole vězí.

„A dále,“ Wolfe mluvil klidně, ačkoli už nikoli tak mírně, „je zpropadeně teninká možnost, že to vy někdy vypátráte, a vůbec žádná, že byste dokázal vraha usvědčit. Už jsem to vypátral a brzičko provedu usvědčující důkaz. Za těchto okolností tvrdím dokonce, že je to vaše povinnost, pane okresní návladní, abyste mě poslouchal, až vám všechno dopovím.“

Barrow štěkl: „Navrhl bych, aby vám naslouchal soudce.“

„Fuj! Styďte se, kapitáne! To chcete i mne poctít takovým pitomým zacházením, jakým jste až dosud urážel pana Goodwina? Chcete-li, řeknu soudci prostě jen asi to, že jsem se vychloubal. Jestliže se ukáže, že ten váš soudce je stejně slabomyslný jako vy, a dá mě zavřít, poskytnu vám kauci, a co si počnete? Budete a jste vůbec bezmocný. Ujišťuji vás —“

Waddell vybuchl: „Tohle je zatraceně laciná bouchačka! To na nás neplatí!“

Wolfe se ušklíbl: „Prosím, pane, má dobrá pověst… ale ne, to ne. Vážím si příliš své dobré pověsti —“

„Říkáte, že víte, kdo zavraždil Clyda Osgooda? A Bronsona?“

„Ano, to říkám.“

„Pak tedy máte pravdu. To bych řekl, že vás budu poslouchat.“ Waddell znovu usedl a přitáhl si k sobě telefon, zvedl sluchátko a za chvíli do přístroje vyštěkl: „Pošlete mi hned Phillipse.“

Wolfe zdvihl obočí. „Phillipse?“

„Stenografa.“

Wolfe zavrtěl odmítavě hlavou. „O ne. To jste mi nerozuměl. Přišel jsem si pouze pro pana Goodwina. Potřebuji ho.“

„Potřebujete? My taky. Podržíme si ho. Opakuji vám to, co jsem již řekl jemu: bude-li podána žádost za propuštění na kauci, postavím se proti.“

Otevřely se dveře a vstoupil mladý muž s trudovitou tváří. Waddell na něj kývl, aby si sedl. Mladík otevřel sešit na zápisy, připravil si tužky a otázal se: „Jména?“ Waddell mu zamumlal: „Až později, teď pište.“

Wolfe si nevšímal těchto příprav a řekl hlasem docela spokojeným: „Teď jsme se konečně dostali k věci. Chci na vás jedině pana Goodwina. Kdybyste se mi byl na dnešek v noci nevyhýbal, byl bych ho od vás dostal již v noci. Tady vám předkládám dvě možnosti, z nichž můžete volit. Mé postavení je zjednodušeno tím, že šerif, pan Lake, je náhodou chráněncem páně Osgoodovým, zatímco vy nejste. Dověděl jsem se, že vy a pan Lake jste náchylní k tomu, abyste zabírali do všeho proti sobě, každý opačným směrem.

Tedy předně: Propustíte pana Goodwina. Ihned. S jeho pomocí budu mít své důkazy dohotoveny v naprosté dokonalosti, a odevzdám je potom vám i s vražedníkem, živým nebo mrtvým.

Nebo za druhé: Odmítnete propustit pana Goodwina. Podržíte si ho. Bez jeho pomoci, a proto s většími potížemi si vypracuji důkazy tak jako tak. Ale potom důkazy i s vražedníkem budou odevzdány panu Lakovi. Přesvědčil jsem se, že Crowfieldský deník s ním bude s radostí spolupracovat, redakce se postará, aby byl vytištěn úplný a šťavnatý výčet jeho skvělých činů a chvála jeho schopností. To pokládám za šťastné, protože veřejnost si zaslouží vědět, co dostává za své peníze, jež vyplácí veřejným úředníkům. Vy zase máte na druhé straně velmi nahodilé štěstí, že máte právě v rukou pana Goodwina. Jinak bych se s vámi vůbec nezdržoval.“

Wolfe zíral na okresního návladního tázavým pohledem. „Zvolíte si, pane?“

Ušklíbl jsem se teď zase já. „Chce vám říci, abyste si zvedl buď prapor, anebo šibenici.“

Barrow na mne zavrčel: „Držte hubu, vy!“

Waddell konečně řekl: „Stále ještě si myslím, že je to jenom bouchačka.“

Wolfe zdvihl ramena asi o centimetr a opět je spustil. „Pak to všechno dostane pan Lake.“

„Říkal jste, že víte, kdo zabil Clyda Osgooda a Howarda Bronsona. Míníte tím, že jeden člověk spáchal ty vraždy obě?“

„Takhle to nepůjde. Dostane se vám zpráv teprve potom, až bude můj spolupracovník propuštěn, nikoli předtím — a až s tím budu hotov a budu já ochoten vám je poskytnout.“

„Tak asi za rok nebo za dva, což?“

„Sotva by to mohlo trvat tak dlouho. Řekněme do čtyřiadvaceti hodin. A dřív, doufám.“

„A vy skutečně víte, kdo je vrah a máte důkazy?“

„Ano. Jen to první. Vím kdo. A uspokojivé důkazy mít budu.“

„Jaké důkazy?“

Wolfe zavrtěl hlavou: „Říkám vám, že to takhle nepůjde. Nehraji si s vámi ani na hádanky, ani na schovávanou, a nedám se vylákat, to byste mohl vědět.“

„Přesvědčivé důkazy?“

„Rozhodné a platné.“

Waddell si odsedl v křesle dozadu, tahal se za ucho a neřekl nic. Konečně se obrátil k stenografovi a řekl mu: „Dejte mi ten zápis a zmizte!“ Když byl jeho rozkaz uposlechnut a proveden, seděl znovu tiše asi minutu a potom pohlédl na Barrowa a kysele se tázal: „Co tomu říkáte, kapitáne? Co máme, u všech sakramentů, dělat?“

„Nevím.“ Barrow stiskl rty. „Vím jen, co bych rád udělal.“

„To mi náramné pomůže! Máte na té věci, asi osm nebo deset lidí a nevyšťoural jste jediný útržek nějaké nitky. A tenhle chytrý slon už ví, kdo to spáchal, a bude mít platné důkazy do čtyřiadvaceti hodin. To aspoň říká.“ Waddell pojednou hodil bradou vzhůru a obrátil se prudce k Wolfovi: „A kdo to ví, kromě vás? Jestliže ten Lake nebo některý z jeho přísežných náměstků mi zatajuje —“

„Ne,“ ujistil ho Wolfe. „Všechno v pořádku. Jsou v stejné loďce s vámi a s kapitánem Barrowem a nemají ani udičky, ani vnadidlo.“

„Tak kdy jste to vypátral? Jak jste to popadl? Kde jste byl? Goodwin vám určitě mnoho nepomohl, protože jsme ho stiskli hned po Bronsonově zavraždění. U sta hromů, jestliže je tohle všecko jen podfuk…“

Wolfe zas jen trpělivě potřásl slávou. „Prosím pěkně! Věděl jsem, kdo zabil Clyda Osgooda hned v pondělí v noci; věděl jsem to hned, jakmile jsem se podíval na býkovu hlavu; a věděl jsem také motiv. Vaše nevěřící vyvalování očí způsobuje jen to, že vypadáte strašně hloupě. Zrovna tak s panem Bronsonem. Bylo to úplně jasné, až nápadné.“

„Vy jste tohle všecko věděl už tehdy, když jste tady seděl v tomhle křesle v úterý odpoledne? Když jste mluvil se mnou, s okresním návladním?“

„Ano, věděl jsem to. Ale nebylo důkazů — či spíše byl nádherný důkaz, ale než jsem po něm mohl vztáhnout ruku, byl zničen. Teď si za něj musím najít náhradu a také ji najdu.“

„Co to bylo, ten důkaz, který byl zničen?“

„Teď ne. Říkám vám, že to takhle nepůjde. Je už skoro jedenáct hodin a pan Goodwin a já máme naspěch. Máme před sebou hromadu práce. A upozorňuji, že nechci být otravován pozorováním nebo sledováním. Bylo by to marné, a dáte-li mě sledovat, budu pokládat naše ujednání za neplatné.“

„Dáte mi své čestné slovo, že učiníte jen to, k čemu jste se svým slibem zavázal, že to učiníte bez výhrad a bez dvojsmyslného uhýbání?“

„Ne, nikoli čestné slovo. Ta fráze se mi odjakživa nelíbí. Slovo »čest« bylo tak často užíváno pochybnými lidmi, že je nadobro pošpiněno. Dám vám prostě své slovo. Ale nemohu tady sedět a celý den se o tom jen bavit. Vyrozuměl jsem, že můj spolupracovník byl zákonitě obžalován, a musí být také po zákonu propuštěn.“

Waddell seděl a seděl a tahal se za ucho. Mračil se na Barrowa, ale zřejmě nevyčetl z kapitánova zkamenělého výrazu ani nejmenší náznak užitečné rady. Sáhl po telefonu a vyžádal si číslo. Po krátké chvíli čekání mluvil do přístroje: „Frantík? Zeptej se soudce Hutchinse, mohu-li k němu na chvilku přijít. Hned a jen na minutku. Chci ho požádat o uvolnění zatýkacího výnosu,“

[19]

Tázal jsem se: „Mám pro něj skočit?“

Wolfe odpověděl: „Ne. Počkáme.“

Seděli jsme v pokoji výstavní kanceláře, ale nikoli v tom, do kterého jsme přišli v úterý odpoledne za Osgoodem. Tento byl menší a byly v něm psací stoly a židle a všude se válelo plno papírů a listin. Bylo právě poledne. Když jsme vyšli ze soudní budovy, byl jsem nemálo překvapen, když jsem spatřil naši limuzínu, jak na nás čeká pěkně před domem. Wolfe mi vyložil, že někdo z Osgoodových zaměstnanců ji tam přivezl z místa, kde jsem ji nechal včera stát. Nařídil mi, abych jel na výstaviště, a nejprve jsme zastavili v hlavní výstavní budově, kde jsme prohlédli orchideje a pokropili jsme je. Wolfe si zajistil u výstavního zřízence, aby o ně bylo pečováno až do soboty, a aby byly zabedněny a odeslány do New Yorku po uzavření výstavy. Pak jsme šli pěšky do administrativní budovy a byli jsme uvedeni do kanceláře číslo 9. Byl jsem laskavě poučen, že jsme tam proto, abychom se sešli s panem Lewem Bennettem, ale ten nepřišel. Bylo už poledne a stále ještě jsme čekali.

Navrhoval jsem: „Kdyby ses mě zeptal na mé mínění, nebude tě stát tisíc dolarů, ale bude takové: Přestrojme se a naličme, jak nejlépe dovedeme, skočme do vozu a ujíždějme do New Yorku. Nebo by bylo možná ještě lepší rovnou přes hranici státu do Vermontu a skrýt se tam někde v starodávném a opuštěném mramorovém lomu.“

„Přestaň s tím věčným drbáním.“

Vrazil jsem ruce do kapes. „Uvědomuješ si, doufám, že studuji tenhle tvůj obličej už deset let, že jsem se vždy důkladně zabýval jeho světly a stíny, způsobem jeho uspořádání a utváření, i tím, jak s ním ty dovedeš vládnout. A řeknu ti teď ve vší neuctivosti, že jsem přesvědčen, že důkazy, o nichž jsi vykládal těm dvěma hlupákům, nejsou vůbec na světě.“

„Nejsou.“

„Zmiňuji se o důkazech, které jsi slíbil dodat do čtyřiadvaceti hodin.“

„Také já o nich mluvím.“

„Ale vždyť neexistují.“

„Ne.“

„Ale ty je máš dodat.“

„Ano.“

„Dodáš?“

„Ano.“

Oči mi vylézaly z důlků. „No, dobře. Předpokládám, že se to dříve nebo později stát muselo, ale je na to podívaná tak bolestná, že bych si přál, aby se to bylo stalo nejprve mně. Jednou jsem seděl mamince na klíně, to bylo, tuším, někdy v roce 1839 —“

„Kuš! Udělám si je!“

„Co? Dvě vstupenky do blázince?“

„Důkazy. Nejsou. Býka spálili. Proto nezbylo nic, čím bych prokázal motiv pro zavraždění Clyda Osgooda, a i kdyby byly nějaké další usvědčující drobnosti — a ty nebyly — byly by nám málo platné. Pokud jde o Bronsona, pan Lake hlásí úplné vzduchoprázdno. Nenašly se otisky prstů, kromě těch tvých na koženém pouzdře, nikdo, kdo by se pamatoval, že ho viděl vstupovat do té kůlny, nikdo ho neviděl s nikým pohromadě, nikdo nemůže posloužit ani nitkou k motivu, který by mohl být odhalen a prokázán. Z newyorského konce, stopování po člověku, s kterým mluvil telefonicky, nedošlo zatím nic — a také nic přijít nemůže, to se rozumí. Úplné vzduchoprázdno. Za těch okolností máme jenom — ach! Dobrý den, pane!“

Tajemník Ligy guernseyského skotu vstoupil, zavřel za sebou dveře a přešel pokojem k nám. Vypadal jako člověk, který byl nemile vyrušen, ale nikoli už tak uštvaně a vyjeveně jako včera. Pozdravil stručně, ale nikoli mrazivě, sedl si a patrně neočekával, že se s námi zdrží dlouho.

Wolfe mu řekl: „Děkuji vám za laskavost, že jste přišel, pane Bennette. Máte ovšem stále ještě napilno. Pozoruhodné, na kolik různých způsobů dovedou mít lidé napilno! Doufám, že vám pan Osgood již telefonicky řekl, že vás hodlám požádat jeho jménem o laskavost. Budu stručný. Nejprve zřejmá fakta: Registrace a záznamy vaší Ligy jsou v jejích kancelářích ve Fernborough, kteréžto místo je odtud vzdáleno sto pětasedmdesát kilometrů. Letadlo, jež náleží panu Sturtevantovi, který vozí cestující na objednávku z letiště na druhém konci tohoto výstaviště, by tam mohlo doletět a vrátit se za pouhé dvě hodiny. To jsou fakta.“

Bennett se zatvářil maličko postrašeně. „Myslím, že máte pravdu, ačkoli to o tom letadle mi známo není.“

„Vím to. Dotázal jsem se. Dokonce jsem již objednal páně Sturtevantovy služby, bude na vás čekat. To, co bych rád dostal, co musím před třetí hodinou dostat, pane, to jsou ty vaše náčrtky kresby vybarvení býků Hickoryho Césara Grindona, Wilowdala Zodiaca, Hawleyho Orinoca a býka paní Linvillové, jehož jméno jsem zapomněl, a Hickoryho Buckinghama Pella, dvojbratra Césarova. Pan Sturtevant je připraven a může vyletět za okamžik. Můžete s ním letět, nebo pan Goodwin, nebo dáte letci prostě dopis?“

Bennett se mračil. „Míníte původní náčrtky?“

„Pokud vím, nelze se zmocnit jiných. Kopie na certifikátech jsou roztroušeny u jednotlivých vlastníků.“

Bennett zavrtěl hlavou. „Původní náčrtky nesmí být vyndány z kartoték, to je velice přísné pravidlo. Nelze je ničím a nijak nahradit a tady nesmíme nic riskovat.“

„Chápu. Řekl jsem, že můžete letět sám osobně. Až sem budou dopraveny, můžete se tady usadit se mnou za stůl, takže zůstanou stále pod vaším dohledem: Nespustíte je z očí. Potřebuji je pouze na půl hodiny, pravděpodobně na dobu ještě kratší.“

„Ale ty doklady nesmí být nikdy vyňaty z registratury. Stejně se nemohu odtud vůbec vzdálit.“

„Je to laskavost, o kterou vás prosí pan Osgood.“

„Nemohu si pomoci. Ochotně bych, cokoli, ale… toto není přípustné, prostě to nelze.“

Wolfe se opřel v křesle zády a prohlížel si ho. „Jedním z průkazů skutečné inteligence,“ vykládal mu pomalu a trpělivě, „je schopnost učinit něco zvláštního nebo výjimečného, jestliže nadejde chvíle nezbytné potřeby, schopnost učinit to bez zvláštní námahy a násilí samu sobě. Přísná pravidla vládnou všude a ve všem. My všichni máme a dodržujeme pravidlo, že nevycházíme na ulici, dokud nejsme řádně oblečeni, ale jestliže nám hoří dům nad hlavou, překročíme i toto železné pravidlo. A tady v Crowfieldu právě zuří strašný požár — v přeneseném smyslu. Jsou tu vražděni lidé. Požár musí být uhašen a žhář lapen. Souvislost mezi tím a oněmi náčrtky ve vaší registratuře je vám asi skryta, ale nikoli mně. Na to budete musit přijmout mé slovo. Je nezbytné, je rozhodující, abych viděl ty náčrtky. Nevyjmete-li je z registratury, abyste prokázal laskavost panu Osgoodovi, učiňte tak proto, že je to vaše občanská povinnost. Musím je vidět.“

Už se na Bennettovi začalo ukazovat, že tohle na něj působilo. Ale ještě namítal: „Neřekl jsem, že je nemůžete vidět. Můžete, každý je může vidět, ovšem v našem sekretariátě. Leťte tam vy sám.“

„Nemyslitelné. Podívejte se na mne.“

„Nevidím na vás nic tak zlého, proč byste tam nemohl letět. To letadlo unese i vás, pane Wolfe.“

„Ne.“ Wolfe se otřásl. „Nepoletím tam. To je další věc, na kterou musíte přijmout mé slovo. Očekávat ode mne, že bych vstoupil do letadla, to je, milý pane, to je prostě fantastické. Zpropadeně, bráníte se překročit malé a všední pravidlo, a přitom máte dost odvahy žádat na mně, abych — byl jste už někdy v letadle?“

„Ne.“

„Tak to, proboha, jednou zkuste! Bude to pro vás určitě zajímavá a užitečná zkušenost. Bude vás to bavit. Vím od velice vážných lidí, že pan Sturtevant je schopný, dovedný a spolehlivý pilot a má výborný, stejně spolehlivý stroj. Přivezte mi ty náčrtky!“

A tohle vlastně celou tu otázku rozhodlo už pět minut poté. Příležitost svézt se zadarmo letadlem. Bennett se vzdal všeho odporu. Poznamenal si, které náčrtky Wolfe potřebuje, zatelefonoval si ještě na několik míst a byl připraven letět. Šel jsem s ním na letiště; šli jsme tam pěšky, protože se chtěl ještě zastavit u kůlny s guernseyským skotem. Na letišti jsme vyhledali Sturtevanta, hezkého mládence jasné, čisté tváře, ale zamaštěných šatů. Rozbíhal motor pěkného malého dvojplošníku, aby jej před vzletem zahřál. Řekl, že je všechno hotovo, a Bennett vstoupil do letadla. Couvl jsem z nebezpečné blízkosti a díval jsem se, jak si vyjeli po trávníku, obrátili se a hopkovali maličko nad plochou letiště a odlepili se. Stál jsem tam, až byli asi sto padesát metrů vysoko a zamířili na východ. Potom jsem šel zase pěšky zpátky, abych se sešel s Wolfem ve stanu metodistek, jak jsme si umluvili. Jedinou modravou trh
linou v šedivé obloze byla světlá naděje, že se opět jednou mohu vrhnout na nevyrovnatelné fricassé. Po mé O.O.V.C.O.V. snídani jsem měl na něco takového místa dost a dost.

Ukázalo se však, že to nebude jídlo v klidu a pohodlí, neboť jsme najednou měli zase program — to jest Wolfe měl program a já jsem ho měl provést. Po všem tom žvanění o inteligenci, která se odvažuje překročit pravidlo, zachoval svá pravidla nedotčena. Dokud jsme jedli, nepadlo o řemesle ani slovo, a protože nebyl nikterak v dobré míře, mluvili jsme vůbec jen málo. Když jsme snědli moučník a přinesli nám kávu, zavrtěl se na své skládací sedačce do přijatelnější polohy a začal vykládat. Měl jsem vzít vůz a jet k Osgoodovým, vykoupat se a převléci do čistého prádla a nezmačkaného obleku. Protože dům bude přeplněn smutečními hosty na dnešní pohřeb, měl jsem se chovat tak, abych byl co nejméně nápadný a abych nepřekážel. A kdyby se mi podařilo, aby mě sám Osgood vůbec ani nezahlédly bylo by to jistě nejlepší, protože ten starý blázen stále ještě trval na svém názoru, že jsem zprostředkoval schů
zku jeho dcery s tím prokletým Prattovým mladíčkem. Měl jsem zabalit naše zavazadla a naložit je do vozu, nakrmit náš stroj benzínem a olejem a vším, nač by mohl ještě projevit chuť, a ohlásit se v kanceláři, kde jsme se v poledne sešli s Bennettem, nejpozději ve tři hodiny.

„Zavazadla?“ tázal jsem se srkaje kávu. „Připravuješ se na útěk, viď?“

Wolfe vzdychl. „Pojedeme domů. Domů!“

„Nějaké zastávky cestou?“

„Zastavíme se u pana Pratta.“ Upil kávy. „A přitom, podívejme se, něco jsem zapomněl. Dvě věci. Máš u sebe zápisník?“

„Mám svůj obyčejný blok. Víš přece, jaký s sebou tahám.“

„Mohu si to vypůjčit? A tužku. Bude nejlíp, použiji-li tužky, kterou míváme s sebou, ačkoli nemyslím, že by se to někdy dostalo až pod mikroskop. Děkuji ti.“ Mračil se na můj blok. „Větší listy by byly lepší, ale tohle konečně taky poslouží. Ne, to by nešlo, kupovat teď něco takového v Crowfieldu.“ Vsunul si blok i tužku do kapsy. „A ta druhá věc. Potřebuji dobrého a spolehlivého lháře.“

„Prosím ano,“ řekl jsem a bil jsem se v prsa.

„Ne, nikoli tebe. Vlastně ještě jednoho k tobě.“

„Ještě jednoho lháře kromě mne. Obyčejného nebo zvláštní jakosti na podivuhodné kousky?“

„Obyčejného. Ale ve výběru jsme omezeni. Musí to být jedna z těch tří osob, které tam byly, když jsem v pondělí odpoledne stál v ohrazené pastvině na tom balvanu.“

„Nu, tedy,“ stočil jsem rty do kroužku a uvažoval jsem. „Ten tvůj přítelíček David by mohl být dobrý lhář. Čte básně.“

„Ne. To je vyloučeno. Nikoli David.“ Wolfe zplna otevřel oči. „Co slečna Rowanová? Zdá se, že by se s tebou ráda spřátelila. Až nápadně, vždyť tě navštívila ve vězení.“

„Jak tohle zase víš, u všech čertů?“

„Nevím to. Odvozuji. Hlas tvé matky v telefonu byl její hlas. Ještě tu epizodku prohovoříme, jen co se vrátíme domů. Tys ji musel k tomu výkonu navést, tudíž jsi s ní v dobrém vztahu. Ve vězení nevolají lidi k telefonu, nemohla ti tedy telefonovat. Musila tě tedy navštívit. Když tedy je už takhle přátelská, měla by být také ochotná.“

„Nelíbí se mi nadužívání mého duševního půvabu v našem řemesle.“

„Vylučování zabíhající příliš daleko vede k nicotě.“

„Až si tuhle moudrost rozeberu, požádám tě o rozpravu. První nápad byl, vrátit to neotevřené.“

„Bude lhát?“

„Pane bože, ovšem. Proč by ne?“

„Je to důležité. Můžeme s tím počítat?“

„Ano.“

„Máš tedy další maličký úkol. Vzít telefon, vyhledat ji a zajistit si, že bude u Prattových od tří hodin do chvíle, kdy se objevíme. A řekni jí, že s ní budeš potřebovat mluvit hned potom, kdy tam dorazíme.“ Wolfe zachytil pohled jedné z metodistek, a když na jeho pokyn přišla, objednal si ještě kávu. Potom mi řekl: „Je už jedna hodina pryč. Pan Bennett je dál než na půl cestě do Fernborough. Nezbývá ti mnoho času.“

Dopil jsem kávu a šel jsem.

Program jsem vyřizoval bez překážek a bez obtíží, ale měl jsem toho plné ruce a plnou hlavu. Nejprve jsem zatelefonoval k Prattovým, žádal jsem k přístroji slečnu Rowanovou. Byla tam, takže to jsem ihned vyřídil. Zahřál jsem beton silnice k Osgoodovým a vstoupiv zadními dveřmi a vystoupiv nahoru schodištěm pro služebnictvo, vyhnul jsem se styku s rozzuřeným otcem. Pravděpodobně by si mě byl stejně nikdo nevšiml, protože v tom domě byla zrovna taková tlačenice jako na výstavě. Bylo tam jistě nejméně sto automobilů, takže jsem musil parkovat daleko před koncem příjezdové cesty, a tak jsem ovšem musil tahat zavazadla na slušnou vzdálenost. Nahoře jsem zahlédl Nancy a v zadní hale jsem vyměnil několik slov s hospodyní, ale Osgooda jsem vůbec neviděl. Pohřební obřad začínal ve dvě hodiny, a když jsem odcházel, ozýval se z velikého domu jedině stoupavý a zase klesající hlas kněze, který se za všechny naposledy louil s Clydem Osgoodem, který vyhrál sázku a druhou nadobro prohrál, obě úplně současně.

Za pět minut tři, s čistým tělem v čistých šatech, o duši a jaré mysli se nemusím ani zmiňovat, s vozem naplněným benzínem, olejem a zavazadly, jsem zaparkoval hodně blízko administrativní budovy. Stále ještě jsem neměl žádné uspokojivé ponětí o druhu zboží, které Wolfova továrna vyrobí v oboru drtivých důkazů, ačkoli jsem měl dosti silné tušení, kdo bude postižený. Vyhledal jsem kancelář číslo 9. Sturtevant zřejmé splnil dané sliby, protože továrna byla v plném chodu. Wolfe byl v místnosti sám, seděl za stolem, na kterém leželo asi půl tuctu náčrtků býků na nevelkých listech bílého papíru asi tak patnáctkrát dvacet centimetrů. Měl je seřazeny pěkně vedle sebe, jen jeden z náčrtků byl vyňat z řady a ležel Wolfovi přímo před očima a on na něj chvílemi pohlížel a zase se vracel k mému bloku, do něhož kreslil mou tužkou. Vypadal soustředěně jako umělec, který musí stůj co stůj vytvořit
mistrovské dílo. Zůstal jsem stát za ním a díval jsem se mu chvíli přes rameno na tu uměleckou práci, a všiml jsem si, že oddělený náčrtek, podle něhož obkresloval svůj posvěcený kousek, byl označen „Hickory Buckingham Pell“. Potom jsem se vzdal dohadů a sedl jsem si.

„A co pan Bennett? Už nemusí mít ty své náčrtky ustavičně na očích?“ otázal jsem se za chvíli. „Vplížil ses mu do srdce a dobyl jeho důvěry anebo jsi ho podplatil?“

„Odešel se najíst. Nikterak jeho náčrtkům neublížím. Buď zticha, neruš mě v práci a neškrab se stále.“

„Však už mě nesvědí.“

„Zaplaťpámbu!“

Usadil jsem se pohodlně a rozptyloval jsem se zkoumáním různých kombinací hádanky, kterou jsme měli právě luštit. V té chvíli, díky různým náznakům, které Wolfe velkomyslně utrousil, byl jsem již s to pořídit vlastní a dosti pravděpodobné odpovědi na většinu otázek, jichž seznam byl tak obsáhlý. Ale stále ještě jsem byl úplně nevědomý, pokud šlo o smysl tohoto kreslířského cvičení, v němž si tak zálibně vedl. Zdálo se přepjatým, ba bláznivým, abych předpokládal, že obkreslováním jednoho z Bennettových náčrtků skutečně vyrábí důkaz, kterým by rozluštil hádanku dvojí vraždy, kterým by nám vydělal příslušný honorář od Osgooda a kterým by splnil svůj závazek vůči Waddellovi, ale výraz jeho tváře docela určitě cosi takového naznačoval. Podle jeho úvahy právě nyní došíval pytel. Pokoušel jsem se to nějak zařadit do svých kombinací, ale nikam se to nehodilo. Nechal jsem toho už podruh a dovolil jsem si bezstarostně uvolnit mozek.

Lew Bennett vstoupil s párátkem v zubech. Wolfe okamžitě vsunul do kapsy můj blok i se stránkou, na které dosud pracoval, a také mou tužkou. Potom vzdychl, odsunul svou židli od stolu a vstal. Hlavu naklonil k Bennettovi.

„Děkuji vám, pane Bennette. Tu jsou vaše náčrtky, nedotčené a v pořádku. Střežte je; uchovávejte je nyní dvojnásob pečlivě; už dříve jste je pokládal za vzácné doklady, ale teď mají hodnotu dvojnásobnou. Je to opatrnost velmi moudrá, že trváte na tom, aby je chovatelé dobytka kreslili perem a inkoustem, neboť tak je znemožněno jakékoli upravování nebo změny. To by se vždy snadno poznalo. Pan Osgood najde nepochybně ještě příležitost, aby vám poděkoval stejně vřele. A teď půjdeme. Pojď, Arku.“

Když jsme odcházeli, opíral se Bennett o stůl a mžoural na své náčrtky.

Dole v parkovišti si Wolfe vlezl vedle mne na přední sedadlo, což značilo, že má co povídat. Jel jsem pomalu podle okraje přebíhajících a nebezpečně neklidných davů, návštěvníků výstavy, a Wolfe začal: „A teď, Arku, to hlavní. Na provedení záleží všechno. Stručně ti to vyložím.“

[20]

U Prattových jsem zastavil na štěrkovaném prostranství před garáží a vystoupili jsme. Wolfe na mne nečekal, zamířil rovnou do domu. Venku na trávníku byla Karlička zabrána cvičením koncového úderu k jamce s golfovou holí, což mohlo být pokládáno za pochybnou zábavu u mladé ženy, jejíž bývalý snoubenec měl právě pohřeb, i když to byla náhodou metropolitní mistryně. Ale za těchto zamotaných okolností tu mohl být konečně ještě docela jiný výklad. Volala mi na pozdrav, když jsem ji míjel v dosti značné vzdálenosti, kráčeje na místo schůzky s Lily Rowanovou, jak jsem si je ujednal za telefonické rozmluvy.

Lily si klidně zůstala v sítěné houpačce a podávala mi ruku s rychlým chápavým úsměvem v očích.

Řekl jsem jí: „Nejste tak přenáramná. Wolfe poznal včera v telefonu váš hlas.“

„Nepoznal.“

„I poznal.“

„Vždyť souhlasil se schůzkou o šesté ráno v mém hotelu.“

„Kdepak. To říkal jen tak. Nasadila jste dobře vajíčko, to bylo všecko. Ale ať už je to jak chce, vytáhla jste ho aspoň o půlnoci z postele, což něco znamená. Děkuji vám a mám naspěch. Jak by se vám líbilo přijmout dobrou lekci v detektivním řemesle, co říkáte?“

„Kdo by mi tu lekci udílel?“

„Já.“

„Ach, jak ráda!“

„Výborně. Může to být počátek vaší kariéry, která vám bude stát za to. První hodina bude prostá, ale vyžaduje to ovládání hlasu a svalstva v obličeji. Možná že vás nebude zapotřebí, ale zase se může stát, že budete nepostradatelná. Musíte zůstat buď tady, nebo někde docela nablízku. Někdy tak asi v příštích dvou hodinách pro vás možná přijdu, nebo pošlu Berta —“

„Přijďte sám.“

„Dobře. A doprovodím vás do společnosti Nero Wolfa a jistého muže. Wolfe vám položí otázku a vy odpovíte lživě. Nebude to nikterak komplikovaná lež a není vůbec nebezpečí, že byste se zapletla a nějak zakopla. Ale pomůže to odhalit a prokázat vraždu člověka, který se stal nebezpečným, a proto vás mohu ujistit, že to není nepoctivá léčka. Ten člověk je vinen. Kdyby zbývala možnost z jedné milióntiny, že je nevinen —“

„Neobtěžujte se zbytečnými výklady.“ Koutek úst jí vystoupil vzhůru. „Budu mít při tom lhaní společníka?“

„Ano, Mne. A také Wolfa. Potřebujeme jen spolupráci.“

„Tedy pokud jde o mne, nebude to vůbec lež. Konečně, pravda je relativní. Vidím, že jste si konečně myl obličej. Dejte mi pusu.“

„Platit napřed, co?“

„Ne celý účet. Jen zálohu.“

Asi po třiceti nebo dvaatřiceti vteřinách jsem se opět vzpřímil, odkašlal jsem si a pravil jsem: „Cokoli stojí vůbec za to, aby to člověk dělal, stojí to už také za to, aby to udělal pořádně.“

Usmívala se a neříkala nic.

„Tak je to takhle,“ pokračoval jsem. „Přestaňte se usmívat a poslouchejte pořádně!“

Nebylo zapotřebí dlouhých výkladů. Za čtyři minuty jsem kráčel do domu.

Wolfe seděl na terase s Prattem, s Jimmym a s Monte McMillanem. Jimmy se tvářil zamračeně a vůbec vypadal náramně zamyšleně a uhadoval jsem z jeho očí, že vypil příliš mnoho míchaných ostrých. McMillan seděl mlčky maličko stranou a nespouštěl očí z Wolfa. Pratt zuřil. Zdálo se, že je dožrán nejen proto, že všeobecné pozdvižení znemožnilo jeho záměry s hovězími hody a zkazilo také konec jeho letního pobytu na venkově, ale zvlášť a vyhroceně byl dopálen hned z několika příčin na Wolfa. Byly to příčiny nejasné, ale působivé, které se k němu patrně dostaly jako odražený míč od okresního návladního Waddella. Ale i tak zůstaly jeho hlubší pudy neporušeny, protože jakmile mě uviděl, kývl mi zlehka na pozdrav a ihned hulákal na Berta.

Ale Wolfe, který, jak jsem si povšiml, již vyprázdnil láhev piva, potřásal odmítavě hlavou, kývl na mne a povstal. „Ne, prosím,“ řekl. „Prosím pěkně, pane Pratte. Nemyslete si, že jsem snad dotčen vaším pobouřením, které dovedu celkem chápat, ale domnívám se, že zanedlouho nahlédnete, jak nesprávně jste je zaměřil. Budete mi možná dokonce děkovat, ale nepožaduji ani to. Nechtěl jsem vás vyrušovat. Potřeboval jsem však důvěrnou rozmluvu s panem McMillanem. Když jsem mu to hlásil dnes dopoledne telefonem a uvažovali jsme spolu o vhodném místě schůzky, dovolil jsem si navrhnout váš dům, protože jsme hledali takové místo, kde bychom měli zaručeno úplné soukromí. Měl jsem k tomu ještě zvlášť určitou příčinu, protože můžeme potřebovat eventuální přítomnost slečny Rowanové.“

„Lily Rowanovou? Co ta s tím má co dělat, u kozla?“

„To se ukáže. Snad také ne. Ale tak jako tak pan McMillan souhlasil s tím, že se se mnou sejde u vás. Jestliže vám má přítomnost v domě opravdu vadí, můžeme odejít jinam. Myslil jsem si, že snad ten pokoj nahoře —“

„To je mi zatraceně jedno. Prosím. Ale když mě něco tlačí na mysli, mám ve zvyku si s tím ulevit —“

„Později. Mějte se mnou kratičké strpení. Tohle může počkat. Dovolíte-li tedy, použijeme toho pokoje nahoře…“

„Poslužte si,“ Pratt mávl rukou. „Budete potřebovat něco pít. Berte! Hola, Berte!“

Jimmy zavřel oči a zasténal.

Odešli jsme od nich. McMillan, který dosud neotevřel ústa, šel za Wolfem a já za ním. Když jsme vstoupili na schody, vyndal jsem svou pistoli z pouzdra pod kabátem, kam ji již dopoledne Wolfe navrátil, a vsunul jsem ji do postranní kapsy. Doufal jsem, že tam také zůstane, což nebylo tak jisté, protože na Wolfově jídelním lístku byla jedna mísa, která mohla zatraceně pokazit celou hostinu.

Pokoj byl bezvadné uklizen, odpolední slunce padalo šikmo na podlahu a na nábytek těmi krásnými moderními okny, která se hned napoprvé Wolfovi tolik zalíbila. Přisunul jsem mu velikou vyčalouněnou lenošku a přistavil jsem ještě dvě menší ke stolu pro sebe a pro Monte McMillana. Objevil se Bert, umaštěný, ale dovedný a čilý jako vždy. Přinesl pivo a míchal nám ostré. Jakmile toto bylo odbyto a Bert zmizel, řekl McMillan:

„Toto je podruhé, co jsem se musel vytrhovat z vyřizování svých věcí jen proto, abych vám poskytl rozhovor. Třebaže to dělám jako laskavost Fredu Osgoodovi, začíná mě to trochu nudit a je to už mrzuté. Mám v Crowfieldu sedm krav a býka, které jsem právě koupil a měl bych je teď dopravovat domů.“

Odmlčel se. Wolfe nemluvil. Wolfe se opřel zády ve svém velikánském křesle, zůstal bez hnutí s rukama položenýma na leštěných postranních opěradlech, a zíral na dobytkáře očima zpola zavřenýma. Neprojevoval nejmenší známky, že by se chystal pohnout nebo promluvit.

McMillan se konečně naléhavě otázal: „A co zas má být tohle, u všech sakrů? Utkání pevnýma očima — kdo dýl?“

Wolfe zavrtěl hlavou. „Nelíbí se mi to,“ řekl konečně. „Věřte mi, pane, že z toho nemám žádnou radost. Nepociťuji touhy věc protahovat, abych si déle pochutnával na vítězství. Odkladů už bylo dost, až příliš mnoho.“ Vsunul ruku do náprsní kapsy, vytáhl z ní můj blok a držel jej ve vztažené ruce. „Vezměte tohle do ruky, prosím vás, a prohlédněte si první tři listy. Důkladně. — Budu to chtít zpátky neporušené, Arku.“

McMillan přijal podávaný svazek listů s pokrčením svých širokých ramen a prohlížel si první tři. Hlavu měl skloněnu, neviděl jsem mu do tváře. Když prohlédl všechny výkresy dvakrát, vzhlédl opět k Wolfovi.

„Dostal jste mě,“ prohlásil. „Je v tom nějaký trik?“

„Nenazval bych to trikem.“ Wolfe tentokrát promluvil poněkud zostra. „Poznáváte ty kresby?“

„Jakživ jsem je neviděl.“

„Ovšemže ne. Položil jsem otázku špatně. Poznáváte originály, podle kterých byly kresleny?“

„Ne. Nepoznávám. Měl bych snad? Nejsou to kresby nijak valné.“

„To je pravda. A přece bych byl předpokládal, že je poznáte. Byl to přece váš býk. Dnes jsem je porovnával s náčrtky, s originály na tiskopisech přihlášek k registraci, které mi dovolil prohlédnout pan Bennett. Z toho bylo jasně patrno, že modelem těchto kreseb byl Hickory Buckingham Pell. Váš býk, který uhynul na antrax již před měsícem.“

„I hleďme.“ McMillan si znovu kresby prohlédl, pomalu a beze spěchu, a vrátil se zase očima k Wolfovi. „Je to možné. Velmi zajímavé. Kde jste ty kresby dostal?“

„To je právě to.“ Wolfe sepjal prsty obou rukou na svém pěkném bříšku. „Kreslil jsem je sám. Slyšel jste zajisté o té ošklivé příhodě v pondělí odpoledne, zrovna předtím, než jste sem přišel. Pan Goodwin a já jsme se vydali napříč přes pastvinu a byli jsme nepříjemně vyrušeni býkem. Pan Goodwin unikl díky své rychlosti a já jsem si vylezl na ten balvan uprostřed pastviny. Stál jsem tam asi patnáct minut, než jsem byl vysvobozen duchapřítomností slečny Prattové. Jsem silně ješitný na svou důstojnost a na tom kameni jsem vypadal velice nedůstojně. Býk se procházel nedaleko, kráčel pomaloučku sem a tam, a tu jsem vytáhl z kapsy svůj poznámkový blok a kreslil jsem ho. Možná že si pomyslíte, že jsem se dopustil zcela dětinského gesta, ale našel jsem v tom uspokojení. Bylo to… nu, ospravedlnění mého pobytu na vrcholu toho balvanu. Vrátil byste mi laskavě můj blok, prosím?“

McMillan se nehýbal. Vstal jsem a vzal jsem mu blok z ruky. Zdálo se, že si toho vůbec nepovšiml. Dal jsem si blok do kapsy.

McMillan promluvil: „Musil jste mít o kolečko víc. Býk v pastvině byl César. Hickory César Grindon.“

„Ba ne, pane. Tady vám musím, bohužel, odporovat. Neboť poznovu: to je právě to! Býk v pastvině byl Hickory Buckingham Pell. Kresbičky, které jsem si udělal náhodou v pondělí odpoledne, to dokazují, ale já jsem si toho byl vědom dávno předtím, než jsem uviděl oficiální náčrtky páně Bennettovy. Pojal jsem takové podezření v pondělí odpoledne a věděl jsem to v pondělí v noci. Nevěděl jsem, že je to Buckingham, protože jsem o něm nikdy předtím neslyšel, ale věděl jsem, že to není César.“

„Tak jste zatracený, proklatý lhář! Kdopak vám pověděl —“

„Nikdo mi nic nepovídal.“ Wolfe se ušklíbl velice nepříjemně. Uvolnil sepjaté ruce a zakýval na chovatele dobytka prstem. „Dovolte mi, pane, abych vám něco navrhl, nebo spíše doporučil. Zabýváme se velice vážnou věcí, smrtelně vážnou, a nic nezískáme, jestliže si to zapatláme lehkomyslnými výroky a vzrušeným řečněním. Vy velice dobře víte, co dělám, velice dobře víte, že jsem se podjal úkolu dokázat, že Clyde Osgood a Howard Bronson zahynuli vaší rukou. Nemůžete nic namítat proti bodům, kterými to dokazuji, dokud jsem je nevyslovil, a nemůžete mi zabránit v jejich vyslovení tím, že mi budete spílat. Prokazujme si nadále vzájemnou úctu. Já nemohu odhalit a prokázat vaši vinu tím, že na vás budu pokřikovat »vrahu«, stejně jako vy nemůžete mé důkazy vyvrátit tím, že budete na mne pokřikovat »lháři«. Ani nějakým předstíraným překvapením. Musil jste již velice dobře vědět, proč jsem vás p ožádal, abyste se tady se mnou sešel.“

McMillanův pohled zůstával pevný. Právě tak jeho hlas: „To budete mít opravdu co dokazovat!“

„Budu. Už jsem předložil důkaz, že César, cenou poctěný býčí šampión, nebyl nikdy v Prattově ohrazené pastvině.“

„Ale! Těmi kresbičkami? Každý musí prohlédnout takový jalový trik. Myslíte si, že vám bude někdo věřit, že když vás ten býk vyhnal na balvan, že jste tam stál a kreslil jste si jeho obrázky?“

„Myslím, že tomu bude musit každý uvěřit.“ Wolfe přejel očima ke mně. „Arku, přiveď slečnu Rowanovou.“

Nebyl bych ho tam tak opustil, kdyby ty kresby měl v kapse on, ale byly bezpečně v mé kapse. Seběhl jsem rychle dolů a napříč přes trávník a pod stromy k houpačce, z níž vyskočila, jakmile mě viděla přicházet. Zavěsila se mi pod paži a musil jsem si to z obchodních důvodů nechat líbit, ale přiměl jsem ji za to do klusu. Nic proti tomu nenamítala, ale když jsme se dostali nahoru a na místo, byla trochu udýchaná. Musil jsem si přiznat, že byla velmi dobrým žákem, jak jsem tak pozoroval její samozřejmá a přirozená kývnutí v odpověď na pozdrav nejprve Wolfovi a potom také McMillanovi. Ani jeden z těch dvou nepovstal. Nebyla to chvíle na galantnosti.

Wolfe řekl: „Slečno Rowanová, doufám, že vám pan Goodwin cestou pověděl, že vás musíme prosit, abyste si trochu pocvičila paměť. Stejně doufám, že se pamatujete, jak mě v pondělí odpoledne přemrštěná čilost býka zahnala na balvan uprostřed pastviny?“

Usmála se na něj. „To si dobře pamatuji.“

„Jak dlouho jsem na té skalce zůstal?“

„Ó… řekla bych tak čtvrt hodinky. Něco mezi deseti a dvaceti minutami.“

„Co dělala v té době slečna Prattová?“

„Ta utíkala pro vůz a přijela k pastvině a hádala se s Davidem, protože jí nechtěl otevřít branku; potom tam vjela, aby vás odtamtud dostala.“

„Co dělal David?“

„Mával flintou a přel se s Eska… s panem Goodwinem a křičel na slečnu Karlu a poskakoval tam jako čertík.“

„A co jste dělala vy?“

„Bavila jsem se. Dívala jsem se na ten biograf. Většinou jsem se dívala na vás, protože byl na vás moc hezký pohled. Vy a ten býk.“

„Co jsem dělal já?“

„Tedy, jak se pamatuji, když pan Goodwin utíkal, vy jste vylezl na ten balvan a stál jste tam asi dvě tři minuty se založenýma rukama a vaše vycházková hůl vám visela na zápěstí a pak jste vytáhl zápisník nebo něco takového z kapsy a začal jste si něco psát nebo kreslit. Stále jste se díval na býka a zase zpátky do té knížky nebo co to bylo. Bylo mi to divné, až jsem pochopila, že si toho býka asi kreslíte. Zdálo se to za těch okolností silně nepravděpodobné, ale určitě to tak vypadalo.“

Wolfe přikývl. „Pochybuji, že bude někdy zapotřebí, abyste toto opakovala vyšetřujícímu soudci nebo dokonce porotě v soudní síni, ale kdyby taková potřeba nastala, učinila byste tak?“

„Rozumí se. Proč by ne?“

„I pod přísahou?“

„Ovšem. Čímž nechci říci, že by se mi to potom nějak zvlášť líbilo.“

„Ale udělala byste to?“

„Ano.“

Wolfe se obrátil k dobytkáři. „Chtěl byste se slečny na to ještě zeptat sám?“

McMillan naň jen bez hnutí zíral a nikterak se nevyjádřil. Šel jsem otevřít dveře a řekl jsem Lily: „To postačí, slečno Rowanová, děkuji vám.“ Přešla ke dveřím a zastavila se mi u samého lokte a šeptla: „Pojďte mě zase doprovodit k houpačce.“ Zamumlal jsem na ni: „Jděte a sedněte si třebas na palec. Je po škole.“ Zamračila se na mne a vyklouzla přes práh. Zavřel jsem a vrátil jsem se do křesla ke stolu.

McMillan řekl: „Stále ještě tvrdím, že je to trik. A zatraceně špinavý trik. Co máte dál?“

„Toť vše.“ Wolfe si vzdychl. „Toť vše, pane. Prosím vás, abyste uvážil, zda to není až dost. Předpokládejme, že jste obžalován a stojíte před soudem pro vraždu Clyda Osgooda. Pan Goodwin dosvědčí, že jsem stál na balvanu a že viděl, jak se dívám na býka a kreslím do svého bloku. Slečna Rowanová vydá svědectví, které jste právě slyšel. Já dosvědčím, že v té chvíli a na tom místě jsem nakreslil tyto náčrtky toho býka, který byl v pastvině, a porotě je dovoleno porovnat mé kresby s oficiálními náčrtky Césara a Buckinghama. Neprokázalo by se tím zcela dostatečně, že v pastvině byl Buckingham, že to nebyl César, ba že tam César vůbec nikdy nebyl?“

McMillan naň jen upřeně zíral.

Wolfe pokračoval: „Odpovím na vaše obvinění, že je to pouhý trik. Řekněme, že to trik je, dobrá. Ale co se stane? Vystačíte s popíráním pravosti kreseb, které pokládáte za trik? Ve skutečnosti já vím, neboť jsem to viděl na vlastní oči, že ten býk v pastvině byl Buckingham. Měl jsem příležitost ho dobře a pozorně prohlížet. Nezapomínejte, že jsem si také mohl prostudovat oficiální náčrtky. Buckingham měl vysoko na levém rameni bílou skvrnu; César ji neměl. Ale býk v pastvině ji měl. Bílý trojúhelník na Buckinghamově hlavě dosahoval dosti hluboko pod úroveň očí; na Césarově hlavě byl mnohem menší a dosahoval jen značně výš… Nejenže jsem viděl toho býka zblízka v pastvině již odpoledne, ale v noci ještě jsem ho podrobně prohlížel se svítilnou v ruce z bezprostřední blízkosti, když byl uvázán. Byl to Buckingham. Vy to víte; já to vím; a kdybych měl pomoci porotě, aby to také věděla třeb
a tím, že předvedu trik s kresbami, určitě bych to udělal. Když pan Goodwin a slečna Rowanová jsou ochotni odpřisáhnout, že mě viděli býka kreslit, můžeme, myslím, pokládat tento bod za prokázaný.“

„A co dál?“

„Toť vše. To postačí.“

McMillan znenadání povstal. Byl jsem na nohou současně s ním a pistoli jsem měl z kapsy venku, aby ji viděl. Uviděl ji a nevesele se ušklíbl, až odhalil dásně. „Tak do toho, synku, pusťte to do mne, zastavte mě,“ řekl a vykročil ke dveřím. „Ale miřte dobře, ať je to nadobro!“

Skočil jsem před něj, dostal jsem se ke dveřím a stanul jsem tam čelem k němu. Zastavil se na tři kroky přede mnou.

Ozval se ostrý Wolfův hlas: „Pánové, pánové, prosím vás! Jestliže začnete s nějakým zmatkem, pane McMillane, vymkne se mi ta věc z rukou. To si musíte uvědomit. Nějaký zápas by sem samozřejmě přivolal lidi. Budete-li střelen, bude to rána jen taková, abyste byl pro tu chvíli zneškodněn; pan Goodwin nerad zabíjí lidi. Vraťte se sem a postavte se věci tváří v tvář. Chci s vámi mluvit.“

McMillan se prudce otočil a tázal se zlostně: „Co jen, u všech sakrů, co si myslíte, že jsem dělal celý minulý měsíc? Ustavičně tomu stojím tváří v tvář.“

„Vím, ale to jste se ještě bránil. Teď je váš boj dobojován. Těmi dveřmi vyjít nemůžete. Pan Goodwin vás nepustí. Pojďte sem a sedněte si.“

McMillan zůstal stát asi minutu bez hnutí a díval se na Wolfa. Potom velmi zvolna vykročil nazpět přes pokoj k svému křeslu, usedl, opřel si lokty na kolena a skryl tvář v dlaních.

Wolfe řekl: „Nevím, jaké máte teď pocity. Tázal jste se mne, co mám ještě. Jestliže tím míníte, jaké mám další důkazy, ujišťuji vás, že jich není zapotřebí. Míníte-li tím však to, zda bych mohl nabídnout hojivou mast vaší marnivosti, je to jiná, to mohu. Vedl jste si neobyčejně promyšleně, opatrně a přesně. Kdybych tu byl náhodou nebyl já, byl byste skoro určitě unikl i nejmenšímu podezření.“

Wolfe opět sepjal prsty na břiše. Zastrčil jsem pistoli do kapsy a sedl jsem si. Wolfe pokračoval: „Jak jsem řekl, měl jsem už v pondělí odpoledne podezření, že býk v pastvině není César. Když Clyde nabídl Prattovi sázku, že Pratt nevystrojí hody z Césara, otevřel mi zajímavé pole dohadů. Zabýval jsem se jimi, zatímco jsem naslouchal Prattovu žvanění. Jak mohl Clyde očekávat, že sázku vyhraje? Tím, že býka odvleče a někde skryje? Nesmysl. Býk byl střežen a kam by ho mohl ukrýt před pátracími orgány? Zaměněním býka za nějakého méně hodnotného? Jen o málo méně nesmyslné. Znovu platí to, že býk byl střežen, a zatímco mohl být nalezen náhradní býk, který by obloudil všechny ostatní, nemohl být nalezen takový náhradník, který by obloudil vás. A vy jste tam byl. Uvažoval jsem o jiných možnostech. Zbývala mi jedna, která byla prostá a snadno možná a nepředstavovala pro Clyda vůbec žádných překá
žek. Že býk v pastvině nebyl Hickory César Grindon a Clyde to zpozoroval. Přišel právě od pastviny a měl na krku triedr a vyznal se ve skotu. Pokládal jsem tím záhadu sázky za rozluštěnou a pustil jsem to z hlavy, protože mi do toho nic nebylo.

A když nás potom rány vypálené panem Goodwinem přivolaly v pondělí v noci všechny k pastvině a když jsme objevili, že Clyde Osgood byl zabit, nebylo mi stále ještě nic do toho, nebyla to má věc, ale hádanka se stala zajímavější a zasloužila si trochu námahy. Pouze jako duševní cvičení. Prohlédl jsem si býka, hledal jsem vražednou zbraň a nalezl jsem ji, a vrátil jsem se do tohoto pokoje, usadil se v křesle a uspokojivě jsem si urovnal všechny pravděpodobnosti. Bylo to ovšem víc jen mé vlastní vnitřní uspokojení ze zajímavého duševního cviku, nikoli uspokojování zákonitých požadavků o důkazy. Předně, když býk nebyl César, věděl jste to vy docela jistě, a proto jste se dopustil na Prattovi podvodu. Jak a proč? Ovšem — abyste dostal 45 000 dolarů. Jak — tím, že jste mu prodal Césara a potom jste dodal býka v daleko menší hodnotě, který se mu podobal. Kde tedy byl César? Což by nebylo pro vás velice nebezpené, kdybyste ho měl nadále ve vlastnictví, když jste ho podle všech pravidel prodal a on by byl domněle upečen a sněden? Nemohl byste ho nazývat Césarem, nesměl byste ani dopustit, aby ho někdo spatřil. Tedy jste ho ve svém vlastnictví neměl. Nikdo ho neměl. César byl mrtev.“

Wolfe se na okamžik odmlčel a pak se důrazně otázal: „Byl César mrtev už tehdy, kdy jste bral od Pratta 45 000 dolarů?“

McMillan zůstal s tváří skrytou v dlaních, bez hnutí a bez hlásku.

„Ovšemže byl,“ řekl Wolfe. „Zašel vám na uhlák. Pratt se zmínil u večeře v pondělí, že se pokoušel poprvé od vás koupit Césara asi před šesti týdny a vy jste pohoršeně, s hněvem a rozhořčením odmítl. Potom přišla ta epidemie sněti slezinné. Vaše stádo bylo zničeno skoro celé. Jednoho rána jste shledal, že i César je mrtev. Ve vašem zoufalství se vás zmocnila vychytralá myšlenka, vynalézavá, výtečný nápad. Buckingham, který se po vnější stránce Césarovi podobal, ale neměl zdaleka jeho hodnotu a jeho peněžitá cena byla jen zlomkem ceny Césarovy, tento Buckingham byl živ a zdráv. Oznámil jste, že uhynul Buckingham, a Césarova mršina byla zničena; a řekl jste potom Prattovi, že by mohl Césara koupit. S tímhle jste nemohl podvést nikoho z kolegů, žádný chovatel dobytka by vám na to nenaletěl nebo by podvod náramně brzy odhalil. Jinak s Prattem. Celý podvod vlastně Prattovi nemohl škodit, protože z Buc
kinghama musila být pečínka zrovna tak dobrá nebo špatná jako z Césara. Ovšem, když jsem se tou hádankou v pondělí jen tak bavil, nevěděl jsem o existenci nějakého Buckinghama, ale přijal jsem teorii, že jste Césara nahradil méněcenným býkem a že César byl dávno mrtev.

Clyde tehdy odhalil podvod, se zaměněným býkem a vy, když jste slyšel jeho nabídku sázky Prattovi a její podmínky, pojal jste podezření, že to Clyde ví. Šel jste za ním k vozu a krátce jste s ním pohovořil, přičemž vám toto podezření potvrdil. Clyde souhlasil s vaším návrhem, aby přišel později večer a promluvil s vámi o té věci a o zbývajících možnostech. A skutečně večer přišel. O vás se všichni domnívali, že spíte nahoře ve svém pokoji. Ale vy jste zatím nepozorovaně vyšel z domu a sešel jste se s Clydem. Uvádím vám pravděpodobnosti, jak jsem si je pro sebe přijal už v pondělí v noci. Clyde vám pověděl, že odhalil váš podvod, a byl rozhodnut ho odhalit, aby vyhrál svou sázku s Prattem. Vy jste tedy stál tváří v tvář naprostému zničení. Clyde vám mohl nabídnout nějakou kompromisní dohodu. Například, že mu vyplatíte 20 000 dolarů z částky, kterou vám dal za býka Pratt. Clyde by užil polovic
e z těch peněz na úhradu dluhu, který ho doháněl takřka do zoufalství, a druhou polovici by si ještě podržel čistou — a za to by zachoval vaše tajemství. Nevím o tom a také na tom nezáleží. Stalo se něco jiného. Vy jste ho srazil do bezvědomí, vymyslil jste si plán takový, aby to vypadalo, že byl zabit býkem. Pustil jste se do provedení svého plánu. Když jsem se díval v pondělí v noci na býkovy rohy, měl jsem chuť uvěřit, že jste na ně natřel Clydovu krev vlastní rukou. Měl jste tu věc udělat daleko důkladněji, ale měl jste asi tuze naspěch, protože jste musel omýt ten krumpáč a vrátit se do domu a do svého pokoje nahoře, aniž vás někdo zahlédl. Nemohl jste mít ovšem ani tušení, zda bude věc odhalena za pět minut nebo za pět hodin — protože pan Goodwin byl na protilehlém konci pastviny a bavil se se slečnou Rowanovou.“

Wolfe otevřel oči, „Nudím vás nebo vás to snad mrzí poslouchat? Měl bych toho nechat?“

Neodpověděl. Ani pohybu, ani hlásku.

„Nuže, tak jsem si vyřešil tu hádanku v pondělí v noci, ale, jak jsem již zdůrazňoval, nic mi do toho nebylo. A nezáleželo mi na tom vůbec až do poledne příštího dne, až do polovice úterka, kdy jsem přijal pověření pana Osgooda, abych záhadu vraždy rozluštil, když jsem mu napřed předvedl, že zde skutečně k vraždě došlo. V té chvíli jsem očekával, že svou práci dokončím v několika hodinách. Zbývalo učinit jen dvě věci, aby bylo ověřeno a potvrzeno řešení, k němuž jsem již beztoho dospěl: předně vyslechnout všechny, kdo byli u Prattových, protože kdyby se bylo ukázalo, že jste nemohl nepozorovaně vyjít z domu — například kdyby někdo byl po celou tu dobu s vámi v pokoji — byl bych musil uvažovat o nových pravděpodobnostech a hledat jiné řešení. A za druhé zajistit totožnost býka. To první byla běžná policejní práce a přenechal jsem ji panu Waddellovi jako jeho vlastní pole působnosti, zatímc
o jsem vyšetřoval Clydovo pozadí rozmluvou s jeho otcem a sestrou. To druhé, totiž důkaz, že ten býk nebyl César, jsem zamýšlel provést s pomocí páně Bennettovou, jakmile se mi dostane zpráv od okresního návladního. A tento odklad byl úplným idiotstvím. Neměl jsem s tím otálet ani vteřinu. Za necelé tři hodiny poté, kdy jsem případ přijal, jsem musil slyšet z vašich vlastních úst, že je býk mrtev a že mršina bude co nevidět zničena. Zkusil jsem to ještě. Volal jsem pana Bennetta a dověděl jsem se, že na guernseyském skotu není jediné rozlišovací značky. Pan Goodwin letěl k Prattovým, aby býka aspoň vyfotografoval, ale v té chvíli bylo již to dobytče zpola stráveno plameny. V té věci jste si vedl dobře, jednal jste rychle a v pravý čas. Samozřejmě, že jste mu dal nákazu dobytčího moru vy sám. Bylo by zajímavé… možná, že byste mi sám pověděl, kdy a jak jste to provedl.“

McMillan mlčel.

Wolfe pokrčil rameny. „Ať je to jak chce, byl jste pohotový a vedl jste si rázně. Dokud byl býk určen k tomu, aby byl upečen a sněden, trvalo pro vás jen nepatrné nebezpečí, že bude podvod odhalen. Ale když byly všechny myšlenky na hovězí hody puštěny z hlavy a vzniklo dokonce podezření, že Clyde byl zavražděn, byla pro vás přítomnost býka — živého nebo mrtvého — smrtelně nebezpečná. Jednal jste rychle. Nejenom jste býka zabil, ale udělal jste to takovým způsobem, že jste si zabezpečil okamžité zničení mršiny. Musil jste být připraven na všechny náhody.

Pokud jde o mne — nu, přiznám — podrazil jste mi nohy. Přelstil jste mne. Když zmizela každá stopa po býkově totožnosti, nezbýval již žádný způsob, jímž bych prokázal váš motiv k zavraždění Clyda. Neměl jsem ani doklad pro své vlastní přesvědčení, že ten býk vskutku nebyl César. V úterý večer jsem se potácel v marných zbytečnostech. Měl jsem rozmluvu s vámi a pokoušel jsem se vás vylákat naznačováním absurdností, ale byl jste na to příliš opatrný. Rozkatil jste se na mne za to, že se pokouším nalepit něco z té kaše na vás, a odešel jste. Potom jsem to zkusil s Bronsonem, doufal jsem, že něco, cokoli, se objeví. Muž toho druhu je vždycky neproniknutelný a vzdoruje, ledaže je postaven tváří v tvář skutečnostem. A skutečnosti, fakta, jsem neměl. Je pravda, že mi pomohl k některým závěrům: že Clyde mu pověděl, jak a proč věří, že sázku vyhraje, a že proto Bronson věděl o vaší vině — mohl
být dokonce někde ve tmě při tom — a že vás bude vydírat. Došel jsem k přesvědčení o tom všem, ale on z toho nic nechtěl připustit a já jsem to, rozumí se, nijak nemohl dokazovat.

Včera ráno jsem šel za Bennettem. Chtěl jsem si vyhledat všechno, co se najít dá — o způsobu zjišťování totožnosti býků. Bennett byl příliš zaneprázdněn. Pan Goodwin ho nemohl přivést. Po obědě jsem na něj stále ještě jen čekal. Konečně přišel a dostalo se mi velmi užitečných informací, ale ničeho, co by mohlo posloužit za důkaz. Potom přišla zpráva, že byl zavražděn Bronson. To bylo ovšem docela zřejmé. Když už jsem ho podezíral, že vás vydírá, řekl jsem tomu člověku večer předtím, že si počíná hloupě, a ukázalo se, jak jsem měl pravdu. Také tady jste si vedl bez váhání a rázně. Muži, jako jste vy, pane, jsou-li tísní dohnáni do krajnosti, stávají se svrchovaně nebezpečnými. Dovedou spáchat činy jakkoli zoufalé a násilné, ale neztrácejí přitom hlavu. Neměl bych proti tomu nic, kdyby mě tu pan Goodwin zanechal s vámi o samotě, protože je příliš známo, že jsme tady spolu. Ale nerad
bych vám poskytl i tu nejmenší příležitost, abyste užil své vynalézavosti a klidné rozhodnosti.“

McMillan zdvihl hlavu a přerušil své dlouhé mlčení. „Jsem hotov,“ řekl jako neživý.

Wolfe přikývl. „Ano, myslím, že jste. Porota by nemusela být ochotna odsoudit vás za úkladnou vraždu na základě pouhého svědectví mých kresbiček, ale jestliže vás poženou k soudu za podvod na Prattovi, tedy pro oněch podvodně vylákaných 45 000 dolarů, myslím, že na to by mé kresbičky stačily. Odsouzen za takový podvod, byl byste hotov tak jako tak. Pokud jde o ty kresby. Musil jsem to udělat. Před třemi hodinami jsme neměli ani nitky důkazu, který by přesvědčivě ukázal souvislost mezi podvodem a oběma vraždami, který by dokazoval, že jste vraždy spáchal. Ale jakmile jsem si prohlédl oficiální náčrtky Césara a Buckinghama, to už jsem neuhadoval a neodvozoval totožnost býka v ohradě, to už jsem s jistotou věděl. Tu bílou skvrnu na rameni jsem viděl vlastníma očima a právě tak jsem viděl rozsah bílé skvrny na čele. Urobil jsem ty kresbičky, abych tuto svou znalost, skutečnou vědomost — podepřel důkazem. Těch
kreseb bude použito způsobem, který jsem vám naznačil. A k tomu svědectví slečny Rowanové a pana Goodwina, která obě jen potvrdí přísežné svědectví mé. Jak jsem řekl, i když vás třeba neodsoudí za vraždu, určitě vás odsoudí za podvod.“

Wolfe vzdychl. „Vy jste zabil Clyda Osgooda, abyste zabránil odhalení svého podvodu s býkem. Ba pro méně, jen proto, abyste se nemusil dělit o svůj zisk s ním. Teď vám toto odhalení hrozí znovu. Což je ovšem osudová hrozba jen ta nejmenší.“

McMillan pohodil hlavou, jako by se pokoušel něco setřást. Ten pohyb mi připadal povědomý, ale nepamatoval jsem se, že bych ho byl viděl udělat to někdy předtím. Potom to opakoval a tu jsem si vzpomněl: Byl to týž způsob, jakým pohazoval ten býk hlavou na pastvině v pondělí odpoledne.

Pohlédl na Wolfa a řekl: „Prokažte mi laskavost. Potřebuji vyjít ven k svému vozu jen na minutku. Sám.“

Wolfe zamumlal: „Nevrátil byste se.“

„Vrátím se. Mé slovo bylo dobré déle než padesát let. A teď je zase dobré. Budu tady zpátky za pět minut.“

„Jsem vám snad dlužen nějakou laskavost?“

„Ne, nejste. Ale prokážu vám za ni také něco. Napíšu něco a podepíšu to. Cokoli mi nadiktujete. Máte to všechno podivuhodně pravdivé. Napíšu to, až se vrátím, ne dříve. A tázal jste se mě, jak jsem zabil Buckinghama. Ukáži vám, s čím jsem ho zabil.“

Wolfe promluvil na mne, aniž pohnul hlavou nebo očima: „Otevři mu dveře, Arku.“

Ani jsem se nepohnul. Věděl jsem, že si právě dopřává požitku jednoho ze svých občasných romantických záchvatů, a pomyslil jsem si, že i pouhý okamžik úvahy může ukázat všechny nevýhody; ale hned za půl okamžiku na mne houkl: „Tak co, bude to?“

Vstal jsem, otevřel jsem dveře a McMillan vykročil těžkým krokem, ale nikterak zmožen. Prošel okolo mne na chodbu. Stál jsem ve dveřích a pozoroval jsem jeho široká záda a hlavu, dokud mi její temeno nezmizelo pod schody. Potom jsem se obrátil k Wolfovi a řekl jsem mu jízlivě: „Hádání lidských osudů a hodnocení lidských charakterů. Nové zaměstnání? Přemalujem firmu? Bylo by hezké, kdybys objasnil —“

„Kuš!“

Kopl jsem do pootevřených dveří a zůstal jsem tam stát. Napínal jsem uši, neboť jsem očekával výstřel nebo zahučení motoru rozjížděného vozu nebo cokoli ten chlapík asi provede. Ale prvním významným zvukem za těch pět minut, které si sám stanovil, byly jeho vlastní kroky na schodech. Přicházel ke mně od schodů chodbou, jak slíbil. Vstoupil do pokoje, sotva na mne pohlédnuv. Šel k Wolfovi a cosi mu podával. Wolfe si to vzal a McMillan si opět těžce sedl do křesla.

„To je to, co jsem vám slíbil ukázat.“ Zdálo se, že je udýchán daleko víc, než by ospravedlňovala jeho chůze dolů k vozu a zpátky nahoru, ale jinak se ovládal. „Tím jsem zabil Buckinghama.“ Obrátil oči ke mně. „Nemám ani tužku nebo pero, ani papír. Kdybyste mi půjčil váš blok…“

Wolfe držel tu věc jemně mezi ukazováčkem a palcem pravice a prohlížel si to — byla to velká injekční stříkačka. Zvedl oči k McMillanovi:

„Měl jste v tom bacily dobytčího moru?“

„Ano. Sérum. Pět kubických centimetrů. Sám jsem si je vyrobil z tkáně Césarova srdce toho jitra, kdy jsem ho našel mrtvého. Dostal jsem od státních zřízenců co proto, že jsem se opovážil ho rozřezat, ale —“ Pokrčil rameny. „Udělal jsem to ještě předtím, než jsem dostal ten nápad prohlásit Césarovu mršinu za Buckinghama. Toho rána jsem vůbec věděl jen tak asi napůl, co dělám. Ale pamatuji se, že mi tanulo na mysli, že to sérum použiji sám na sebe — jed z Césarova srdce. Pozor* zacházíte s tím neopatrně. Je prázdná, ale může být kapička na jehle, třebaže jsem ji právě otřel.“

„Zabije antrax také člověka?“

„Ano. Jak rychle, to záleží na tom, jak to dostal. V mém případě se dostaví zhroucení a snad i bezvědomí tak asi ve dvaceti minutách, protože jsem si vpálil dva kubické centimetry toho koncentrovaného jedu tady do té žíly.“ Poklepal si prstem na levé předloktí. „Rovnou do žíly. A na Buckinghama jsem užil jen polovičního množství.“

„Než jste odjel v úterý odpoledne do Crowfieldu.“

„Ano.“ McMillan na mne znovu pohlédl. „Lépe uděláte, když mi dáte ten blok a tužku hned a když se do toho pustíme.“

Vyndal jsem z kapsy blok, odtrhl jsem tři vrchní listy s kresbami a podal mu jej. Také své plnicí pero. Vzal to a škrabal perem, aby je zkusil, a tázal se Wolfa: „Chcete to diktovat?“

„Ne. Lepší to bude vašimi vlastními slovy. Jen — může to být velice stručné. Jste si docela jist ve věci toho uhláku?“

„Ano. Dobrý chovatel dobytka se vyzná v devateru řemesel. A ve všech dobře.“

Wolfe vzdychl a zavřel oči.

Seděl jsem a díval jsem se na pero v McMillanově ruce, jak se pomalu pohybuje po listu papíru. Zřejmě uměl psát jen velmi pomalu. Slabounký šust pera na papíře byl dlouho jediným zvukem v pokoji. Potom se otázal, aniž zdvihl od papíru oči: „Jak napíšeme správně — sami —, jaké i, když píšu, že jsme tam byli sami? Nikdy dohromady nic nepíšu a…“

Wolfe mu poradil a McMillan psal dál.

Díval jsem se, jak se pero zase znovu rozjelo. Pistole v postranní kapse mi příliš zatěžovala šos saka a vsunul jsem ji proto zpět do pouzdra. Stále jsem se přitom díval na to pero. Wolfe se nedíval na nic. Měl zavřené oči.

[21]

To bylo před dvěma měsíci. Včera, když jsem seděl tady v naší kanceláři a oklepával jsem na stroji ze zápisníku Wolfovu nadiktovanou zprávu o případu Crampton-Gorově, zazvonil telefon. Wolfe seděl za svým psacím stolem ve svém nesmírném křesle, a poněvadž si zrovna naléval pivo, odpověděl do přístroje. Za vteřinku zachrčel a mumlal:

„Chce Eskamila.“

Zvedl jsem své sluchátko. „Nazdárek, smítko. Nemám kdy.“

„Ty nikdy.“ Její hlas zazněl velice rázně. „Chviličku mě budeš poslouchat. Snad ani nevíš, nebo nedbáš, abys věděl, že jen málokdy si všimnu své pošty, leda bych se podívala, nemám-li tam dopis od tebe. Ale právě jsem náhodou objevila, že jsem přece jen nakonec dostala pozvání na Nancynu a Jimmyho svatbu, která se koná zítra. Vím, že tys pozvání dostal, mlč, nedomluvila jsem. Ty a já tam pojedeme spolu. Můžeš přijít —“

„Přestaň! Přestaň a oddechni si. Na svatby nechodím. To jsou jen takové barbarské zbytky… ehm… eh, barbarství. Nepochybně nepůjdu ani na svou.“

„No, to bys možná mohl. To může být. Za šňůru celofánových perel bych si tě sama vzala. Ale tahle svatba bude náramně zábavná. Budou tam pohromadě starý Pratt se starým Osgoodem a představ si, že se budeš koukat, jak si tisknou ruku. A pak, budeš se mnou u hostiny a budeme spolu pít míchané ostré.“

„Můj tep zůstává pravidelný a klidný.“

„Dej mi pusu.“

„Stále ještě klidný a pravidelný.“

„Koupím ti kuličky a vzduchovku a kolečkové brusle a…“

„To nedělej. Zavěsíš to konečně?“

„Ne. Neviděla jsem tě sto let.“

„Tak dobře. Řeknu ti, co bych mohl udělat. Zítra v devět večer se půjdu podívat do Strandu na utkání Greenleafa s Baldwinem na kulečníku. Vezmu tě s sebou, když slíbíš, že budeš pěkně tiše sedět a nebudeš žvejkat gumu.“

„Nerozeznám kulečník od parní mlátičky. Ale dobře. Můžeš přijít k nám na večeři —“

„Ba ne. Jíst budu doma se svým zaměstnavatelem. Sejdu se s tebou v hale u Churchilla ve tři čtvrtě na devět.“

„Můj bože, tyhlety tlačenice na veřejných závodech a —“

„Jsem docela ochoten se s tebou ukazovat i na veřejnosti.“

„Tak zítra ve tři čtvrtě na devět.“

„Tak jest.“

Zavěsil jsem sluchátko a vrátil jsem se k psacímu stroji. Wolfe se ozval:

„Arku.“

„Prosím ano.“

„Vezmi slovník a najdi mi v něm smysl slova duševní —“

Nevšímal jsem si toho prostě a začal jsem paragraf 16 zmíněné zprávy.

KONEC

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s